První hřmění změny: Informačnímu věku bude vládnout způsob života

Nastává posun od ekonomických témat, která tvořila náplň zápasu levice a pravice, k těm, jež se týkají povahy života, tedy ke kulturním. Za dvacet až třicet let bude společnost vypadat výrazně jinak, než v níž žijeme v současnosti.

Paralelní polis. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Paralelní polis. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Paralelní polis. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ideová mapa Evropy se začíná po pádu komunismu a 25 letech triumfu liberálních sil opět překreslovat. Dosavadní bipolární uspořádání, na jehož jednom konci byl ekonomický liberalismus a na druhém centralismus, se v podstatě vyčerpalo nalezením rovnováhy ve formě západního sociálně-tržního státu.

Toto bipolární uspořádání pak uvolňuje místo dalšímu velkému tématu, které bude obsahem budoucích politických svárů. Dramatické změny efektivity, které přináší nový informační věk, se odrazí v příštích společenských zápasech, přičemž jejich první hřmění lze slyšet už dnes.

Velké téma

Moderní společnost je velmi složitá, má tisíc problémů, jež nejsou izolované – jeden vyplývá z druhého a navíc propojené – a mají různou důležitost. Třeba volební právo žen je určitě vážný problém, ale Českou republiku na rozdíl od některých rozvojových zemí netrápí. Ty zase nemají starosti se zastoupením žen na kandidátkách, což naopak začíná být problémem některých zemí postindustrálního Západu.

Momentální palčivé problémy tvoří takzvané velké téma, jímž se společnost zabývá tak dlouho, až ho vyřeší natolik, že jeho naléhavost nahradí další velké téma

Momentální palčivé problémy tvoří takzvané velké téma, jímž se společnost zabývá tak dlouho, až ho vyřeší natolik, že jeho naléhavost nahradí další velké téma. To může trvat i několik desetiletí. Od konce 18. a valnou část 19. století toto velké téma bylo pro většinu evropských zemí politické – dělba moci a práv mezi krále, šlechtu a poddané. Pukaly absolutistické monarchie, šlechta přicházela o stavovská privilegia, z poddaných se stávali občané s volebním právem.

Ve 20. století toto velké téma bylo ekonomické – jaká práva a povinnosti se vztahují k vlastnictví, tedy k půdě, nemovitostem a výrobním prostředkům, jakou moc má mít stát a jednotlivec při použití vyprodukovaného bohatství. Vznikaly pozemkové a daňové reformy, odbory, stávky, komunistické revoluce či autoritativní puče, jež měly těmto revolucím zabránit, centrální plánování se znárodňováním a liberální decentralizace s privatizacemi.

Jejich společným jmenovatelem byla v podstatě ekonomická otázka majetkových práv jednotlivců a státu, jež byla po století bojů a experimentů v zásadě vyřešena. V celém vyspělém světě bylo dosaženo shody, že bohaté je nutné více danit, a pak tyto daně přerozdělovat chudým, přičemž je současně třeba zachovat jistou míru svobodné soutěže, protože úspěšné motivuje k tvorbě. To tvořilo základ takzvaného sociálně-liberálního modelu, jehož obrysy byly pevně dané a diskutovalo se jen o technických detailech.

Střet o linie

Po vyčerpání velkého politického tématu, kdy následně už nikdo nediskutuje o rovném volebním právu či o šlechtických privilegiích, a velkého ekonomického tématu, kdy už nikdo nezpochybňuje právo na stávku či povinnost státu budovat důchodový systém, nastupuje velké kulturní téma. Jeho obsah sice zatím neznáme – stejně jako naši předkové na konci 19. století neznali přesný obsah politických bojů pravice a levice o ekonomických otázkách ve 20. století –, ale jeho hrubé obrysy odhadnout můžeme.

Hlavní náplní velkého kulturního tématu se stane způsob života. A střet se povede o linie, kde si způsob života může definovat jednotlivec a kde se musí podřizovat kolektivním normám, a o jejich povahu.

Hlavní náplní velkého kulturního tématu se stane způsob života. A střet se povede o linie, kde si způsob života může definovat jednotlivec a kde se musí podřizovat kolektivním normám, a o jejich povahu. Součástí tohoto střetu, ale jen malou a nevýznamnou, bude i konflikt kultur kvůli globální migraci. Jaké hlavní faktory společnost zasáhnou a jaké otázky z toho vyplynou? A jak v záplavě informací odlišit zásadní a podružné?

Pozorovatele ve vídeňské kavárně v roce 1898, v hlavním městě jedné z největších evropských monarchií na vrcholu rozkvětu, by určitě nenapadlo, že za 20 let z jeho světa nic nezůstane, dokonce ani to, co po staletí fungovalo a v posledních desetiletích 19. století vzkvétalo více než jindy – hospodářství založené na pozdně feudální formě zemědělské výroby. Budoucnost by zřejmě viděl ve zdokonalení mocnářství a v jeho vylepšení o technické novinky, jako byly balony, potrubní pošta a parní stroje.

Důsledek efektivity

Ze zpětného pohledu za jednu z hlavních událostí považujeme průmyslovou revoluci. Ta způsobila, že po sto letech podíl pracujících v zemědělství klesl z více než 80 na dvě až čtyři procenta z celkové populace, což vše změnilo. Zmizela šlechta, jejíž moc vyplývala z držby půdy, i monarchie. Obyvatelstvo se koncentrovalo do měst, přičemž v důsledku jeho potřeb a sociálních a politických požadavků vznikl nový druh malých národních států, a mechanická průmyslová výroba umožnila války v dosud nevídaném rozsahu.

Efektivita způsobila, že 20. století nebylo stoletím páry, balonů ani osvícených monarchií, jak se mohlo zdát na konci 19. století, ale masové průmyslové výroby

Všechny tyto změny odstartovala efektivita. Ta způsobila, že 20. století nebylo stoletím páry, balonů ani osvícených monarchií, jak se mohlo zdát na konci 19. století, ale masové průmyslové výroby založené na kovech, plastu, spalovacích a elektrických motorech, dělnických hnutích a národních státech. Jádro efektivity, která měla dramatické politické a společenské dopady, spočívalo v masové strojové výrobě, která nahradila řemeslnou.

Zatímco řemeslník produkoval jeden výrobek za druhým, dělník s pomocí poloautomatizovaných strojů desítky, stovky či tisíce výrobků najednou, což je princip industrializace. Ta sice ani zdaleka nevyčerpala všechny své možnosti, ale už se zrodil další fenomén se stejným dopadem na efektivitu – informatika.

Příklad hudebního odvětví

Jádrem informační racionalizace je vypuštění některých výrobních článků. Například v hudební produkci byl v předindustriální době hudebník v podstatě řemeslníkem „tvořícím“ zážitek. Zatoužil-li někdo po hudbě, vyhledal hudebníka, který zahrál, a pokud opět zatoužil, hudebník znovu zahrál, přičemž mohl oslovit desítky, maximálně stovky posluchačů. Proto byla produkce hudby záležitostí spíše bohatých.

Industrializace přinesla přístroje, které umožnily hudbu uchovávat a distribuovat na hudebních nosičích, třeba na gramofonových deskách

Industrializace přinesla přístroje, které umožnily hudbu uchovávat a distribuovat na hudebních nosičích, třeba na gramofonových deskách. Interpret už nemusel hrát stejnou skladbu stále znovu, to obstaraly gramofony, takže industrializace umožnila interpretovi oslovit miliony posluchačů. Zrodily se bohaté hudební hvězdy a průmysl s továrnami na výrobu milionů gramofonových desek a s velkou prodejní sítí. Šlo o obrovský pokrok – kvalitní hudbu mohli za zlomek ceny původní interpretace mít i nejchudší.

Informační éra tento proces ještě více racionalizuje, když od interpreta přenese k posluchači po datové dálnici, internetu, nehmotnou informaci. Tím odpadá výroba hmotných nosičů hudby, jejich skladování, distribuce a prodej, což umožňuje oslovit stamiliony konzumentů za zlomek ceny nosičů hudby.

Zlevnění informace

Efektivita informační éry spočívá v „odhmotnění“, což si zatím neumíme představit stejně jako zmíněný pozorovatel ve vídeňské kavárně v roce 1898 většinu aplikací industrializace v příštím století. Informační věk sice ještě ani úplně nezačal, ale už nyní díky své efektivitě značně zlevnil několik komodit, z nichž tu nejdůležitější v podstatě nevnímáme – informaci. Dosavadní hmotné nosiče informací – noviny, časopisy a knihy – jsou v krizi, ale současně i k dispozici téměř zadarmo.

To se nemůže obejít bez politických a sociologických dopadů. Na hodnocení je sice třeba delší časový odstup, ale fenomény, jako je arabské jaro či celoevropský vzestup nesystémových protikorupčních populistických hnutí v minulých letech, pravděpodobně s novými možnostmi šíření informací souvisejí.

Informační éra sice ještě ani úplně nezačala, ale už nyní díky své efektivitě značně zlevnila několik komodit, z nichž tu nejdůležitější v podstatě nevnímáme – informaci

V minulosti nebyly politické elity čestnější – nezneužívaly méně svého postavení a vlivu –, jen informace o tomto jejich jednání bylo možné lépe kontrolovat. V mnohamilionovém státě totiž bylo jen několik papírových novin, do kterých psaly desítky profesionálních novinářů, neexistovaly stovky nezávislých serverů ani v podstatě anarchistické sociální sítě.

Aktivní zapojení statisíců konzumentů zpráv do procesu vytváření informací a názorů pak může vysvětlovat, proč se z ojedinělých afér v minulosti stala v uplynulém desetiletí permanentní protikorupční vlna, která má moc měnit i tradiční politické mapy.

Pokrokáři a konzervativci

To je jen náznak možných dramatických změn, které nové technologie skrývají. V příštích letech informační efektivita „odhmotnění“ zasáhne další části společnosti, čímž změní její život. Částečně „odhmotněný“ život v kyberprostoru se totiž bude zásadně lišit od tradičního „offline“ života, na který je střední a starší generace zvyklá. Změna ale nezasáhne všechny současně a bude mít své dočasné vítěze i poražené, zastánce i odpůrce, jak bude postupovat jednotlivými částmi společnosti, což bude stejně jako v minulosti vytvářet pnutí, střety a polemiky.

V zásadě vzniknou podobně jako v minulosti dva póly společnosti, které se odrazí i v politické sféře – pokrokový a konzervativní. První bude změny vítat a vytvářet jim prostor, nebo alespoň odstraňovat zábrany. Druhý bude chtít konzervovat předchozí situaci, změny brzdit, nebo je alespoň regulovat, „polidšťovat“ podle svých představ. Jako vždy v minulosti pokrokáři budou mít navrch, neboť spontánní společenský pokrok lze jen obtížně zvrátit. A stejně jako v minulosti konzervativci dosáhnou svého tím, že zabrání pokrokářům v největších výstřelcích, neboť pokrok sice nelze lidskou vůlí zastavit, ale ani urychlit.

V zásadě vzniknou podobně jako v minulosti dva póly společnosti, které se odrazí i v politické sféře – pokrokový a konzervativní

V industriálním věku, v němž společnosti dominovalo velké ekonomické téma, byly většinou pokrokové síly napravo, kdežto konzervativní pól reprezentovala spíše levice. Toto rozdělení sice neodpovídá tradiční představě, ale má logiku – pravicové strany totiž hájily spíše malý decentralizovaný stát, který nepřekáží volnému pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil, což je podmínkou spontánní industrializace a popohání ji.

Levice naopak vytvářením a obhajobou práv dělníků tyto spontánní procesy brzdila, regulovala, „polidšťovala“. V extrémním případě komunistického centrálního plánování je dokonce přivedla na okraj technologické stagnace.

Hlavní problémy

Je otázkou, zda se v informačním věku budou pokrokáři profilovat jako pravice, či levice, přičemž konzervativní síly jsou tradičně spojované s pravicí. Pojmy pravice a levice ale ztrácejí svůj původní, převážně ekonomický obsah. V informačním věku se jejich nový obsah bude týkat spíše způsobu života než ekonomiky, bude tedy kulturní. Jaké hlavní problémy se objevují?

  • Současný rodinný model se rozpadá a zatím není zřejmá jeho smysluplná náhrada. Jaké pohlaví může tvořit rodinu? Kolik vlastně existuje pohlaví? Je dané, nebo si ho můžeme volit? To jsou jen podmnožiny zásadní otázky: Jak bude vypadat nová rodina?
  • Komu patří děti? Jsou více rodičů nebo společnosti? Kde je hranice vlivu rodičů a společnosti na jejich vzdělání, orientaci a způsob života? Kauzy dětí odebraných norskými úřady, romských dětí, povinných školek a práva na domácí výuku jsou jen malou předzvěstí zítřejších velkých společenských bitev.
  • Kdy začíná a končí lidský život? Jakou má mít ochranu? Nakolik „patří“ jen jednotlivci a nakolik společnosti? Kdo smí rozhodovat o jeho vzniku, modifikacích a zániku? Odpovědi na tyto otázky vyřeší problémy spojené například s potraty, eutanazií, klonováním, umělým rozmnožováním či s genetickými manipulacemi.
  • Co jsou zvířata a ostatní biologické formy života? Do jaké míry jsou jejich práva reálná a nakolik lidským konstruktem? Jaký je jejich vztah k člověku? Na odpovědích na tyto otázky závisejí nejen ekologické politické bitvy, ale i to, co a jakým způsobem budeme jíst, jak se budeme pohybovat a rekreovat, i to, co, jak a kde budeme stavět.
  • Jaký si zvolím a povedu způsob života? Kdo a jak má právo jej určovat? Kde jsou meze? Z těchto otázek vyplývá vějíř debat – například o migraci obyvatel a jejich začleňování, nacionalismu, ochraně národních hodnot, toleranci alternativních proudů, vlivu a míře reklamy, propagandě či přístupu k informacím.

Tyto problémy jsou víceméně známé, pouze se budou dostávat do popředí s nárůstem jejich významu. Jiné problémy však patří budoucnosti a lze si je v současnosti jen obtížně představit. Z toho však nevyplývá, že by byly méně reálné.

  • Jaká je hodnota života ve virtuálním světě oproti reálnému? Je méně, či stejně hodnotný? Má být respektován, chráněn, nebo potlačen? Jedna část populace bude uskutečňovat většinu svých životních potřeb v online světě, jehož podobu a možnosti si dosud neumíme představit. Další část populace se tomu bude bránit a požadovat dostupnost a ochranu svého tradičního „offline“ způsobu života. To vyvolá mnoho střetů.
  • Mají objekty virtuálního světa tatáž práva jako objekty reálného světa? Jsou stejně, či méně „reálné“? Pro lidi provádějící nejen své příjmy, ale i vztahy, zábavu, nákupy, vzdělání, emoce – v podstatě vše – v kyberprostoru budou objekty v něm stejně důležité jako objekty a vztahy pro lidi v offline světě. A budou chtít pro ně stejné uznání a ochranu.
  • Kde končí individuální identita a kde začíná kolektivní? Na odpovědi na tuto otázku závisí míra ochrany soukromí, dat, kolektivní bezpečnosti a individuální svobody.

Na tomto přehledu klíčových problémů je vidět posun od ekonomických témat, která tvořila náplň zápasu levice a pravice v minulém století, k těm, jež se týkají povahy života, tedy k tématům kulturním.

Otázka spokojenosti se životem

Z evropské politické reality v uplynulém desetiletí vyplývá, že se časy mění a s tím také velká společenská témata. Tradiční pravicové strany, které v minulosti hájily především ekonomický liberalismus, jsou ve většině zemí v defenzivě. Stagnují však i socialisté „staré levice“, kteří se tradičně soustřeďovali na boj za ekonomické výhody pro dělnickou třídu na úkor vlastníků kapitálu.

Na vzestupu jsou různá hnutí, která lze jen obtížně zařadit do minulých politických souřadnic, například proti korupci (italské Hnutí pěti hvězd, M5S, Beppe Grilla), proti islámu či imigraci (německá Pegida) či za anonymní kybernetickou anarchii (Piráti v celé Evropě). Na vzestupu jsou také takzvaní konzervativci, jako je francouzská Národní fronta Marine Le Penové či maďarský FIDESZ Viktora Orbána. Ti se považují se za „opravdovou pravici“, ale namísto ekonomického liberalismu zdůrazňují kulturní témata, například obranu tradic, nacionalismus či omezení přistěhovalectví a islámu.

Ti, kdo budou společnost tvořit, tedy lidé v produktivním věku, budou s tím svým životem zhruba stejně spokojení, jako jsme my dnes s tím svým

Levice v evropském kontextu ztrácí méně než pravice, protože přechod od ekonomických ke kulturním tématům zahájila mnohem dříve – s koncem komunismu před 25 lety. Tehdy se začala prosazovat takzvaná nová levice se společenskými tématy, jako je multikulturalismus, ekologie či práva zvířat, sexuálních, národnostních a dalších menšin.

Ocitáme se na prahu dramatických společenských změn, které jsou stejně jako mnohokrát v lidských dějinách velmi obtížně předvídatelné. Jisté však je, že společnost bude za dvacet, třicet let vypadat jinak než v současnosti. Také však je téměř jisté, že život v ní nebude natolik dramatický. Ti, kdo budou společnost tvořit, tedy lidé v produktivním věku, totiž budou se svým životem zhruba stejně spokojení, jako jsme my dnes s tím svým.

Počet příspěvků: 1, poslední 21.6.2015 06:22 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.