Proč se Syřané vydali do Evropy právě v roce 2015?

V západních politických rozhodnutích o Blízkém východě v uplynulých 15 letech je téměř nemožné najít aspoň jedno správné. Snad i proto Syřané ztratili víru v brzký konec války ve své vlasti. Nechápe mnoho z nich migraci na sever jako projekt, v němž není ambicí se někde usadit, ale neztratit možnost znovu odejít?

Jan Čuřík 14.10.2015
Syrští uprchlící míříci do Maďarska přes Srbsko (ilustrační snímek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Syrští uprchlící míříci do Maďarska přes Srbsko (ilustrační snímek). | foto: Reuters
Syrští uprchlící míříci do Maďarska přes Srbsko (ilustrační snímek).

Súdánský spisovatel Sáleh at-Tajjib si v jednom z nejvýznamnějších arabských románů 20. století – Cesta na sever – prostřednictvím vypravěče položil rezignovaně otázku: „Jak podivné. Jak ironické. Jen proto, že byl člověk stvořen u rovníku, někteří šílenci ho považují za otroka, zatímco jiní za boha. Kde je průměr? Kde je střední cesta?“

Sálih sice knihu napsal v roce 1966, ale její titul skvěle vystihuje společenskou atmosféru současné Evropy. Jako by debata o tahu uprchlíků z Jihu na Sever od počátku degenerovala ve fotbalový zápas, v němž ani jeden z týmů příliš nezajímá, co se děje na hřišti.

Tím zdaleka nejdůležitějším dějištěm v blízkém evropském sousedství, odkud nově příchozí pocházejí, je a přinejmenším do roku 2017 zůstane Sýrie. Dramatické počty syrských uprchlíků zablokovaných od jara 2014 v sousedních zemích a v Egyptě bez perspektivy brzkého ukončení války v jejich vlasti živí neformální ekonomiku převaděčských sítí ve Středomoří, kterou využívají lidé z mnoha zemí. Problém však tkví v něčem jiném.

Politika násilí

Celkový pohled na syrskou migraci v evropském, potažmo českém prostředí zapadá do širšího vnímání událostí na Blízkém východě, na které se politici, experti i média dívají zásadně shora. Tam, kde v lepším případě scházejí obtížně dostupné informace a v horším vládne lenost, intelektuální pohodlnost či teror mediální rychlosti, se jediným analytickým nástrojem stává geopolitická zkratka – sunnité se spoléhají na Američany, šíité na Rusy a dle ironického postřehu blízkovýchodní ateisté na boha, protože už žádný další sponzor nezbyl.

Blízký východ vstoupil rokem 2011 do epochy násilné, neusazené masové politiky, jež je v Sýrii maximálně brutální a která je ke znepokojení Evropanů navíc často vyjadřovaná v islámských symbolech

Vedle geopolitických aliancí, jejichž nestálost se v letech 2011 až 2015 stala jedním ze znaků Blízkého východu, má však pohled shora v Evropě i širší myšlenkové zázemí vycházející z naprosté negace arabských intifád roku 2011 a ze zlidovělé nostalgie po „sekulárních“ diktátorech držících vlastní společnosti na uzdě. Do určité míry je, touto optikou viděno, možné říct, že dekolonizace Blízkého východu neskončila v šedesátých letech 20. století, ale až ve druhém desetiletí století následujícího.

Blízký východ vstoupil rokem 2011 do epochy násilné, neusazené masové politiky, jež je v Sýrii maximálně brutální a která je ke znepokojení Evropanů navíc často vyjadřovaná v islámských symbolech, což některé evropské společnosti považují za cizí.

Blízkovýchodní vládnoucí elity, jejichž hlavním úkolem bylo pro evropské a americké partnery zadržovat, nikoli však reprezentovat populačně silné generace narozené po roce 1980, dnes buď jakobínsky usilují o objevení nové smlouvy s vlastní společností – Egypt –, nebo byly donuceny k ústupkům a vyjednávání – Tunisko, Libye – či s ní jsou v krvavém konfliktu – Sýrie. Požívají zbytků minulé, historické legitimity, přičemž nejsou schopné čerpat témata a myšlenky pro legitimitu novou.

„Porazit Islámský stát“

Jen ve dvou zemích severní Afriky – Tunisku a Maroku – se v chaosu současného arabského Středomoří objevují obrysy občanského veřejného prostoru založeného na kompromisu a vyjednávání. Tato velká transformace se nikoli náhodou odehrává v době, kdy politický střed vyklízí pole kulturnímu nacionalismu a lépe či hůře maskovaným oligarchiím i v členských zemích Evropské unie.

Kam může pohodlné lpění na pohledu shora a nostalgie po silných vůdcích, kteří se dokázali „postarat o klid“, v pohyblivých píscích současného Blízkého východu dospět v nejurgentnějším případě válkou rozervané Sýrie?

Západní politika od druhé poloviny roku 2014 postavila v Levantě do svého středu snahu „porazit Islámský stát“, přičemž jí obětovala zbytky své schopnosti vnímat syrskou válku komplexně

Západní politika od druhé poloviny roku 2014 postavila v Levantě do svého středu snahu „porazit Islámský stát“, přičemž jí obětovala zbytky své schopnosti vnímat syrskou válku komplexně. Po několika měsících náletů spojenecké aliance, matně zakrývajících logický a z hlediska amerických zájmů pravděpodobně správný ústup z Blízkého východu, letos v září začaly nálety ruské.

Ať už je za nimi pouze úsilí o strategickou pomoc režimu prezidenta Baššára Asada se syrským pobřežím jako novou ruskou Abcházií na břehu Středozemního moře, nebo geniální a dnes konspirativně znějící plán bombardováním „na dálku ovládat“ uprchlické vlny rozkládající soudržnost EU, jedna věc se zdá více než pravděpodobná – vojenské akce v Mezopotámii v kontextu pohledu na svět shora a bez ochoty vnímat nuance situace v Sýrii i Iráku po dvanácti letech od zásahu spojeneckých sil vedených USA opět vyústí ve výsledek, jenž je v přímém rozporu s politicky deklarovanými záměry.

Dopad spojeneckých náletů

Hassan Hassan, spoluautor knihy ISIS: Inside the Army of Terror (ISIS. Uvnitř armády teroru) zabývající se fenoménem Islámského státu (IS), si minulý měsíc prostřednictvím svých kontaktů u syrského města Dejr ez-Zór všiml, že jedním z hlavních dopadů spojeneckých náletů na primitivní rafinerie u řeky Eufratu byl rozpad lokální improvizované ekonomiky založené na jednoduché rafinaci ropy a následném prodeji benzínu do blízkého i vzdálenějšího okolí.

Jedním z hlavních dopadů spojeneckých náletů na primitivní rafinerie u řeky Eufratu byl rozpad lokální improvizované ekonomiky založené na jednoduché rafinaci ropy a následném prodeji benzínu do blízkého i vzdálenějšího okolí

Práce na těžbě ropy a její zpracování bránily u města Dejr ez-Zór v pádu do beznadějné chudoby mnoha rodinám žijícím pod správou IS. Ten z této mikroekonomiky bezesporu profitoval, ale nekontroloval ji. Spojenecké nálety v uplynulém roce tento živý organismus narušily. Výsledkem je, že muži z místních rodin začali v létě 2015 vstupovat do jednotek jediné organizace, jež je schopná zajišťovat základní živobytí a pravidelný měsíční příjem – Islámského státu.

Má smysl dodávat, že téměř identickým způsobem – zničením pašeráckých sítí v iráckém městě Fallúdža – si v něm v prvních dvou letech intervence do Iráku Američané sami vytvořili ohnisko nejzuřivějšího odporu proti jejich přítomnosti? Jaké ponaučení si z této zkušenosti vzaly odpovědné osoby v americkém velení? Evidentně žádné. Budou ruské útoky promyšlenější? Ani náhodou. Vyústí v nezamýšlené, mnohem dramatičtější důsledky.

V této souvislosti je třeba opět připomenout, že útoky chemickými zbraněmi na damašských předměstích v srpnu 2013 sehrály roli prvního silného magnetu v mobilizaci mladých Evropanů k džihádistům. Ruské útoky proti formaci Džajš al-Fatah zastřešující několik islamistických milicí včetně Džabhat an-Nusra takřka od prvního dne podobně mobilizují nové přívržence – zatím jen v Mezopotámii.

Nutnost politického řešení

Z této mikroúrovně rekrutování džihádistických sympatizantů lze v úvaze o nedostatečné promyšlenosti našich kroků postoupit i na širší rovinu syrského režimu a státu. Český prezident Miloš Zeman se nedávno na chvíli ujal role mluvčího syrského ministra zahraničí Walída Muallima a zaměstnal česká média úvahou o hypotetických mírových jednáních, která by se jednou mohla uskutečnit v Praze.

Evropští politici s větším či menším smyslem pro detail hovoří o nutnosti „politického řešení“ syrského konfliktu, ani jeden však nezmínil jednu ze tří zásadních překážek, které sdílení moci v Sýrii brání a budou bránit. Žádná z nich není na první pohled viditelná a řešitelná tradiční diplomacií.

Evropští politici s větším či menším smyslem pro detail hovoří o nutnosti „politického řešení“ syrského konfliktu, ani jeden však nezmínil jednu ze tří zásadních překážek, které sdílení moci v Sýrii brání a budou bránit

Za prvé: Jak lze v Sýrii sdílet politickou moc, když prezident Baššár Asad je uzlovým bodem, s nímž jsou osobně spojeny stovky osob, které tvoří jádro vládnoucího režimu? Kolik existuje příkladů, kdy mocenská skupina zorganizovaná takto těsně okolo jedné osoby byla ochotná přistoupit na jednání bez předem definovaného konce? Existuje aspoň jeden?

Často se tvrdí, že části Sýrie pod oficiální správou disponují fungujícími veřejnými institucemi, jejichž zhroucení je po fatální zkušenosti z Iráku třeba za každou cenu zabránit. Jak však naložit se skutečností, že prvním krokem syrské armády po ztrátě jakéhokoli sídla je letecké bombardování institucí zajišťujících chod státu a přístup k potravinám – škol, poliklinik, pekáren?

Syrský režim není syrský stát, ale shluk privátních zájmů maskovaných státními institucemi. „Al-Asad aw nihriq al-balad“ (Asad, anebo spálíme zemi), znějí graffiti na syrských zdech.

Soupeření islamistických milicí

Za druhé: Jak se hypotetická politická jednání za účasti vrcholných představitelů třeba všech zemí, které přímo, či nepřímo sponzorují syrský konflikt, vypořádají s narůstající „komercionalizací“ syrské války?

Jedno z hesel syrských aktivistů v roce 2012 znělo „Syrská revoluce není obchodní projekt“. V roce 2015 by mohlo znít „Ze syrské revoluce nezbylo nic než konkurující si obchodní projekty“. Válka vnesla do slovníku Syřanů nová slovní spojení, jejichž prostřednictvím se vyrovnávají s realitou. Jak se ke snahám o zmrazení konfliktu budou stavět skupiny baronů, pro které se vžilo označení „obchodníci s válkou“ (tudždžáru’l-harb)?

Nejkomplikovanější oblastí, ze které v roce 2015 pravděpodobně pochází i největší část syrské migrace do zahraničí, jsou území, ve kterých pod deštníkem útoků syrského dělostřelectva a letectva soupeří znepřátelené islamistické milice

A za třetí: Jak v případných mírových jednáních znovu scelit do soudržného útvaru tři oblasti potvrzující fragmentaci syrského území doprovázenou vylidňováním země a utvářením nových identit založených na konfesní sounáležitosti?

Sýrie je v současnosti geograficky rozdělená do tří velkých bloků. V oblastech spravovaných vládou žije zhruba deset až dvanáct z celkového počtu 18 milionů lidí pobývajících na území Sýrie. Struktura obyvatel, sousedských a rodinných vztahů se i v nich nenávratně změnila. V Lázikiji, syrském městě s nejvyšším počtem obyvatel na pobřeží Středozemního moře považovaném za zázemí alavitské komunity, žije v roce 2015 nejvíce sunnitů. Z velké části proto, že se město stalo jedním z cílů populace vysídlené z jiných částí Sýrie.

V oblastech kontrolovaných IS žije zhruba 2,5 milionu lidí a v důsledku nevybíravého tlaku na místní menšiny se staly sunnitsky monokulturní. Nejkomplikovanější oblastí, ze které v roce 2015 pravděpodobně pochází i největší část syrské migrace do zahraničí, však jsou území, ve kterých pod deštníkem útoků syrského dělostřelectva a letectva soupeří znepřátelené islamistické milice – okolí Aleppa i město samotné, pás východní Ghúty na periferii Damašku, venkov okolo severosyrského města Idlib – a na nichž stále žije více než dva miliony lidí, většinou vydaných napospas bídě a válečnému predátorství.

Úkol pro zpravodajské služby

Uklidnilo by, kdyby bylo možné uvěřit, že zpravodajské služby jsou schopné shromáždit a vyhodnotit dostatečné množství informací a díky tomu pochopit syrský konflikt v celé jeho složitosti. A následně tyto informace zprostředkovat politikům, kteří na jejich základě definují cestu, po níž se v Sýrii vydat. Při zpětném pohledu na západní politické rozhodování o Blízkém východě v uplynulých 15 letech je ale téměř nemožné najít aspoň jedno, které by vycházelo z pochopení složitosti této oblasti na základě předchozí solidní analýzy.

Každá úvaha, jak v Sýrii v příštích letech pokračovat, musí vzít v úvahu nejen všechny tři zmíněné překážky, ale i bezpočet dalších problémů. Navzdory tomu zůstanou otázky, s nimiž si nebudeme vědět rady.

Uklidnilo by, kdyby bylo možné uvěřit, že zpravodajské služby jsou schopné shromáždit a vyhodnotit dostatečné množství informací a díky tomu pochopit syrský konflikt v celé jeho složitosti. A následně tyto informace zprostředkovat politikům.

Jak se vypořádat s kolektivní atmosférou konce světa a apokalypsy teď, kterou ve svých kázáních nepřestávají vířit kazatelé IS? Jak neutralizovat duch konce času, který ohlašují skupinky náhle se objevivších bílých koní, jež kolektivní strach opakovaně zahlédl v okolí Damašku? Jak se postavit k černému trhu s Captagonem, amfetaminovým stimulantem, jejž používají příslušníci soupeřících milicí a pohání syrskou válku?

Nic z těchto částí mozaiky nelze pohledem shora postihnout, navzdory tomu mohou tyto detaily v budoucnu vyvřít v nečekaných souvislostech na povrch. Jedním z vedlejších účinků Captagonu je zvýšený srdeční tep, náhlé návaly horka. První informace o Ajjúbovi Chazzáním, který se 21. srpna rozhodl postřílet cestující ve vlaku z Amsterdamu do Paříže, hovořily o tom, že jím procházel se zbraní svlečený do půl těla. Náhoda, nebo jedno z vyústění tisíců subkultur, z nichž se skládá dnešní svět?

Syrská migrace

Syrská migrace do Evropy má na rozdíl od situace v Sýrii jednu velkou výhodu – je otevřená, přístupná pozorování a umožňuje předvídat a připravit se. Sociální sítě, zejména facebooková platforma Karádžát al-mušantatín (Platforma pro bloudící s taškami), nebo možnost hovořit v uplynulých měsících se Syřany v klidnějších zastávkách jejich putování – Istanbulu nebo Bělehradu – dávají šanci definovat alespoň několik základních rysů syrské uprchlické vlny a na jejich základě i to, jak válka proměňuje současnou muslimskou společnost v Levantě.

Syrská migrace do Evropy má na rozdíl od situace v Sýrii jednu velkou výhodu – je otevřená, přístupná pozorování a umožňuje předvídat a připravit se

Je velmi obtížné odhadnout poměr počtu lidí a rodin, kteří se na cestu vydali přímo z válkou postižených oblastí Sýrie, a těch, kteří se na ni vydali po několika letech strávených především v Turecku. V této souvislosti je i velmi těžké odpovědět na jednu ze základních otázek: Proč se Syřané do Evropy hromadně vydali právě v roce 2015?

Naděje není měřitelná veličina. Z nějakého důvodu však Syřané vyhnaní ze své vlasti jako by právě letos ztratili víru v možný brzký konec války. (Čtvrtý školní rok bez fungujících škol, neustále se zrychlující inflace cen počínaje potravinami a konče bydlením ve městech vystavených přílivu vysídlenců.)

Důvody odchodu

Zájem odejít do Evropy je však vidět nejen u Syřanů žijících v komplikovaných podmínkách na syrsko-tureckém pomezí a v jihovýchodní Anatolii, ale i u těch, kteří se už dokázali etablovat ve formální i neformální ekonomice města s obrovským potenciálem, jako je turecký Istanbul. Jsou k dispozici nějaká základní data, která by motivace k odchodu ze Sýrie dokázala alespoň přiblížit?

Podle rozhovorů se syrskými uprchlíky letos v létě v utečeneckém táboře na turecké straně hranice utíkají před vojenskými akcemi na města, kde bydleli, a to jak vládních vojsk, tak islamistických milicí

Projekt Voices of Syria od roku 2013 opakuje v oblastech syrsko-tureckého pomezí výzkumy mínění vysídlených Syřanů. Podle rozhovorů s nimi letos v létě v utečeneckém táboře na turecké straně hranice utíkají před vojenskými akcemi na města, kde bydleli, a to jak vládních vojsk (43 procent respondentů), tak islamistických milicí (13 procent).

Odcházejí však také v důsledku naléhání vlastních rodin (47 procent) anebo proto, že je někdo k odchodu donutil zastrašováním (35 procent). Opouštějí své domovy, protože to již učinili jejich sousedé (32 procent), i proto, že uvnitř Sýrie už nemají žádnou alternativu, kam by se před válkou uchýlili do bezpečí (27 procent).

Brzda vlastní zkušenosti

V českém i evropském prostředí se v uplynulých měsících jako trojský kůň k ovlivňování veřejného mínění rozšířila myšlenka možné infiltrace uprchlíků do Evropy Islámským státem. Je příznačné, že v její nevěcnosti dané mizivým povědomím o cílech IS, a především způsobech mobilizace jeho přívrženců zaniká fakt, že mezi syrskými uprchlíky jsou již dnes lidé, kteří se ve válce dopouštěli násilí.

Může se to zdát paradoxní, ale vlastní zkušenost s násilím může být jednou z největších brzd lidí, aby se k němu jako ke způsobu řešení konfliktů vraceli ti, kdo ho způsobili

Syřané na sociálních sítích s pocitem hořkosti sdílejí fotografie mužů, kteří se v letech 2012 až 2013 angažovali v řadách šabbíhy nebo islamistických milicí a v současnosti jako uprchlíci žijí ve Švédsku nebo Německu. Spravedlnost v tomto světě nehledejme, ale osobní příběhy existují i zde – od boje v islamistických milicích přes zranění a pochyby o smyslu života s AK-47 v ruce až po následnou rezignaci a provozování stánku s faláfilem v Istanbulu.

Budou lidé s těmito jizvami na duši žít mezi námi, protože Istanbul nezůstane jejich konečnou stanicí? Budou, ale žádný z nich neprovede některý z dalších, individuálně motivovaných násilných útoků, které Evropu čekají.

Může se to zdát paradoxní, ale vlastní zkušenost s násilím může být jednou z největších brzd lidí, aby se k němu jako ke způsobu řešení konfliktů vraceli. Postoj bez paniky a chvílemi až otevřeně empatický, s nímž se uprchlíci setkávají při přechodu Srbska a Slavonie, vyvolávají otázku, zda části bývalé Jugoslávie zasažené před více než 20 lety válkou, vůči Česku a Maďarsku zaostávají, anebo jsou o tuto dobu moudřejší a dále.

Rychlá integrace v zaměstnání

Inzeráty, které Syřanům nabízejí možnost pokračovat v cestě z Turecka, zhruba znějí: Salam alejkum, syrští a iráčtí bratři. Organizujeme denně cesty z Istanbulu do Řecka na ostrov Mytiléna v devítimetrovém člunu. Vyrážíme z Aksaraje (čtvrť v centru Istanbulu), samotná plavba po moři trvá 30 až 45 minut, maximální počet lidí v člunu je 35 až 40. V případě zájmu se můžete pojistit. Cena 1100 dolarů. Kontakt – a telefonní číslo.

Cesta do Evropy je pro Syřany kompaktním řetězcem nemalých výdajů a permanentního spoření. Syřané si stejně jako nomádi ostatních národností tuto skutečnost dobře uvědomují ještě předtím, než na cestu vyrazí. Zastavují se v těch městech, kde jsou schopní uspořit finanční prostředky, a až poté v ní pokračují.

Z výpovědí běženců je zřejmé, že mnohem spíše očekávají rychlou integraci v zaměstnání než sociální podporu. To, zda ho budou schopní najít, je jiná věc.

Role tureckého Istanbulu a Izmiru může být v současných měsících v tomto ohledu jen stěží důležitější. S nadsázkou lze říct, že putující Syřané jsou ztělesněním „nového evropského člověka doby úspor“, který se na cestě na sever na nikoho nespoléhá a od nikoho nic neočekává.

V České republice je dnes běžné a společenský přijatelné motivace migrantů zjednodušeně zastřešovat argumenty implikujícími jejich lenost. (Například Václav Klaus v týdeníku Ekonom prohlásil: „Nikdy jsem si nevšiml, že by migranti přicházeli jako pracovní síly. Přicházejí jako poživatelé různých sociálních dávek. Žádný velký zájem o práci v Evropě u těchto lidí nevidím.“) Realita je ale komplikovanější. Z výpovědí běženců je zřejmé, že mnohem spíše očekávají rychlou integraci v zaměstnání než sociální podporu. To, zda ho budou schopní najít, je jiná věc.

Neochota se zastavit

Existuje kromě těchto útržkovitých informací, které je třeba postupně skládat dohromady, i širší postřeh, který by postoje dospělých syrských uprchlíků shrnoval? Inspiraci k pochopení je možné najít úplně jinde než v traktátech o migraci, Blízkém východě či o islámu.

Řetězec Hornbach ve vtipných reklamách prezentuje lidský život jako sled projektů – „Řekni to svým projektem!“ Při sledování postojů Syřanů v rozhovorech nebo na sociálních sítích napadá, zda mnoho z nich současné období migrace na sever, ačkoli vynucené brutální válkou ve své vlasti, nechápe podobně – jako projekt, ve kterém není ambicí člověka se někde definitivně usadit, ale neztratit možnost znovu se zvednout a odejít.

Pokud se současná syrská emigrace něčím liší od podobných minulých tragédií včetně poslední evropské – jugoslávské –, pak probleskující se neochotou se na svém útěku zastavit

Jako by jejich cesty stále vedly na severozápad navigované otázkami: Co Dánsko? Co Norsko? Žiju v Kataru a chci do Nizozemska. Neblázni, žiji v Nizozemsku, ale nic moc. Zůstaň raději v Kataru. Jednu z debat na toto téma ukončila na sociální síti věta, ke které už nikdo nic nedodal: „Když půjdete pořád na sever, skončíte vždy nakonec na Severním pólu.“

Syřané se stali nomády v době, kdy imperativem současného člověka je nezastavovat se, pokračovat, aniž by věděl kam a za čím. V tom jsme si – severně i jižně od Středozemního moře a mnohem dále – velmi podobní.

Pokud se současná syrská emigrace něčím liší od podobných minulých tragédií včetně poslední evropské – jugoslávské –, pak probleskující se neochotou se na svém útěku zastavit. Jsou však v tom Syřané výjimeční, anebo se chovají stejně jako my, často nespokojení se svými životy a pohroužení do představ, jaké by to bylo kdyby?

Denní snění

Polsko-britský sociolog židovského původu Zygmunt Bauman ve svých rentgenových popisech současného světa říká, že se neustále zvětšuje role diaspor. Není ale na čase hovořit i o tom, že se zvyšujícím se povědomím o světě a nerovnoměrných příležitostech stále více lidí podléhá dennímu snění – touze zvednout se a někam odejít – jako novému náboženství?

Není na čase hovořit i o tom, že se zvyšujícím se povědomím o světě a nerovnoměrných příležitostech stále více lidí podléhá dennímu snění – touze zvednout se a někam odejít – jako novému náboženství?

Drtivá většina z nich, především ze zemí Jihu, nikdy nedostane šanci tento sen naplnit. Co ale s touto objevující se celosvětovou kulturou mentálního exilu dělat, když si my Evropané nechceme ani připustit, že souvisí se svobodou nebo ochranou před násilím a zlovůlí, jež dosud považujeme za dané? Samozřejmě, že souvisí i s materiálními statky.

Zmíněný súdánský spisovatel Sáleh at-Tajjib směřování vlastní země a bezpočtu dalších v roce 1966 viděl jasně a ostře: „Každý, kdo dnes dosáhl vzdělání, chce sedět u stolu pod ventilátorem, žít v pohodlném domě se zahradou a jezdit v americkém autě širokém jako ulice. Pokud tuto nemoc nevyrveme i s kořeny, skončí tím, že nám budou vládnout lidé natolik odtržení od reality našich životů, jak to jen bude možné.“

Na dalších stránkách k tomu Sáleh prostřednictvím vypravěče svého románu dvojznačně dodává: „Nechtěl jsem už zmiňovat zbytek, který se vloudil do mých myšlenek. Evropané se stejně jako my rodí a umírají. Na cestě od kolébky do hrobu mají podobné sny, z nichž některé jsou naplněny a jiné se zhroutí. Bojí se neznámého, hledají lásku, spokojenost v rodině. Někteří jsou silní, jiní slabí, Některým život dal více, než si zasloužili, zatímco jiným to vše odepřel. Rozdíly se však zmenšují. A slabí už nejsou stejně slabí, jako bývali.“