Proč potřebujeme vůdce

Potřeba následovat vůdce je u většiny lidí tak silná, že nemají-li k dispozici kvalitní vůdce, vytvoří si nekvalitní, protože je k tomu evoluce nutí.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Profile BooksČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Proč někteří lidé vedou, jiní je následují a proč na tom záleží (Why Some People Lead, Why Others Follow, and Why It Matters), táží se Mark van Vugt a Anjana Ahujaová v podtitulku své knihy Selected (Vyvolení). Odpovídají na ni čtivou psychologickou, politickou a sociologickou studií evoluce vůdcovství a následování nejen v politice, ale i v práci, podnikání, sportu a soukromém životě.

Holanďan Van Vugt je odborník na evoluční psychologii, kterou přednáší na nizozemských univerzitách a v Oxfordu. Ahujaová je britská Indka s doktorátem z fyziky, která v deníku Times pravidelně zveřejňuje populárně vědecké články. Nabízejí novou teorii vůdcovství, kterou pojmenovávají „evoluční teorie vůdcovství“.

Hierarchické uspořádání

Van Vugt a Ahujaová tuto svou novou teorii budují na historickém sledování přizpůsobivého chování zaměřeného na účinnější reprodukci a na přežívání organismů a druhů. A zjišťují, že vlastnosti vůdcovství a následování se zakořeňují (často dědičně) do lidských mozků tak, že u různých lidí vytvářejí automatické a instinktivní přizpůsobování jednomu či druhému myšlenkovému nastavení.

Vůdcovské typy lidí budou v každé situaci tíhnout k vůdcovskému jednání, následující typy lidí je pak budou v každé situaci následovat

Vůdcovské typy lidí budou v každé situaci tíhnout k vůdcovskému jednání, následující typy lidí je pak budou v každé situaci následovat. Tímto způsobem se v celých dějinách skupiny lidí hierarchicky organizují. Někdo v nich spontánně vede a jiní ho stejně spontánně následují, protože je pro ně výhodnější nechat se vést a neboť takto organizované skupiny nejlépe prosperují a přežívají.

Podstatou této evoluční teorie vůdcovství je otázka, kterou si málokdo klade: Proč evoluce vytváří vůdce a následující? Historickým vysvětlením je vymírání lidských skupin, které na jedné straně neměly schopné vůdce, na druhé jim chyběl silný pud skupinové příslušnosti a sebezáchovy a z něj pramenící loajalita a poslušnost vůči schopnému vůdci.

Skupinové přežití

Stěžejní kvalitou vůdcovství je odpovědnost za následující. U následování pak víra, že vůdce ví lépe než my, co je pro přežití skupiny správné. Povinností vůdců je vytvářet pro své následující prostředí a systémy, k nimž by ti mohli být loajální, protože jsou pro ně výhodnější. (Při tomto vysvětlení možná zamrazí uvědomění, že v takovém stavu se dnes nacházíme: bez rozhodných vůdců, hroucení zavedených výhodných systémů zasluhujících naši loajalitu, bez silného pudu skupinové sebezáchovy a bez skupinové loajality u vůdců i následujících.)

Stěžejní kvalitou vůdcovství je odpovědnost za následující. U následování pak víra, že vůdce ví lépe než my, co je pro přežití skupiny správné.

Van Vugt a Ahujaová připomínají, že evoluce sama o sobě nerozlišuje mezi chováním „dobrým“ a „zlým“, zajímá se pouze o jeho užitečnost pro přežití a reprodukci. Tím však lidské psychice nastavila smysl pro chování „správné“ a „špatné“ a tvoření zákonů odměňujících loajalitu a trestajících vzpouru. To vše z hlediska skupinového přežití a reprodukce. Takže ne vše, co je a priori dobré (je-li něco takového), je nutně i správné pro skupinové přežití – a naopak.

Může tedy existovat nějaká absolutně platná etika? Může, pokud zároveň slouží ke skupinovému přežití. Dobré vůdcovství pak musí takovou etiku pěstovat a demonstrovat ke skupinovému napodobování. Vůdcové, kteří ji sami nedodržují, přispívají ke skupinovému úpadku.

Potřeba následovat

Van Vugt a Ahujaová jako mimořádný příklad současného vzácného spontánního kvalitního vůdcovství se skupinovou loajalitou uvádějí veterána z vietnamské války Richarda Rescorlu, bezpečnostního šéfa jedné z firem sídlících v newyorských „dvojčatech“ 11. září 2001. Ten když viděl první letadlo vrážet do první budovy, začal spontánně, plynule, bez paniky a proti instrukcím evakuovat z druhé budovy 2700 svých svěřenců. Z nich se mu podařilo dostat ven před jejím zřícením všechny kromě šesti. Byl mezi nimi i on sám, neboť jeho samozřejmým vůdcovským instinktem byla odpovědnost za své svěřence a sebezáchrana na posledním místě.

Potřeba následovat vůdce je u většiny lidí natolik silná, že nemají-li k dispozici kvalitní vůdce, vytvoří si nekvalitní, protože je k tomu evoluce nutí

Potřeba následovat vůdce je u většiny lidí natolik silná, že nemají-li k dispozici kvalitní vůdce, vytvoří si nekvalitní, protože je k tomu evoluce nutí. Ty pak někdy okolnosti buď donutí ve skutečné vůdce vyrůst, nebo povzbudí k tomu, aby vůdcovství zneužili ve svůj prospěch a proti skupinovému zájmu. Že nám dějiny nadělily tolik těch druhých, vysvětlují Van Vugt a Ahujaová genetickým předáváním: nejmocnější padouši v dějinách měli nejvíc dětí.

Van Vugt a Ahujaová identifikují dva základní typy vůdcovských kvalit: transformační a charismatický.

  • Transformační vůdci se snaží inspirovat následující ke změně myšlení, chování a systému, a tím je přimět k větší nezávislosti a podílu na vedení a vlastní vůdcovské kvality či zásluhy odsunout do pozadí.
  • Charismatičtí vůdci zůstávají v centru událostí a vedou následující silou své osobnosti a šarmu.

Z těchto dvou základních typů vznikly různé teorie vůdcovství, které Van Vugt a Ahujaová uvádějí, než se je pokusí sladit se svou evoluční teorií vůdcovství.

Vůdcovské vlastnosti

„Teorie velikánů“ byla až donedávna přesvědčena, že skuteční hrdinové a vůdcovští velikáni se takovými rodí, celým svým životem jsou k tomu předurčeni a vytvářejí dějiny. Tato teorie pochází od Aristotela, posílily ji Plútarchovy životopisy velikánů a v 18. století ji na čas zafixoval skotský historik Thomas Carlyle tvrzením, že „dějiny lidských úspěchů jsou v podstatě dějinami velikánů“. Tato teorie padla poté, co 20. století ovládla početná skupina vůdců vyšplhajících se na vrchol z průměrného nebo podprůměrného prostředí.

„Teorie velikánů“ padla poté, co 20. století ovládla početná skupina vůdců vyšplhajících se na vrchol z průměrného nebo podprůměrného prostředí

V polovině 20. století proto vznikla „teorie vůdcovských atributů“ studující vůdcovské vlastnosti, jejich získávání a pěstování ve formě konkrétních dovedností. Mezi takové vlastnosti patří asertivita, dominantnost, ambicióznost, elán, sebevědomí, tvořivost, řečnické schopnosti, diplomacie, přesvědčivost a snadné navazování společenských vztahů.

Souběžně s ní se vyvíjela Freudova „psychoanalytická teorie“, podle níž se vůdcovské kvality a ambice utvářejí v ranném dětství v rodinném prostředí obdivem nebo strachem ve vztahu k silnému otci – třeba i nepřítomnému. Za úspěchem pak dítě popohání jeho touha po otcovské pochvale.

Odlišné situace vyžadují odlišné postupy

 „Teorie charismatického vůdcovství“ vychází z dalšího Freudova poznatku, že úspěšné vůdcovství vzniká navázáním emočního spojení mezi vůdcem a následujícími. To vynáší vůdce do čela nikoli díky jeho schopnostem, idejím nebo činům, nýbrž díky jeho osobní přitažlivosti působící na skupinové ztotožnění a stmelení. Z vůdce se tím stává „lidský magnet“ schopný své moci využít, nebo zneužít.

„Behaviorální teorie vůdcovství“ studuje vůdcovské dovednosti, postupy, taktiky a strategie a pokouší se je vyučovat v různých dnes populárních vůdcovských a manažerských kurzech a workshopech. Brzy však narazila na zjištění, že odlišné situace vyžadují odlišné postupy, které nelze všechny natrénovat, neboť mnohé situace jsou nepředvídatelné.

Podle „situační teorie vůdcovství“ vůdci vhodní pro jeden typ situace jsou nevhodní pro jiný

Tím vznikla „situační teorie vůdcovství“, podle níž různé typy situací potřebují různé typy vůdců. Vůdci vhodní pro jeden typ situace jsou nevhodní pro jiný. Příkladem jsou dva odlišné manažerské typy – jeden schopný řešit krize, druhý schopný vést v klidné situaci. V politice jsou obdobou typ bojovný na vedení války a typ diplomatický na tvorbu míru.

Další teorie

Tato teorie se postupně rozšířila na „eventuální teorii“ – pro nepředvídatelné situace. Podle ní typ vůdcovství závisí na typu řízené organizace a cíli, kterého chce dosáhnout, a definovala dva základní typy vůdců – „zaměřeného na úkol“ (též zvaný „transakční) a „zaměřeného na vztahy“ (též zvaný „transformační“). Úspěšný podnik potřebuje oba, prvního na kvalitu produkce či služeb, druhého na spokojenost zákazníků a pracovníků.

„Teorie rozprostřeného vůdcovství“ tvrdí, že vůdcovství je nejúčinnější, je-li rozděleno mezi několik typů vůdcovských osobností s různými specializacemi. Nejnovější „teorie služebnictví“ vznikla v sedmdesátých letech minulého století jako reakce na vzestup sobě sloužících, chamtivých a moc zneužívajících vůdců.

Ztělesněním „teorie služebnictví“ byl ve 20. století, alespoň v jeho kritické době, Winston Churchill

Tato teorie respektuje etiku a fair play a vyznačuje se pokorou, soucitem, empatií, smyslem pro obecné blaho, odpovědným řízením skupinových prostředků a určitým stupněm sebeobětování. Je v zásadě návratem ke starodávným teoriím – od biblických a konfuciánských až po anglosaské politické ideály 18. a 19. století – a jejím ztělesněním ve 20. století byl, alespoň v jeho kritické době, Winston Churchill.

Deset pravidel

Van Vugt a Ahujaová věnují i několik kapitol povinnostem vůdců následující nejen vést, ale i chránit a inspirovat k tvoření. Studují chybné vůdcovství, bažení po společenském statusu a vznik korupce. Všímají si naivity a snadného oklamání následujících při volbě vůdce. A nakonec nabízejí podle své evoluční teorie vůdcovství deset pravidel „přirozeného vůdcovství“ jak pro vůdce, tak následující:

  • Nepřeceňovat romantiku a přitažlivost vůdcovství.
  • Nacházet svou specifickou oblast působnosti a pěstovat si v ní nepostradatelnost.
  • Nebažit po velikosti a udržovat svou oblast působnosti v přirozeně nastavených rozměrech.
  • Ponechávat následovníkům svobodu volby, a tím i část odpovědnosti.
  • Pěstovat rozprostřené vůdcovství různých vůdcovských typů pro různé obory.
  • Nepřehánět finanční chamtivost a nápadné ekonomické rozdíly mezi vůdci a následujícími.
  • Hledat a pěstovat vůdce uvnitř vlastních skupin a nedosazovat je zvenku.
  • Netrpět nepotismus a zvýhodňování bez viditelných zásluh.
  • Střežit vůdcovství před chtivostí, hromaděním či centralizací moci.
  • Neposuzovat vůdce podle povrchních znaků, nýbrž vybírat je na základě způsobilosti pro konkrétní vůdcovské úkoly.

Selected: Why Some People Lead, Why Others Follow, and Why It Matters
(Vyvolení. Proč někteří lidé vedou, jiní je následují a proč na tom záleží)
AUTOŘI: Mark van Vugt, Anjana Ahujaová
VYDAL: Profile Books 2010
ROZSAH: 272 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 10.2.2013 11:49 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.