Promiňte, Řekové, ale vaše civilizace už není ta naše

Využívání helénského mýtu ve vlastní prospěch se stalo hlavním zdrojem řeckého státu, přičemž Evropané platili účty. A platí je dodnes.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Dnešní Řecko si zahrává s ohněm stejně jako Prométheus. Následky jeho jednání však mohou být stejně děsivé. Ve starověké řecké mytologii Prométheus vystoupil na horu Olymp, na níž sídlili bohové, a lstí jim ukradl pro lidstvo oheň. Za tento čin pro něho Zeus vymyslel strašlivý trest. Nechal Prométhea přikovat ke skále v pohoří Kavkaz a čekal, kdy se začne za svůj čin odprošovat.

Málokdo si však uvědomuje, že původ současného řeckého zahrávání si s ohněm je třeba hledat u evropských mocností. Ty totiž na přelomu 18. a 19. století moderní řecký stát vymyslely. Tuto jejich snahu zahájili romantici – nejprve například francouzský spisovatel François René de Chateaubriand a po něm anglický lord Byron –, kteří byli přesvědčeni, že zdroje západní civilizace je nutné hledat v Řecku.

Za toto nepochopení však evropské mocnosti až do současnosti platí vysokou cenu. Dnešní Řekové sice žijí na stejném území jako filozof Aristotelés či aténský vojevůdce Periklés, jiné podstatné spojení helénské civilizace s moderním Řeckem však neexistuje.

Kolébka západní civilizace

Evropané chtěli ztotožnit Řeky s Helény, a proto je nemohou obviňovat, že toto jejich přání využili ve svůj prospěch. V 19. století Velká Británie, Francie a Německo začaly řecký stát podporovat finančně. A v roce 1832, tři roky poté, co Řecko získalo nezávislost na Osmanské říši, se na základě rozhodnutí Velké Británie, Francie a Ruska stal prvním řeckým králem a nástupcem Alexandra Velikého Ota I. z královského bavorského rodu Wittelsbachů.

Evropané chtěli ztotožnit Řeky s Helény, a proto je nemohou obviňovat, že toto jejich přání využili ve svůj prospěchVyužívání helénského mýtu ve vlastní prospěch se stalo hlavním zdrojem řeckého státu, přičemž Evropané platili účty. A platí dodnes. Řecko sice nesplňovalo podmínky pro vstup do Evropské unie, ale v roce 1981 se stalo jejím členským státem, přičemž jeho přijetí prosadil především tehdejší francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing.

Ten prohlásil, že Evropa z historického hlediska dluží kolébce západní civilizace Řecku. Lze pochybovat o tom, že mnoho Řeků s ním tento jeho ušlechtilý názor sdílelo. Mohlo si však položit otázku: Proč platit dnešní dluh, zůstává-li ten historický nesplacen?

Každý národ má vlastní kulturu

Toto chybné uvažování Evropanů opět zafungovalo v roce 2001. Tehdy Řecko vstoupilo do eurozóny, a znovu aniž by splňovalo nutné podmínky pro členství. V současnosti jsou Řekové obviňováni, že si účetnictví vedou podle vlastních pravidel, což nakonec trhy odhalily. Vina však nespočívá jen v nich samotných. V roce 2001 totiž hlavní evropští političtí představitelé věděli a v soukromí přiznávali, že řecké údaje jsou nadsazené.

V důsledku historických mýtů však řecký stát necítí žádnou potřebu splácet svým věřitelům. Běžní řečtí občané pak nejsou ochotní nejen plnit své závazky vůči některým evropským státům, ale nepovažují ani za legitimní vlastní, od roku 1973, po svržení vojenské junty, demokraticky volenou vládu, protože je poznamenaná politickou korupcí a neefektivní administrativou. Navíc je sociální soudržnost řecké společnosti stejně slabá jako výkonnost ekonomiky této země. Její podstatnou část totiž tvoří offshorové firmy vyhýbající se placení daní.

Proč takové věci architekty eurozóny nezajímaly? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v projektu sjednocené Evropy a jeho programu odmítání a následně odstranění národního vědomí. Každý národ však má vlastní kulturu, a proto v konečném důsledku šlo o odstranění toho, že na kultuře záleží.

Evropská elita chtěla odstraněním měn, jimiž evropské národy vyjadřovaly a uskutečňovaly vlastní jedinečnou kulturu, učinit rozhodující krok ke svému cíli sjednocené Evropy

Problém spočívá v tom, že kulturní hlediska byla pro eurofily nepřijatelná. Pokud by totiž kulturu jednotlivých národů připustili, museli by si přiznat, že jejich projekt sjednocené Evropy je neproveditelný. To by bylo méně významné, kdyby měli připravený náhradní projekt – jakýsi druhý plán. Evropská unie však vznikla bez něj, a proto je odsouzena k zániku. A v takovém případě s sebou stáhne i celý evropský kontinent.

Důsledky evropského sjednocování

Podle Karla Marxe tvoří základ společnosti ekonomika, která je hybnou silou společenských změn. A kultura je pouhou nadstavbou – souborem institucí a ideologií, které mají původ v ekonomice, jež zajišťuje jejich fungování. Marx byl první, kdo se pokusil o organizaci společnosti na základě ekonomických pravidel, a domníval se, že se kultura o sebe postará sama.

Ve skutečnosti však kultura tvoří základ ekonomiky. A nikde to není víc vidět než na evropském projektu společné měny euro. Nebyla to totiž ekonomika, ale spíš kulturní faktory, z nichž vznikl. Byla to kultura evropské vládnoucí třídy, která si přála zavést euro za jakoukoli cenu, a tím se zbavit další součásti národního vědomí.

Evropská elita chtěla odstraněním měn, jimiž evropské národy vyjadřovaly a uskutečňovaly vlastní jedinečnou kulturu, učinit rozhodující krok ke svému cíli sjednocené Evropy. Namísto toho zatížila Evropu novými dluhy a záštěmi a vyvolala hrozbu katastrofy nepředvídané jen proto, že ji tato elita nepovažovala za možnou.

V konkrétním řeckém případě je pak na čase, aby se Evropané zbavili všech mýtů o Řecku. A společně s Řeky se smířili s tím, že Řecko je stejné jako každá jiná země, a proto by mělo svůj vysoký dluh řádně splatit. Kvůli složitým kulturním a historickým souvislostem však vůbec není zřejmé, že takové přiznání je na dohled.