Ceska Pozice

Bez avantgardních děl Devětsilu by naše kultura vypadala jinak

Výstava Devětsil 1920–1931 v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze přibližuje činnost osobnosti naší kultury 20. století. I dnes lze ocenit evropskou kvalitu i specifika české avantgardy.

Radan Wagner 7.2.2020
Výstava Devětsil 1920–1931. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Výstava Devětsil 1920–1931. | foto: Foto: Tomáš Souček
Výstava Devětsil 1920–1931.

V Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze se odehrává od 11. prosince do 29. března výstava, jež mapuje české avantgardní umění, respektive uskupení Devětsil, které působilo v letech 1920 až 1931. Je to právě sto let, kdy studenti gymnázia v pražské Křemencově ulici formovali nové směry promítající se do umění i životního stylu „zlomové“ meziválečné doby.

Dnes vesměs slavné osobnosti naší kultury 20. století svým radikálním přístupem vytvořily hnutí napříč obory, často dosáhly mezinárodního renomé a z Prahy či Brna učinily významná kulturní centra. Současná přehlídka Uměleckého svazu Devětsil přibližuje díla odrážející moderní dobu a nejnovější evropské tendence – italský futurismus, ruský konstruktivismus, německý dadaismus či kosmopolitní pařížskou školu.

Předobraz budoucích světů

Doba po první světové válce byla plná ideálů a uměleckých, sociálních i společenských proměn. Vedle utopických levicových vizí zatracujících minulost a vzývajících lepší budoucnost vznikaly i projekty a díla, která jsou dodnes inspirativní a trvalou součástí dějin moderního umění. Nejen koláže a fotomontáže, ale i typografie, poezie, malířství či náhle obdivovaný film se staly fenoménem pozitivní nálady.

Výstava Devětsil 1920–1931 ukazuje tvorbu vznikající na pozadí hledané pospolitosti nastupující generace, která svými zásadami vyvolávala nejen nadšení, ale i nedůvěru či spory. Byla to doba programů, manifestů a rázných prohlášení o poslání umění, které se mělo odpoutat od dosavadních formálních experimentů (kubismus) a stát se „předobrazem“ čerstvých myšlenek a budoucích světů.

Výstava Devětsil 1920–1931 ukazuje tvorbu vznikající na pozadí hledané pospolitosti nastupující generace, která svými zásadami vyvolávala nejen nadšení, ale i nedůvěru či spory. Byla to doba programů, manifestů a rázných prohlášení o poslání umění, které se mělo odpoutat od dosavadních formálních experimentů (kubismus) a stát se „předobrazem“ čerstvých myšlenek a budoucích světů.

Devětsil tyto nálady reprezentoval nejdůsledněji, čímž se podobal světovým avantgardním hnutím, například nizozemskému sdružení De Stijl či německému Bauhausu, který dokonce nové ideje a přístupy začal vyučovat. Devětsil pod vedením teoretika Karla Teigeho (1900–1951) představuje obrodu českého umění 20. století. I proto se k jeho činnosti stále vracíme.

Před více než 30 lety, v roce 1986, se rovněž v prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) uskutečnila výstava o Devětsilu. Bylo to v závěru normalizace, kdy „levicovost“ pokrokových umělců dvacátých let 20. století nebyla na závadu, ačkoliv její protagonisté, například Jaroslav Seifert (1901–1986) či Adolf Hoffmeister (1902–1973), měli s komunistickým režimem potíže. Výstava měla velký ohlas a patřila k nemnoha kulturním zážitkům.

Současná výstava by se spíše vyjímala v moderních než gotických prostorách (snad ve výstavních sálech Městské knihovny, kterou rovněž spravuje GHMP), devětsilské téma je však nyní rozsáhlejší a prezentováno díky pokročilejším technickým vymoženostem přesvědčivěji a zajímavěji. Kurátorství se ujala Alena Pomajzlová se svým týmem a kromě artefaktů zaujme, jak silná tehdy byla pospolitost a jak se pojem scelující avantgardy stal dnes (v době vypjatého individualismu) jen historickou vzpomínkou.

Příklon k prostému životu

Vůdčí osobností Devětsilu byl charismatický a všestranně nadaný Karel Teige, který svůj zápal přenášel na ostatní malíře, architekty či básníky – Františka Muziku (1900–1974), Adolfa Hoffmeistra, Bedřicha Feuersteina (1892–1936), Jaromíra Krejcara (1895–1950), později také na Vítězslava Nezvala (1900–1958), Toyen (1902–1980), Jindřicha Štýrského (1899–1942) a další osobnosti. Generace narozená vesměs okolo roku 1900 vstupovala rázně do 20. století s novými požadavky a výrazovými prostředky.

Stoupenci Devětsilu podobně jako dadaisté zpočátku odmítali západní technickou civilizaci, tedy i dosavadní moderní umění, a hlásali příklon k „nejprostším věcem života“, ke kořenům lidstva. Tato úvodní fáze „magického realismu“ vyvrcholila první výstavou Devětsilu v Domě umělců v Praze v květnu 1922.

Devětsil byl založen 5. října 1920 v kavárně Union a brzy se stal hlavním ideovým centrem kulturních pokrokářů. Zastřešoval řadu členů i oborů – nebyl jednolitým útvarem, spíše dynamickým seskupením, jehož názory se proměňovaly. Nikdy však neslevily z levicové avantgardy – život se měl stát uměním a umění životem.

Stoupenci Devětsilu podobně jako dadaisté zpočátku odmítali západní technickou civilizaci, tedy i dosavadní moderní umění, a hlásali příklon k „nejprostším věcem života“, ke kořenům lidstva. Tato úvodní fáze „magického realismu“ vyvrcholila první výstavou Devětsilu v Domě umělců v Praze v květnu 1922. Na ní dominovaly díla Bedřicha Feuersteina a Josefa Šímy (1891–1971), který žil spíše v Paříži.

Vzorem devětsilské generace bylo „oduševnělé“ malířství Bohumila Kubišty (1884–1918) a snivý realismus Jana Zrzavého (1890–1977), kteří „spiritualizovali skutečnost“ a nabízeli „předobraz ráje na Zemi“. V Paříži inspiroval francouzský básník a hybatel uměleckého pokroku Guillaume Apollinaire (1880–1918), který ukazoval českým tvůrcům svou poetikou neotřelé možnosti. Pokrok a cesta vpřed byly bezpodmínečné a určující, přičemž se radosti všedního dne mísily se sny, naivitou, utopismem a touhou po spravedlivějším řádu.

Civilismus

Teige a spol. rozlišovali na „staré“ a „nové“. Byla to doba naivní víry v sílu umění (či nové estetiky a životního stylu) a v jiného člověka (a jeho společenství), smělých plánů a prohlášení také k proletariátu a komunistické mládeži. Jeden z členů Devětsilu Jiří Wolker (1900–1924) básnil: „Já mám sílu, ty máš sílu, sdružíme se v Devětsilu a tam ty a já a my budem dělat programy.“ A dle Teigeho článku Obrazy a předobrazy nepřichází již nikdo s „návrhy na moderní umění, ale s plány nového života, nové organizace světa a jeho posvěcen“.

Cesta k realismu a primitivismu umělců Devětsilu netrvala věčně. Byla přechodným nebo přípravným obdobím pro další a méně zasněné období. Poetické vnímání skutečnosti v další fázi do jisté míry nahradil civilismus – obdiv městského folklóru a techniky, vizualizace jasných gest a rychlých střihů a zrcadlení života tady a teď.

Tento revoluční, ale upřímný patos nesdíleli všichni. A už vůbec ne Karel Čapek (1890–1938), starší a jinak smýšlející představitel české modernosti, který v časopisu Musaion o devětsilském radikalismu napsal: „Nejenže dnešní přeměna světa a společnosti se mi nezdá tak svatá, povznášející a tak docela vniterná… Vždyť v umění se spojuje včerejšek se zítřkem příliš hluboce a skrytě… Nejde tu o řád světa… Mluvme raději o řádu malířství.“ Teoretik Václav Nebeský (1889–1949) dodává: „Vplétá-li se politika do umění, vede to ke stejně špatným výsledkům, jako když se umění plete do politiky.“

Cesta k realismu a primitivismu umělců Devětsilu netrvala věčně. Byla přechodným nebo přípravným obdobím pro další a méně zasněné období. To si uvědomil i Teige, u něhož často teorie také předcházela praxi. Obrazy, koláže, básně i typografie (knihy nebo časopisy Pásmo a ReD), jak výstava U Kamenného zvonu dokládá, vstřebávaly stále více konstruktivistické myšlenky. Hojnost, pestrost a kvalita vystavených artefaktů jsou pozoruhodné.

Poetické vnímání skutečnosti v další fázi do jisté míry nahradil civilismus – obdiv městského folklóru a techniky, vizualizace jasných gest a rychlých střihů a zrcadlení života tady a teď. Již napořád byla v této kultuře přítomná polarita poetismu a konstruktivismu.

Vzácné a prvotřídní exponáty

Tato nová orientace Devětsilu však zcela změnila personální obsazení. Někteří zásadně proletářští básníci a publicisté odešli, ale záhy je nahradili noví členové a stoupenci „městské modernosti“ – zejména architekti Karel Honzík (1900–1966), Vít Obrtel (1901–1988) a Jaroslav Fragner (1898–1967). Výrazem této moderní orientace se stala výstava Bazar moderního umění v Praze (1923) a Brně (1924).

Teige hlásal: „Starý typ výstav je na vymření, příliš se podobá galerijnímu mauzoleu. Moderní výstava musí být bazarem… moderní produkce, manifestací elektrického, strojového století.“ Bazar moderního umění vyjadřoval nekonvenčnost a vyvolal v Domě umělců rozruch. V té době se totiž konala v Obecním domě „reprezentativní“ výstava tradicionalisty Maxe Švabinského (1873–1962) k jeho padesátinám. Devětsil prosazoval namísto ustrnulého akademismu modernost a „bazar moderní aktivity“.

Díla Teigeho, Šímy, Toyen, Štýrského a dalších odrážela život, pulsující město, moderní dopravní prostředky, nádraží, hotely, bary, dynama, semafory… Navzdory původní utopičnosti, která se zdá z dnešního pohledu pošetilá či nepřijatelná, je to výstava plná vzácných a prvotřídních exponátů.

Vedle uměleckých děl (obrazů, fotografií, scénických návrhů, obrazových básní, architektonických projektů) byly provokativně instalovány plakáty cestovních kanceláří, filmové a cirkusové fotografie, figuríny, strojové součástky (kuličkové ložisko). „Bazar“ odpovídal devětsilské koncepci zrovnoprávňující umělecká díla a artefakty denního života a moderní techniky. Lyrika a racionalita se snoubily či doplňovaly – odkazovaly k dadaismu i k puristické či konstruktivistické estetice.

Díla Teigeho, Šímy, Toyen, Štýrského a dalších odrážela život, pulsující město, moderní dopravní prostředky, nádraží, hotely, bary, dynama, semafory… Současná výstava takové a další aktivity a díla z okruhu Devětsilu přibližuje. I dnes lze ocenit evropskou kvalitu i specifika české avantgardy (obrazové básně, malířský artificialismus a svérázný poetismus), spojující teoretická východiska a občas rozdílnou tvorbu.

Navzdory původní utopičnosti, která se zdá z dnešního pohledu pošetilá či nepřijatelná, je to výstava plná vzácných a prvotřídních exponátů.Bez těchto avantgardních děl by naše současná kultura vypadala úplně jinak, vždyť devětsilská produkce dosahovala mezinárodní úrovně. K výstavě byl vydán katalog s reprodukcemi a texty, které ukazují, vysvětlují i dokládají význam jednotlivých oblastí tvorby, její přesahy a trvalé přínosy.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.