Protiputinovská opozice? Nejednotná a bez vůdce, který by měl na Kreml.

Ruský venkov, který tradičně podporuje vládnoucí moc, bude mít převahu nad liberály z velkých měst ještě v roce 2024.

Gábor Stier 15.2.2012
Putina nechtějí, ale protivládními demonstracemi, jako byla ta 4. února v Petrohradě, mu zřejmě k vítězství v prezidentských volbách nezabrání. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © REUTERSČeská pozice
Putina nechtějí, ale protivládními demonstracemi, jako byla ta 4. února v Petrohradě, mu zřejmě k vítězství v prezidentských volbách nezabrání. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Již potřetí přivedla protiputinovská opozice do ulic Moskvy desetitisíce svých sympatizantů. Nad hlavami davů, které se navzdory krutému mrazu shromáždily 4. února na náměstí Bolotnaja, vlály vedle rudých vlajek komunistů také bílo-žluto-černé prapory ultranacionalistů a oranžové zástavy liberálů. Samozřejmě v jasně oddělených řadách, neboť liberálové, nacionalisté, komunisté i příznivci Michaila Prochorova se od sebe okázale distancovali.

Nespokojenci, kteří zaujímají z ideologického hlediska široké spektrum od levicových radikálů přes liberály až po nacionalisty, se totiž skutečně shodují pouze na tom, co nechtějí. Představy o budoucnosti mají značně odlišné.

Situaci hezky ilustruje v poslední době často citovaný rozhovor dvou nejznámějších řečníků protivládních demonstrací. Populární autor historických detektivek Boris Akunin se v interview s hvězdou internetu Alexejem Navalným dlouze podivuje nad tím, jak může Navalnyj demonstrovat spolu s komunisty. Známý blogger totiž není vůbec levicově orientovaný a jeho patriotismus liberálnímu spisovateli evidentně vůbec neseděl.

Navíc si je třeba uvědomit, že ačkoli se na náměstí Bolotnaja sešli sympatizanti a dokonce několik poslanců opozičních stran zastoupených rovněž v ruské Státní dumě, jejich vůdci se od protiputinovské opozice fungující mimo rámec režimu snaží viditelně distancovat. Vladimir Žirinovskij zašel dokonce tak daleko, že uspořádal vlastní demonstraci. Jejich vyhýbavost je pochopitelná. Dosáhli totiž celkem dobrých výsledků ve volbách a opakovaly-li by se, zcela jistě by jenom ztratili.

Kromě ideologických rozporů představuje největší problém opozice fakt, že nemá skutečného vůdce

Kdo do čela opozice?

Kromě ideologických rozporů představuje největší problém opozice fakt, že nemá skutečného vůdce. Jedním z potenciálních kandidátů, který se touží dostat do čela, je motor protestních akcí organizovaných na internetu, tribun lidu Alexej Navalnyj, jehož se obává nejen vládnoucí moc, ale i liberálové. V případě Navalného však ani zdaleka nejde o vyzrálého politika a jeho ideologie se zasekla u odhalení útočících na existující kasty.

Alternativu by mohl s ohledem na ukazatele popularity představovat komunista Gennadij Zjuganov. Na tuto verzi je však lepší rovnou zapomenout. Decentně se nabízí rovněž liberál Grigorij Javlinskij, ten však není vůdcovskou postavou a svým intelektuálským postojem by mnohé jen odradil. Navíc neměl ani dostatek finančních prostředků, ani aktivistů, aby dokázal sesbírat dva miliony podpisů, v důsledku čehož pochopitelně nemohla být přijata jeho prezidentská kandidatura. Vůdci ulice se nyní žalostně pokoušejí využít tohoto rozhodnutí volební komise ke svému dobru, což ovšem nic nemění na faktu, že Javlinskij už je minulostí.

V čele davů by rád stanul také Boris Němcov nebo Michail Kasjanov. Ti už se ovšem rovněž „předvedli“ v devadesátých letech a většině lidí to stačilo. V úvahu by mohl připadat také bývalý ministr financí Alexej Kudrin, jenž se objevil na demonstraci na Sacharovově třídě, nebo Michail Prochorov, který doplatil na zlatou horečku v rámci umírněné liberální strany. K těm se však kvůli jejich napojení na moc stavějí s nedůvěrou radikálové.

Žádná krize režimu

Problémy dále prohlubuje fakt, že v důsledku absence skutečných, reálných požadavků je rovněž oslabována soudržnost davů. Bylo předem jasné, že tentokrát se protiputinovské opozici podaří dostat na náměstí Bolotnaja méně lidí než v prosinci na Sacharovovu třídu. Skutečnou překážku ovšem nepředstavoval ani tak mráz, který se i v poledne blížil mínus 20 stupňům, jako spíš pomalé vyprazdňování obsahu protestů.

Organizátoři totiž svolali představitele velkoměstské střední třídy pobouřené pochybnostmi o čistotě voleb do Státní dumy k pouličnímu protestu se stejnými požadavky jako téměř před dvěma měsíci. Každý, kdo uvažuje střízlivě, však jasně vidí, že vypsání nových voleb nemá šanci, stejně jako se nepodařilo dosáhnout odvolání předsedy volební komise. Stejně nereálným cílem je zabránit opětovnému zvolení Vladimira Putina prezidentem.

Nelze hovořit o krizi režimu, Putinova kampaň navíc začíná nabírat obrátky

„Protiputinovská opozice fungující v rámci režimu a mimo něj je v zásadě rozdělená a velmi nejednotné spektrum tvoří také protestující v ulicích,“ vysvětluje Alexej Muchin, ředitel Centra po politické informace. Od liberálů se snaží převzít iniciativu nacionalisté, kteří se k nim přidali, což pouze stupňuje chaos a ve výsledku opozici oslabuje. Politolog Muchin upozorňuje též na to, že zatímco 10. prosince se konaly protesty v několika městech, 24. prosince se větší demonstrace uskutečnily už pouze v Moskvě a v Petrohradu, zatímco ruský venkov o heslo „Pryč s Putinem!“ nejeví nejmenší zájem.

„Nelze hovořit o krizi režimu, Putinova kampaň navíc začíná nabírat obrátky,“ dodává Muchin, přičemž zdůrazňuje, že s ohledem na pasivitu venkova si vládnoucí moc může navzdory bezesporu nervózní atmosféře panující kolem výsledků voleb dovolit pouliční protesty klidně ignorovat. Naopak dokonce převzala iniciativu a uspořádala demonstraci na svou podporu, která počtem zúčastněných převýšila protesty na náměstí Bolotnaja. Už ani moskevské ulice tím pádem nepatří jen liberálům.

Je pravda, že navzdory absenci skutečné politické motivace naslouchalo řečníkům v mrazech na náměstí Bolotnaja z existenciální potřeby a osobního přesvědčení zhruba 50 až 60 tisíc lidí. Je však i čím dál jasnější, že jen na základě toho půjde udržet už nyní klesající vehemenci protestů jen těžko. Jsou třeba nové cíle a promyšlení střednědobé role opozice, což dokonce v rámci jednotlivých ideologických táborů ztěžuje rozpor mezi umírněnými a radikály.

Při tom všem nelze zapomínat na to, že ačkoli se základna tvořená mládeží a střední třídou velkých měst neustále rozrůstá, oproti ruskému venkovu a obyvatelstvu jiných národností hlasujícímu tradičně pro vládnoucí moc bude i za dobrých deset let ještě pořád v menšině. Všichni si sice přejí nějakou obnovu, nicméně ruský venkov není politicky ani zdaleka stejně aktivní jako Moskva. Většinu energie totiž věnuje řešení problémů spojených s každodenní obživou, v důsledku čehož si cení stability mnohem víc než velkoměstská střední třída, a především si nepřeje žádné zmatky. To vše je jasné i vládnoucí moci.

Čtyři různá Ruska

Z politického a sociálního hlediska existují nejméně tři, spíše však čtyři různá Ruska.

  • Hlavní města – Největší zájem světa poutají přirozeně obě „hlavní města“, která spolu s dalšími zhruba deseti „milionovými“ městy tvoří první skupinu. Zde se odehrává nejmarkantněji postindustriální transformace, nejvíc se změnila struktura zaměstnanosti a objevila se kasta kvalifikovaných „bílých límečků“. Vedle svého vzdělání jsou zdejší obyvatelé také nejmobilnější, díky čemuž nejsnadněji překonávají krize. V těchto velkých městech se soustřeďuje většina z 35 milionů ruských uživatelů internetu a střední třída, jejíž nespokojenost momentálně vůbec nepramení z materiálních podmínek. Tato skupina však tvoří všeho všudy 21 procent ruského obyvatelstva, a zařadíme-li sem z dobré vůle rovněž města s populací kolem půl milionu, dosahuje tento podíl stále pouhých 36 procent.
  • Středně velká města – Přibližně stejný počet obyvatel (25 procent) představuje druhou skupinu, do které patří středně velká, především průmyslová města s počtem obyvatel od 20 tisíc do půl milionu. Tato méně konkurenceschopná vrstva už je z hospodářského hlediska o poznání zranitelnější a další vlna globální krize by jí způsobila šok. Osud této čtvrtiny Ruska závisí do značné míry na centrálním rozpočtu, proto si tato skupina nepřeje Putinův odchod, ale obrací k němu své naděje na zvýšení životní úrovně.
  • Vesnice a maloměsto – Třetí skupina zahrnuje Rusko vesnic a maloměst, ve kterých žije 38 procent z celkového počtu obyvatel. Tito lidé jsou v politickém smyslu pasivní, neboť kvůli svému způsobu obživy naučili, že jejich osud závisí mnohem více na počasí než na mocenských vztazích. Chtějí pořádek a jistotu, na kterou se mohou spolehnout, a demonstrovat by se vydali nanejvýš v případě, že by bylo zastaveno vyplácení mezd a důchodů.
  • Zaostalá území – Zvláštní skupinu pak tvoří území osídlená příslušníky jiných národností. Jejich existence je plně založena na penězích a investicích z centrálního rozpočtu, takže v každé době podporují aktuální vládnoucí moc. Počet osob v této „části Ruska“ stoupne v důsledku vysoké porodnosti za nějakých deset let ze současných šesti na víc než deset procent.

Vezmeme-li v úvahu hlavní problémy, zájmy, mentalitu, politické zaměření a zvyky těchto čtyř odlišných skupin, je jasné, že výsledky prosincových voleb do Státní dumy byly skutečně zhruba odrazem mocenských poměrů. Ještě pravděpodobnější je pak prognóza, že Vladimir Putin, který se těší o poznání větší popularitě než strana Jednotné Rusko, může slavit vítězství už v prvním kole. Současná opozice momentálně nemá šanci Putina porazit, proto se alespoň snaží oslabit jeho legitimitu.

Vladimir1950 Rossija bolšaja.. 15:03 16.2.2012
erpy Vrátil jsem se 16:34 11.2.2012

Počet příspěvků: 2, poslední 16.2.2012 03:03 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.