Proč se tak málo dějepisců věnuje „sport studies“?

Historik Martin Kovář vydal se zahájením třetí londýnské olympiády knihu Město a hry. Co zkoumají a přinášejí dějiny sportu?

Vlevo program IV. olympijských her v Londýně, vpravo dobový plakát z roku 1948, kdy se v britské metropoli konaly XIV. LOH s poválečným přízviskem Hry naděje. Jak budeme vzpomínat na ty XXX. olympijské hry, které se potřetí konají ve městě nad Temží? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © archiv, Wikimedia CommonsČeská pozice
Vlevo program IV. olympijských her v Londýně, vpravo dobový plakát z roku 1948, kdy se v britské metropoli konaly XIV. LOH s poválečným přízviskem Hry naděje. Jak budeme vzpomínat na ty XXX. olympijské hry, které se potřetí konají ve městě nad Temží? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Režisér Danny Boyle zahájil XXX. letní olympijské hry v Londýně velkolepě. V zahájení se míhaly různorodé prvky z britských dějin a kultury. Co tomu říká odborník, který se Velkou Británií zabývá „povinně“ a vědecky? „Na olympijské začátky příliš nejsem, ale na tomto zahájení se mi líbilo, že bylo hodně britské. Ta tři B: Bond, Mr. Bean a Beatles. Oceňuji, že i celá probíhající olympiáda není vystavěna příliš ,internacionálně‘, ale zdá se mi dosti britská,“ řekl ČESKÉ POZICI historik Martin Kovář (46) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jenž se věnuje novověkým dějinám a těm britským zvláště.

Docent Kovář prožívá plodný čas; za posledních deset měsíců už mohl do knihovničky přidat hned tři knížky, jež mají na obalu jeho jméno! Spolu s egyptologem Miroslavem Bártou byl hlavním editorem úspěšného svazku o kolapsech, který jsme jako první recenzovali, vydal s kolegy kulturně-historický průvodce Londýnem a nyní vše korunoval vlastní monografií s názvem Město a hry: Příběh londýnských olympiád. Kniha se zaobírá vztahem města ke „svým“ olympiádám 1908 a 1948 a přípravou na tu současnou.

„Londýn je má láska. Je to město, které znám lépe než Prahu, což není jen nějaká frajeřina. Opravdu, kromě rodného Jičína neznám žádné jiné město víc,“ říká Kovář. V Londýně byl celkem 32krát, poprvé v létě 1990 při své první cestě na Západ. „Nikdy na to nezapomenu. Kromě toho, že jsem profesí historik, mne fascinuje moderní architektura. Londýn se za tu dobu proměnil v úplně jiné město, bývám tam třikrát do roka, a mění se vlastně návštěvu od návštěvy,“ vypráví Kovář, jenž si v megapoli nad Temží nenechal ujít zahájení Her.

Když miluje moderní architekturu, co říká nejvyšší budově The Shard, Střepu, o němž loni přinesla ČESKÁ POZICE reportáž? „Není ještě otevřený, k mému zděšení se na střeše ještě plazili řemeslníci. V architektuře se mi líbí skoro vše. Jsem laik a vděčný divák, který příliš neřeší, nakolik je vhodné umístit moderní budovy do historické zástavby, ale vím, jak to kolegy kunsthistoriky zlobí. Nicméně s kolem London Eye jsem problém měl; působí trochu pouťově, ale z Oka je zase docela zajímavý pohled do dvorů na White Hallu, kam se normální smrtelník jinak nedostane,“ říká vedoucí Ústavu světových dějin FF UK.

O poručíkovi, jenž běžel úplně sám

První londýnská olympiáda se dle Kováře promítla do výstavby města i architektury, když vyrostlo White City a také nový stadion u Shepherd´s Bush, kde se hry roku 1908 konaly. Druhá olympiáda pozměnila obrysy metropole jen málo. Sportovní svátek dostal přezdívku Hry naděje, neboť se konal po válce, mnoho nových sportovišť však nevzniklo. Klání se konala ve Wembley, které podobně jako St. Paul‘s Cathedral, jakoby zázrakem uniklo bombardování.

Čtyřstovka mužů z roku 1908 patří k nejskandálnějším okamžikům v dějinách celého olympismu...Nezeptat se dějepisce londýnských her na vrcholné okamžiky obou událostí, byl by hřích. Pro rok 1908 Kovář vybírá čtyřstovku mužů, o níž David Wallechinsky, autor mamutích knih o olympijských hrách, říká, že patří k vůbec nejkontroverznějším okamžikům v celých dějinách olympismu.

„Tehdy běžel poručík Wyndham Halswelle v čtyřčlenném finále proti třem Američanům. A jak jsem napsal v knížce, my dnes vůbec nevíme, co se skutečně na dráze stalo, protože různí očití zpravodajové viděli úplně jiný závod! Podle dopisovatele New York Times probíhalo všechno báječně, ale podle britských Timesů Američané nechutně a skandálně zablokovali Halswella; vítěz byl proto vyloučen a dva Američané v opakovaném závodě nenastoupili. Halswelle tedy běžel úplně sám a vyhrál ve skvělém čase 50 vteřin,“ říká Kovář, jemuž učaroval i další osud symbolu Her. Vítěz byl incidentem natolik znechucen, že zanechal běhání, vrátil se k vojsku a 31. března 1915 zemřel na frontě.

Druhou „Kovářovou“ hrdinkou je první dáma olympiády z roku 1948 – Nizozemka Francina Blankers-Koenová, která si vzala svého kouče. „Tehdy měly ženy všehovšudy devět sportovních odvětví, na tehdejší dobu byla závodící stařenkou, už třicetiletá, měla dvě děti, a přesto vyhrála sprinty i překážky a získala čtyři zlaté medaile. Nesmím zapomenout ani na první zlato Emila Zátopka, kdy uštval všechny. Takže ona a Emil,“ připomíná Kovář, který věnuje jako jeden z mála v Česku seriózní pozornost historii sportu a vztahu ke společnosti.

Proč je málo historiků sportu?

Loni vedl na toto téma rozhovor v revue Dvacáté století s legendárním českým historikem Robertem Kvačkem, jenž se nedávno dožil osmdesátky. Proč se tak málo dějepisců věnuje „sport studies“, dějinám fenoménu 20. století?

„Myslím, že je to do značné míry dáno tím, že je to téma, problematika, která u starších generací historiků, když učili řemeslo, vůbec nepřicházela v úvahu... Že zkrátka nepřipadalo v úvahu, že by se někdo z nich podíval na společenský fenomén, jako na součást národního života, evropského. A když se tahle překážka zbortila, objevila se překážka druhá, a sice, že sport už nebyl exkomunikován jako téma, ale že bylo a je málo historiků, kteří se s ním sžili,“ řekl doyen Kvaček, jenž jmenoval pár erudovaných novinářů-dějepisců, jako je třeba Václav Pacina.

A že by bylo co zkoumat! Jen namátkou na témže místě uvádí zájem historiků o tělovýchovu, vznik Sokola a sokolství, impulzy, jež českému národu dávali hokejisté – oni mušketýři s hokejkou, jak Kvaček říká –, reflexe a příběhy, které si o sportovních událostech vyprávěli sami pamětníci, dějiny české házené mužů i žen ve vztahu k české společnosti nebo sport za nacistické okupace, kdy lidé na fotbale v davu provozovali odbojovou činnost, a tak dále.

„S profesorem Kvačkem jsme se shodli, že sport na akademické půdě byl opomíjen, přitom jde o tak výrazný fenomén národotvorně, společensky i politicky, kdy se jím třeba Sověti dokonce vymezovali vůči Západu,“ říká Kovář, v jehož ústavu již vznikají bakalářské i diplomové práce k tématu sportovních dějin.

„Dějiny sportu se dají studovat regionálně, od mikrohistorií až po sportovní kluby za protektorátu. Tématem může být třeba i fotbalový klub v Británii, na němž se ukáže, jak se život ostrovanů kolem kopané točil. Dva moji studenti se věnují reflexi olympiády v USA 1984 na stránkách komunistického tisku v NDR, Polsku a ČSSR, kdy pro jednu generaci sportovců skončil životní sen,“ dodává docent Kovář.

Vyspělá královna, která skáče s Bondem

On sám je sportovním fanatikem, hrával tenis a zkoušel lecjaký další sport. Kromě toho je také vášnivým milovníkem Anglie, ke které prostě moderní sport patří. „Ve Velké Británii moderní sport vlastně vznikl. Pierre de Coubertin byl sice Francouz, ale inspirace pro olympiády je hodně britská. Navštívil Eton, Oxford i Cambridge, byl fascinován ideálem viktoriánského sportování a klidně říkám, že se novodobé olympijské hnutí fakticky zrodilo v Británii, byť se oficiálně zakládalo v Paříži roku 1894,“ usmívá se Kovář.

Pokud nemáte rádi Británii, Londýn a sport, tak knihu nečtěte, protože je o Británii, Londýně a sportu...I o tom si může čtenář počíst v nové knize Město a hry. „Pokud nemáte rádi Británii, Londýn a sport, tak knihu zavřete a nečtěte ji dál, protože je o Británii, Londýně a sportu. Ale je i pro ty, kteří si nemyslí, že se snad lidé pouze ,dívají na jiné lidi, jak plavou‘, a chtějí vědět něco o tom, jako moc se olympijské hry nevznášejí ve vzduchoprázdnu a jak jsou spjaty se společností, politikou, národní identitou a že je to velký kus dějin minulého století,“ říká autor, jenž by návštěvníkům Londýna doporučil tři místa.

Vynechat povinný Tower a zajít se podívat do East Endu, jak vypadá multikulturní svět. Obhlédnout, jak zuřivě se staví v Docklands. A zaskočit do nejstarší hospody u řeky Prospect of Whitby, která pamatuje ještě dobu krále Jindřicha VIII.

Mimochodem, co říká historik britských dějin vtípku, kdy královna Alžběta II. „seskočila“ díky agentovi 007 na padáku? „Většina mých britských přátel byla nadšená. Myslím, že je to věkem; královna je uvolněnější, je tak oblíbená, má diamantové jubiluem, a i když s Jamesem Bondem vleze do helikoptéry, tak jí to ani náznakem neubere na důstojnosti,“ glosuje Kovář, jemuž se v úvodní show líbila myšlenka zapálení ohně mladými nadějemi, byť mu – jakožto historikovi trochu chyběl větší odkaz na LOH 1948, neboť pamětníci Her ještě žijí.

„Závěrečný ceremoniál proběhne podle mě už spíše nebritsky, bude možná multikulturním festivalem odkazujícím k olympiádě v Riu de Janeiru 2016,“ předpovídá docent Kovář. A nač se na třetí londýnské olympiádě nejvíce těší? „Čekám, že se nic nestane. Hrozně to uteče, bude mi to moc líto, ale nejvíce se těším, až bude po slavnostním ceremoniálu, všichni odletí domů a nic špatného se nestane. Ve městě jsou obavy z teroristického útoku přeci jen cítit.“


Počet příspěvků: 1, poslední 3.8.2012 10:11 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.