Proč se lidé chovají sociálně?

Kdekomu vadí, když se někdo chová sebestředně, fixluje a zneužívá výhod společnosti, pokud se tak nechová sám. Tvrzení, že úspěšnost skupiny je ovlivněna geneticky, jak vyplývá z tezí amerického entomologa E. O. Wilsona, se však nachází příliš blízko myšlence o „vyvolené rase“.

Edward Osborne Wilson. The Social Conquest of Earth | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Edward Osborne Wilson. The Social Conquest of Earth | foto: Česká pozice
Edward Osborne Wilson. The Social Conquest of Earth | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Americký entomolog Edward Osborne Wilson z Harvardovy univerzity před téměř 40 lety rozpoutal vášnivou diskusi a akademickou válku svou knihou Sociobiology: New Synthesis (Sociobiologie. Nová syntéza). Byl označován za sexistu či rasistu a ostře s ním polemizovali přírodovědci i představitelé společenských věd.

Wilson tehdy přišel s názorem, jenž již delší dobu klíčil v evoluční biologii – měla by se rozvíjet věda zkoumající biologické základy sociálního chování všech druhů živočichů včetně člověka. Touto tezí znovu oživil spor, zda naše chování a prožívání určuje prostředí, do něhož se narodíme, či příroda. Podle Wilsona příroda.

Významný vědec sám napsal či je spoluautorem téměř 30 knih, z nichž dvě mu přinesly Pulitzerovu cenu, a obdržel mnoho dalších ocenění včetně Národního vyznamenání za vědu v roce 1976. Do češtiny byly přeloženy jeho knihy O lidské přirozenosti (1993), Rozmanitost života (1995), Konsilience (1999) a Cesta k mravencům (1997), jež vznikla ve spolupráci s Bertem Hölldoblerem.

Wilson se soustřeďuje na studium eusociálního hmyzu, konkrétně mravenců, v jejichž znalosti patří ke světové špičce. Ve svých výkladech lidské přirozenosti hledá analogie právě u nich a dalších druhů eusociálního hmyzu, jako jsou včely, vosy či termiti.

Forma sociálního inženýrství

Wilson se několikrát stal terčem tvrdé kritiky. Známý incident se odehrál na zasedání Americké společnosti pro pokrok vědy v roce 1977. Podle jeho autobiografie Naturalist (Přírodovědec) z roku 1994 neznámí útočníci vtrhli na pódium, kde se chystal pronést svou přednášku, přičemž jeden z nich mu vylil na hlavu džbán ledové vody a všichni skandovali: „Wilsone jsi úplně mimo!“

Podle Wilsona by bylo možné praktikovat sofistikovanou formu sociálního inženýrství, jež by vymýtilo destruktivní lidské chování a podnítilo rozvoj altruismu a mezilidské spolupráce

Wilson považuje útok spíše za poctu – je prý jediným moderním vědcem, jenž se stal za své názory terčem fyzického útoku. V každém případě šlo o exces, akademická válka o sociobiologii se vede především v médiích, knihách a také na odborných konferencích.

Po přečtení Wilsonovy knihy Sociobiologie si však lze položit otázku, jak mohlo toto objemné a poněkud nudné dílo vyvolat natolik bouřlivou diskusi. Shrnuje totiž dobové poznatky o etologii různých druhů organismů.

Wilson však do knihy zahrnul i kapitolu věnovanou člověku a vyložil své názory na biologickou evoluci lidského sociálního chování. Dle něho geny alespoň částečně ovlivňují lidské sociální chování a genetické odlišnosti lidských populací mohou být příčinou rozdílů společností a kultur.

V pozdějších knihách pak vyjádřil další názory, jež také byly tvrdě kritizované. Například biologický výklad náboženství, agresivity či homosexuality, přičemž dle Wilsona by bylo možné praktikovat sofistikovanou formu sociálního inženýrství, jež by vymýtilo destruktivní lidské chování a podnítilo rozvoj altruismu a mezilidské spolupráce. Tato jeho představa však značně připomínala vize eugeniků.

Souboj titánů

Ve své knize The Social Conquest of Earth (Sociální dobytí Země) z roku 2012 Wilson opět předkládá názory, jež vyprovokovaly bouřlivou diskusi. Ostře ho za ně zkritizoval přední britský evoluční biolog a popularizátor vědy Richard Dawkins. Jde o souboj titánů, protože oba patří k respektovaným současným evolučním biologům.

Wilsonovy názory ostře zkritizoval přední britský evoluční biolog a popularizátor vědy Richard Dawkins. Jde o souboj titánů, protože oba patří k respektovaným současným evolučním biologům.

Dawkins zpopularizoval teorii příbuzenského výběru a souvisejících koncepcí, jež jako celek označil sobecký gen. Z těchto teorií od sedmdesátých let vycházel také Wilson. Dle Dawkinse se však Wilson v poslední době zcela chybně odklonil od teorie příbuzenského výběru a nahradil ji koncepcí skupinového výběru. V recenzi poukázal nejen na chyby v knize, ale i nekompromisně kritizoval Wilsonovu snahu o renesanci skupinového výběru. Co vlastně Wilson tvrdí?

Emeritní profesor se vrací k otázce biologické determinace lidského sociálního chování a jeho evoluce v průběhu antropogeneze. A těží z velké znalosti nejen evoluční biologie a především entomologie, ale i z historických a antropologických poznatků. Zabývá se evolucí jazyka, kultury, problematikou náboženství a dalšími tématy.

Technické hledisko

Hlavním tématem knihy je evoluce lidského sociálního chování. Wilsonovi nelze upřít řadu pronikavých myšlenek, ale některé je třeba považovat za diskutabilní, ne-li nepřijatelné. Své úvahy zahajuje tím, že lidé jsou „evoluční chimérou“ přežívající díky inteligenci řízené požadavky zvířecích instinktů.

Podle Wilsona dobyly planetu Země dvě eusociality – první reprezentují některé druhy hmyzu, jako jsou včely či mravenci, druhý má pouze jednoho zástupce – homo sapiens. Ten se, tvrdí Wilson, ze zoologického hlediska řadí mezi eusociální druhy organismů, u nichž populace zahrnují jedince různých generací, kteří mají sklon při dělbě práce jednat altruisticky. Z technického hlediska jsou proto lidé srovnatelní s mravenci či včelami.

Z technického hlediska jsou lidé srovnatelní s mravenci či včelami

Od eusociálního hmyzu je především odlišuje, že se mohou rozmnožovat individuálně na rozdíl například od včel, kde se reprodukuje královna, pro kterou pracuje kasta dělnic. Totéž platí pro mravence, kde dělníci jsou robotům podobná rozšíření genomu královny. Selekce na individuální úrovni probíhá královna versus královna, skupinový výběr pak ve formě soutěže mezi jednotlivými koloniemi eusociálního hmyzu. Každou kolonii lze proto považovat za jeden organismus.

Lidé se na rozdíl od eusociálního hmyzu rozmnožují individuálně, a tudíž soupeří o partnery a zdroje, a proto nelze tento model na homo sapiens mechanicky uplatnit. Navzdory tomu vzniká prostor pro zajímavé úvahy.

Skupinový výběr

Wilson se vrací k myšlence, kterou poprvé zveřejnil v roce 2010 v prestižním časopise Nature ve studii „The Evolution of Eusociality“ (Evoluce eusociality), již připravil ve spolupráci s Martinem Nowakem a Corinou Tarnitaovou a která vyvolala silnou reakci – na 150 evolučních biologů vystoupilo proti jejich tvrzením.

Skupinový výběr předpokládá, že individuální organismy omezují svou reprodukci ve prospěch populace

Dle nich teorie příbuzenského výběru založená na koncepci inkluzívní zdatnosti nedokáže zcela vysvětlit evoluci eusociality u lidí a hmyzu, ale mnohem spolehlivěji to dokáže teorie příbuzenského výběru v kombinaci se skupinovým výběrem, jejž však evoluční biologové již před několika desetiletími opustili jako chybný. Stručně řečeno, skupinový výběr předpokládá, že individuální organismy omezují svou reprodukci ve prospěch populace.

Pokud by se něco takového odehrávalo u lidí, pak by se například ve prospěch populace vzdávali své přímé reprodukce, aby mohl mít děti někdo jiný. Oproti tomu teorie příbuzenského výběru anglického evolučního biologa Williama Hamiltona (1936–2000) zpopularizovaná Dawkinsem a označená za sobecký gen sděluje, že evoluci musíme studovat z hlediska genů, nikoli organismů samotných. Zjednodušeně řečeno, v evoluci jde o šíření kopií genů.

Problém genů

Gen je tím úspěšnější, čím více jeho kopií se šíří v populaci. Proto nelze odlišit zájmy individuálního organismu od jeho genetických příbuzných. Geny se totiž nemusejí rozmnožovat pouze přímo, ale i tím, že organismus podporuje geneticky příbuzné, kteří nesou určitý podíl kopií stejných genů. Kupříkladu genetický bratr či sestra polovinu.

Geny se nemusejí rozmnožovat pouze přímo, ale i tím, že organismus podporuje geneticky příbuzné, kteří nesou určitý podíl kopií stejných genů

Z této teorie vyplývá, že druhé budeme podporovat nebo pro ně riskovat tím méně, čím mají menší podíl kopií genů, které sami neseme. Britský evoluční biolog John Haldane (1892–1964) příbuzenský výběr skvěle vystihl, když na otázku, zda by riskoval život pro tonoucího bratra, odpověděl kategoricky ne, ale pro dva bratry či osm sourozenců ano. Sám se sebou je totiž stoprocentně příbuzný, s bratrem jen z poloviny.

Wilsonovy příklady „ze života eusociálního hmyzu“ neslouží pouze k oslnění, ale ukazuje na nich i podobnost lidí a hmyzu. Wilson identifikoval několik milníků v antropogenezi člověka. Především skutečnost, že dávní předkové byli velkými suchozemskými zvířaty, otevřela možnost budoucího vzniku civilizace. Za významnou preadaptaci považuje bipedii, tedy chůzi po dvou. Díky ní se osvobodily přední končetiny od přímé účasti na pohybu a uvolnily k manipulaci s předměty.

Rozhodující inovace

Změna jídelníčku raných zástupců homininů představovala dle Wilsona revoluci. Začali se totiž více orientovat na maso, jež v přepočtu na gram potravy poskytuje výrazně více energie než vegetariánská strava. Dokud se živili pouze jako mrchožrouti, nebyl přísun živočišných proteinů výrazný. S nástupem aktivního lovu se zvýšil podíl živočišných proteinů až na 30 procent, což podpořilo nárůst mozkovny u příslušníků rodu homo.

Rozvoj spolupráce při lovu podnítil vývoj vysoce organizovaných skupin, jejichž růst představoval značnou výhodu v souboji s konkurenčními skupinami. Jedním z důležitých milníků se dle Wilsona stala kontrola ohně, jenž umožnil efektivnější zpracování stravy, díky čemuž se lidé přizpůsobili konzumaci tepelně upraveného jídla.

Za rozhodující inovaci v průběhu antropogeneze považuje Wilson tábořiště, jež se stala pro homininy útočišti, která kolektivně bránili před útočníky a kde byla rozdělována potrava a rozvinula se dělba práce

Za rozhodující inovaci v průběhu antropogeneze považuje Wilson tábořiště, jež se stala pro homininy útočišti, která kolektivně bránili před útočníky a kde byla rozdělována potrava a rozvinula se dělba práce. Potud jde o běžné názory na průběh evoluce k anatomicky modernímu člověku. Pro Wilsona, který vychází z analogie s eusociálním hmyzem, však jsou tábořiště ekvivalentem úlu či mraveniště a tvrdí, že stejně jako například u včel se u rodu homo odehrávala evoluční selekce jak na individuální, tak na skupinové úrovni.

Wilson tvrdí, že všechny druhy organismů, jež považujeme za eusociální, nejdříve vybudují hnízdo – úl, mraveniště či termitiště –, jež brání před nepřáteli, na svět v něm přichází další generace či dospělí jedinci vyrážejí ven pro potravu, kterou přinášejí nazpět, aby ji sdíleli s ostatními. Lidská tábořiště, neboli domovy, jsou proto pro Wilsona variantou úlu či mraveniště.

Důsledky selekce

Na rozdíl od eusociálního hmyzu může každý lidský jedinec usilovat o přímou reprodukci, což vyvolává vnitrodruhovou konkurenci uvnitř „hnízda“. Lidští předci vstupovali do soutěže o postavení ve skupině, o partnery, lepší místo na spaní či o větší podíl na potravě. Evoluční proces proto na individuální úrovni podporoval rozvoj sociální inteligence – schopnost vyčíst úmysly druhých, manipulovat jimi, uzavírat spojenectví a schopnost získávat si jejich důvěru.

Život v organizovaných skupinách podle Wilsona favorizoval evoluci individuálních vlastností prospěšných pro zachování skupiny

Život v organizovaných skupinách také podle Wilsona favorizoval evoluci individuálních vlastností prospěšných pro zachování skupiny. Rivalita skupin totiž ovlivňuje šance na přežití a reprodukci každého jejich příslušníka. Wilson za klíčové vlastnosti považuje ty, jež podporují soudržnost skupiny, dělbu práce a kvalitu komunikace.

Wilson se domnívá, že vlastnosti důležité pro zachování skupiny jsou do určité míry dědičné, tedy ovlivněné geny. Proto tvrdí, že variace těchto vlastností mezi jednotlivými členy skupiny částečně vyplývá z genetických rozdílů, a dovozuje, že se tím také zakládají rozdíly mezi jednotlivými skupinami. A uvádí následující důsledky víceúrovňové selekce u homo sapiens:

  • Bude se objevovat silné soupeření mezi skupinami, které bude v mnoha případech zahrnovat teritoriální agresi.
  • Složení skupiny bude nestabilní v důsledku jejího růstu kvůli imigraci či třeba dobývání, nebo se bude zmenšovat v důsledku štěpení, pokud to bude výhodné.
  • Bude existovat setrvalý svár mezi ctí, ctností a povinností, jež vznikly působením skupinového výběru, a sobeckostí, zbabělostí a pokrytectvím v důsledku výběru na úrovni jedince.
  • Zdokonalování rychlého a přesného odhalování záměrů druhých bylo nejdůležitější schopností vznikající v evoluci lidského sociálního chování.
  • Mnohé z toho, co je součástí kultury, je výsledkem nevyhnutelného střetu selekcí na úrovni skupiny a jednotlivce.

Důvody kritiky

Existuje několik důvodů k tvrdému útoku na Wilsonovo prosazování skupinového výběru jako jedné z evolučních sil, o níž předpokládá, že přispěla k formování lidské přirozenosti. Dawkinsův výpad v recenzi Wilsonovy knihy se nese v duchu obhajoby teorie příbuzenského výběru, kterou kdysi zpopularizoval a napomohl jejímu obecnému přijetí. Snaží se doložit omyl teorie skupinového výběru, kterou údajně Wilson prosazuje. Dawkins je virtuóz slova a nabízí brilantní a chytlavé formulace.

Existuje několik důvodů k tvrdému útoku na Wilsonovo prosazování skupinového výběru jako jedné z evolučních sil, o níž předpokládá, že přispěla k formování lidské přirozenosti

Wilsonova odpověď byla jednoduchá: neprosazuje skupinový, nýbrž víceúrovňový výběr s tím, že se na formování biologických základů lidského sociálního chování podílel jak příbuzenský, tak skupinový výběr. Na konci říká: „Je třeba mít na paměti, že pokud by věda závisela na rétorice a veřejném mínění, stále bychom pálili věci s pomocí flogistonu a navigovali podle geocentrických map.“

Lze se i zamyslet nad vědou jako sociomorfním jevem. Americká i britská společnost se nachází vysoko na škále individualismu, jak jej měřil ve svých komparativních výzkumech dimenzí národních kultur nizozemský společenský vědec Geert Hofstede. Prosazování kolektivistických myšlenek v takovém prostředí musí narazit na odpor.

Evoluční tendence

Wilson si předsevzal hledat odpověď na otázky francouzského malíře Paula Gauguina (1848–1903), jež napsal na svůj obraz: Odkud přicházíme? Co jsme? Kam míříme? Není nic originálního na Wilsonově tvrzení, že lidé vykazují potřebu cítit se součástí nějaké skupiny – v minulosti to byly kmeny, dnes jde o různé fankluby, politické strany, národy či fotbalové kluby.

Zdá se logické, že život předků člověka ve skupinách podpořil evoluci tendence chovat se sociálně

Ani Gauguin se neptá v jednotném čísle. Nikoho nepřekvapí, že v dávných dobách představovalo vyhnanství nejtvrdší možný trest, jenž se rovnal rozsudku smrti. Žádný člověk není samostatný ostrov, jak napsal anglický básník John Donne (1571–1631). Zdá se logické, že život předků člověka ve skupinách podpořil evoluci tendence chovat se sociálně.

Kdekomu vadí, když se někteří lidé chovají sebestředně, fixlují a zneužívají výhod společnosti, pokud se tak nechovají sami. Tvrzení, že úspěšnost skupiny je ovlivněna geneticky, jak z Wilsonových tezí vyplývá, se však nachází příliš blízko myšlence o „vyvolené rase“, která měla katastrofální důsledky.

The Social Conquest of Earth

Sociální dobytí Země

AUTOR: Edward O. Wilson

VYDAL: Liveright 2012

ROZSAH: 352 stran

Počet příspěvků: 4, poslední 23.12.2014 11:16 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.