Co je u člověka normální? Hovoříme-li o lidském těle, není odpověď obtížná – normální je třeba teplota těsně pod 37 stupňů Celsia. Horší je to s lidskou psychikou. Co je v ní normální? Tuto otázkou si kladou nejen ti, kdo se obávají, není-li jejich chování nebo příbuzných takzvaně za hranou, ale – jak známe z invektiv v Poslanecké sněmovně – i politici, kteří útočí na duševní stav svých oponentů. Především se ovšem touto otázkou zabývají psychiatři.
Z jejich výstupů je zřejmé, že pojetí psychické normality je přinejmenším značně dynamické. Směrodatný je v tomto ohledu pravidelně přepracovávaný americký psychiatrický manuál Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (Diagnostický a statistický manuál duševních nemocí, DSM), v jehož prvním vydání z roku 1952 bylo možné najít i homosexualitu. Ta byla sice mezitím z dalších manuálů vyřazena, ale řada nových psychických poruch naopak zařazena – například žravost (binge eating) spočívající v přejídání se bez následného zvracení.
Považujete-li přejídání se bez následného zvracení za obžerství, které není třeba diagnostikovat jako psychiatrickou nemoc vyžadující medikamentózní léčbu, nejste sami. Domnívá se to i jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších současných psychiatrů, Američan Allen Frances. V minulosti člen komise, jež vytvořila čtvrtý manuál. Nyní však Frances varuje před spouští, již způsobí v psychiatrické praxi přepracovaný pátý manuál (DSM-5) zveřejněný letos v květnu.
Ten povzbudil dnes již emeritního profesora americké Dukovy univerzity Francese k velkolepé osvětové akci mezi širokou veřejností, jejíž součástí je i jeho kniha Saving Normal: An Insider’s Revolt Against Out-of-Control Psychiatric Diagnosis, DSM-5, Big Pharma, and the Medicalization of Ordinary Life (Jak zachránit normalitu. Vzpoura zasvěcence proti psychiatrickým diagnózám, DSM-5, velkým farmaceutickým společnostem a medikamentilazaci běžného života, jež se vymkly z kontroly). Kniha byla zveřejněna v angličtině i v němčině a stejně jako pátý psychiatrický manuál letos v květnu.
Na cestě k psychiatrickému ústavu
Dle Francese představuje pátý manuál nejlepší cestu k prohlášení celé společnosti za jeden velký psychiatrický ústav. Psychiatrům se totiž podařilo natolik zúžit prostor normality, že se stává abnormální. Nevypovídá to ani tak o tom, že by se společnost zbláznila, jako spíše o tom, že psychiatři posunuli smysl svého poslání.
Současní psychiatři dělají vše pro to, aby byl celý lidský život prohlášen za jednu vleklou psychickou nemoc
Místo aby se starali o skutečně psychicky nemocné lidi, kterých si často nikdo nevšímá, a proto se potulují bez jakékoliv péče jako bezdomovci po ulicích, zaměřili se na podstatně atraktivnější skupinu pacientů. Pro psychiatry je totiž zajímavější léčit v podstatě zdravé pacienty obávající se o vlastní duševní zdraví – jsou perspektivnější, a navíc na rozdíl od bezdomovců schopní za psychiatrickou péči platit. Vzniká tím paradoxní situace, jež charakterizuje současnou psychiatrii: na jedné straně inflace diagnóz u zdravých lidí a na druhé zanedbávání péče o skutečně duševně nemocné.
Frances je přesvědčen, že současní psychiatři dělají vše pro to, aby byl celý lidský život prohlášen za jednu vleklou psychickou nemoc, což se ukazuje i na následujícím vývoji. Podle psychiatrického manuálu bylo v roce 1980 normální, truchlila-li pozůstalá osoba po úmrtí blízkého člověka jeden rok, v manuálu z roku 1994 však byl rok příliš dlouhou dobou – příště je normální truchlit jen dva měsíce. Ještě více pak omezuje dobu truchlení manuál z letošního května – na jakési turbotruchlení, dva týdny a dost. Anebo k psychiatrovi.
Rychlokurz v truchlení
Jsou ale dva týdny truchlení po ztrátě blízké osoby normální? Frances o tom pochybuje. Z úmrtí své ženy se zotavoval několik let a musel své kolegy ujišťovat, že jako psychiatr ví o antidepresivech, ale nepovažuje za nutné je užívat. Dle něho totiž truchlení patří k běžným, ač bolestivým životním zkušenostem. Zdravý člověk se dokáže se ztrátou blízké osoby vypořádat, ale potřebuje na to čas. Tuto léčbu prostřednictvím času však nikdo nechce.
Zasáhneme-li psychofarmaky do přirozeného smutku, naprosto adekvátní reakce na rozchod s blízkou osobou či na její úmrtí, nijak si nepomůžeme
Frances se proto ptá: Je dvoutýdenní rychlokurz v truchlení ještě vůbec lidský? Nevyznačuje se lidská bytost právě schopností truchlit? Na tyto otázky mnozí psychiatři odpovídají: ano, truchlit je třeba, proč si však nepomoci psychofarmaky. Dle Francese takový argument představuje hlavní problém.
Zasáhneme-li totiž psychofarmaky do přirozeného a zdravého smutku, naprosto adekvátní reakce na rozchod s blízkou osobou či na její úmrtí, nijak si nepomůžeme. Naopak zmaříme své psychice možnost vlastní silou regenerovat a aktivovat přirozené psychické hojení. Léky narušují rovnováhu, zdůrazněme zdravé, lidské psychiky a při dalším těžkém zážitku nemusí spustit ozdravné procesy, jak by učinila léky nenarušená psychika.
Útok na děti
Nejde však jen o zásah do psychické rovnováhy a o to, že člověk chce eliminovat nepříjemné či bolestivé, ale naprosto přirozené chvíle ze svého života. Frances také upozorňuje na spoušť, již způsobí rozšíření psychofarmak u lidí, k nimž se nikdy neměla dostat.
V současné době je například v USA evidováno více úmrtí z předávkování psychofarmaky než tvrdými drogami. Zatímco se však proti tvrdým drogám všemi silami bojuje, téměř každá domácnosti má léky na spaní, úzkost, deprese či na hyperaktivitu. Dle Francese proto lze v podstatě tvrdit, že farmaceutický průmysl, nezodpovědní psychiatři i praktičtí lékaři jsou podobně nebezpeční jako drogové kartely.
Rostoucí počet psychiatricky léčených dětí je přímo úměrný trendu uvolňování kritérií například pro jejich hyperaktivitu
Frontálně se útočí především na děti. Frances nezpochybňuje existenci dětí trpících hyperaktivitou, autismem či bipolární poruchou (známou pod nepřesným pojmem maniodepresivita), ale zdůrazňuje, že jedinou jejich správnou a možnou léčbou je kvalitní psychiatrická a psychologická péče, přičemž léky jsou v takovém případě nezbytné. Problém spočívá v tom, že se tyto tři nemoci epidemicky šíří v celé dětské populaci, v čemž nepochybně nehraje roli skutečné psychiatrické postižení velké její části. Jejich rostoucí počet je totiž přímo úměrný trendu uvolňování kritérií například pro hyperaktivní dítě.
Podobně jako je již po dvou týdnech považován proces truchlení za patologický, dle dnešních kritérií lze v podstatě snadno prohlásit dítě za hyperaktivní při projevech, které by ještě v devadesátých letech byly označené za běžné dětské zlobení. V důsledku toho se za uplynulých 15 let počet autistických dětí v USA zvýšil 40krát, s bipolární poruchou 20krát a hyperaktivních třikrát.
Rozšíření ritalinu
Dle Francese se psychiatrům nelíbí, je-li například dětská hyperaktivita zaměňovaná za běžné zlobení. A mají pravdu. Hyperaktivita totiž není dětské zlobení a musí být od něho pečlivě a důsledně odlišovaná. Nelze se však divit, že jsou zaměňované, protože ani psychiatři nemají jasno. Jak jinak si totiž vysvětlit, že v současnosti deset procent amerických dětí užívá lék ritalin proti hyperaktivitě, což je podle Francese absurdně vysoký počet.
V současnosti deset procent amerických dětí užívá lék ritalin proti hyperaktivitě, což je podle Francese absurdně vysoký počet
Dalším alarmujícím ukazatelem je, že se ritalin začal šířit mezi studenty, během zkouškového období jej užívá zhruba 30 procent z nich. Oblíbený je ale i u sportovců, jimž slouží jako náhrada za nepovolený doping. Frances se domnívá, že vítězné tažení hyperaktivity bude pokračovat – pátý psychiatrický manuál totiž mezi diagnózami nově uvádí takzvanou hyperaktivitu dospělých.
Současně však upozorňuje, že je správné, aby se hyperaktivita u dětí léčila. Vždyť právě on se v době, kdy pracoval na čtvrtém psychiatrickém manuálu, zasazoval o uvolnění kritérií pro hyperaktivitu. Netušil však, do jakých rozměrů tento fenomén naroste, a tvrdí, že podávání léku pouze živým, a často třeba i nesoustředěným, nikoliv však hyperaktivním dětem naruší jejich přirozenou schopnost návyku soustředit se pomocí vlastních sil.
Spíš odpovědnost než diagnóza
Francesova kampaň proti pátému psychiatrickému manuálu byla velmi úspěšná. Například se mu podařilo odstranit diagnózu potenciální psychózy. Mladiství ohrožení psychózou kupříkladu proto, že jí trpí jejich rodiče či sourozenci, by preventivně měli užívat malou dávku psychofarmak, protože by způsobila menší škodu, než kdyby se psychóza plně rozvinula. Z toho však vyplývá, že by zdraví mladí lidé užívali léky se značnými vedlejšími účinky v době, kdy si utvářejí vlastní identitu, a zacházelo by se s nimi s nemocnými, když si tvoří vlastní životní plány.
Lidé by především měli převzít za své jednání odpovědnost a přestat se vymlouvat na psychiatrickou diagnózu
Mnoho prohřešků svých psychiatrických kolegů se však Francesovi odstranit nepodařilo. Do uvedeného manuálu byl zařazen nejen zmíněný rychlokurz v truchlení, ale i obskurní diagnóza přejídání se bez zvracení. Dle Francese nejde o psychiatrickou nemoc, neboť tento jev je známý několik tisíc let a v křesťanství je považovaný za jeden ze sedmi smrtelných hříchů. V sekulární společnosti byl dlouhou dobu označovaný za slabost, za kterou člověk platí nadváhou. Nově je k dispozici psychiatrická diagnóza, která evidentně reaguje na problém obezity rozšířený v západním světě.
Dle Francese je však otázkou, zda by lidé neměli spíše vyhledat nutričního poradce a usilovat o to jíst méně, ale kvalitněji. Především by však měli za své jednání převzít odpovědnost a přestat se vymlouvat na psychiatrickou diagnózu. Frances zdůrazňuje, že není nepřítelem psychiatrie, ale pouze té dnes převládající, která zvyšuje svou prestiž a moc utahováním smyčky okolo kategorie normality.
Zdá se, že psychiatrické diagnózy brzy začnou být zaměňované s běžnými projevy lidského života, čímž se scvrkne na chemické reakce v mozku. Lidi však netvoří jen jejich mozky. Jsou v první řadě svobodnými jedinci, kteří mají – především v dětství – nárok uvažovat o vlastním životě, aniž by jim v rozletu předem bránila psychiatrická diagnóza, která dokáže mladého člověka účinně omezit.
Saving Normal: An Insider’s Revolt Against Out-of-Control Psychiatric Diagnosis, DSM-5, Big Pharma, and the Medicalization of Ordinary Life
(Jak zachránit normalitu. Vzpoura zasvěcence proti psychiatrickým diagnózám, DSM-5, velkým farmaceutickým společnostem a medikamentilazaci běžného života, jež se vymkly z kontroly)
AUTOR: Allen Frances
VYDAL: William Morrow, New York 2013
ROZSAH: 336 stran
