Divadelní noviny bilancovaly uplynulý rok v českých divadlech. Titulem Inscenace roku 2012 ověnčily hru Reinera Wernera Fassbindera Odpad, město, smrt v režii Dušana Pařízka z dnes již bývalého Divadla Komedie. V tradiční výroční anketě, která docela výstižně vypovídá o tom, jak to se současným českým divadlem vypadá a co z něho stojí vidění, už po dvacáté hlasovalo 113 vesměs divadelních recenzentů a publicistů.
Komedie na špičce
Jméno Dušana Pařízka a deset let nepřehlédnutelného působení jeho Pražského komorního divadla v Divadle Komedie už z historie českého divadla nezmizí. Tak soustředěně a inscenačně přiléhavě nikdy nikdo frustrace, ducha a kulturu středoevropského prostoru divadlem nezkoumal. Do dějin se Pařízek zapsal i uměním skončit v pravou chvíli a svou práci nerozmělnit.Divadelní inscenací roku 2012 je Fassbinderova hra Odpad, město, smrt v režii Dušana Pařízka z dnes již bývalého Divadla Komedie
Inscenace Odpad, město, smrt měla všechny kvality, díky nimž získalo Divadlo Komedie onu mimořádnou pověst. K té přispěla i nekompromisní, autentická společenská kritika. Fassbinderův několik desítek let starý text padl české současnosti na tělo jako ulitý. Málo co může vypovídat o naší situaci charakterističtěji než příběh, v němž se spojí osudy městské galerky s podnikatelskou smetánkou napojenou na politiky. Postavy měly v noblesní herecké interpretaci mrazivě přesné a strašně povědomé rysy. Jak moc se nás ta hra a inscenace týká, jak je v Praze doma, vyniklo také v jejím filmovém přepisu, který natočil Jan Hřebejk.
Pařízkova režie Fassbinderovy hry vystoupala na první místo ankety tak trochu za všechny inscenace, jež se kdy v Komedii hrály a na jejich počest. Divadlo Komedie v červenci definitivně skončilo. Dušan Pařízek režíruje v Německu a ve Švýcarsku. Vrátí se i do Prahy: v červnu bude mít v Národním divadle premiéru jeho režie Havlovy Zahradní slavnosti.
Několik hlasujících v anketě uvedlo jako divadelní zážitek roku inscenaci podle hry Louise-Ferdinanda Célina Církev, kterou nastudovalo Studio Hrdinů. Toto uskupení vzniklo „na troskách“ Divadla Komedie – minulý rok na podzim je založila část Pařízkova souboru a někteří spolupracovníci. Studio má domovskou scénu v impozantním prostoru bývalého kina v podzemí Veletržního paláce, kde se inscenace v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka hraje. Na poetiku Komedie navazuje volně.
Církev je rozhodně jiná než cokoliv, co je v Praze v divadle k vidění. Nejen tím, jak pracuje s textem a jak velkoryse ho „umisťuje“ v prostoru, ale také díky uhrančivému hereckému výkonu Karla Dobrého, který vytváří až kubistický portrét duše hlavního hrdiny. Do konce ledna ve Studiu Hrdinů zkoušejí novinku: hrají za dobrovolné vstupné. V českých hospodách se takový nápad moc neosvědčil, ale třeba to mezi divadelními fanoušky bude jiné.
K tomu, aby se Studio Hrdinů tak rychle etablovalo mezi oceňovaná divadelní uskupení, přispěl dost nečekaně pražský magistrát. Možná ze studu, že nedokázal včas adekvátně podpořit Divadlo Komedie, poskytl jeho pokračovatelům na začátku mimořádnou dotaci. Soubor tak mohl začít pracovat a přežít do doby, než se definitivně rozhodne o grantové podpoře, o niž požádal. Zdá se to být maličkost, ale když není možné věci začít v pravou chvíli, může se stát, že něco důležitého už nikdy nevznikne. Bylo by pěkné, kdyby se magistrát naučil včas podpořit výjimečné projekty.
Hry s bizarností a humorem
Z inscenace Dejvického divadla Ucpanej systém, která skončila v anketě těsně druhá, se pár měsíců od premiéry stala kultovní záležitost. Režie Michala Vajdičky vychází z velmi zdařilé divadelní adaptace povídek a filmového scénáře Irwina Welsche. Její autor Daniel Majling svedl do zaplivané periferní hospody příběhy několika frustrovaných pitomců, kterým se nepovedl život. Inscenátoři tyhle bizarní „živočichy“, jejich selhání, iluze, agrese a lži pozorují nesentimentálně a s humorem poněkud zlomyslným. Je to královská zábava – jen ta smršť kreativních vulgarismů! – ale když nám dojde, že patříme ke stejnému druhu, objevíme v sobě i cosi jako soucit.
Nejkrásnější je ovšem obraz Boží přítomnosti na tomhle „zasraném“ světě. Bůh, kterého hraje Ivan Trojan, sedí v koutě hospody. Smradlavý dědek v pyžamu znečištěném výkaly štamgastů. V baráku, kde s nimi bydlí, je totiž „ucpanej systém“, s nímž nikdo nic nedělá, a tak mu v koupelně naměstnané exkrementy vychlístly rovnou do obličeje. Sedí, čte si u kamen Nietscheho a dobře se baví. Jeho chvíle nakonec přijde… Českoamerický teatrolog Pavel Trenský představení Ucpaného systému komentoval: „Nechápu. Tenhle typ textů se hraje všude po světě, ale jenom Češi se něčemu takovému smějí.“
Poslední z trojice anketních „medailistů“ je rodinná operní expedice nazvaná Čarokraj. Inscenace provádí publikum kouzelnou říší mytologie, v níž se čas od času proměňuje podzemí, hlediště i jeviště Národního divadla. Je to nevšední zážitek a hlavně velká podívaná. Inscenace opery Marka Ivanoviče na motivy knihy Geralda Durrella Mluvící balík je spojená se jmény bratrů Formanů: Petr ji režíroval a Matěj společně s Andreou Sodomkovou vypravil. Ocitáme se přímo mezi fantaskními bytostmi, rostlinami a objekty, ve světě starých rytin nebo obrazů Hieronyma Bosche. Je tu chrám – ulita, pták Fénix, bazilišci, lasičky, elfky, vlkodlaci… Mají nejen originální vizáž a opravdu překvapivé pohyby, ale i svéráznou povahu a vtipné texty.
Formanovské komediantství se v Čarokraji vítězně utkalo s měšťáckou zatuhlostí, kterou je Národní divadlo prolezlé jako dřevomorkou
V pohádkové říši vládne harmonie a řád, „všeho je tak akorát, v různosti je majestát a každý smí tu hrdě stát“. Tohle všechno ohrozí bazilišci. Ukradou Knihu, v níž je vše podstatné a kam se jednou za čas zapisují nové bytosti a zákony. Dobré bytosti se střetnou se zlými. Kladní hrdinové – učenec Papouš, dojemný Žabák a houslistka Penelopka získají Knihu zpátky. Užijí si při tom spoustu legrace, dobrodružství i nebezpečí, děti v publiku jim fandí, křičí… Tolik nadšených diváků, jako při představeních Čarokraje zkrátka Národní divadlo už dlouho nemělo. Zdravé formanovské komediantství se v Čarokraji vítězně utkalo s měšťáckou zatuhlostí, kterou je pozlacená budova Národního divadla prolezlá jako dřevomorkou. Tahle inscenace na špici českého divadla rozhodně patří.
Mimopražský vítěz: Tichý Tarzan
Stojí za to se zastavit ještě u čtvrté inscenace v pořadí „top ten“. Tichý Tarzan je divadelní biografie fotografa, malíře, filozofa a podivína Miroslava Tichého a hraje se v brněnském Divadle Husa na provázku. Scénář napsala Simona Petrů a inscenaci režírovala ani ne třicetiletá absolventka bratislavské VŠMU Anna Petrželková.
Fotograf Tichý podomácku vyrobenými aparáty z roliček od toaletního papíru, špulek od nití a čoček vlastnoručně vybroušených z plexiskla tajně fotil ženy a dívky. Dílo člověka považovaného celý život za blázna a šmíráka bylo nakonec označeno za výsostný projev moderního umění a vystaveno v předních galeriích. Fotografie, jež se léta válely po zemi, v hromadách nepořádku a okusovaly je myši, náhle získaly cenu tisíců dolarů.
Na divadelní postavě Tichého je krásné, jak neúhybně trvá na svém absolutním outsiderství, až nakonec přinutí svět, který se mu vysmíval, aby se před ním sklonil. Zarostlý Tichý ve špinavých teplácích sedí v křesle, jak hravé děcko na klíně, povídá si sám se sebou, s myšmi… Vpády venkovní reality do přítmí svého doupěte snáší s okouzlující cholerickou nevolí. A právě z těch průniků, které mají v inscenaci groteskní podobu jeho oživlých snímků, je zřejmé, že tam venku se časy mění a režimy střídají.
Tichého hraje Ivana Hloužková. S detaily věrně kopírujícími jeho autentický výraz, hlas, dikci, gesta, pohyby, i ta pootevřená, bezzubá stařecká ústa, jak je vidíme na těch několika málo videích, která s fotografem, jenž se stal kunsthistorickým materiálem a mediální kuriozitou, natočili jejich sběratelé. Skrze Tichého osud se dozvídáme mnohé o voyerském charakteru této doby, která si ho vybrala za hrdinu. I o charakteru té, jež jí předcházela a do jejíchž norem se nevešel. To všechno s humorem.
Stejně jako Tichý Tarzan i všechny další inscenace, které se umístily od pátého do desátého místa, vznikly v divadlech mimo Prahu. Je třeba dodat, že jejich úspěch v anketě určitě není jen dílem náhody, která přirozeně v podobných anketních žebříčcích je také přítomná. Zastoupené scény – Aréna a Divadlo Petra Bezruče z Ostravy, Divadlo Husa na provázku, Reduta a Buranteatr z Brna či Klicperovo divadlo Hradec Králové přitahují svou prací pozornost kritiků i diváků dlouhodobě. Náhoda není ani to, že dva nejvýraznější režiséři – autoři střední generace David Drábek a Jan Mikulášek – mají mezi deseti favority po dvou inscenacích.