Procesy v půdě nefungují, jak by měly. Ta trpí nedostatkem žížal

Sucho jim škodí, avšak aby se s ním dobře vypořádala půda, jsou zásadní. Například na jižní Moravě vymizeli tvorové, kteří pomáhají v boji se suchem. Žížaly zvyšují průsak do půdy zhruba dvakrát až třikrát. Kdyby se sucha měla opakovat, poklesne populace kroužkovců, říká v rozhovoru Václav Pižl z Ústavu půdní biologie Akademie věd.

Eliška Nová 12.7.2018
Dědictví minulosti. Neuvážené zemědělství způsobilo problémy, které se... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dědictví minulosti. Neuvážené zemědělství způsobilo problémy, které se... | foto:  Michal Šula, MAFRA
Dědictví minulosti. Neuvážené zemědělství způsobilo problémy, které se... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Po staletí žily v české krajině na metru čtverečním až stovky žížal. Bývají považovány za symbol zdravé půdy. Nyní na některých místech nezbyla jediná. Jde například o část půd na jižní Moravě, v kraji dlouhodobě sužovaném suchem. Žížaly jsou přitom pro vlhkost půdy klíčové. Jejich chodby slouží mimo jiné pro svod vody. „Žížaly v sobě také drží vláhu. Když teď rýpnete do půdy, nenajdete skoro žádnou. Buď jsou hluboko zalezlé, nebo je jich tam strašně málo,“ říká v rozhovoru Václav Pižl z Ústavu půdní biologie Akademie věd ČR. Je to trochu začarovaný kruh.

Žížaly pomáhají proti vysychání půdy, zároveň jim ale sucho škodí. Kroužkovci přestávají být při suchu aktivní a jejich blahodárný vliv mizí. Na to, aby se jejich aktivita obnovila, nestačí jedna přeháňka, ideální je delší období dešťů. Česko přitom trpí srážkovým deficitem nepřetržitě od roku 2014. Letos navíc přišlo suché období brzy. Meteorologové zjistili, že takové počasí mělo do Česka dorazit až o 40 dní později. Extrémně teplý byl přitom už duben. Bouřky a přívalové deště, které přicházejí nyní, přitom se suchem příliš nehnou.

Ještě horší než sucho je pro žížaly chemie. Právě ta měla vliv na úhyn těchto živočichů na jižní Moravě. Dnes už je na některých místech tak degradovaná, že se tam populace žížal a dalších půdních živočichů neobnovily.

Spadne příliš vody naráz, ale půda ji není schopná vsáknout, proto odteče a ze špatně obhospodařované zeminy může s sebou navíc odnést svrchní vrstvu. Biolog Pižl upozorňuje, že ještě horší než sucho je pro žížaly chemie. Právě ta měla vliv na úhyn těchto živočichů na jižní Moravě. „V minulosti tady byly půdy ovlivňované nadměrnými dávkami pesticidů, probíhala tam hluboká orba, těžká technika půdu utužila. Důsledky často vidíme teprve dnes. Chybí tam nejenom žížaly, ale většina půdních živočichů,“ říká Pižl s tím, že půda se stala jen substrátem bez organické hmoty.

Dnes už je na některých místech tak degradovaná, že se tam populace žížal a dalších půdních živočichů neobnovily. Žížaly však začínají mizet i z měst, a to kvůli těžkým kovům, které se do půdy dostávají následkem dopravní zátěže.

LIDOVÉ NOVINY: Václav Cílek říká, že žížala je nejlepším přítelem zemědělce. Souhlasíte s tím?

PIŽL: To má určitě pravdu. Tam, kde je žížal opravdu hodně, nahrazují téměř veškerou zemědělskou techniku a pro zemědělce vlastně konají práci zadarmo. Provzdušňují půdu, obohacují ji živinami, a proto se nemusí tolik hnojit. Navíc zadržují v půdě vodu, což je dnes vzhledem k suchu, které panuje, hodně důležité.

Žížaly jsou celosvětově považované za nejvýznamnější složku půdních organismů. Vědci je řadí mezi takzvané ekosystémové inženýry, protože svojí činností zásadním způsobem mění své okolí v půdě i nad půdou. Upravují prostředí pro mikroorganismy a celý zbytek půdní fauny, ovlivňují i chemické, biochemické a další půdní procesy, takže se pak půda chová jinak.

Žížaly jsou celosvětově považované za nejvýznamnější složku půdních organismů. Vědci je řadí mezi takzvané ekosystémové inženýry, protože svojí činností zásadním způsobem mění své okolí v půdě i nad půdou. Upravují prostředí pro mikroorganismy a celý zbytek půdní fauny, ovlivňují i chemické, biochemické a další půdní procesy, takže se pak půda chová jinak.

LIDOVÉ NOVINY: Jak?

PIŽL: V půdě rozeznáváme různé sféry, sféry vlivu. Ta, kterou ovlivňují žížaly, se nazývá drilosféra. Patří k ní povrch těla žížaly, kde žijí různé mikroorganismy i drobní živočichové, ale i to, co je ve střevech žížaly, v jejich chodbách a exkrementech. Řada vlivů žížal přetrvává i poté, co žížaly půdu opustí nebo se jejich populace sníží. Zůstávají systémy chodeb, exkrementy, které mají na půdu pozitivní vliv, třeba na růst rostlin.

Exkrementy žížal jsou vlastně takové centrum mikrobiální aktivity v půdě, nejenom na jejím povrchu, ale i v chodbách, takže ovlivňují i spodní část půdy. Během trávení potravy dochází i k promíchávání organické hmoty s minerálními částicemi půdy, produkci látek bohatých na dusík, zvyšují se obsahy všech živin. Chodby žížal navíc slouží jako kanálky pro svod vody. Velké vertikální chodby zvyšují průsak vody do půdy a přinášejí ji spolu se živinami blíž ke kořínkům rostlin. Pomáhají proti vysychání půd, které jim zároveň škodí.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jsme na tom s populací žížal? Je pořád stejná, nebo ubývají?

Řada vlivů žížal přetrvává i poté, co žížaly půdu opustí nebo se jejich populace sníží. Zůstávají systémy chodeb, exkrementy, které mají na půdu pozitivní vliv, třeba na růst rostlin.

PIŽL: Z globálního hlediska neubývají, ale jsou místa, kde žížaly chybí. Třeba v některých zemědělských půdách na jižní Moravě. V minulosti byly ovlivňované nadměrnými dávkami pesticidů, probíhala tam hluboká orba, těžká technika půdu utužila. Důsledky často vidíme teprve dnes. Chybí tam nejenom žížaly, ale i většina půdních živočichů. Mikroorganismů je tam málo a jejich aktivita je mizivá. Půdní procesy nefungují tak, jak by měly, to pak podporuje vodní i větrnou erozi. Půda se stala jenom substrátem bez života a organické hmoty.

U nás najdete v různých typech půd od několika desítek až po stovky jedinců na metr čtvereční. Existují ale místa, kde mohou žít na metru čtverečním i tisíce žížal. Třeba na Novém Zélandu, kde jsou lokace s obrovskými populacemi. Původně tam ty naše evropské žížaly nebyly, přinesl je až člověk, a vzhledem k tomu, že tam nemají přirozené nepřátele, se přemnožily.

LIDOVÉ NOVINY: Zmínil jste, že žížalám vysychání půd škodí, zároveň proti suchu ale pomáhají. Jak moc?

PIŽL: Je určitě pravda, že žížaly mají na vodní kapacitu půdy a na infiltraci vody do půdy velký pozitivní vliv. Průsak vody do půdy zvyšují zhruba dvakrát až třikrát. Žížaly v sobě vláhu také drží, voda tvoří až 90 procent jejich hmotnosti. Zároveň si ale musíme uvědomit, že svojí fyziologií jsou to spíš vodní než suchozemští živočichové, dýchají celým povrchem těla a výměšky produkují ve formě moči či amonných iontů, což vyžaduje další vodu.

U nás najdete v různých typech půd od několika desítek až po stovky jedinců na metr čtvereční. Existují ale místa, kde mohou žít na metru čtverečním i tisíce žížal. Třeba na Novém Zélandu, kde jsou lokace s obrovskými populacemi.

Jsou schopné žít několik měsíců jenom ve vodě, kde se i rozmnožují. Proti snižování vlhkosti však nemají vyvinutou extra silnou odolnost. Při suchu je to nevýhoda. Ale určité obranné mechanismy mají. S nástupem sucha vstupují do klidových stadií, vytvoří si v půdě takovou komůrku, do které se žížala stočí a která brání odparu vody. Některé druhy jsou schopné to vydržet dlouho.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký vliv na ně bude mít sucho?

PIŽL: Když teď rýpnete do půdy, nenajdete žížalu skoro žádnou. Buď jsou zalezlé hluboko v půdě, nebo je jich tam strašně málo. Zase se vzpamatují, ale kdyby se sucha měla opakovat, ke všeobecnému poklesu to povede. Z krátkodobého hlediska se jejich populace sníží a redukuje se jejich aktivita. Aktuálně tedy svoji funkci žížaly neplní. Stále funguje zmíněná drilosféra, ale sucho ji negativně ovlivní.

Některé druhy jsou schopné se přizpůsobit. Jeden z našich rozšířených druhů, žížala polní, má v různých oblastech různé vlhkostní a teplotní limity. U nás při poklesu půdní vlhkosti na 15 procent hyne. Stejný druh ale žije i v oázách na Sahaře, tisíce let se tam adaptoval a limity má posunuté daleko níž. Jsou také různé ekologické skupiny žížal a ty se na přežití adaptovaly různě. Ty, co se schovávají do svých komůrek, jsou druhy půdní, endogeické a žijí v minerálních vrstvách půdy, pod hrabankou. Klidové stadium je u nich vyvoláno přímo poklesem půdní vlhkosti nebo zvýšením či poklesem teploty.

S nástupem sucha vstupují do klidových stadií, vytvoří si v půdě takovou komůrku, do které se žížala stočí a která brání odparu vody. Některé druhy jsou schopné to vydržet dlouho.

Další skupinou jsou žížaly epigeické (nadzemní – pozn. red.), které žijí jenom v opadance, na povrchu půdy nebo pár centimetrů na půdním horizontu. Ty na suchu uhynou. Když se ale podmínky dostanou zpět do normálu, jsou schopné své populace rychle obnovit z nakladených kokonů. Když začíná sucho, začnou jich totiž produkovat velké množství.

Poslední skupinou jsou největší žížaly, hlubinné, které žijí ve vertikálně orientovaných chodbách, klidně dva až tři metry hlubokých. Potravu si ale shání na povrchu půdy. Ty vstupují do klidového stadia nezávisle na tom, jaké jsou podmínky v půdě. V zimě hibernují jako medvěd a v létě estivují (letní spánek – pozn. red.) a je jedno, jestli je půda vlhká, nebo ne.

LIDOVÉ NOVINY: Je některý z těch druhů důležitější pro půdu než ten druhý?

PIŽL: Na to je těžká odpověď. Ty, které žijí na půdním povrchu, mají na vlastní minerální půdu vliv nejmenší. Ovlivňují půdu nepřímo, protože rozkládají opad, a tím pádem umožňují vylučování živin do půdy. Nedělají si také téměř žádné chodby. Ale existují stanoviště, kde se vyskytují třeba jen tyhle žížaly. Pak je jejich vliv významný. V běžnějších ekosystémech půdu ovlivňují všechny skupiny významně, ale každá trochu jinak.

Některé druhy jsou schopné se přizpůsobit. Jeden z našich rozšířených druhů, žížala polní, má v různých oblastech různé vlhkostní a teplotní limity. U nás při poklesu půdní vlhkosti na 15 procent hyne. Stejný druh ale žije i v oázách na Sahaře, tisíce let se tam adaptoval a limity má posunuté daleko níž.

Půdní žížaly vytvářejí horizontální chodby a jsou důležité pro tvorbu půdních agregátů, už ale třeba tolik neovlivňují provzdušnění půdy nebo průsak vody. To dělají hlubinné žížaly. I mezi vědci dlouho panovala představa, že nejlepší pro půdu je, když má zástupce všech tří skupin. Později se ale ukázalo, že v některých půdách některá skupina permanentně chybí, i když jde třeba o přirozené, člověkem málo ovlivněné ekosystémy.

LIDOVÉ NOVINY: Uznávaný zoolog Josef Rusek řekl, že na jižní Moravě hlubinné žížaly téměř vymřely, a to vlivem lidské činnosti. Co je zahubilo?

PIŽL: Profesor Rusek studoval půdní živočichy v polních kulturách na jižní Moravě už od sedmdesátých let. Kolem Mikulova a Lednice došlo chemizací k potlačení nejen těchto velkých žížal, ale i dalších. Hlubinné žížaly nejvíc trpěly hlubokou orbou a také jako potravu využívaly čerstvě chemikáliemi ošetřené organické zbytky. Takže buď bezprostředně uhynuly, nebo, což je známý jev, škodliviny ve svých tkáních akumulovaly.

Pesticidy, těžké kovy a další pak mohou žížalu po čase zahubit. Ale co je horší, škodliviny se mohou přenášet do vyšších potravních hladin, protože žížaly jsou napadány mnoha různými predátory. A to jak z říše bezobratlých živočichů, tak obratlovců, ptáky na polích nebo obojživelníky. A velice intenzivně se žížalami živí i mnozí savci. Tím pádem dochází i k ovlivnění živočichů ve vyšších hierarchiích a může to vést k vyhynutí nějaké populace, která takto do sebe dostává vysoké koncentrace škodlivin.

LIDOVÉ NOVINY: Je tedy pro žížaly horší chemie?

Půdní žížaly vytvářejí horizontální chodby a jsou důležité pro tvorbu půdních agregátů, už ale třeba tolik neovlivňují provzdušnění půdy nebo průsak vody. To dělají hlubinné žížaly.

PIŽL: Lidská činnost, a to nejen aplikace chemikálií, žížaly ovlivňuje velmi výrazně. Z krátkodobého hlediska víc než sucho, na které se adaptují. Kdyby teď začalo delší období dešťů, aktivita žížal se poměrně rychle obnoví.

LIDOVÉ NOVINY: Zmizely žížaly i z jiných míst v Česku než jen z jižní Moravy?

PIŽL: Začínají se ztrácet v řadě městských ekosystémů. Například vlivem vysokých koncentrací těžkých kovů, které se do půdy dostávají s dopravou. Zkoumal jsem to jeden rok v Bruselu a později jsme to s kolegou sledovali také v Brně, v městských parcích blízko hlavních dopravních tepen, v různých vzdálenostech od silnice. Ukázalo se, že blízko silnice dochází k poklesu populací, a to nejenom kvůli těžkým kovům, ale i látkám, které se uvolňují třeba z pneumatik. Žížalám ale vadí i zimní solení.

Žížaly si svůj areál rozšiřují velice obtížně, průměrná rychlost jejich šíření v neobsazené půdě je jen několik metrů za rok. Když je dlouhodobě vyschlá krajina bez žížal rozlehlá, i kdybyste ji zamokřila, žížaly ji budou obsazovat jen velmi pomalu. Příklady známe ze šíření žížal na rozsáhlé výsypky po těžbě uhlí.

Lidská činnost, a to nejen aplikace chemikálií, žížaly ovlivňuje velmi výrazně. Z krátkodobého hlediska víc než sucho, na které se adaptují. Kdyby teď začalo delší období dešťů, aktivita žížal se poměrně rychle obnoví.

Také jsme zkoumali populace žížal a dalších živočichů v Litovelském Pomoraví během povodní v roce 1997. Ještě poměrně dlouho po nich byla odstraněná svrchní vrstva půdy. Žížaly, které záplavy přežily, neměly co jíst a masově hynuly. I zde trvala obnova populací žížal dlouho. V menším měřítku to podobně probíhá i na polích, kde jsou žížaly ovlivněné erozí.

LIDOVÉ NOVINY: Takže když si bude chtít někdo do suché půdy nanosit žížaly, aby jí pomohly, nebude to nic platné?

PIŽL: Ne že by se o to lidé nesnažili. Daří se to ale jen částečně, a navíc na malých územích, nikdy ne velkoplošně. Například v Nizozemsku byly pokusy zahrabat žížaly na nově vysušené poldry, které mají několik hektarů. Částečně se to podařilo, ale většinu žížal sežrali predátoři. Úspěch byl zaznamenaný v Anglii, kde se dělaly pokusy na skládkách, které nebyly toxické. Zavezli je půdou a snažili se tam nasadit žížaly. Povedlo se a uchytila se i populace žížaly obecné.

Je to dobré pro rekultivaci těchto míst, protože žížaly výrazně urychlují uchycení a rozvoj vegetace. V Belgii takto ozdravují i ekosystémy v lesích. Jsou v tom nejdál, k nově vysazovaným stromům zkoušejí přidávat žížaly a snaží se, aby se jim tam postupně namnožily. Ale i zde to probíhá jen na malých plochách.

LIDOVÉ NOVINY: Neměli bychom to dělat také?

Žížaly si svůj areál rozšiřují velice obtížně, průměrná rychlost jejich šíření v neobsazené půdě je jen několik metrů za rok. Když je dlouhodobě vyschlá krajina bez žížal rozlehlá, i kdybyste ji zamokřila, žížaly ji budou obsazovat jen velmi pomalu.

PIŽL: Měli, ale je to drahé a nikdo s tím u nás nemá zkušenosti. Velkochov půdních či hlubinných žížal v podstatě není možný nebo je velmi náročný. A to nejen finančně. Ale třeba v Kanadě nebo na severu USA ve velkém sbírají žížaly na golfových hřištích. Z Evropy se tam dostala žížala obecná a její populace produkují mnoho exkrementů, což způsobí, že se udělají v trávníku hrbolky, které brzdí míčky. A kupky na greenu golfisti zrovna nepotřebují.

Existuje tam řada firem, které z toho těží, a najímají si dělníky, vybaví je baterkami, pinzetami a plechovkami. V noci, kdy tyto žížaly vystrkují přední část těla z chodeb, aby získaly potravu nebo nalezly partnera k rozmnožování, chodí a loví je. Druhý den je od nich vykupují nákupčí, kteří je skladují v chlazených hangárech a později převážejí na jih USA, do Kalifornie nebo na Floridu, kde je balí a prodávají v automatech pro rybáře nebo ve sportovních potřebách. Pro rekultivace se ale tyto žížaly nevyužívají, neboť jde o zavlečený, invazní druh.

Václav Pižl

  • Do loňského roku byl ředitelem Ústavu půdní biologie Akademie věd, vedl ho od roku 1998.
  • V Akademii věd se nadále věnuje výzkumu, konkrétně v oboru půdní zoologie se zaměřením na biologii a ekologii žížalovitých.
  • Žížalám se věnoval v desítkách vědeckých publikací, kroužkovce zkoumal například i v belgickém Bruselu, kde se zaměřil na to, jak ovlivňují populace žížal těžké kovy, které se do půdy dostávají s dopravou.
  • Je předsedou České zoologické společnosti, která sdružuje odborníky zabývající se všemi obory zoologie.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.