Podtitul výstavy Geniální grafik italského baroka není tentokrát nepodloženě a spíše marketingově nadsazen. Piranesi (1720–1778) je představitelem epochy, která se zrodila na sklonku předešlé renesance a ortodoxně se rozvinula v průběhu 17. století. Baroko však již nenabylo jednotícího rázu a zahrnovalo tak – dle místa, času či autora – celkem rozmanité projevy a akcenty. Společným jmenovatelem však bylo (či mělo být) především služebnictví papežské církvi v boji proti rozmáhající se reformaci.
Giovanni Battista Piranesi: Pantheon – pohled do interiéru (z cyklu Římské veduty, 1768). Lept, 481 x 563 mm (Národní galerie v Praze).
Z uměleckého hlediska byly ale zvolené dramatické prostředky dlouho odsuzovány jako synonymum zmatku a úpadku – jako „nejvyšší stupeň bizarnosti a vrchol směšnosti“, a to ještě koncem 18. století. Renesance ve svém ideálu rozumu, logiky a uměřené harmonie uspokojovala ducha, ale zklamala život, který se hlásil „o slovo a odplatu“. Nastavený řád se stal těsným a omezujícím zvláště pro emotivní projevy.
Také proti strnulosti církve se reformace obrátila a šířila se nenápadně celou Evropou. Katolictví se až konáním pověstného Tridentského koncilu (1545–1563) sešikovalo a vzchopilo k protiútoku. Dřívější humanisticky založené umění bylo povoláno zpět do služeb zatvrzelých náboženských ideálů bez dodatečných odchylek a korekcí.
Od dynamických staveb
Hlavní úlohu v tomto katolickém tažení měla sehrát architektura v patřičném divadelním dramatu s opulentní výpravností, kde jedinec ztrácí svůj význam a velikost. Také Piranesi se chtěl stát autorem nových dynamických staveb. To se mu však až na výjimku (kostel Santa Maria del Priorato v Římě) nezdařilo, ale oblíbeného tématu se napříště nevzdal. Studoval, kreslil a do leptů zachycoval antické památky, které byly v mnohém ohledu baroku inspirací.
Giovanni Battista Piranesi: Veduta s bazilikou San Paolo fuori le Mura (z cyklu Římské veduty, 1757–1758). Lept, 408 x 618 mm (Národní galerie v Praze).
Piranesi vydal svou první knihu vedut roku 1743 a zanedlouho si otevřel obchod s vlastní tvorbou. Díky právě se rozvíjejícímu „turismu“ se jeho práce začaly šířit a sbírat. K městským výjevům časem přibyl zřejmě nejslavnější cyklus Carceri (Žaláře) a další záznamy lokalit (Tivoli, Castel Gandolfo, Cori či proslulé dórské chrámy z Paesta). Vedle této grafické práce vytvářel také korkové modely antických měst či nábytek a další vybavení interiérů. Veškerou tuto činnost mohou zhlédnout také návštěvníci výstavy v Clam-Gallasově paláci.
Piranesi – architekt, grafik, archeolog a designér – se vymykal mnohdy běžné dobové produkci. Zvláště jeho Žaláře či archeologická alba byla a jsou působivá. Jeho práce se již za jeho života prodávaly od Irska a Skandinávie až po Rusko. Ani česká a moravská šlechta nezůstala pozadu a Piranesiho díla se stala pýchou nejednoho pražského paláce či venkovského sídla.
Není bez zajímavosti, že současná výstava probíhá v paláci postaveném podle návrhu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, jehož tvorba byla Piranesimu jedním z prokazatelných inspiračních pramenů. (Předešlá pražská výstava Piranesiho se konala v roce 1972 v prostorách Národní galerie).
Memento mori
Piranesiho veduty byly svéráznými dobovými pohlednicemi pro poučené a zámožné – pro vzdělance oplývajícími vědomím historické kontinuity (to navíc podporovala právě rodící se moderní archeologie). Jeho styl – smysl pro celkovou atmosféru i věrné detaily – působí dodnes.
Giovanni Battista Piranesi: Válcová věž (z cyklu Žaláře, 1749–1750). Lept, 556 x 418 mm (Národní galerie v Praze).
Cyklus Žaláře je však navíc nesen mimořádnou fantazií a smyslem pro bizarnost i tísnivou atmosféru v duchu barokní připomínky: memento mori. Jedná se tedy o umělcovy vzrušené představy starověkých vězení s nekonečnými chodbami, schodišti a průhledy – o šerosvitné labyrinty s nepatrnými bloudícími postavami uprostřed rozlehlého prostoru s nejasným řádem. Tyto grafické pohledy přesahují topografický rámec a směřují k počátkům existenciální tísně moderního člověka.
Ne náhodou si tyto možná i „verneovky pro dospělé“ oblíbily takové veličiny jako Victor Hugo, Honoré de Balzac, Charles Baudelaire či Aldoux Huxley. Paralely nalezneme však i v poměrně nedávných kulturních dějinách. Piranesiho pochmurné Žaláře byly nejednou zmíněny v souvislosti s romány Franze Kafky či dalšími filozofujícími existencionalisty. Za sebe bych přidal ještě jedno jméno: Maurits Cornelis Escher – nizozemský umělec 20. století (také grafik a architekt) zobrazoval v podobné prostorové spleti nejen paradoxy či hříčky perspektivy, ale i relativitu viděného a vnímaného.
Giovanni Battista Piranesi: Triumfální oblouk (z cyklu Grotesky, 1747–1749). Lept, 390 x 541 mm (Národní galerie v Praze).
Piranesiho dílo je nejen cenným dokumentárním – formálním – počinem, ale i mimořádnou – obsahovou – emocionální ukázkou. Jeho brilantní řemeslná dovednost tyto hodnoty ještě umocňuje. Piranesi byl geniálním tvůrcem italského baroka, avšak svou velikostí přesáhl, jak se zdá, hranice místa i času.
Výstava, která si zasluhuje mimořádnou pozornost, byla sestavena ze zápůjček řady institucí: z fondu Národní galerie v Praze, Arcidiecézního muzea v Kroměříži, Moravské galerie v Brně, Moravské zemské knihovny v Brně, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Národního památkového ústavu v Kroměříži, ze zámku Rájec nad Svitavou i ze soukromých sbírek.
Giovanni Battista Piranesi (1720-1778): Geniální grafik italského baroka Giovanni Battista Piranesi: Pyramida Gaia Cestia (z cyklu Římské veduty, 1761). Lept, 390 x 535 mm (Národní galerie v Praze).
|
