Proč Akce D.O.S.T. odmítla blíže spolupracovat s Holešovskou výzvou

Podle Michala Semína odstranění současných mocenských struktur neposkytuje záruku, že jejich náhrada umožní důstojnější život.

Michal Semín 2.4.2012
Akce D.O.S.T.za jedinou možnou cestu k obrodě společnosti nepovažuje revoluci jako Holešovská výzva, ale spíš kontrarevoluci spojenou s návratem k tradičním morálním a sociálním vzorcům chování. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Akce D.O.S.T.za jedinou možnou cestu k obrodě společnosti nepovažuje revoluci jako Holešovská výzva, ale spíš kontrarevoluci spojenou s návratem k tradičním morálním a sociálním vzorcům chování. | foto: © ČTK, ČESKÁ POZICEČeská pozice
Akce D.O.S.T.za jedinou možnou cestu k obrodě společnosti nepovažuje revoluci jako Holešovská výzva, ale spíš kontrarevoluci spojenou s návratem k tradičním morálním a sociálním vzorcům chování.

Akce D.O.S.T. a Holešovská výzva jsou v zásadě protestní hnutí. Formou prohlášení, petic či veřejných shromáždění vyjadřují nespokojenost, jak a kdo řídí náš stát. V době, kdy se formulovala Holešovská výzva a připravovaly navazující akce, několik signatářů manifestu Akce D.O.S.T. navrhlo, zda by se neměla na vznikajícím „hnutí nespokojených“ také podílet. Nakonec však odmítla s iniciátory Holešovské výzvy blíže spolupracovat. Proč?

Pouhé rozhořčení není program. I kdyby se představitelé obou iniciativ shodli na kritice mnoha negativních společenských jevů a našich politických elit, je projevem lidské nezralosti a nezodpovědnosti požadovat demontáž současného systému, aniž jsme schopní navrhnout a pak i účinně prosazovat alternativní. Kdo viděl, respektive slyšel Slávka Popelku v Hyde Parku, nejspíš ví, co mám na mysli.

Principiálnější kritika

Kritika Akce D.O.S.T. určitých stránek krizemi zmítaného systému liberální demokracie je principiálnější než nářky široké aliance nespokojených na sociálních sítích a následně i na náměstích měst. Navíc si vedení Akce D.O.S.T. uvědomuje, že pouhé odstranění současných struktur moci neposkytuje sebemenší záruku, že to, co by je nahradilo, umožní důstojnější a lepší život.

Revoluční mentalita demonstrantů, kteří požadují okamžitou demisi vlády a prezidenta a jejich náhradu „skutečnými odborníky“ (jak a kým ve svém manifestu neřeší), spíš zaručuje, že se výsledný mocenský artefakt bude významně lišit od zastupitelské demokracie, jež jakkoli nedokonale umožňuje občanům vést politiky k odpovědnosti za své činy. O neschopnosti iniciátorů Holešovské výzvy a dnešních hybatelů pouličního dění nabídnout perspektivu pozitivních změn ve společnosti svědčí i to, že se na jejich demonstracích objevují výzvy k zákazu KSČM společně se symboly komunistického či jiných extrémně levicových hnutí. Souručenství antikomunistů a neomarxistů mezi organizovaně rozhněvanými však není jediným rozporem, kterým toto hnutí trpí.

Holešovské výzvě a Akci D.O.S.T. se ČESKÁ POZICE věnovala v článcích:

Jak je možné, že se z jeho řad na adresu našich vládních i opozičních politiků nesnáší kritika za vytunelování toho nejcennějšího národního statku – státní suverenity, znemožňující autentickou politiku na národní úrovni? Jak se mají podle představ holešovských revolucionářů postavit nově vygenerované politické elity vzešlé z „vůle rozhněvaného lidu“, k tomu, že se o většině zákonů tvořících náš právní řád rozhoduje za našimi hranicemi?

Vágní představy o volbě prostředků k dosažení neméně vágních společenských a politických změn jsou živnou půdou pro sociální demagogy a politické sofisty

Toto téma iniciátoři společenských protestů zcela přehlížejí. Pouhé nedopatření? Nebo snad úmysl? Ať už je důvodem cokoli, již tak malou politickou věrohodnost holešovského protestního hnutí to ještě víc snižuje.

Společná řeč

Vágní představy o volbě prostředků k dosažení neméně vágních společenských a politických změn jsou živnou půdou pro sociální demagogy a politické sofisty usilující o mocenský vzestup, jenž by byl za jiných okolností obtížně proveditelný. Dokud budou v čele protestů lidé, jako je Slávek Popelka, nemáme se nejspíš čeho obávat. Kde je však psáno, že se otěží po čase nechopí – snad i proti vůli původních rebelů – někdo všeho schopnější, který z nás pod praporem definitivního vymýcení korupce, partajnictví a klientelismu sejme i to nelehké břímě národního a politického sebeurčení?

O dalším osudu protestního hnutí zahájeného Holešovskou výzvou nejspíš nakonec rozhodne, zda se k ní připojí matadoři „nepolitické politiky“ let minulých a spjatí s iniciativami Impuls 99, Děkujeme, odejděte, Dřevíčská výzva či s televizní krizí. Pro ně je Popelkovo hnutí příliš lidové a spontánní, a tedy prozatím odolné vůči manipulaci z venku. Mohou navzdory tomu obě strany nalézt společnou řeč?

Víc než 860 signatářů manifestu D.O.S.T. je také se stavem naší společnosti nespokojeno a přálo by si, aby náš stát spravovali lidé vyšších morálních kvalit a intelektuální úrovně

Myslím, že ano, protože se od sebe programově příliš neliší. Popelkovci dodají hněv obyčejných lidí, často právem otrávených z narůstajících existenčních starostí nesplatitelnými dluhy zatíženého státního kapitalismu, „pravdoláskaři“ zase lesk světa „osobností“, přímé televizní přenosy, a budou-li mít průběh událostí pod kontrolou jistě i peníze.

Spíš kontrarevoluce než revoluce

Více než 860 signatářů manifestu D.O.S.T. je také se stavem naší společnosti nespokojeno a přálo by si, aby náš stát spravovali lidé vyšších morálních kvalit a intelektuální úrovně. Akce D.O.S.T. však za jedinou možnou cestu k obrodě společnosti nepovažuje revoluci, ale spíš kontrarevoluci spojenou s návratem k tradičním morálním a sociálním vzorcům chování, společenským uznáním hodnoty tradiční rodiny, bez níž jsou věcně příbuzné hodnoty vlasti a národa jen obtížně srozumitelné, a s pozitivním vztahem k duchovním tradicím, bez kterého je evropská (a tedy i česká) kultura a civilizace odsouzena k zániku.

O těchto hodnotách a potřebě jejich obnovy však Holešovská výzva hlasitě mlčí. Má-li však „nespokojenec“ uspět s požadavkem na hlubší politické změny, jež do společenského života opět vnesou smysl pro právo a spravedlnost, přirozenou solidaritu a národní sounáležitost, musí s prací pro vlast začít nejprve u sebe. Je to sice namáhavější a méně efektní, o to však pevnější a trvalejší. Snad i proto se cesty „holešovských“ a „dosťáků“ zatím výrazně rozcházejí.