Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Bránit vydání Mein Kampfu je v éře internetu anachronismem

  18:37
V Německu i jinde v Evropě končí copyright na jakoukoliv knihu 70 let po smrti jejího autora. Platí to i pro Adolfa Hitlera a jeho Mein Kampf. Až 8. ledna 2016 mnichovský historický ústav Hitlerovu knihu zveřejnil.

Adolf Hitler, Mein Kampf foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Zveřejnění Hitlerova Mein Kampfu v jakémkoli státě, nejen v „zemi nacismu zaslíbené“, tedy v Německu, vždy odstartuje veřejnou debatu. Dokládají to i soudní tahanice a mediální přestřelky poté, co v roce 2000 vydal Michal Zítko ve svém nakladatelství Otakar II. tuto knihu v češtině. Rychle se srotí dvě skupiny – ti, kdo nechtějí omezovat vydání knihy, a ti, kdo jsou buď zcela proti tomu, nebo kladou rozmanité podmínky, které musí nakladatel splnit, aby kniha mohla vyjít.

Patřím do první skupiny a říkám: nebraňme a netrestejme! A to nejen z ryze praktických, ale i teoretických důvodů. Začnu těmi praktickými. Zakazovat nakladatelstvím vydávat Mein Kampf, případně určovat podmínky, za kterých to lze, a tím bránit lidem číst tuto knihu, narazí hned na počátku na dvě obtížně překročitelné zábrany.

Komise „odborníků“

Bránit vydání jakéhokoli textu je v éře internetu anachronismem, nepochopením doby, v níž žijeme. Kdo chce, knihu si najde v němčině, angličtině a koneckonců také v češtině. Zákaz je pouze prázdným gestem. A za druhé: jak vznikne rozhodnutí, že se nějaká kniha, třeba Mein Kampf, nezveřejní? Zasedne komise „odborníků“, kterým se povolí knihu přečíst. Jejich specializace je totiž svou magickou mocí ochrání před nákazou, jež vane z textu, aby mohli posoudit, zda je obsah knihy natolik zrůdný, že jej nesmí nikdy spatřit laik.

Jak vznikne rozhodnutí, že se nějaká kniha, třeba Mein Kampf, nezveřejní? Zasedne komise „odborníků“, kterým se povolí knihu přečíst. Jejich specializace je totiž svou magickou mocí ochrání před nákazou, jež vane z textu.

A kdyby se na tom „odborníci“ shodli v případě Mein Kampfu, co například Mýtus 20. století dalšího nacisty Alfreda Rosenberga či deníky Josepha Goebbelse? Popřípadě Marxismus a národnostní otázka sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina, Citáty z díla čínského komunistického lídra Mao Ce-tunga či Zelená kniha libyjského diktátora Muammara Kaddáfího? A mohlo by se pokračovat. Řečeno jinak, je to perverzní, značně neliberální představa.

Nebo by měl být Hitlerův Mein Kampf jediným ze všech textů, jež kdy byly napsané, zakázán, protože Hitlerovy zločiny nesnesou srovnání, neboť se odehrál holokaust? V jistém smyslu je toto tvrzení zejména v západní Evropě, která nemá vlastní zkušenost se sovětským komunismem, živou praxí. Ale i v Česku existuje paragraf, že popírání nacistické – a také komunistické a jiné – genocidy je trestné.

„Popíračský“ paragraf

Například ve Velké Británii za to historik David Irving před pár lety strávil nějakou dobu ve vězení. Odseděl si trest, přestože v nedávné minulosti byli mnozí lidé v Evropě Charlie, jelikož pro řadu z nich byla svoboda slova vším. Na konci roku 2015 pak byl k nepodmíněnému trestu za rasistické a stigmatizující protižidovské výroky odsouzen francouzský komik Dieudonné M’bala M’bala a na začátku devadesátých let byl stíhán a pokutován za popírání holokaustu francouzsko-britský revizionistický historik Robert Faurisson.

Jaké jsou důsledky „popíračského“ paragrafu v zákoně? Paměť holokaustu či jakákoli jiná zákonem předepsaná paměť je tímto aktem externalizovaná.

Na antisemitismus a popírání holokaustu se svoboda slova nevztahuje? To je jen upozornění pro ty, kdo se hrdě hlásí k tomu, že svoboda slova je jednou ze základních hodnot naší civilizace, a zaštiťují se Voltairovým výrokem: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“

Jaké jsou důsledky „popíračského“ paragrafu v zákoně? Paměť holokaustu či jakákoli jiná zákonem předepsaná paměť je tímto aktem externalizovaná. Každý může říct, máme zákon, co ještě víc chcete? Holokaust se tím dostává mimo veřejnou debatu, proměňuje se v cosi, o čem se přestává mluvit. Možná má pravdu slovinský filozof Slavoj Žižek, že uzákonění nedotknutelnosti holokaustu je v jistém smyslu nejrafinovanější a nejperverznější podobou jeho popírání.

Bourání piedestalů

Možná – byť to zní šíleně – někdy potřebujeme i takové odpudivé popírače holokaustu, jako je David Irving, Robert Faurisson, Dieudonné M’bala M’bala nebo v jiných případech Marta Semelová či Tomáš Ortel, abychom si uvědomili, čím vším byl holokaust. Je totiž možné, že nejsnazší cestou k zapomenutí, a třeba i ke zřeknutí se zodpovědnosti za něj, je postavit holokaust na piedestal financovaný státem – tak dlouho budeme okolo pomníku chodit, až si jej přestaneme všímat.

Bourejme piedestaly, protože neustálým zesměšňováním možná paradoxně vdechujeme život vzpomínkám umírajícím na piedestalu. Mrazivý kamenný podstavec totiž nakonec zabije i tu nejživější z nich.

Existuje nějaká smysluplná alternativa? Existuje a zní: bourejme piedestaly, protože neustálým zesměšňováním možná paradoxně vdechujeme život vzpomínkám umírajícím na piedestalu. Mrazivý kamenný podstavec totiž nakonec zabije i tu nejživější z nich. Jak konkrétně to učinit? Karnevalizací. S pomocí ruského literárního vědce Michaila Bachtina si připomeňme, co byl karneval.

Karnevalový život byl vykolejený ze své každodennosti, život naruby, svět vzhůru nohama. V karnevalu se mísilo vše se vším. Byla to doba rouhačství, perzifláže, kruté degradace toho, co bylo jindy posvátné, nedotknutelné – z krále byl šašek, z šaška král. Karneval byl svátečním časem, během kterého bylo vše „vysoké“, například bůh či král, za obecného veselí ničeno, rozmetáno, travestováno.

Nebrat se tak vážně

Města jako Řím, Norimberk nebo Paříž žila ve středověku karnevalem tři měsíce v roce. Pokud tedy mluvíme o středověku, měli bychom mluvit v podstatě o dvou časech – oficiálním, tedy vážném a monotónním, a svátečním neboli karnevalovém.

Představa světa jako karnevalu je už dlouhou dobu v úpadku, ne-li mrtvá. Bereme sebe a své pravdy příliš vážně a pak se divíme, jak naše svátky končí.

V současnosti je sváteční den slaven jinak – je vážný, pouští se hymna, kladou se věnce, vedou stále stejné rozhovory s pamětníky (nositeli „správné“ paměti), pánové a dámy v oblecích řeční na pódiu. Jedním z dalších hlavních rysů karnevalu přitom je, že nemá žádné pódium, ze kterého by mohli řečnit dámy a pánové v oblecích.

Představa světa jako karnevalu je už dlouhou dobu v úpadku, ne-li mrtvá. Bereme sebe a své pravdy příliš vážně a pak se divíme, jak naše svátky končí – jsou z nich jen dny volna, někdy s trochu nepříjemnou pachutí, například 17. listopad 2015 a Miloš Zeman na jednom pódiu s Martinem Konvičkou. Nebylo by za takové situace slušné, aby ten, kdo chce daný svátek světit, žádal jeho zrušení?

Možná je to nuance, ale podstatná: karnevalizace nemá nic společného s relativizací. Naopak, jde o obranu před ní. Karneval měl mnohem hlubší smysl než zničit všechno, čemu středověký člověk věřil. Každý svátek míval ve středověku parodický, lidový, neoficiální protipól, ale nejen to, smích vstupoval v těchto dnech i do chrámů Páně, do kostelů.

Sžíravá travestie

Velikonoční smích (risus paschalis) i vánoční smích (risus natalis) katolická církev nejenže více méně tolerovala, ale samotní kněží, většinou nižší klérus, se na něm podíleli – travestovali totiž to nejsvětější z křesťanství. Vznikl dokonce specifický literární žánr (parodia sacra), pro nějž nebylo nic svaté – ani žalmy, ani evangelia, ani jedna z klíčových postav křesťanství. Kněží z kazatelen rovněž o svátcích metali nejapné, rozverné, jindy nepředstavitelné a arcikacířské žerty na své ovečky, aby je rozesmáli.

Byl snad středověký, spíše níže postavený kněz tím, kdo parodováním všeho vpouštěl do světa relativizaci? Určitě nikoli, naopak. Hluboce věřil, a proto se nebál nechat projít svou víru ohněm sžíravé travestie.

Podstatné je, že to byli kněží, kteří se takto chovali – a byl snad středověký, spíše níže postavený kněz tím, kdo parodováním všeho vpouštěl do světa relativizaci? Určitě nikoli, naopak. Hluboce věřil, a proto se nebál nechat projít svou víru ohněm sžíravé travestie, který ani zdaleka jen neničil, nýbrž současně obnovoval a upevňoval.

Nelze se vrátit a obnovit karnevaly, všechny ty svátky hlupáků, osla a všeho možného. Žijeme v 21. století. Lze však karnevalově myslet, tedy zacházet s našimi hrdiny a pravdami a tabu, jak se s nimi zacházelo o svátcích ve středověku – nebát se jim vysmívat a parodovat je. Je třeba udělat ze všech těch Pravd a Hrdinů pouze pravdy a hrdiny – a budou nepochybně živější.

Komunističtí partyzáni určitě byli stateční, nasazovali své životy v boji proti nacistům, ale poválečná propaganda z nich učinila panáky bez života, jimž se smálo každé dítě. Zabraňme, aby stejně skončili například čeští disidenti ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století.

Karnevalové myšlení

Není představa lidí přemýšlejících karnevalově utopická? Realista může říct: je to bláznivé, nejde to, není třeba se obelhávat. A možná bude mít pravdu. Není ale ve světě, v němž věci fungují, jak fungují, a kde se obelháváme hesly o svobodě slova, jež by měla být svatá, a současně chceme vylučovat z veřejného prostoru Tomáše Ortela či soudit Davida Irvinga, třeba myslet nemyslitelné a neuskutečnitelné?

Chybí nám karnevalové myšlení. Pokud by se nám podařilo tento nedostatek odstranit, možná by pak nebylo třeba mluvit o novém vydání Mein Kampfu Adolfa Hitlera, jehož první svazek vyšel v Německu už v roce 1925

Je to stejné jako myslet svět, v němž Palestinci budou bojovat proti antisemitismu a Židé za práva Palestinců. Jistě, také je to utopie a nikdy se to s největší pravděpodobností nestane, ale máme o její uskutečnění přestat usilovat? Jaký by byl svět, v němž by lidé přestali snít a chtít neuskutečnitelné? Mnohem chudší.

Chybí nám karnevalové myšlení. Pokud by se nám však podařilo tento nedostatek odstranit, možná by pak vůbec nebylo třeba mluvit o novém vydání Mein Kampfu Adolfa Hitlera, jehož první svazek vyšel v Německu už v roce 1925, tedy před více než 90 lety. Nemuseli bychom se ho totiž bát, protože by se nám ten pán, narozený v Braunau am Inn, zdál směšný kvůli své přepjatosti a hlouposti.

Změna

Mein Kampf by se konečně změnil v to, čím opravdu je – a jak jej trefně přejmenoval už jeden z dobových recenzentů ve výmarském Německu: v Mein Krampf, v překladu v Moji křeč. Nebyl by už tajuplnou a pro někoho snad i lákavou relikvií s kouzlem zapovězeného, ale tím, čím je, velmi nejapnou křečí jednoho nenávistného muže.

Mein Kampf by se konečně měl změnit v to, čím opravdu je – a jak jej trefně přejmenoval už jeden z dobových recenzentů ve výmarském Německu: v Mein Krampf, v překladu v Moji křeč

Co jiného než smích by totiž vyvolávala třeba pasáž, v níž tento pán s knírkem líčí své setkání s židem z Lince, mužem v kaftanu a s černými loknami: „Moje první myšlenka byla: Je to také žid? (...) Pokradmu a opatrně jsem muže pozoroval, ale čím déle jsem zíral do toho cizího obličeje a zkoumal pátravě jeho tahy, změnila se v mém mozku první otázka v jinou: Je to také Němec?“

Na to, abychom se takovým větám dokázali vysmát, jsme příliš vážní. Udělejme však malý experiment: nahraďme v této pro Hitlera typické pasáži slovo „žid“ slovem „muslim“ a slovo „Němec“ slovem „Čech“. Jaký budeme mít pocit? Bude nám do smíchu? Nemuselo by se dost lidí vysmát především samo sobě?

Mein Kampf

  • První svazek vyšel v Německu v roce 1925, druhý o rok později.
  • Hitler jej psal (diktoval) během svého věznění po neúspěšném puči v Mnichově. Původní – Hitlerův – titul nebyl Můj boj, ale Čtyři a půl roku (boje) proti lži, hlouposti a zbabělosti – Viereinhalb Jahre (des Kampfes) gegen Lüge, Dummheit und Feigheit.
  • Do roku 1945 byl Mein Kampf přeložen do 16 jazyků a prodalo se více než deset milionů výtisků.
  • V českém překladu pod titulem Můj boj vyšla kniha poprvé v roce 1936, poté až v roce 1993. Oba překlady byly zkrácené a jejich vydání opatřeno poznámkami. Plnou verzi a bez komentářů vydal v češtině Michal Zítko v nakladatelství Otakar II. v roce 2000.
  • Bavorsko vzdorovalo vydání Hitlerovy knihy nejen v Německu, ale i v jiných státech, byť s menším úspěchem. Ve Švédsku se na podnět bavorské vlády zabýval vydáním knihy švédský Nejvyšší soud, ale postavil se za nakladatele. Například v Rusku vyšla kniha od roku 1992 třikrát.
  • Současné německé vydání – 2016 – připravili historici z mnichovského Institutu moderní historie, vzhledem k doprovodným poznámkám – mnohem delším než samotná kniha – má kniha dva tisíce stran a vychází ve dvou svazcích. Její cena je 59 eur.

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...