Protahování soudního řízení bývá pro účastníky horší než verdikt

„Moje práce ovlivňuje celkový obraz Krajského soudu i celé východočeské justice. Ale hovořit o moci? To slovo nabylo pejorativního nádechu, proto se mu vyhýbám. Nechci být mocipánem, vnímám se spíše jako služebník justice. Cítím se hlasem východočeské justice,“ říká v rozhovoru Jan Čipera, předseda Krajského soudu v Hradci Králové.

Jan Čipera, předseda Krajského soudu v Hradci Králové. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Čipera, předseda Krajského soudu v Hradci Králové. | foto: Martin Veselý, MAFRA
Jan Čipera, předseda Krajského soudu v Hradci Králové. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jan Čipera, který stojí v čele východočeské justice, v rozhovoru mimo jiné říká: „Soudy nemají reprezentanta, protiváhu vůči ostatním dvěma složkám moci. Ministr spravedlnosti nereprezentuje jen soudy, ale i další profese a musí mít na zřeteli i jejich potřeby. Nebo mohou převážit zájmy vlády či politické strany, za niž ve vládě sedí. To je velká slabina ministerského modelu. Nejsem si ale jistý, zda ho jde snadno a bezbolestně nahradit.“

LIDOVÉ NOVINY: Můžete krátce představit svou kariéru?

ČIPERA: Celý svůj profesní život jsem soudcem. Vždy jsem jím chtěl být, i když mě rodiče od právnické fakulty odrazovali. Po studiích jsem se stal v Praze čekatelem a po vojně od 1. listopadu 1989 soudcem. Nechtěl jsem se věnovat trestnímu právu, protože svobodu považuji po životě a zdraví za nejcennější hodnotu. Rozhodování o majetku je také velmi zodpovědná a složitá práce, ale když uděláte chybu, přece jen nikdo nepřijde o svobodu. Soudcem jsem byl zvolen krátce před listopadovou revolucí, bez problémů.

V revoluci jsem viděl mimo jiné naději, že justice bude napříště oproštěna od politických vlivů. Rozhodně chci jednou předat soud svému nástupci v takovém stavu, abych měl klidné svědomí.

Slýchával jsem, že moji předchůdci se museli představovat na sekretariátech KSČ… Já jsem naštěstí nic takového nezažil, ale říkal jsem si, že kdyby to přišlo, půjdu dělat třeba podnikového právníka. V revoluci jsem viděl mimo jiné naději, že justice bude napříště oproštěna od politických vlivů. V roce 1991 jsem přešel do východních Čech, kde na tom justice byla personálně hodně špatně. Byl jsem ochoten jít i třeba na náchodský soud, který na tom byl doslova tragicky, ale měl jsem štěstí a vyšlo na mě místo přímo v Hradci Králové.

V roce 1995 jsem přešel na krajský soud, v roce 1999 jsem se stal místopředsedou pro občanskoprávní úsek. Na začátku roku 2013 jsem fakticky převzal vedení soudu a předsedou jsem byl oficiálně jmenován 1. července 2013. Letos v létě to bude už pět let, ale že bych nějak bilancoval, to ne. Rozhodně chci jednou předat soud svému nástupci v takovém stavu, abych měl klidné svědomí.

LIDOVÉ NOVINY: V čele hradeckého krajského soudu jste od konce devadesátých let, kdy je známo, že justice byla ještě dost rozklížená. Dovedete říci, kdy se situace stabilizovala?

ČIPERA: Největším problémem byl exodus soudců. Už na konci devadesátých let ale profese získávala na prestiži, a to i díky zvýšení platů. Intenzivní pocit velkých problémů ale trval ještě v době, když jsem se stal místopředsedou. Civilní odvolací úsek byl v zoufalém personálním stavu, byl naplněný sotva ze 70 procent. Bylo to velice složité období a můj předchůdce to měl ještě těžší, protože mu mnoho soudců odešlo a naopak obrovsky přibylo agendy, včetně složitých restitučních věcí.

Je složité pracovat s pocitem, že za sebou máte – obrazně řečeno – dva kubíky spisů a co chvíli přicházejí stížnosti na průtahy v řízení. Vede vás to k vypětí na úkor osobního a rodinného života, které nelze bez následků snášet donekonečna.

Když jsem svěřený úsek přebíral, potýkal se se zásadními nedodělky, bylo tu snad 2700 nevyřízených věcí v odvolacím řízení! Přitom podle „normy“ by senát měl vyřídit měsíčně 46 věcí. Všichni byli pod obrovským tlakem, neboť je složité pracovat s pocitem, že za sebou máte – obrazně řečeno – dva kubíky spisů a co chvíli přicházejí stížnosti na průtahy v řízení. Vede vás to k vypětí na úkor osobního a rodinného života, které nelze bez následků snášet donekonečna.

Jako místopředseda soudu jsem si užil „pěkné časy“, ale podařilo se, a civilní úsek jsem předával svému nástupci za úplně jiných okolností. V senátu bylo průměrně sto „živých“, tedy nevyřízených věcí, což znamená, že podle „normy“ odvolání mohlo být vyřízeno zhruba do tří nebo čtyř měsíců, pokud věc nebyla obzvlášť komplikovaná a nenastaly nějaké procesní překážky.

LIDOVÉ NOVINY: Jsou ty dva kubíky spisů za zády největší noční můrou soudce?

ČIPERA: Je to nesmírně nepříjemné. Jako začínající odvolací soudce jsem po své předchůdkyni převzal pět prádelních košů s asi 280 spisy. Řada spisů se týkala výživného, o němž okresní soud rozhodl třeba i dva roky předtím. To je tak dlouhá doba, že by odvolací soud měl správně věc zrušit a vrátit ji okresnímu soudu k prošetření aktuálních poměrů rodičů a dětí, které se nepochybně v mezidobí změnily, a k novému rozhodnutí.

Jako začínající odvolací soudce jsem po své předchůdkyni převzal pět prádelních košů s asi 280 spisy. Řada spisů se týkala výživného, o němž okresní soud rozhodl třeba i dva roky předtím.

Tehdy ale, abychom účastníky řízení nenechávali dál v nejistotě, jsme raději dokazování rozsáhle doplňovali a sami rozhodovali. Takový výjimečný postup dnes už není nutný.

LIDOVÉ NOVINY: Z justiční statistiky vypracované ministerstvem spravedlnosti vyplývá, že východočeská justice už dnes z hlediska délky řízení systémové problémy nemá. Jsou ale přece jen nějaké problematické soudy nebo úseky, kde vás „tlačí bota“?

ČIPERA: To bude vždycky, zjevnou systémovou slabinu ale nevidím. Výsledky východočeské justice jsou v celkovém pohledu opravdu nadprůměrné, místy i vynikající. Že se hraběnka Kristina Colloredo-Mansfeld soudí už čtvrt století o zámek Opočno a Johanna Kammerlanderová zhruba stejnou dobu o zámek Hrubý Rohozec? To jsou tak extrémně složité věci, že je považuji za naprosté výjimky, a proto délku těchto řízení nechci více rozebírat.

Objevil se ale jiný fenomén, který nám ztěžuje práci. Přibývá věcí, které řadu let stojí kvůli insolvenčnímu řízení. Soudce v civilní věci má spis před sebou a mohl by pokračovat a třeba i rozhodnout, ale nesmí dělat nic, protože insolvence vytváří překážku v pokračování jiných civilních řízení. Z hlediska právníka je to logické – nelze dopustit, aby bylo do majetkové podstaty dlužníka v insolvenci zasahováno, nemůže se měnit pod rukama správce.

Přibývá věcí, které řadu let stojí kvůli insolvenčnímu řízení. Soudce v civilní věci má spis před sebou a mohl by pokračovat a třeba i rozhodnout, ale nesmí dělat nic, protože insolvence vytváří překážku v pokračování jiných civilních řízení.

Určitě by ale tyto věci, v nichž je účastník řízení v insolvenčním řízení, měly být statisticky vykazovány zvlášť, aby to nevypadalo, že určitý soudce nebo celý soud nepracuje a až po detailním zkoumání se neukázalo, že má mnoho věcí přerušených kvůli insolvenčnímu řízení. Podobně je tomu s dědickými řízeními, kterých je ovšem nesrovnatelně méně než těch insolvenčních.

LIDOVÉ NOVINY: O hradeckém krajském soudu je v médiích slyšet především s vleklou kauzou Lukáše Nečesaného. V ní byl změněn soudce a naposledy byl loni v listopadu obžaloby zproštěn. Jak velkou zátěží pro váš soud je kauza tohoto typu?

ČIPERA: Pro soudce je to obrovský nápor. Obdivuji soudce, kteří se v tom tlaku, stresu a mediálním humbuku dovedou soustředit na práci. Pro předsedu soudu je to trochu jiné a na kauze Nečesaný to mohu krásně popsat. Prvním aspektem je informační servis. Mám asistenta, který je zároveň tiskovým mluvčím. Už jsme se naučili jít médiím naproti a poskytovat dopředu veškeré informace, aby nás pak nezahltily různými dotazy v době před hlavním líčením.

Dále musíme hlídat, zda se nemůže vyskytnout nějaká organizační překážka, která by mohla řízení zbrzdit. Toto řízení je skutečně mimořádné mimo jiné i jeho délkou. Neustále se protahující řízení je totiž často pro účastníky mnohem bolestnější než samotný verdikt. Rozhoduje-li se navíc o tom, zda půjde člověk na 16 let do vězení, nebo bude zproštěn obžaloby, tím spíše nelze podcenit případně potřebná organizační opatření.

Mám asistenta, který je zároveň tiskovým mluvčím. Už jsme se naučili jít médiím naproti a poskytovat dopředu veškeré informace, aby nás pak nezahltily různými dotazy v době před hlavním líčením.

Po rozhodnutí Nejvyššího soudu o vyloučení senátu doktora Vacka jsem ihned přesně podle rozvrhu práce věc přidělil náhradnímu senátu. Zároveň se náhradnímu senátu, respektive předsedovi senátu doktoru Mjartanovi, zastavil nápad nových věcí, aby mohl rychle věc nastudovat a jiné jeho věci kvůli tomu nestály.

Těsně před hlavním líčením jsem s kolegy ve vedení soudu přemýšlel o různých situacích, které by vyžadovaly nějaká organizační opatření, a na jejich zajištění jsme se připravili. Přestože hlavní líčení v této věci provázel nebývalý zájem veřejnosti i médií, nakonec nebylo třeba žádné zvláštní organizační opatření, ale štěstí přeje připraveným.

LIDOVÉ NOVINY: O pozici předsedy krajského soudu se často mluví v souvislosti se značnou mocí. Vnímáte to tak? Připadáte si jako jeden z nejmocnějších lidí v justici?

ČIPERA: Z toho se stalo až neuvěřitelné klišé. (směje se) Plně si uvědomuji, že moje práce zásadně ovlivňuje celkový obraz nejen tohoto soudu, ale celé východočeské justice. Ale hovořit o moci? To slovo nabylo pejorativního nádechu, proto se mu vyhýbám. Nechci být mocipánem, vnímám se spíše jako služebník justice. Na prvním místě pro mě totiž není moc, ale odpovědnost. To jsou přece zásadní rozhodnutí, když je můj podpis pod návrhem na jmenování soudce nebo předsedy okresního soudu, pod rozhodnutím o zapsání nebo vyškrtnutí znalce.

LIDOVÉ NOVINY: Ten obraz mocipána možná vychází z toho, že jako jeden člověk reprezentujete a řídíte jednu osminu české justice.

Na prvním místě pro mě není moc, ale odpovědnost. To jsou přece zásadní rozhodnutí, když je můj podpis pod návrhem na jmenování soudce nebo předsedy okresního soudu, pod rozhodnutím o zapsání nebo vyškrtnutí znalce.

ČIPERA: To říkáte přesně. Ale právě to ukazuje na tu odpovědnost. Nesu totiž viditelnou individuální odpovědnost za celou východočeskou justici! Kdybych se rozhodl být nějakým gubernátorem, dlouho bych nevydržel. Ostatně, vůbec bych toho nebyl schopen, protože by to mělo za následek rozboření snu o dobré justici, který v sobě mám.

LIDOVÉ NOVINY: Silná role předsedů soudů, zejména krajských, souvisí s tím, že česká justice je řízena primárně ministerstvem. Považujete to za správné, nebo byste se přikláněl zřízení zvláštního orgánu správy justice?

ČIPERA: Ministerský model je u nás tradiční, máme historickou spojku s Německem a s Rakouskem, kde funguje také. Na provozní úrovni to problém není, kdo jiný by měl materiálně zajišťovat, aby soudy běžely. Pravdou ale je, že soudy nemají reprezentanta, protiváhu vůči ostatním dvěma složkám moci.

Ministr spravedlnosti nereprezentuje jen soudy, ale i další profese a musí mít na zřeteli i jejich potřeby. Nebo mohou převážit zájmy vlády či politické strany, za niž ve vládě sedí. To je velká slabina ministerského modelu. Nejsem si ale jistý, zda ho jde snadno a bezbolestně nahradit.

LIDOVÉ NOVINY: Nejcitlivější je to u personálních otázek.

Nesu viditelnou individuální odpovědnost za celou východočeskou justici! Kdybych se rozhodl být nějakým gubernátorem, dlouho bych nevydržel. Ostatně, vůbec bych toho nebyl schopen, protože by to mělo za následek rozboření snu o dobré justici, který v sobě mám.

ČIPERA: Přesně tak. A tím by se mělo začít. Měl by existovat orgán, který bude mít v gesci výběr soudců a funkcionářů. To jsou přece úhelné kameny, jak bude justice vypadat. Ale jak by ten orgán měl být složen? Kdo by členy vybíral? A jaké by měl konkrétní pravomoci? Navíc vidím dva koncepční problémy.

Za prvé, nejsem si vůbec jistý, zda je správné zavádět kolektivní rozhodování. Princip konkrétní individuální odpovědnosti mi nepřijde špatný. Kolektivní rozhodování totiž může mít sklon sklouznout ke kolektivní neodpovědnosti, neřku-li ke kolektivnímu alibismu. A druhý problém je konkrétní – kdo bude za justici vyjednávat se zbytkem politické sféry o rozpočtu? Proto si nejsem vůbec jistý s odpovědí na otázku, který model správy justice je správný.

LIDOVÉ NOVINY: Hlasem justice jsou dnes také předsedové nejvyšších soudů, ti ale mají poměrně specifické zájmy. Hlasem obecné justice se snaží být kolegium předsedů krajských soudů. Nakolik se to daří?

ČIPERA: Kolegium je neformální uskupení osmi předsedů, kteří reprezentují naprostou většinu justice. Ta totiž nemá jiný orgán, aby se vyjádřila. Síla kolegia je odvozována od toho, že jsou to reprezentanti všech justičních regionů. Ale o nějakém vlivu můžeme mluvit, je-li tento hlas vyslyšen. Kolegium považuji za velmi užitečný útvar, který dokáže projevit sílu, v krátké době se sejít a přijmout stanoviska k zásadním věcem. Naše názory zdaleka nejsou totožné, a přesto vždy hledáme cestu ke shodě a někdo třeba musí ustoupit.

Ministerský model je u nás tradiční, máme historickou spojku s Německem a s Rakouskem, kde funguje také. Na provozní úrovni to problém není, kdo jiný by měl materiálně zajišťovat, aby soudy běžely. Pravdou ale je, že soudy nemají reprezentanta, protiváhu vůči ostatním dvěma složkám moci.

Svá stanoviska vždy hodně vážím a na základě názorů svých kolegů si je tříbím. Cítím se hlasem východočeské justice, než abych prosazoval jen osobní názory. Podle mě to je velmi důležité, jinak bychom byli sbor sólistů.

LIDOVÉ NOVINY: Ta síla tedy spočívá v tom, že když už se vás osm na něčem shodne, mělo by to mít váhu?

ČIPERA: Ano. Už z toho důvodu by takovému stanovisku mělo být dopřáno sluchu. Rozumný ministr by to je měl brát vážně a měl by se jím zaobírat. Konkrétně jsem hrdý třeba na to, že se kolegium nedávno dokázalo ozvat ve věci platů zaměstnanců nebo výběru soudců.

LIDOVÉ NOVINY: V létě jste se shodli, že reforma výběru soudců předložená ministrem Pelikánem je pro vás nepřijatelná. Přesto ji prosadil. Co vám osobně hlavně vadí?

ČIPERA: U nás ve východních Čechách je tento názor velmi silný a jasný. Nejdůležitější je, že nepředcházela diskuse, zda dosavadní model je natolik špatný, že je nezbytné jej okamžitě a radikálně změnit.

LIDOVÉ NOVINY: Tím zřejmě myslíte čekatelský model, který předvídá zákon. Řada krajských soudů ale soudce vybírá úplně jinak.

ČIPERA: Mám s tím osobní zkušenost. Když jsem v roce 2013 nastoupil do funkce, v celém kraji byl jediný čekatel. Ve chvíli, kdy ministerstvo přestalo alokovat zvláštní peníze na platy čekatelů, řada předsedů krajských soudů raději zaplatila asistenta, který vykoná více práce než čekatel a přitom si také může udělat justiční zkoušku a stát se soudcem. Ministerstvo připustilo, že se některé kraje odpoutaly od zákonem výslovně zakotveného čekatelského systému, který je podle mě transparentní a praxí osvědčený.

Měl by existovat orgán, který bude mít v gesci výběr soudců a funkcionářů. To jsou přece úhelné kameny, jak bude justice vypadat. Ale jak by ten orgán měl být složen? Kdo by členy vybíral? A jaké by měl konkrétní pravomoci?

Když k tomu přistupujete poctivě, zjistíte, že předseda krajského soudu na to až tak velký vliv nemá. Pokud se někdo ve východních Čechách chce stát soudcem, pak jen po čekatelské praxi. Nejprve musí uspět ve výběrovém řízení, které se skládá z těžkého testu a hodinového pohovoru před komisí zkušených soudců. Když obstojí i u psychologa, přijmu ho. Pak je tři roky pozorován na okresním soudu, na krajském soudu, na všemožných úsecích, je vychováván a průběžně hodnocen.

Když složí justiční zkoušku a dozraje do 30 let, záleží na předsedovi okresního soudu, zda ho navrhne předsedovi krajského soudu. Pokud ano, veškeré podklady se dostanou na můj stůl a teprve nyní se projeví ta rádoby moc. Já pak jen zvažuji, zda se mohu pod daný návrh podepsat, zda mi později někdo nebude vyčítat, ať si zkusím soudit s tímto člověkem v senátu. Ten systém je velmi poctivý a sofistikovaný. A myslím si, že takový systém by měl být jeden a měl by platit pro všechny soudce.

LIDOVÉ NOVINY: Takže i kdyby se úspěšný advokát z Hradce Králové chtěl stát soudcem, musel by se hlásit jako čekatel?

ČIPERA: Ano, ale bude-li přijat, bude mít výhodu – má zkoušku a praxi, která mu bude započítána. Ale stejně bude muset jít k psychologovi. Považuji za užitečné, že jako čekatel – byť třeba jen několik měsíců – před jmenováním soudcem pozná justiční prostředí zevnitř. Práce advokáta a soudce se diametrálně liší, výborný soudce nemusí být dobrý advokát, a naopak. Když se před mnoha lety jeden zkušený advokát stal soudcem, tak mi po pár letech říkal: „Kdybych věděl, jaká dřina je u soudu, tak bych sem nešel.“

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik omezuje čekatelský systém věkový limit 30 let pro jmenování soudcem?

Nejsem si vůbec jistý, zda je správné zavádět kolektivní rozhodování. Princip konkrétní individuální odpovědnosti mi nepřijde špatný. Kolektivní rozhodování totiž může mít sklon sklouznout ke kolektivní neodpovědnosti, neřku-li ke kolektivnímu alibismu.

ČIPERA: Po složení justiční zkoušky má čekatel nárok na pracovní poměr na dobu neurčitou. Už je vyzkoušený, takže se z něho stává fakticky asistent. Logicky bývá umístěn na úseku, kde se předpokládá, že bude později pracovat, a je plynule připravován na soudcovskou práci. Je totiž velký rozdíl v práci asistenta a soudce. Naplno se to projeví, když máte poprvé něco rozhodnout a podepsat. Teprve v tu chvíli pocítíte, co je zodpovědný výkon soudnictví.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký můžete čekateli po zkoušce nabídnout plat?

ČIPERA: To je velmi špatné, kolem 20 tisíc korun hrubého. To není k založení rodiny, nejsme vůbec konkurenceschopní. Čekatel po zkoušce má alespoň relativní jistotu, že bude relativně brzy jmenován soudcem. Ještě mnohem horší je to s neprávnickým personálem, máme problém tyto zaměstnance udržet a motivovat. Nerozumím tomu, že v justici jsou výrazně horší platy než ve zbytku rozpočtové sféry. Soukromé sféře nemůžeme konkurovat už vůbec.

Škoda rozšiřuje výrobu v Kvasinách, uvažuje se o zvýšení počtu zaměstnanců v řádu tisíců. Komplikuje to získávání nových pracovníků k rychnovskému, náchodskému a dokonce svitavskému soudu, Škoda totiž sváží lidi z širokého okolí. Můžeme nabídnout pravidelnou pracovní dobu, dobré pracovní prostředí a rozumné vedení.

Nerozumím tomu, že v justici jsou výrazně horší platy než ve zbytku rozpočtové sféry. Soukromé sféře nemůžeme konkurovat už vůbec.

Když si to položíte na jednu stranu a na druhou třeba i dvojnásobný plat, je to problém. Zejména u mužů, ženy stále ještě častěji volí pravidelnou pracovní dobu a určitou jistotu s ohledem na rodinné starosti. Peníze v rodině budou ale chybět a i ony se budou ohlížet po výhodnějším zaměstnání.

Východočeský šéf

  • Třiapadesátiletý Jan Čipera je od 1. července 2013 předsedou Krajského soudu v Hradci Králové, vede celou východočeskou justici. Mandát mu skončí v roce 2020.
  • Studia práv i čekatelskou praxi absolvoval v Praze, soudcem byl jmenován 1. listopadu 1989. Vždy se věnoval civilnímu právu. Od roku 1991 působil na Okresním soudu v Hradci Králové, v roce 1995 přešel na krajský soud, od roku 1999 byl místopředsedou.



Počet příspěvků: 2, poslední 16.2.2018 05:40 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.