Computer art (resp. počítačové umění) slaví 50 let své „české“ existence. Pod názvem Computer graphic byly v roce 1968 v Domě umění v Brně představeny nejnovější práce mezinárodní avantgardy. Současná výstava v Moravské galerii v Brně tuto událost připomíná. V šedesátých letech bylo počítačové umění aktualitou. Jeho vývojem se seriózně zabývalo na světě jen několik lidí, zpočátku spíše pracovníci vědeckých ústavů.
Hlavní propagátor nového umění a teoretik „generativní estetiky“ profesor Max Bense uvedl v roce 1965 ve studovně stuttgartské Technické univerzity výstavu počítačových grafik George Neeseho. Ta je považována za vůbec první výstavu tohoto typu umění ne světě. Po několika dalších prezentacích – v galeriích v Německu a USA – přišel poučený brněnský teoretik a umělec Jiří Valoch za vedením Domu umění s nápadem na počítačovou výstavu. Ve svých 21 letech byl Valoch, tehdy student germanistiky a estetiky, již mezinárodně známým kurátorem a tvůrcem. A výstavu uspořádal.
Tuzemské zdroje
Počítačové umění ale nebylo jen zahraničním importem. Od roku 1964 spolupracoval dnes mimořádně ceněný malíř Zdeněk Sýkora s matematikem Jaroslavem Blažkem. Prostřednictvím obřího počítače LPG – 30, se kterým vědec pracoval, mohli urychlit výpočty zadání pro obrazy, které Sýkora nazýval Struktury. Současná brněnská výstava ve zvláštním sále nabízí expozici se Sýkorovými unikátními malbami, ale podařilo se objevit i památný počítač, díky kterému mohly geometrické obrazy vzniknout.
Výstava je naplněna originálními dokumenty (korespondencí, fotografiemi, filmovou projekcí). Materiály se týkají příprav a úvah organizátorů i zúčastněných umělců (západních Němců, Američanů a jednoho Kanaďana). Valoch se ještě před srpnovou okupací v roce 1968 stačil zúčastnit sympózia v Zábřehu nazvaného Počítače a vizuální výzkum. Paralelně probíhala v Londýně klíčová výstava Cybernetic Serendipity.
V roce 1968 se brněnská přehlídka s 81 exempláři dočkala repríz v Jihlavě a Gottwaldově (Zlíně), do Prahy se už ale nedostala a s veškerým avantgardním uměním byl konec. |
V roce 1968 se brněnská přehlídka s 81 exempláři dočkala repríz v Jihlavě a Gottwaldově (Zlíně), do Prahy se už ale nedostala a s veškerým avantgardním uměním byl konec. Přestože byla „Valochova“ kolektivní výstava přelomová i ve světovém kontextu, zaznamenala i v odborných kruzích minimální pozornost. Nedůvěra v umění tvořeném „mrtvými stroji“ byla značná. Vždyť role autora spočívala „pouze“ ve vytvoření programu. Program měl v sobě předepsanou náhodou, tj. generování obrazu dle náhodných čísel. (Zdeněk Sýkora byl tehdy výjimkou, neboť počítačem navržené obrazy či kompozice sám ručně maloval).
Proč se vlastně na konci šedesátých let ve světě diskutovalo o počítačovém umění? Důvodů bylo několik. Jedním z nich byla snaha vymanit se ze stále akademičtější a nudnější malby abstrakce. Také se mělo přitakat technickému (a ještě optimisticky vnímanému) pokroku a nalézt společnou (adekvátní a srozumitelnou) řeč základních dorozumívacích znaků nové vizuality. Začaly se vytvářet grafiky a obrazy „nové věcnosti“ v mezinárodně sdíleném jazyku pro všechny – díla bez rušivého a netransparentního subjektivismu. Publikum však bylo rozpačité.
Počítačová tvorba šedesátých let měla skrytý náboj i naději umění avantgardního. Byla poslední etapou hnutí, které mělo zlatou éru mezi dvěma světovými válkami. Moderní umění se zabývalo vesměs formálními inovacemi. Avantgarda však usilovala o něco vyššího: o přeměnu umění i kulturního a životního prostřední, o povznesení společnosti. Bylo to utopické, avšak dodnes je avantgarda inspirativní.
Reflexe nového vědomí
Počítačová tvorba reflektovala nové vědomí formující se na základě výsledku vědeckého bádání, zvláště kvantové fyziky. Umění tak vizuálně i svým procesem demonstrovalo nově nahlížené vzorce okolní mikroskopické existence i racionalisticky orientované filozofie. Někteří teoretici jako Max Bense či Abraham A. Molese na základě matematických teorií přenosu informací, kybernetiky a sémiotiky zformulovali teorii exaktně orientované estetiky. K tomu došlo na Technické univerzitě ve Stuttgartu, kde Bense působil a začal „programovat krásu“ na základě „otevřené náhody“. Ta měla přesahovat naučená lidská klišé. Intuice bez subjektivní angažovanosti tak korespondovala s vědou i autonomní kosmickou inteligencí. Míra lidského podílu na procesu tvorby byla aktuální otázkou.
Počítačová grafika měla pro svůj zájem o formální vztahy blízko k abstraktní malbě. Nakonec se však ukázalo, že vizuální kybernetika vykazuje nejtěsnější spojení s konceptuálním uměním a minimalismem čili s hnutími, které se tehdy začaly rozvíjet. |
Počítačová grafika měla pro svůj zájem o formální vztahy blízko k abstraktní malbě. Nakonec se však ukázalo, že vizuální kybernetika vykazuje nejtěsnější spojení s konceptuálním uměním a minimalismem čili s hnutími, které se tehdy začaly rozvíjet. U nás, kde dominuje poetičtější tradice, se technicistní umění spojovalo spíše s konkrétní poezií – s vizuálním propojováním asociativního významu s volným uspořádáním textu.
Valochova výstava Computer graphic zastihla fenomén počítačové grafiky v mezeře mezi její výlučností a masovým rozšířením. Počítačová tvorba během následných sedmdesátých let slábla. Nenaplnily se ideové předpoklady, které v sobě obsahovala, a rozmělňovala se původní invence (díla se stávala spíše kuriozitou). Jako každá avantgarda však i počítačové umění zanechalo stopu a naznačilo (ne)možnosti dalšího směřování.