Proč USA křičí, když Čína zakládá novou banku

Vznik Asijské infrastrukturní investiční banky nemá v žádném případě šanci změnit regionální, natož globální rovnováhu. Je snad součástí imaginárního boje o vliv nad tokem globálního kapitálu, který teče proti vůli USA?

Jan Novotný 15.6.2015
Navzdory Washingtonu. Do projektu Asijské infrastrukturní investiční banky, jež... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Navzdory Washingtonu. Do projektu Asijské infrastrukturní investiční banky, jež... | foto: Kera News
Navzdory Washingtonu. Do projektu Asijské infrastrukturní investiční banky, jež...

Asijská infrastrukturní investiční banka (Asian Infrastructure Investment Bank, AIIB) byla založena vloni v říjnu, technicky by měla začít fungovat ke konci letošního roku a ve své podstatě konkuruje institucím jako Světová banka či Evropská banka pro obnovu a rozvoj. Spojené státy po jejím vzniku dokonce vyzývaly své obvyklé spojence, aby se do nového projektu pod vedením Číny nezapojovali. Výzva USA se ale nesetkala s pochopením a v současnosti mezi přispívající státy patří například Velká Británie (začlenila se jako jeden z prvních „západních“ států), Německo, Austrálie či Polsko.

Proč AIIB vzbuzuje takové emoce? Abychom pochopili, co je vlastně AIIB zač, podívejme se nejprve, jak zapadá do systému nadnárodních rozvojových bank.

Regionální potřeby

Cílem rozvojových bank je investice do projektů s dlouhodobým horizontem, jež bývají nezajímavé pro komerční banky a zároveň mají celkový pozitivní společenský přínos. Takovým typem investic je obvykle infrastruktura, u níž není pochyb o jejím dlouhodobém přínosu, ale horizont návratnosti je poměrně dlouhý. Je tedy třeba zdůraznit, že rozvojové banky, ač jsou nadnárodní, jsou banky tvořící rozumný profit svým vlastníkům, které tvoří jednotlivé národní státy. Nejde o neziskové projekty, ale u každého je naopak zkoumána jeho návratnost.

AIIB má v současné době mandát na investice o výši 50 miliard dolarů, což je v porovnání s potřebnými prostředky jen velmi malá část

Přínosem rozvojových bank je právě element posuzování návratnosti investic, který často v rozvíjejících se ekonomikách chybí. Nadnárodní pohled a zainteresování rozvinutých zemí vede k tomu, že je pro lokální vlády mnohem těžší infrastrukturními projekty manipulovat a „těžit“ je pro individuální účely. Zisk z projektů je pak většinou použit pro další investice v rámci mandátu banky, rozvoj regionu tudíž pokračuje v rostoucím tempu.

Jsou infrastrukturní prostředky vůbec třeba? Jen v Asii podle mnohých studií chybí více než sedm bilionů dolarů pro samotnou infrastrukturu, která je nezbytná pro udržení současného ekonomického růstu a další společenský rozvoj. AIIB má v současné době mandát na investice o výši 50 miliard dolarů, což je v porovnání s potřebnými prostředky jen velmi malá část. Vznik AIIB tedy v žádném případě nemá šanci změnit regionální, natož globální rovnováhu.

Důvod napětí

Vedle toho není AIIB ani největší rozvojovou regionální bankou. V Asii funguje velmi dobře zakotvená Asijská rozvojová banka (Asian Development Bank, ADB), která má mandát pro investice na úrovni zhruba 163 miliard dolarů, přičemž má zainvestovaných zhruba 100 miliard (mandát Světové banky je na úrovni zhruba 280 miliard dolarů). Porovnání s Asijskou rozvojovou bankou přináší první zajímavý rozměr, který nám umožňuje pochopit poprask kolem AIIB.

Asijská rozvojová banka si vydobyla reputaci díky svým, na region neobvyklým standardům vynucování fair pravidel a prevenci typické korupce

ADB vznikla v roce 1966 s cílem pomoci vytvořit stabilní a rozvíjející se asijsko-pacifický region a bojovat v něm s chudobou. Hlavními tvůrci byly právě USA a Japonsko, vše ve spolupráci se Světovou bankou. Potřebné know-how pro pomoc v regionu si ADB tvořila po mnoho desetiletí, v současné době je v ní řada expertů se znalostí specifik místních trhů a politiků. Výběr projektů tak probíhá na velmi vysoké odborné úrovni. Vedle toho si ADB vydobyla reputaci díky svým, na region neobvyklým standardům vynucování fair pravidel a prevenci typické korupce. V tomto porovnání je tedy skepse vůči novému čínskému projektu na místě.

Japonsko jako jeden z klíčových států ADB právě na tento fakt upozorňuje a odůvodňuje jím, proč k projektu nepřistoupí. Vezmeme-li v úvahu současné i historické vztahy mezi Čínou a Japonskem, může být tento argument jen zástěrkou pro skutečné důvody, na druhou stranu je ale oprávněný. Současná čínská ekonomická diplomacie v žádném případě nesdílí (ani jejich sdílení nepředstírá) hodnoty, na kterých v současné době funguje například Světová banka.

Je tedy na místě být opatrný a snažit se pochopit skutečné motivace. Na což upozorňuje i šéf ADB Takehiko Nakao, který zdůrazňuje, že čínskému projektu chybí potřebné zkušenosti a morální kredit. V neposlední řadě pak čínská dominance nad institucí nedává spát ekologům, kteří se obávají nastavení standardů běžných v Číně. Činnost banky by tak mohla mít velmi negativní vliv na životní prostředí v regionu s nedozírnými dopady do budoucna.

Vnímat AIIB jako nástroj moci na mezinárodní politické scéně lze i proto, že Čína a Indie by měly mít na celkovém projektu dohromady zhruba poloviční podíl

Co se týče skrytých cílů za ADB, Takehiko Nakaho upozorňuje na fakt, že v regionu již působí čistě Čínská rozvojová banka, jejíž cíle se s AIIB překrývají. Skrze ni Čína už nyní ovlivňuje mnoho regionálních infrastrukturních podniků a upevňuje si vliv v regionu. Vnímat AIIB jako nástroj moci na mezinárodní politické scéně lze i proto, že Čína a Indie by měly mít na celkovém projektu dohromady zhruba poloviční podíl. Jen pro srovnání: dnes má Čína v ADB necelých sedm procent a ve Světové bance ještě o více než procento menší podíl.

Druhý zakládající stát Asijské rozvojové banky se ani nesnaží používat argumenty japonské protistrany a rovnou argumentuje symbolikou, kterou v sobě Asijská infrastrukturní investiční banka nese. Zde nejde ani tak o proinvestované částky jako o boj o vliv – nově vzniklá banka jen zvýrazňuje sílu Číny v regionu a ukazuje, že se poměr sil mění. Důležitá rozhodnutí v asijsko-pacifickém regionu tak už dále neprobíhají jen na telefonní lince mezi Tokiem a Washingtonem.

Symbolika, či ekonomická nutnost?

Jde ale v případě Číny jen o diplomatickou symboliku růstu vlastní moci, nebo je zde podstatnější důvod? Čína je v současné době ve velmi těžké situaci. Na jedné straně je veřejně prezentována jako globální ekonomika s impozantním ekonomickým výkonem, kterou je třeba brát vážně.

Na druhou stranu je další ekonomický prospekt potřebného růstu poněkud slabý a ze všech stran se objevují signály, že pod ekonomickým zázrakem čínského obra je něco velmi špatného

Na druhou stranu je další ekonomický prospekt potřebného růstu poněkud slabý a ze všech stran se objevují signály, že pod ekonomickým zázrakem čínského obra je něco velmi špatného. Ať už je to úvěrová bublina, nově postavená gigantická města duchů bez jediného obyvatele, neregulované stínové bankovnictví obřích rozměrů či sociální napětí, mnoho signálů naznačuje, že v budoucnu mohou nastat pro vedoucí stranu těžké časy, kdy nebude možné udržet status quo. Nebavíme se jen o tempu růstu, ale o udržení současného vnitročínského ekonomického pořádku.

Čínští představitelé tak vcelku racionálně hledají nové příležitosti, jak narušení současných pořádků předejít, neboť bojují o vlastní přežití. Případná sociální revoluce by mnoho z nich velmi tvrdě semlela. Čína tedy výrazně rozšiřuje svá ekonomická teritoria – vzpomeňme na její rozmach v Africe – a snaží se upevnit ta současná. Vzhledem ke škále možných problémů pak nelze považovat za dostačující jen obsazování prázdných ostrůvků, ale je třeba mířit na globální úroveň. Druhá největší ekonomika světa ani jinam mířit nemůže.

Vytvoření AIIB tak můžeme přirovnat k obřímu vojenskému cvičení, kde se necvičí koordinace ponorek na moři při boji s imaginárním nepřítelem, jenž ne náhodou připomíná americkou námořní flotilu – přistoupivší státy jsou tak chtě nechtě vtaženy do imaginárního boje o vliv nad tokem globálního kapitálu, který teče proti vůli Spojených států. Reakce USA v tomto případě ale není moc šťastná. Vedle vystoupení Japonska, které instituci uznalo, ale zároveň poměrně správně poukázalo na její výrazné nedostatky, působí USA, alespoň prostřednictvím médií, poněkud hystericky.

V červnu vyprší mandát americké Export-Import Bance a v současné době to nevypadá, že by byl její mandát prodloužen. USA tak konzistentně ztrácejí pozice na úrovni státních a nadstátních bank.

Navíc, ač jde zřejmě o náhodu, v červnu vyprší mandát americké Export-Import Bance a v současné době to nevypadá, že by byl její mandát prodloužen. Spojené státy tak konzistentně ztrácejí pozice na úrovni státních a nadstátních bank. Jen dodejme, že cílem Exim Bank je podporovat exportéry v zahraničí v oblastech, kde konkurence obvykle bývá chráněna domácími dotacemi, čehož si ale americká veřejnost není vědoma a tuto banku vidí jako přežitek chránící nadnárodní korporace jako Boeing.

Paralela vojenského cvičení pak ukazuje, že Čína je dnes schopna dostat na jednu stranu pomyslného stolu nejen všechny země takzvaného BRICS (Čína, Indie, Rusko, Brazílie a Jihoafrická republika), ale i země z euroatlantické civilizace. A to i přes hlasité výkřiky USA.

Postbrettonwoodský systém

Jaký bude další krok? Lze se domnívat, že po potenciálním úspěchu AIIB bude dalším cílem plně funkční Nová rozvojová banka (New Development Bank, NDB). Od počátku je myšlena jako paralela Světové banky, tvoří ji blok pěti největších rozvíjejících se ekonomik a její vznik už byl dlouho na spadnutí. Rostoucí ekonomická síla zemí BRICS jde ruku v ruce s jejich emancipací a ambicemi mít stále větší slovo při ovlivňování globální finančních toků, a především narušit dominanci Washingtonu.

Současný měnový a finanční řád byl ustaven před 70 lety během brettonwoodské konference, kde se potvrdila role USA jako globálního dominátora a amerického dolaru jako globální měny číslo jedna. To se odráží i v tom, že Světová banka je plně ovládaná USA, jež mají nepsaný nárok na místo jejího prezidenta.

Současné fungování Světové banky či Mezinárodního měnového fondu je postavené na vzájemné dohodě, rovnosti, byť s jinými podíly, a sdílení hodnot. Mezi zeměmi BRICS ale hned na první pohled vidíme, že zde půjde o rovnost nerovných.

Ustavení životaschopné NDB vyžaduje konsenzus mezi novými mocnostmi. Což není jednoduché, neboť ač všech pět zemí může mít společného „protivníka“, jejich zájmy se vzájemně moc nepřekrývají. Jednou z hlavních výzev, která před pěti novými mocnostmi leží, je tedy ukázat, že jsou dohody schopny.

Současné fungování Světové banky či Mezinárodního měnového fondu je postavené na vzájemné dohodě, rovnosti, byť s jinými podíly, a sdílení hodnot. Mezi zeměmi BRICS ale hned na první pohled vidíme, že zde půjde o rovnost nerovných. Současné plány jsou takové, že jednotlivé země budou postupně nominovat prezidenta, přičemž první bude z Indie. Rusko povede radu guvernérů, zatímco správní radu povede Brazílie a Jihoafričané dostanou na své území regionální pobočku.

Teoreticky by tak banka měla být postavena na rovnosti členů, fakticky se ale musí vypořádat s tím, že čínská ekonomika je více než dvacetkrát větší než jihoafrická. Současné ustavení AIIB a její standardní fungování tak může ukázat, že Čína je schopná vést globální emancipaci proti dominanci dolaru.

Pozice České republiky

Bavíme-li se o zakládajících státech Asijské infrastrukturní investiční banky, vyvstává přirozená otázka, zda by se do ní po boku například Polska mělo Česko zapojit či ne.

Důvod proti vstupu by mohl být čistě diplomatický, tedy zůstat věrným spojencem USA a sledovat politiku Washingtonu. Implicitně by se pak za takovéto spojenectví dala očekávat nějaká kompenzace, neboť i diplomacie zná pojem ušlých příležitostí. To je ale poněkud nepravděpodobné, vezmeme-li v úvahu současný nejednotný český postoj vzhledem ke krizi na Ukrajině, a především „krtečkovou“ návštěvu prezidenta Miloše Zemana v Číně.

Pokud tedy neexistují skryté diplomatické důvody, v současném zahraničně politickém diskurzu a globálnímu ekonomickému vývoji by bylo rozumné se do projektu zapojit. V případě problémů se pak můžeme oportunisticky schovat za fakt, že ČR sledovala politiku regionu. Jako bonus může členství přinést lepší ekonomické kontakty na rychle rostoucí region a pocit globální sounáležitosti.