Proticírkevní demagogie ČSSD aneb Jak ztratit levo-středové příznivce

Billboardovou protirestituční kampaní o sobě vytváří sociální demokracie dojem, že hrubne. Rozhodla se uměřené voliče vyměnit za radikály?

Petr Nováček 16.8.2012
Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, první místopředseda Michal Hašek a šéf jejích poslanců Jeroným Tejc nevzali v úvahu, že odpor k církevním restitucím může straně zejména v silně katolickém Zlínském, Jihomoravském a Olomouckém kraji i prohrát nadcházející  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, první místopředseda Michal Hašek a šéf jejích poslanců Jeroným Tejc nevzali v úvahu, že odpor k církevním restitucím může straně zejména v silně katolickém Zlínském, Jihomoravském a Olomouckém kraji i prohrát nadcházející | foto: © ČTK, ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice
Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, první místopředseda Michal Hašek a šéf jejích poslanců Jeroným Tejc nevzali v úvahu, že odpor k církevním restitucím může straně zejména v silně katolickém Zlínském, Jihomoravském a Olomouckém kraji i prohrát nadcházející  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Od června do července protahovala ČSSD v Poslanecké sněmovně takzvané třetí čtení zákona o církevních restitucích, aby jej Senát nemohl projednávat dřív než v srpnu a sněmovna znovu v září. Zatím tento „jízdní řád“ Sobotkově straně vychází. Příslušné senátní výbory tento týden vládní návrh restitučního zákona odmítly a 25. schůze horní komory, v níž má ČSSD většinu, učiní příští týden totéž.

Z restitucí se tím stane žhavé téma nejen pro zářijovou schůzi dolní komory, ale jak už měsíce slibuje Lidový dům, nosné téma její podzimní kampaně před volbami do krajských zastupitelstev. Že se církevní restituce s kompetencemi krajské samosprávy míjejí, a proto je nepatřičné postavit na nich právě krajskou volební kampaň? Samozřejmě, leč v českých luzích a hájích to nevadí.

Iritující téma

Před čtyřmi lety ČSSD svoji krajskou kampaň také napasovala na celostátní téma – na „julínkovné“, 30korunový poplatek zaváděný Topolánkovou vládou ve zdravotnictví. Prvně však tento „grif“ použila hned v prvních krajských volbách na podzim 2000 ODS. A dokonce na Špidlovu vládu vytáhla sudetoněmeckého strašáka. Asi není od věci připomenout, že tehdy ODS krajské volby vyhrála, a jsouc v parlamentu v opozici, v krajích, proti jejichž zřízení předtím roky agitovala, se „zakopala“. O šest let později se celostátním „julínkovným“ totéž podařilo Paroubkově ČSSD – pravici v čele s Mirkem Topolánkem vyrvala vedení všech třinácti krajů.

Podaří-li se ČSSD vyplnit restitucemi většinu obsahu její krajské kampaně, logicky už v ní nezbude dost místa pro regionální témata

Je-li strana v parlamentu v opozici a na vládu v něm krátká, v krajských volbách nepohrdne žádným klackem, kterým ji může vzít po hřbetě. Sobotkova ČSSD si jej vyrobila z vládního návrhu zákona o církevních restitucích. Pro ČSSD, jejíž ministr školství Gustav Habrman v letech 1918 až 1920 osobně asistoval při vynášení křížů ze školních učeben, jak tak „odčiňoval Bílou horu“, a jejíž členstvo i příznivci budou převážně bezvěrci, jsou tedy církevní restituce iritujícím tématem.

Navíc podaří-li se ČSSD vyplnit restitucemi většinu obsahu její krajské kampaně, logicky už v ní nezbude dost místa pro regionální témata. A to může přijít Lidovému domu vhod nejen ve Středočeském kraji, který po svém obhospodařoval David Rath a spol., ale zřejmě i v krajích Ústeckém, Karlovarském, Jihočeském či Moravskoslezském, neboť tam všude vycházejí při kontrolách najevo podivnosti při zacházení s evropskými dotacemi.

Nervozita v Lidovém domě

Anžto nelichotivých informací o hospodaření „oranžových baronů“ v krajích začalo kvapem přibývat, ČSSD se možná rozhodla „ohřát“ téma církevních restitucí ihned, byť v nevýhodném čase dovolených a prázdnin a v měsíčním předstihu před restituční šavlovačkou ve sněmovně. V Lidovém domě musejí být dost nervózní, vyrukovali-li s brutálním billboardem, na němž ruka v modrém saku podává vak ruce s prstenem a v rouchu duchovního a který zvěstuje, že 134 miliard korun chtějí ODS a TOP 09 darovat církvím. Jiný billboard – opět s modrou rukou, vakem a rukou s prstenem – pak hlásá, že TOP 09 a ODS chtějí vytáhnout z kapes důchodců 48 miliard korun.

V Lidovém domě musejí být dost nervózní, vyrukovali-li s brutálním billboardem, na němž ruka v modrém saku podává vak ruce s prstenem a v rouchu duchovního

Církvím nikdo nic nedává, ale pouze chce vrátit to, co jim ukradl komunistický režim. Pokud se ČSSD čtyři měsíce po komunistickém „vítězném únoru“, konkrétně 27. června 1948, nesloučila s KSČ dobrovolně, což dosud popírala, ale byla ke sloučení donucena, měl by být jejím vůdcům přinejmenším v tomto případě rozdíl mezi „dát“ a „vrátit“ jasný. Jinochové v jejím vedení by ale měli každopádně počítat s tím, že bude jasný většině levo-středových příznivců ČSSD rekrutujících se zejména z intelektuálských středostavovských vrstev, na nichž až dosud spočívala „pravá noha“ rozkročené sociální demokracie.

Pokud bude Sobotkova strana tvrdit, že církevní restituce okradou důchodce, a přidávat k tomu další polopravdy, ba demagogie, o hlasy svých levo-středových příznivců přijde a nejspíš je převezme Zemanova SPOZ. Tím by zároveň skončila éra od levého středu až na hraniční čáru s komunisty sahajícího elektorátu ČSSD, která by se automaticky posunula doleva k politickému radikalismu a také blíž ke KSČM, zejména pokud se Filipova strana časem přece jen trochu zreformuje.

Vztah ke KSČM

Sociální demokracie by se pak ocitla v delikátní situaci. S KSČM si neví rady, přičemž významnou část členské základny ČSSD tvoří od poloviny minulého desetiletí právě bývalí komunisté. Mezi oběma stranami je navíc nevypořádaný účet z minulosti. KSČ vznikla v květnu 1921 tak, že počínaje podzimem 1919 z ní (původně austromarxista) Bohumír Šmeral postupně převedl do takzvané marxistické levice, kterou ustavil, víc než polovinu členské základny sociální demokracie, jež pak – jen tak na okraj – už nikdy za první republiky nevyhrála žádné volby.

Druhé trauma si ČSSD zažila po roce 1945, kdy ji KSČM infiltrovala, až ji posléze s Gottwaldem domluvené Fierlingerovo křídlo vmanévrovalo po únoru 1948 do komunistické strany. Není náhodou, že ani za Dubčekova „pražského jara“ (1968) nebyla obnovena činnost ČSSD na domácí scéně, zatímco de facto protirežimní KAN či K 231 po jistou dobu legálně existovaly. Shrnuto, sblížení ČSSD a KSČM, pokud by se sociální demokracie posunula doleva, by znamenalo přenést se přes reminiscence, za nimiž jsou ale i šibenice, kriminály a exil četných sociálních demokratů, což by bylo velmi, velmi těžké.

„Kindermanagement“ ČSSD si nejspíš ani neuvědomil riziko, že v důsledku hloupé a hrubé agitace proti církevním restitucím může elektorát strany rázem „zhubnout“„Kindermanagement“ ČSSD (to „něžné“ označení Sobotkova vedení je „made in Miloš Zeman“) si nejspíš ani neuvědomil riziko, že v důsledku hloupé a hrubé agitace proti církevním restitucím, svorně a stroze odsouzené Českou biskupskou konferencí, Ekumenickou radou církví a Federací židovských obcí, může elektorát strany rázem „zhubnout“. Předseda strany Bohuslav Sobotka, první místopředseda Michal Hašek a šéf jejích poslanců Jeroným Tejc pocházejí z Moravy, ale přitom nevzali v úvahu, že odpor k církevním restitucím může ČSSD zejména v silně katolickém Zlínském, Jihomoravském a Olomouckém kraji i prohrát nadcházející krajské volby.

Anebo to vzali v úvahu a počítají s tím, že ty dosavadní příznivce, jež ČSSD případně ztratí, nahradí nějací radikálové. (Stejně jako v roce 1998 část dosavadních stoupenců Sládkových republikánů, jež Zeman překřtil na „zdivočelé sociální demokraty“.) Inu, záhy uvidíme, jak s „restitučním trumfem“ ČSSD zejména na Moravě uspěje! Jinak ale jak říkával Jan Werich: „Je to blbý, to se bude líbit!“

Jak vstoupit do Strakovky

Možná už jen půldruhého roku po krajských volbách, a to je skoro zítra, přijde asi v květnu 2014 řada na volby „velké“ – do Poslanecké sněmovny. Po nich by ČSSD opět chtěla vstoupit hlavním vchodem do Strakovky. Ostatně má nejvyšší čas! Naposledy se jí podařilo ztéci bránu Úřadu vlády v roce 2002, leč vystřídavše v čele koaličního kabinetu tvořeného s KDU-ČSL a Unií svobody-DEU v jednom funkčním období hned tři premiéry – Vladimíra Špidlu, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka – při odchodu ze Strakovky za sebou zanechala rozpačitý dojem.

Výzkumy veřejného mínění a z nich vycházející modely sice už 1,5 roku vykazují ČSSD jako nejpreferovanější stranu, nicméně její náskok před konkurencí se po vypuknutí Rathovy aféry zmenšil a poslední volební modely naznačují, že ČSSD může mít se sestavováním vlády po „velkých“ volbách potíže. Řekněme to rovnou, sociální demokracie by udělala nejlíp, kdyby se pojistila, a raději dříve, než později se poohlédla po vhodných koaličních partnerech. Proč ten spěch?

Sociální demokracie by udělala nejlíp, kdyby se pojistila, a raději dříve, než později se poohlédla po vhodných koaličních partnerech

Inu srpnové šetření agentury Factum Invenio (prázdninové šetření však může „ustřelit“) totiž nedává ČSSD naději na vytvoření menšinové vlády s tichou podporou KSČM. I kdyby se Lidový dům v nouzi nejvyšší k variantě s komunisty odhodlal, levice sama by nedala ve sněmovně dohromady ani jen těsnou většinu hlasů. Pokud i následující výzkumy potvrdí, že nejen levice, ale ani pravice nemusí být schopná vytvořit po volbách většinovou vládu – čili že takřečené zavedené strany přestávají být pro voliče přitažlivé a politická scéna je nestabilní –, pak bude včasné (!) hledání přijatelných koaličních partnerů imperativem jak pro ČSSD, tak pro strany vpravo od středu.

Předvolební koalice

Vůbec nejlepší obranou před fragmentací politické scény by bylo vytvoření předvolebních koalic. To u nás zákon sice dovoluje – například na rozdíl od sousedního Německa –, ale zároveň koalování brání extrémně progresivním kvorem. Zatímco samostatně kandidující politická strana či hnutí musí pro vstup do sněmovny získat alespoň pět procent ze všech odevzdaných hlasů, u dvojčlenné koalice to je deset, u tříčlenné 15 a u čtyř a vícečlenné 20 procent. Předvolební koalici mohou proto bez rizika utvořit jen takové strany, jež předepsané kvorum spolehlivě překročí.

V našich podmínkách to dosud platilo o ČSSD a ODS, z nichž jedna jako druhá měla sama natolik vysoké volební preference, že si mohla naložit na záda jednu dvě další menší strany a neobávat se, že všechny dohromady skončí v mimoparlamentním propadlišti. Vytvářet zcela účelové slepence, neschopné dohodnout se a držet společný volební program, však nemá smysl! V případě takové nedůvěryhodné party se totiž volební preference jejich členů mechanicky nesčítají.

Vůbec nejlepší obranou před fragmentací politické scény by bylo vytvoření předvolebních koalic

Vytvoření předvolební koalice se pochopitelně neobejde bez vzájemné tolerance a toho, že její „vedoucí síla“ překoná hegemonistické ambice. Pokud se však volební koalici podaří sestavit, pro její program získat voliče a volby vyhrát, odpadá často zdlouhavé povolební sestavování vlády a dohady o jejím programu, neboť vše podstatné už bylo domluveno dřív.

Přidat na realismu

Při troše fantazie si lze představit, že právě sociální demokracie vykročí tímto směrem. Je sice politickou stranou se 134letou tradicí a v minulých dvou letech nám především ústy svého předsedy Sobotky vštěpovala, že samozřejmě vyhraje příští volby a bude to ona, kdo si bude vybírat koaličního partnera, leč pýchu předcházívá pád, a proto by udělala lépe, kdyby ubrala na hrdosti a přidala na realismu. Hegemonem levice, což je vize prvního místopředsedy ČSSD Haška, se třeba stane později, pokud do té doby – kromě jiného – vyhraje pár voleb a úspěšností svých vlád odkáže případné menší konkurenty na levici do patřičných mezí.

Realismus v politice ČSSD by se mohl projevit právě vytvořením předvolební koalice, dejme tomu s KDU-ČSL a Stranou zelenýchRealismus v politice ČSSD by se mohl projevit právě vytvořením předvolební koalice, dejme tomu s KDU-ČSL a Stranou zelených. Předsedové obou stran, Pavel Bělobrádek a Ondřej Liška, nedávno na společném setkání ostře zkritizovali rozhodnutí premiéra Petra Nečase rychle odvolat ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, situaci označili za „hraniční“ a vyjádřili se v tom smyslu, že jediným řešením současné krize politického systému je demise nynější vlády. Našly by se i další styčné body s ČSSD, ale nemuselo by jich být mnoho.

Volební koalici stačí tři čtyři témata, na kterých se shodne a dokáže svorně držet, pokud je zastřeší srozumitelným volebním heslem. Z něho musí být zřejmé, že má jiné ideály a recepty na problémy než dosud vládnoucí pravice, a jímž se taková koalice dává voličům k dispozici. Pro všechny, jako to kdysi chtělo Občanské fórum, žádná koalice politických stran nikdy nebude!

Strana zelených

Je pravdou, že zelení jsou dosud „nevyzrálí“, někdy příliš samorostlí a pro jakéhokoli koaličního partnera potenciálně trochu nespolehliví. Pokud by například jejich předseda Liška dál varioval na téma, že je třeba ukončit éru dominance stran někdejší „opoziční smlouvy“ ČSSD a ODS, v Lidovém domě, jehož nostalgická část stále vzpomíná, jak „co se tenkrát dohodlo, také platilo“, by si asi koalici se zelenými dvakrát rozmysleli.

Nicméně středo-levá Liškova strana se zdá nejpřirozenějším potenciálním partnerem ČSSD, která si ostatně sama kdysi chtěla založit vlastní „růžové zelené“. Tento Špidlův nápad se však příliš neujal.

Středo-levá Strana zelených se zdá nejpřirozenějším potenciálním partnerem ČSSD

Z druhé strany, od středu doprava, by volebním partnerem ČSSD mohli být lidovci. Jsou sice konzervativní (ve smyslu tradicionalističtí, nikoli a la ODS!), ale už od Šrámkových prvorepublikových časů mají v sobě zakódovanou – řekněme to ohleduplně – názorovou pružnost a nijak přehnanou ideovou hloubku. To z nich po léta činilo pojítko vnitřně různorodých koalic. Navíc díky svému důrazu na sociální témata, především na ochranu rodiny, a na akceptaci sociálního státu jako trampolíny, by se s ČSSD dokázali i vysloveně doplňovat a společně „obsloužit“ voliče v těch regionech, v nichž jinak jedna či druhá strana nebývá příliš úspěšná.

KDU-ČSL

Rozpory by jistě existovaly – například v názoru na registrované partnerství, které je pro KDU-ČSL nepřijatelné. Její předseda Bělobrádek se ale vyvíjí v příkladného pragmatika, a pak je ledacos možné! Kupříkladu zastává názor, že se musí stavět na tom, v čem je shoda, a naopak rozpory zbytečně nezdůrazňovat. Dává rovněž najevo, že bez velkých idejí se lze obejít, nabídne-li se voličům například vyjednání hromadných slev u mobilních operátorů, u dodavatelů elektřiny nebo tepla.

Ani Bělobrádek by ale – jako žádný lidovecký předseda! – před „sestrami a bratry“ spolustraníky neobhájil maření církevních restitucí, obviňování církví z mamonářství a další, pro každého katolíka (90 procent lidovců) nepřijatelné „náměty“, jimiž diskusi před krajskými volbami „obohatila“ ČSSD. A to nejspíš ani za situace, kdyby volební koalice se sociální demokracií přiblížila lidové straně vytoužený návrat do sněmovny, neřku-li do vlády.

KDU-ČSL by se díky důrazu na sociální témata, především na ochranu rodiny, a na akceptaci sociálního státu jako trampolíny, dokázala s ČSSD doplňovat

Josef Lux musel takto v červnu 2008 odmítnout Zemanovu (asi neupřímnou) nabídku na vládní koalici KDU-ČSL s ČSSD, jíž by při hlasování o důvěře jednorázově pomohla KSČM. „S tím by mě ve straně vyhodili, to si nemůžu dovolit ani já,“ svěřil se tehdy Lux. Ale třeba na Bělobrádka nejsou dnes „bratři a sestry“ stejně přísní jako kdysi.

ODS a TOP 09

Jen kdyby se ČSSD podařilo vytvořit středo-levicovou či levo-středovou volební koalici, byla by i rozkmotřená česká pravice donucena učinit něco podobného. Z ideového hlediska by to neměl být nepřekonatelný problém, neboť až na vztah k Evropské unii a pak nějaké drobnosti jsou programové cíle ODS a TOP 09 kompatibilní. Všechno další by už ale bylo velmi komplikované!

Obě strany usilují zhruba z 80 procent o tytéž voliče, což je podstata jejich vzájemné rivality, ostražitosti, ba nevraživosti. Jedna i druhá si přitom dělaly čáku být hegemonem na pravici, ale oběma se zřítily volební preference, a navíc v nich zavládlo dusno. Mají plno starostí s udržením vlády v chodu a s bojem o vůdcovství na pravici čekají až na příští „velké“ volby.

Trvalé napětí mezi Nečasovou a Schwarzenbergovou stranou by patrně znemožnilo domlouvat se na kompromisech a společně se jich pak držet. Navíc ODS má takříkajíc v genech považovat kompromis za projev slabosti, a nikoli za politický majstrštyk. Proto je vytvoření jejich volební koalice nereálné, a to nejspíš i v situaci, kdy by šlo celé pravici takříkajíc o krk.

ODS a TOP 09 usilují zhruba z 80 procent o tytéž voliče, což je podstata jejich vzájemné rivality, ostražitosti, ba nevraživosti

Kromě toho přizpůsobivý Bělobrádek (absolvent Langerova CEVRA!) je ve vysoké politice příliš krátce, a proto by, i kdyby byla KDU-ČSL nabídnuta role spojovacího pravo-středového článku, trojspřeží s bujnou ODS a nepoddajnou TOP 09 na uzdě dlouho neudržel. Ostatně je to jen teorie, anžto šrámkovská role by mu v této konstelaci ani nabídnuta nebyla. Už jen proto, že je předsedou KDU-ČSL, kterou její, též kdysi předseda Miroslav Kalousek v roce 2009 trošičku „vyzobal“ a něco přidal, čímž vznikla TOP 09, která zasedla ve sněmovně, zatímco lidovci z ní poprvé v historii vypadli. V centrále KDU-ČSL to už možná Kalouskovi křesťansky odpustili, ale hned tak mu to neprominou!

Přeskupení politické scény?

Shrnuto, ČSSD vytváří billboardovou protirestituční kampaní o sobě dojem, že hrubne a že se svoje uměřené voliče rozhodla vyměnit za běsné radikály, jimž proticírkevní demagogií kápne do noty. Škoda té „strany slušných lidí“, jak to měla na volebních plakátech v roce 1946. Pokud ale kampaň ČSSD proti církevním restitucím u voličů zabere, bude to doklad jejího posunu doleva a zároveň sdělení, že v politice rezignuje na přirozená spojenectví, pro něž bude jen těžko hledat partnery. Naopak, pokud ČSSD uzná svůj omyl s billboardy, má šanci, najde-li k tomu odvahu, vytvořit okolo sebe široký volební blok jako alternativu pro nepravicové voliče.

Pokud by se ČSSD podařilo vytvořit okolo sebe široký volební blok jako alternativu pro nepravicové voliče, mohla by k podobnému pokusu pohnout pravicové strany

Pokud by se jí to podařilo, mohla by k podobnému pokusu pohnout pravicové strany, jakkoli jejich rivalita může být nepřekonatelnou překážkou. V ideálním případě by se česká politická scéna přeskupila. Od středu nalevo by byl jeden volební blok, od středu napravo druhý a samostatní by zůstali komunisté. Šance všelijaké té drobotiny, jež se snaží protlačit na výsluní, zejména pak protirežimních radikálů a extremistů, by ale byly omezené, neboť vedle zmíněných dvou bloků a KSČM by už nezbylo mnoho místa, jež by mohli zaplnit.

Takové přeskupení na politické scéně by bylo přirozené, v demokratickém duchu a provedené demokratickými prostředky. Nešlo by o její zjednodušení ve smyslu totalitní „glajchšaltace“. Politická scéna by se stala přehlednější a pro voliče srozumitelnější. Snadněji by se v ní orientoval a ve volbách hlasoval spíš racionálně než emocionálně, což by stabilitě politického systému prospělo.

Urvisu … Bojuj… jinak nebude na pivo :) 23:51 15.8.2012
JiB A už jste četl toto? ... 21:15 11.8.2012
JUDr. Marek Kalina RE: NAjdě+te si v Googlu termín "notorieta"...  17:10 11.8.2012

Počet příspěvků: 66, poslední 16.8.2012 03:42 Zobrazuji posledních 66 příspěvků.