Profesor Pavel Hobza: Musíme ukazovat, že věda je napínavá a krásná

„Vědeckých článků je dnes tolik, že musíte zaujmout už titulkem, jinak jej nikdo nepřečte,“ říká vědec, jenž se zná i s Angelou Merkelovou.

Profesor Pavel Hobza se věnuje kvantové chemii, působí v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR a učí na Univerzitě Palackého. Má přes 25 tisíc citací a h-index 83. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Profesor Pavel Hobza se věnuje kvantové chemii, působí v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR a učí na Univerzitě Palackého. Má přes 25 tisíc citací a h-index 83. | foto: © isifa/Lidové noviny/VIKTOR CHLADČeská pozice
Profesor Pavel Hobza se věnuje kvantové chemii, působí v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR a učí na Univerzitě Palackého. Má přes 25 tisíc citací a h-index 83.

Chemik Pavel Hobza je po Jiřím Bártkovi (žijícím v Kodani) nejcitovanějším českým vědcem současnosti. Pracuje v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR; zabývá se kvantovou chemií.

„Současným hlavním tématem naší laboratoře jsou nekovalentní interakce, teorie a aplikace. Aplikace jsou zejména v biodisciplínách. To, co teď poslední tři čtyři roky děláme, je počítačový design nových léků... Výhodou výpočtů oproti experimentu je, že výpočty jsou mnohem rychlejší a levnější,“ říká v obsáhlém rozhovoru pro ČESKOU POZICI profesor Hobza, jenž má přes 25 tisíc citací a publikoval více než 400 studií.

Přes lékárnu k chemii

ČESKÁ POZICE: Je o vás známo, že pocházíte z rodiny lékárníka. K bílým plášťům a farmacii jste měl blízko už od dětství. Myslíte si, že vás to prostředí nějak utvářelo? Měl jste už jako malý zájem, co je za vývojem léků?

HOBZA: Můj tatínek byl farmaceut a kromě toho také doktor přírodních věd – RNDr. Svou doktorskou práci dělal u profesora Františka Šantavého v Olomouci na lékařské chemii. To byla tehdy znamenitá lékařská chemie, jedna z nejlepších v republice. Tatínek tam udělal dizertační práci a pak vedl lékárnu ve Fakultní nemocnici. Takže on nebyl jen lékárníkem, k vědě měl blízko.

Lékárna mě fascinovala. Když jste tam přišel, všude byly byliny, lékárna měla neopakovatelnou vůni a atmosféru, bílé pláště, krabičky léků, a já to miloval... Byl jsem tam s tatínkem a byl jsem tam moc rád. Za komunismu ale farmacie nabrala jiný směr a já přestal o studiu farmacie uvažovat. Můj bratranec je lékárníkem v Přerově, a já se proto občas do lékárny znovu dostanu – a pořád se mi tam moc líbí.

ČESKÁ POZICE: Pamatujete si na svůj první pokus? Už tehdy jste něco „míchal“?

HOBZA: Já měl chemii rád, ale na experimenty jsem nikdy moc nebyl. Dělal jsem to, co asi všichni kluci – míchal výbušniny a vyráběl rakety. Bylo to snadné, vzala se síra a chlorečnan draselný, vše se smíchalo, a pak se už jen nabilo do rakety. Brali jsme pumpičky na kolo, raketa z nich byla dlouhá půl metru a pěkně lítala. To, že se nám nakonec nic nestalo, že mám všechny prsty a vidím na obě oči, považuji trochu za zázrak. Měli jsme totiž malinký malér...

ČESKÁ POZICE: Dostal jste za to od tatínka na zadek?

HOBZA: Nene, to ne. Ale pamatuji si, že jsme jednou vypouštěli z balkonu dost velkou raketu. A raketa místo aby letěla nahoru, propálila na boku díru a začala lítat kolem domu. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Pak jsme toho raději nechali, protože jsme pochopili, že by to jednou mohlo dopadnout špatně.

ČESKÁ POZICE: To je jako z filmu Obecná škola. Na střední škole jste se rozhodoval, kam dál. Jaké jste měl v té době možnosti?

„Na gymnáziu jsme měli skvělého chemika, opravdu báječného pana profesora Zajíce. Dokázal nás pro chemii nadchnout.“HOBZA: Na gymnáziu jsme měli skvělého chemika, opravdu báječného pana profesora Zajíce. Dokázal nás pro chemii nadchnout. Ve třídě nás bylo více než čtyřicet. Tehdy byly třídy 40 až 44 studentů. Když teď vidím 20 lidí, tak se směju. No a ze 40 studentů nás šlo 25 studovat chemii! To bylo kvůli Zajícově osobnosti. Dokázal zaujmout. Byl úžasný. Měli jsme fyzikáře, který nebyl špatný, ale chybělo mu charisma profesora Zajíce, a tak byla chemie jednoznačná volba. Přemýšlel jsem o chemii na molekulární úrovni, kde molekuly spolu interagují. Přihlásil jsem se proto na Fakultu technické a jaderné fyziky na ČVUT, což byla tehdy velmi prestižní (a velmi těžká) škola. Ale chemie, kterou jsem se chtěl zabývat, se tam nepěstovala. Proto jsem ve třetím ročníku změnil obor.

ČESKÁ POZICE: S výjimečnými lidmi jste se setkával asi už od začátku kariéry.

HOBZA: Ano, od začátku. Byli tam zajímaví učitelé, vzpomínám na přednášky profesora Františka Běhounka, známého z cesty na severní pól. A také moji kolegové studenti byli skvělí. Ale já jsem se ve třetím ročníku dostal k docentu Rudolfu Zahradníkovi na ČSAV a začal jsem studovat kvantovou a teoretickou chemii a tímto oborem se zabývám stále.

Ta doba nebyla zlá. Byla mnohem horší.

ČESKÁ POZICE: Považujete profesora Zahradníka za klíčovou osobu pro svoji vědeckou kariéru?

HOBZA: Jednoznačně. Byl mým školitelem a školitel by měl být vzorem nejen jako vědec, ale také jako osobnost, a to Rudolf splňoval dokonale. Nezapomeňte, že já jsem dělal kandidaturu – dnes se to jmenuje Ph.D. studium – od roku 1969 do roku 1973. Ta doba nebyla zlá, byla mnohem horší. Začínala normalizace, a všichni slušní lidé začali mít problémy...

ČESKÁ POZICE: Jak vzpomínáte na rok 1968?

HOBZA: Atmosféra ve společnosti na podzim 1967 a na jaře 1968 byla nádherná. Byl jsem ve čtvrtém ročníku a fakulta měla koleje na Strahově. Někteří historici říkají, že dramatické události roku 1968 začaly takzvanými Strahovskými událostmi (v historické literatuře se o událostech z 31. října 1967 hovoří jako o průvodu „Chceme světlo, chceme více světla!“ – pozn. red.). Na celém Strahově nám na podzim prakticky denně vypínali proud. Bylo šest hodin večer, vy jste se měl učit a na hodinu či dvě vypnuli proud.

Jednou jsme řekli: Dost! Sešlo se nás více než dva tisíce. Ze Strahova je to kousek na Hrad. Než jsme tam ale došli, už nás čekali fízlové. Pamatuji se, že jsme křičeli: „My chceme světlo!“ Esenbáci si to samozřejmě překládali, že to má být kryptogram pro to, že nechceme bolševismus, ale my jsme měli tmu a zimu na koleji. Na Hrad nás pochopitelně nepustili. To, co bylo ale podstatné, že druhý nebo třetí den přišli dělníci a položili kabel odněkud z ústředny na zem a vše bylo rázem v pořádku (smích). Čili problém byl řešitelný, jenom se o to nikdo nestaral.

ČESKÁ POZICE: Pamatujete si z vysokoškolského období nějakého studenta, kamaráda, který se také výjimečně dobře uplatnil?

HOBZA: Bylo tam pár kolegů, kteří se uplatnili v politice po revoluci v roce 1989. Ale nevynikli nijak dál. Přímo se mnou v ročníku studoval jadernou fyziku Pavel Exner, který  je v současnosti místopředsedou Evropské výzkumné rady (ERC). Je v Bruselu a udělal hezkou kariéru; nedávno jsme se tam potkali.

ČESKÁ POZICE: Ještě k profesoru Zahradníkovi. V čem byl jako školitel výjimečný a pro vás důležitý?

„Školitel by měl být nejen velkým vědcem, ale také osobností. Takových ale mnoho nenajdete. Rudolf Zahradník byl výjimka“HOBZA: Úloha školitele je na jedné straně jednoduchá, na druhé straně složitá. Musíte vybrat takové téma, které bude zajímavé v příštích letech. Musíte předběhnout dobu. To je absolutně nejdůležitější úkol školitele. Jsem asi jediný z Rudolfových aspirantů, který se tématu kandidátské práce, zadané v roce 1970 a obhájené v roce 1974, věnuje i v současnosti, tedy po dobu více než 40 let! Zadané téma, nekovalentní interakce, bylo naprosto nové, a bylo o něm známo jen velmi málo.

Školitel by však měl být nejen velkým vědcem, ale také osobností. Takových ale mnoho nenajdete. Rudolf Zahradník byl výjimka. Nezapomeňte, že on nás vedl v té nejhorší době normalizace, v době, kdy se charaktery opravdu tříbily. Hodně lidí nevydrželo a emigrovalo a nikomu z nich se nemůžu divit... Ti druzí fúzovali s režimem a vstoupili do strany. Rudolf nám všem ukazoval, že se dá přežít a zůstat slušným člověkem.

Přežili jsme, neemigrovali a zůstali v Československu. Mnoho nejlepších vědců z ústavu odešlo do zahraničí. Rudolf, který dostával excelentní nabídky z nejlepších evropských a světových univerzit, zůstal, a byl pro nás – a nejen pro nás – vzorem. Přirozeně odmítal všechny nabídky typu „když vstoupíš do partaje tak...“ Byl pro nás vzorem a i my jsme zůstali pevní. A tak jsme tu neradostnou dobu přežili.

ČESKÁ POZICE: Teď měl 85. narozeniny. Co jste mu popřál?

HOBZA: Pro předávání cen Neuron se mnou organizátoři točili krátké přání. Oslav bylo ale více. Byl jsem trošinku zklamaný, že jeho mateřská organizace, Akademie věd, jako kdyby nevěděla, že její čestný předseda má 85. narozeniny... Na našem ústavu jsme udělali setkání, kde se sešlo šest Rudolfových aspirantů a všichni vzpomínali na dobu studií. Vyvrcholení oslav ale bylo v Berlíně. Tam připravil kolega Joachim Sauer, který s námi v minulosti pracoval, nádhernou oslavu (Sauer je kvantový chemik a manžel německé kancléřky Angely Merkelové – pozn. red.). Celé odpoledne a večer s námi paní kancléřka Merkelová seděla, našla si čas i v době intenzivních koaličních jednání o sestavení nové vlády. V Praze tomu ale bylo jinak, nikdo z oficiálních míst si nevzpomněl...

ČESKÁ POZICE: Bylo to jen kvůli jejímu choti, profesoru Sauerovi?

„Angela Merkelová pracovala na našem ústavu více než čtyři měsíce, a tak patří k nám“HOBZA: To ne. Angela Merkelová pracovala na našem ústavu více než čtyři měsíce, a tak patří k nám. My jsme byli tehdy mladí kvantoví chemici, ale všichni jsme měli problémy s mocí... Ať jsme byli z Polska, Německa, Maďarska nebo od nás. To nás spojovalo. Z nás všech to nejdál dotáhla Angela, která se stala německou kancléřkou.

ČESKÁ POZICE: Popsal jste politickou, společenskou situaci za socialismu. Jaké to bylo pro vědce? Někde jsem četl, že jste tehdy využívali unikátní výkonný počítač, který byl v Poldovce na Kladně. Měli jste pro bádání těžké podmínky?

HOBZA: To ano. Po obhajobě v roce 1974 nastaly v Praze vůbec nejhorší politické chvíle, normalizace „kvetla“. Na ústavu mně řekli rovnou, že na ČSAV nemůžu zůstat. Já byl rád, že mě nechali dodělat aspiranturu, ale pak jsem musel odejít. Tehdy, když jste odešel a sháněl nové místo, bylo jasné, že vás vyhodili z politických důvodů. Sehnat místo bylo neuvěřitelně obtížné. Nakonec se to podařilo a skončil jsem na Institutu hygieny a epidemiologie (IHE), dnešním  Zdravotním ústavu. Tam jsme spolu s Rudolfem udělali největší část naší společné práce věnované nekovalentním interakcím.

Tam jsem se dostal také ke komunistickému plánování. Na IHE naplánovali  – z nějakého neznámého důvodu – peníze na takzvané kooperace. Pro tento účel byly připravené dva miliony korun, což bylo tehdy opravdu hodně peněz. Ale nikdo nevěděl, jak tyto finance použít. Nejhorší za komunismu bylo, když jste něco nevyčerpal, a tak vlastně nesplnil plán, protože 31. prosince každého roku musela být na účtu nula (smích). Přišel jsem na to, že se tyto velké peníze dají utratit v Poldovce na Kladně, kde byl instalován na tu dobu velký počítač – IBM 370. Na světě tehdy nebylo moc lepších strojů.

ČESKÁ POZICE: Jak se do kladenské továrny dostal americký počítač?

„Přestože politická situace byla svízelná, dostali jsme se k opravdu zajímavé vědecké práci a naše výsledky byly srovnatelné se světem“HOBZA: To dodnes nechápu. V té době to byl plnohodnotný počítač, jeden z nejkvalitnějších. Využívali jej pro Poldovku, ale výpočetní středisko pracovalo jen na dvě směny. V deset večer počítač vypnuli a v šest ráno zase zapnuli. Jednou týdně jsme přijeli na noční směnu a firma nám účtovala peníze za výpočetní čas. Hodina stála pět tisíc korun a to byly velké peníze. Já měl k dispozici dva miliony, a tak jsme získali slušný výpočetní čas.

Poldovka byla spokojená a my ještě více, protože jsmě měli ten úžasný počítač jednu noc v týdnu jen a jen pro sebe. Se mnou jezdili dva až tři kolegové, vozili jsme krabice děrných  štítků a dělali jsme nádhernou vědu. Navíc jsme byli mladí... Takže přestože politická situace v těch letech byla svízelná, dostali jsme se k opravdu zajímavé vědecké práci a naše výsledky byly srovnatelné se světem.

ČESKÁ POZICE: Měl jste možnost nějaké spolupráce se Západem?

HOBZA: Samozřejmě, že ne. To začalo až v polovině osmdesátých letech. Na jedné straně se tím bolševik chlubil, ale na straně druhé vás nikam do západní ciziny nepustil. Když jsem chtěl někoho kontaktovat, psal jsem dopis – tehdy ještě e-maily pochopitelně nebyly a ten dopis se psal se čtyřmi kopiemi. Kopie se založily na ústavu, na vyšším ústavu, u fízlů... A až to tihle všichni schválili, pak teprve ten dopis odešel. Takhle se korespondovalo.

Existoval telefon, ale ten jste nemohli použít. Že byl telefon odposlouchávaný, jsme věděli všichni. Opravdová spolupráce doopravdy začala až později. Kontakty se ale pak rozběhly a brzy po revoluci jsme mohli svobodně jezdit do světa.

Proč je důležité publikovat

ČESKÁ POZICE: Ohledně publikování – jste vynikající vědec se zhruba 25 tisíci citacemi, máte jich z tuzemských vědců nejvíce. Teď nevím, jestli Jiří Bártek...

HOBZA: Bártek má víc. Bártek, který je v Dánsku a říká se o něm, že je asi jedním z horkých kandidátů na Nobelovu cenu, je citovanější. Bártek je geniální. Ale on je spíš Dán (smích). Pracuje i tady, ale je spíše tam. To je světová hvězda.

ČESKÁ POZICE: Je tak výjimečný?

HOBZA: Tematika, kterou dělá, jeho publikace, všechno je hvězdné. Jiří Bártek částečně pracuje v Olomouci, částečně tady v Praze u profesora Václava Hořejšího. Kdo přijede k němu do Dánska, říká, že podmínky, jaké má tam, jsou nesrovnatelné. Bártek je prostě světová extratřída.

ČESKÁ POZICE: Donedávna jste ale byl nejcitovanějším Čechem vy. Máte enormní takzvaný Hirschův index 83, 400 studií... Jaké to bylo psát články za socialismu? Mohli jste publikovat i v cizích elitních časopisech?

„To, co zaujme, není vaše jméno, ale téma. Musíte být první, který ukáže něco zajímavého, něco nového.“HOBZA: Bylo zvláštní, že nás komunisté nechali v nejlepších světových časopisech publikovat. To jim nevadilo. Bylo to pro nás důležité, protože bez publikování ve světových časopisech zůstanete neznámí. Pamatuji se, že už naše první práce rychle překročily sto citací – to bylo tehdy magické číslo. Asi to bylo tím, že jsme dělali dobrou vědu. Byli jsme první, kdo přišel s tímto tématem, a stále se nám daří surfovat na vlně zájmu. Dnes mám asi 25 tisíc citací, ale ještě důležitější je, že za letošní rok bude více než 2500 ohlasů.

To, co zaujme, není vaše jméno, ale téma. Musíte být první, který ukáže něco zajímavého, něco nového. U publikace velmi záleží – a to říkám svým studentům – na názvu práce. Bohužel je teď taková doba, že existuje mnoho vědeckých časopisů a ještě více vědeckých prací, a ty se čtou málo, nebo vůbec. Musíte zaujmout už v názvu článku, aby si, až to někdo uvidí, řekl: „To je zajímavé, to si musím přečíst.“ To se nám podařilo třeba v případě našeho nejcitovanějšího článku o vodíkové vazbě s modrým posunem. Ta práce má téměř tisíc citací a určitě k tomu také přispěl název práce, který jsme dlouho cizelovali.

ČESKÁ POZICE: To je trochu jako v novinách. Když nemá skvělý článek lákavý titulek, tak jej skoro nikdo nepřečte...

HOBZA: To je stejné. Název musí být krátký, nesmí být dlouhý. Musí být ale výstižný. Nesmí však lhát, nesmíte si vymýšlet. Dobrý název je opravdu velmi důležitý.

ČESKÁ POZICE: Precizujete se svými studenty názvy článků, aby zafungovaly?

HOBZA: Nad tím strávíme hodně času. Snažíme se přesvědčit navzájem. A to je jedna z hlavních zpráv, kterou studentům říkám: Snažte se vymyslet název práce, který zaujme.

Když se přepisují učebnice...

ČESKÁ POZICE: Vy jste uspěli s objevem takzvané nepravé vodíkové vazby, což úplně narušilo chemické dogma. Jaké to je přepsat učebnice chemie?

HOBZA: Bylo to velmi příjemné. Minulé týdny jsem přednášel seminární přednášky v Tübingenu a Innsbrucku a o nepravé vodíkové vazbě se vždy zmíním. Na to se také studenti nejčastěji ptají. Vždy zaujme sdělení, že pro náš objev jsme v té době neměli žádnou oporu v existující literatuře, nikde! Definice vodíkové vazby byla jednoznačná, podle ní dochází k červenému posunu vibrační frekvence vždy a výjimky nejsou známy. Ale my jsem ukázali opak. Publikování objevu nebylo snadné, recenzenti o tom pochybovali a první, co nám říkali, bylo: „Vy jste tam asi omylem změnili znaménko...“

ČESKÁ POZICE: Poslali jste to editorům a ti k tomu měli takové připomínky.

HOBZA: No jistě, připomínky typu: „Vy jste zapomněli na znaménko; přečtěte si učebnice; nevíte, o čem mluvíte...“ Velmi nám pomohl experiment. Udělali jsme několik výpočtů, publikovali několik teoretických prací, ale pak jsem pochopil, že pokud nebudu mít oporu v experimentu, novou definici neprosadíme.

Ten experiment byl nakonec neuvěřitelně jednoduchý a ve Frankfurtu jej udělal profesor Bernhard Brutschy. Domluvili jsme se na studovaných systémech a za týden byla spektra naměřená. Byl to triviální experiment, ale bylo podstatné, že zcela potvrdil teoretickou předpověd. Pak už bylo vyhráno a nový koncept vodíkové vazby vědecká veřejnost rychle přijala.

Věda je jen jedna. Celosvětová.

ČESKÁ POZICE: Čemu se ve výzkumu věnujete nyní?

HOBZA: Současným hlavním tématem naší laboratoře jsou nekovalentní interakce, teorie a aplikace. Aplikace jsou zejména v biodisciplínách. To, co teď poslední tři čtyři roky děláme, je počítačový design nových léků. Inhibitor (lék) se s bílkovinou váže nekovalentními interakcemi a my se snažíme tuto interakci popsat. Ve druhém kroku se snažíme navrhnout nový inhibitor se silnější vazbou na bílkovinu, což by mělo znamenat zvýšení biologických účinků inhibitoru, případně léku.

Výhodou výpočtů oproti experimentu je, že jsou mnohem rychlejší a levnější. Máme první výsledky, na jejichž základě jsme navrhli nové inhibitory. To bylo rychlé, pak ale bylo třeba navržené látky syntetizovat a udělat biologické testy. Byli jsme mile překvapeni, že naše teoretické předpovědi byly experimentálně plně potvrzeny. Je to pro nás velké povzbuzení do další práce, od které si hodně slibujeme.

ČESKÁ POZICE: Kolik máte doktorandů?

HOBZA: Sedm v Praze a Olomouci. Celý tým má více než 20 lidí.

ČESKÁ POZICE: Co svým studentům – tedy kromě nalezení tématu a dobrého názvu článku – nejvíce doporučujete pro jejich kariéru a výzkum?

„Ideální student je samostatný. To znamená, že řeší vědecké problémy tvůrčím způsobem. Takových studentů je málo, nebo lépe: hodně málo.“HOBZA: Teorie, kterou se zabýváme, není jednoduchá a snadná. Nejprve je třeba se hodně učit, číst a studovat. Ideální student je samostatný. To znamená, že řeší vědecké problémy tvůrčím způsobem. Takových studentů je málo, nebo lépe: hodně málo. Za svůj vědecký život jsem vyškolil téměř třicet studentů a všichni jsou výborní. Ale opravdu samostatní jsou dva, tři, tedy zhruba jeden z deseti.

Když máte takového studenta, je to výhra a jeden takový je lepší než pět průměrných. Takovému studentovi stačí zadat základní téma, domluvit se, jak budeme postupovat, a další nechat na něm. Před pár měsíci jeden takový student skončil s nádhernou obhajobou. Posléze získal velmi prestižní Humboldtovo stipendium v Německu a jsem si jist, že ho čeká skvělá vědecká kariéra.

ČESKÁ POZICE: Nemáte obavu – s ohledem na situaci a podmínky v Česku –, že když takto výjimeční vědci půjdou do světa, zůstanou tam natrvalo?

HOBZA: Podívejte se, když tam zůstanou, je to dobře. Věda je jen jedna. Věda je celosvětová. Já ale vidím, že opravdu málo lidí venku zůstane a jsou tam spokojení a šťastní. Vidíte sám, padlo jméno Jiří Bártek, také se teď aspoň částečně vrací. Má maminku v Přerově, má vazby na Olomouc. Úroveň vědy se u nás v posledních letech neuvěřitelně zlepšila. Přišly obrovské peníze z Bruselu, jež se, pravda, vyhnuly Praze.

„Studentům doporučuji: Absolvujte školu a udělejte si doktorát tady, ale pak musíte vyrazit do světa“Ale Brno má CEITEC a například v Olomouci – já jsem totiž z Olomouce – vznikly tři nové ústavy. Finance přišly nejen na stavbu a další investice, ale také na platy. Když je někdo opravdu dobrý, sáhne po něm či po ní univerzita nebo akademie a dostane dobrou pozici. Studentům doporučuji: Absolvujte školu a udělejte si doktorát tady, ale pak musíte vyrazit do světa. Ne na rok, to je málo. Na tři, čtyři roky.

Samozřejmě to není vždy snadné, protože absolventi Ph.D. studia už jsou ve věku, kdy se žení nebo vdávají a zakládají rodiny. Když jste na postdoktorátním pobytu v zahraničí, tak se ale předpokládá, že pracujete dvanáct hodin denně. Jenže vy máte doma manželku a rodinu, kterým se takové vytížení nelíbí. Řešení není snadné, ale dá se najít.

ČESKÁ POZICE: Myslíte, že se podaří do vznikajících center – jako je CEITEC, BIOCEV ve Vestci nebo i olomoucký Ústav molekulární a translační medicíny se zmiňovaným Bártkem – přilákat i kvalitní vědce ze zahraničí?

HOBZA: Vy mluvíte o jednom olomouckém ústavu, já z tamních tří nejvíce znám ústav profesora Radka Zbořila, to je Regionální centrum pokročilých technologií a materiálů (RCPTM), který je na přírodovědecké fakultě. Všechny nově vzniklé ústavy dostaly finance nejen na investice, ale také na platy. Ekonomická situace je v Evropě špatná a mnoho dobrých vědců nemůže nalézt práci. Proto se dívají i do střední Evropy. Profesor Zbořil takto získal prvotřídní vědce z Řecka a jiných států. Život v Česku je hezký a zajímavý. Nemusíte být přímo v Praze nebo Brně; Olomouc má nádherný rozměr stotisícového města s dobrou  univerzitou, kde se dá dělat velmi dobrá věda.

ČESKÁ POZICE: Jste profesorem Karlovy Univerzity, ale v posledních letech učíte i na Univerzitě Palackého. Proč? Táhlo vás olomoucké prostředí?

HOBZA: Z Olomouce pocházím. Na katedru fyzikální chemie jsem se dostal ve chvíli, kdy hrozilo, že katedra přijde o Ph.D. program. Byl jsem tehdy na katedře v podstatě jediný profesor. Teď už má katedra tři profesory a řadu mladých docentů a bezesporu patří k nejlepším v republice. Na katedře i na ústavu se dělá krásná vědu. Máme velký vědecký překryv, je tam opravdu příjemně. Rád tam jezdím.

ČESKÁ POZICE: Vaše kariéra je spjatá především s Akademií věd. Jak se díváte na neutuchající a stále se vracející diskuse, že jde v organizaci výzkumu o „socialistický relikt“ a že by se měla změnit nebo i rozpustit do vysokých škol?

HOBZA: Je pravda, že akademie vznikla po vzoru sovětské. Je také pravda, že za bolševismu to byla nejlepší vědecká organizace a i v současnosti je pořád nejproduktivnější vědeckou organizací u nás. Rozdíly mezi univerzitami a akademií se zmenšily, a je to proto, že se věda na školách významně zlepšila. To je skvělé. Jsem ale přesvědčen, že Akademie věd, která se věnuje základnímu výzkumu, musí zůstat. V Německu to není akademie, je to Max Planck Gesellschaft a jiné společnosti. Ve Spojených státech máte obrovské national laboratories a nikomu to nevadí.

„Pozice Akademie věd je jasná. Pořád je to nejsolidněji fungující vědecká instituce v České republice.“Na druhé straně si ovšem myslím, že by akademie měla projít nějakou restrukturalizací. Většina ústavů existuje více než 50 let. Myslím, že Akademie věd nemůže být stejná jako tehdy, věda se přece změnila. Vezměte si Max Planck v Německu; tam existuje pár ústavů, které jsou také 50 až 60 let staré, ale nejméně polovina jsou nové ústavy. Ústavy na Max Plancku zanikají a vznikají, čímž reflektují vývoj ve vědě. Univerzita ale nemůže na tyto změny reagovat, to musí udělat organizace typu Akademie věd nebo Max Planck Gesellschaft.

Vím, že se nemůžeme chytat každého módního tématu, ale nanovědy nebo mediciální chemie jsou nosná témata. Jsem si vědom, že měnit strukturu fungující organizace není snadné, ovšem akademie by se o změnu měla pokusit. Její pozice je ovšem jasná. Pořád je to nejsolidněji fungující vědecká instituce v České republice.

ČESKÁ POZICE: Vychoval jste spoustu studentů. Vidíte nějaký vývoj u generací mladých lidí, kteří se o chemii zajímají? Jak je to dnes?

HOBZA: Dám vám příklad. V Olomouci mám během letního semestru přednášku, která se jmenuje „Současná chemie“. Teď na jaře bude probíhat již desátý ročník. Tématem loňské přednáškové řady byla „Chemie v medicíně“. Mezi přednášejícími byly osobnosti, jako je Cyril Höschl nebo Jan Konvalinka, prostě velikáni. Přihlásilo se nám více než 350 studentů!

Přírodovědecká fakulta má novou budovu, je tam krásná aula, ale ta kapacitně nestačila. Pomocí televize jsme museli přenášet obraz do další posluchárny; všechny přednášky byly skvělé a studenti si je užili. Zájem byl velký, diskuse zajímavé a já i přednášející jsme z toho měli moc hezký pocit. Bylo vidět, že chemie nebo obecněji věda se jim líbí, a když je dobře podaná (ale to není snadné, ne každý dobrý vědec je i dobrý přednášející), tak studenty zaujme.

ČESKÁ POZICE: Záleží, co jim kdo ve škole nabízí.

„Když přijdete s dobrým nápadem, dobrým přednášejícím a dobrým tématem, studenty si získáte“HOBZA: Přesně tak. A když jim nabídnete něco řádného, získáte si je. Po semestru je zkouším a vidím reakce, jak jsou nadšení. Všechny přednášky natáčíme, záznamy jsou umístěny na stránkách katedry. Divili byste se, ale studenti se k nim vracejí. Takže když přijdete s dobrým nápadem, dobrým přednášejícím a dobrým tématem, získáte si je.

Před třemi lety přednášeli v tomto cyklu všichni porevoluční předsedové Akademie věd: Rudolf Zahradník, Helena Illnerová i Václav Pačes. Studentům přednášely osobnosti, které znají jen z televize, ale mluvily o chemii a o vědě, ne o organizaci vědy. Přednášky byly úžasné a byly i skvěle přijaty. V těchto dnech chystám další přednáškový cyklus, téma už mám vybráno, zase to bude chemie v lékařství. Mým hlavním cílem je ale ukázat, že věda je zajímavá, napínavá a krásná a stojí za to se jí věnovat.

Počet příspěvků: 16, poslední 14.12.2013 05:08 Zobrazuji posledních 16 příspěvků.