Z kanadského septetu Arcade Fire, který před vydáním debutové desky Funeral v roce 2004 znala jen hrstka novinářů a oddaných fanoušků, se stala během necelé dekády hudební hvězda nejvyšší jakosti, a to doslova. Koncem října si montrealská ikona zapsala v pořadí už čtvrtý studiový zářez, když jí u amerického vydavatelství Merge Records vyšlo dvojalbum Reflektor, jehož uvedení na trh bylo očekáváno jako největší hudební událost letošního podzimu.
Že se nejedná jen o vymodlený idol tábora publicistů, jehož estetické nároky na publikum bývají až nerealisticky vysoké, dokládají první čísla, která přiletěla z obou stran Atlantiku. V USA se během prvního týdne se prodalo 140 tisíc kusů nového alba, ve Velké Británii se usadilo na nejvyšší příčce žebříčku prodejnosti.
„Who the fuck is Arcade Fire?“
Do mašinerie obsahově vyprázdněného a vůči novým vlivům uzavřeného rockového ringu dokázali implantovat vážná témata srozumitelnou formouArcade Fire se stali symbolem dokonalého konsenzu mezi undergroundovým a mainstreamovým publikem. Do mašinerie obsahově vyprázdněného a vůči novým vlivům uzavřeného rockového ringu dokázali implantovat vážná témata srozumitelnou formou, která má potenciál oslovit obrovské množství lidí, a to i díky dobře zapamatovatelným melodiím a textům.
Dobře to ilustruje úspěch druhého alba Neon Bible z roku 2007, které je kritiky vyzdvihováno jako jedno z nejlepších alb celé uplynulé dekády. Deska inspirovaná stejnojmennou novelou, jejímž autorem je spisovatel John Kennedy Toole, se nořila do obrazů zoufale umělého a omezeného světa amerických periferií, který s Davidem, hlavním hrdinou Neonové bible, sdílel i zpěvák Win Butler.
Navíc se nebála dotknout i témat rezonujících celou společností jako například válkou v Afghánistánu v úvodní skladbě Black Mirror, v níž Butler s chladným cynismem zpívá „mirror, mirror on the wall / show me where the bombs will fall“, či v písni Antichrist Television Blues, kritice maloměšťácké společnosti.
Třetí deska The Suburbs, ověnčená cenou Grammy za nejlepší album roku 2010, byla pro Arcade Fire zlomovou z hlediska komerčního úspěchu. Stejně jako celé dvojalbum je i titulní skladba inspirovaná vzpomínkami zpěváka Wina Butlera na dětství, které prožil v prostředí americké periferie, z něhož se chce každý dostat pryč, ale málokomu se to nakonec podaří.
Autobiografické příběhy mladého člověka, který se chce za každou cenu dostat ze spárů rodného města, jež má v krvi rozpuštěno v míře větší, než by bylo zdrávo, a dostává se tak do bludného kruhu strachu z budoucnosti, nostalgie a ztráty vlastní identity a vykořeněnosti, byly pro Arcade Fire tak silnou látkou, že obsahově zaplnily i celé dvojalbum The Suburbs z roku 2010. Svůj nejsilnější inspirační zdroj přiznal montrealský septet hned v názvu (česky Předměstí).
V tutéž chvíli však Arcade Fire vstoupili svižným krokem do velkého hudebního světa, jehož kola naštěstí nikdy nedokázala kapelu rozdrtit. Poté, co v roce 2011 získali cenu Grammy za nejlepší album roku, už málokdo mluvil o Arcade Fire jako o pomíjivé hvězdě, jež má vyhasnout. Že se jedná o kapelu, která není školoprdsky vážná a dokáže si dělat legraci i sama ze sebe, dokládá také fakt, že příspěvek „Who the fuck is Arcade Fire?“, který se po oznámení výsledků Grammy objevil na sociálních sítích, dokázala vzít kapela s nadhledem a tento nápis se stal součástí jejího oficiálního merchandisingu.
Být viděni, nebýt chyceni
Kromě vysokých obsahových ambicí nelze Arcade Fire upřít ani schopnost napsat hit, bez něhož se z logiky věci žádná velká skupina neobejde. Složit intimní a zároveň živelnou píseň, která dokáže na stadionu na nohy zvednout téměř 20 tisíc lidí (tak jak to autor článku viděl před dvěma lety na koncertě v Manchesteru), je výsostnou doménou této formace.
Učebnicovým příkladem budiž hymnická skladba Wake Up z roku 2004, která tehdy zpěváka Davida Bowieho položila na lopatky takovým způsobem, že si ji záhy sám s Arcade Fire střihl a od té doby je s kapelou v tak úzkém kontaktu, že ho lze s trochou nadsázky nazvat nehrajícím členem. Přítomen ve studiu byl i během natáčení nového alba a titulní singl Reflektor se mu tak líbil, až se nechal slyšet, že chvíli koketoval s myšlenkou tuto skladbu Arcade Fire ukrást. Nakonec v ní „alespoň“ nazpíval pasáž, která je energickým vrcholem celé písně.
Režie alegorického videoklipu k titulnímu singlu Reflektor se zhostil Anton Corbijn. Skladbě, inspirované spisem Dva věky: Literární posudek filozofa Sorena Kierkegaarda, dokázal vštípit působivý vizuální rozměr, který plně koresponduje s myšlenkovým odkazem písně – diskotéková koule jako zdroj vědění, solidarity a vášně, rozpadající se ve stovky slabých paprsků, budiž toho výmluvným příkladem.
Oblíbená formule hudebního průmyslu zní: „Dobrý marketing rovná se půlka úspěchu.“ Marketingové strategie Arcade Fire jsou tématem, o kterém by se pomalu dala napsat diplomová práce. Asi žádná jiný interpret není tak úzce spjat s využíváním interaktivních videoklipů jako právě Arcade Fire. Bylo by ale hrubou chybou myslet si, že kapele šlo pouze o to, dostat zábavu na „vyšší level“, na to má až moc vysoké umělecké ambice. Následující interaktivní videoklipy jsou samostatně fungujícími uměleckými díly. Nebojte se použít webkameru a myš (touchpad), byla by to velká škoda (zejména v případě posledně jmenovaného klipu):
- Neon Bible (2004)
- We Used To Wait (2010)
- Sprawl II: Mountains Beyond Mountains (2010)
- Reflektor (2013)
Součástí uvedení nového alba bylo i zapojení streetartových umělců. Téměř přes noc se v ulicích světových metropolí začala objevovat tajemná, bílou křídou malovaná loga, inspirovaná haitskými náboženskými symboly Vévé. Jak je pro Arcade Fire příznačné, nejdřív nechali celý svět žasnout nad záhadou, kterou uvedli na pravou míru až poté, co se do pátrání zapojili i investigativní žurnalisté a zpovídali do akce zapojené streetartisty. Po tak bravurní guerrilové akci by jen málokdo zapomněl název jejich nadcházejícího singlu…
A aby toho nebylo málo, natočili Arcade Fire s režisérem Romanem Coppolou krátkometrážní hudebně-komediální film Here Comes the Night Time, v němž vystupují v komorním prostředí malého klubu jako fiktivní kapela The Reflektors a představují tři písně z nového alba, konkrétně Here Comes the Night Time I, We Exist a Normal Person. A nebyli by to Arcade Fire, aby svou hříčku neposunuli ještě o krok dál – minulý týden oznámili krátké turné kapely The Reflektors po klubech, do kterých se sotva nasáčkuje víc než několik stovek příchozích.
A ještě jeden důležitý střípek do mozaiky úspěchu jedné kapely – Arcade Fire neznějí jako žádná jiná kapela na světě, i když experimentují, jsou na první poslech rozpoznatelní. O míře vlivů, které působily na skupinu během natáčení alb The Suburbs a Reflektor, se dá polemizovat, první dvě desky se však staly – i díky nezvyklému, místy až „kostelnímu“ zvuku – zjevením na hudební scéně.
Možná to byla právě odpověď na otázku „Jak může být populární hudba tak niterná a zároveň přístupná?“, která kapele získala věrné publikum (odpověď: Arcade Fire). Nezapomínejme totiž, že to byla právě kombinace pompéznosti a intimity, která dopomohla kapelám jako Pink Floyd či U2, aby stanuly na hudebním Olympu.
Mělké prožitky informačního věku
Pro nové album si Arcade Fire asi nemohli vybrat příznačnější název. Reflektor je symbolem informačního věku, v němž člověk nemá nárok „sám na sebe“ (viz skladba Flashbulb Eyes) a v jehož chaotické pestrosti čím dál hůř hledá vlastní identitu.
Titulní singl je i přes popovou slupku tvrdou kritikou společnosti, která uvěřila, že v internetu, svobodném prostoru neomezených možností, je budoucnost lidstva„Thought you were praying to the resurrector / turns out it was just a Reflektor (Ačkoli jste se modlili za vkříšení / jen jste si nastavili zrcadlo),“ zpívají nesmlouvavě Bowie a Butler v titulním singlu, který je i přes popovou slupku tvrdou kritikou společnosti, která uvěřila, že v internetu, svobodném prostoru neomezených možností, je budoucnost lidstva. Tím však Arcade Fire, vzhledem k charakteru svých marketingových kampaní, neúmyslně plivou i trochu na sebe.
Přirozenou reakcí na krizi identity by podle hlavních představitelů kapely Wina Butlera a Régine Chassagne (ve skutečnosti manželské dvojice) mělo být sepjetí se svým nejbližším, do něhož nikomu nic není. Sami jsou toho dobrým příkladem, protože kromě toho, že se jim letos narodilo první dítě, nevypouštějí ze svého soukromí na veřejnost žádné informace.
Právě z tohoto zdroje se zřejmě zrodil další silný motiv desky – tragický příběh vztahu mezi bájným pěvcem Orfeem a nymfou Euridikou, který Arcade interpretují dle svého v po sobě jdoucích písních Awful Sound (Oh Eurydice) a It’s Never Over (Hey Orpheus). V posledních dvou skladbách Afterlife a Supersymmetry zaznívá nepřímo řečená stará známá pravda: „Dokud nejde o život, nejde o nic.“ A taková You Already Know už říká naprosto nepokrytě: „Nepotřebujete vědět nic, všechno už víte.“
Skladba We Exist by zase mohla být hymnou všech minoritních skupin, bojujících tvrdě o svá práva, a to nejen homosexuálů (i když refrén „Ať na tebe čumí, ať na tebe čumí / když je to všechno, co umí!“ tuto asociaci přímo nabízí). Nejedná se však o jedinou skladbu z Reflektoru, která je sondou do hlubin lidské sexuality.
Šestiminutová Porno s agresivním tanečním beatem a geniálním louskáním prstů a vzdycháním v pozadí vyjadřuje rozčarování nad falešnými představami o podobě ženského těla, které jsou v podobě pornografie nepřímo podsouvány mladým chlapcům, pro něž se jedná o zakázané, ale o to „chutnější“ ovoce.
Spousta recenzentů v souvislosti s albem Reflektor skloňovala jméno Jamese Murphyho, frontmana bývalé kapely LCD Soundsystem, jenž dvojalbum produkoval. Jeho aranžérský rukopis je nezaměnitelný, což jistě v souvislosti s tanečními tendencemi Arcade Fire zvedlo mandle spoustě ortodoxních fanoušků kapely, nicméně sám přiznává, že jeho podíl nebyl tak obrovský, jak si spousta lidí myslí: „Oni vlastně ani producenta nepotřebují. Zvládnou to i sami.“
Nářky nad dlouho stopáží (mimochodem, 85 minut na dvojalbum není žádný extrém) jsou také irelevantní, vzhledem k faktu, že téměř třetinu desky tvoří dvě desetiminutové zvukové koláže na začátku a konci dvojalba. Že ale nemají nic do sebe? Důkaz místo slibů – závěrečná Supersymmetry dělá čest svému názvu. Neznámý fanoušek proti sobě namixoval dvě verze písně (normální a zpětně jdoucí) a – světe, div se – jedná se o dokonalou symetrii.
Resumé:
Reflektor je albem, z něhož lze vycítit spoustu vlivů, ať už se jedná o rokenrolové riffy, silně rytmizovanou haitskou a jamajskou hudbu, syntetizátory z 80. let či současnou elektronickou scénu. I přes hlubokou inspirační studnu se však jedná o nahrávku, která svou komplexností, zvukovou nezaměnitelností a bohatou alegorickou silou plave po boku takových alb, jakými jsou Achtung Baby irských U2 či Kid A britských melancholiků Radiohead. Otázkou je, zda album více docení obec kritiků či samotní fanoušci.
Arcade Fire tímto opusem definitivně potvrdili pozici první velké kapely třetího tisíciletí, která se dostala na výsluní bez cizí pomoci. Zatím totiž zmatený „reflektivní věk“ přál štěstí pouze jednotlivcům, sedmihlavá saň je novinkou, na níž bude radost si zvykat.
Arcade Fire – Reflektor
Žánr: pop, art-rock, elektronická hudba
Stopáž: 85:16
Vyšlo 28. října u vydavatelsví Merge Records.