Problém Evropy je systémový. Pomohla by obdoba Nového údělu?

Řecký ministr financí Janis Varufakis sice v postu hlavního vyjednavače s mezinárodními věřiteli skončil, ale co si o Evropě a Řecku myslel v roce 2013, kdy podruhé vyšla jeho kniha Globální Minotaurus?

Německá kancléřka Angela Merkelová, řecký ministr financí Janis Varufakis a... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Německá kancléřka Angela Merkelová, řecký ministr financí Janis Varufakis a... | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Německá kancléřka Angela Merkelová, řecký ministr financí Janis Varufakis a... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Když se roku 2002 na London School of Economics zamýšlel německý sociolog Ulrich Beck nad pojmem světové rizikové společnosti, prohlásil, že její skrytou ústřední otázkou je „předstírat kontrolu nad něčím, co je nekontrolovatelné“. Příkladem mu byly i finanční trhy, které jsou „liberalizovány a globalizovány více než kdy jindy, zatímco moc institucí ustavených k jejich kontrole byla drasticky zredukována. V tomto kontextu nelze jistě vyloučit možnost katastrofy podobného rozměru jako v roce 1929.“

Současný řecký ministr financí Janis Varufakis v bestselleru Globální Minotaurus. Amerika, Evropa, krize a budoucnost globální ekonomiky, napsaném zhruba deset let po oněch prorockých slovech, k Beckovi neodkazuje. Škoda. Koncept světové rizikové společnosti by byl vhodným rámcem pro jeho ekonomické úvahy a v respektovaném německém sociologovi by navíc měl spojence přímo u svého nepřítele.

Beck totiž neváhal nazývat hlavu své země „Merkiavelli“ a její evropskou politiku charakterizoval jako vládnutí prostřednictvím zamítání a odpírání. Jenže Ulrich Beck letos v lednu předčasně zemřel a Merkiavelli vládne dál.

Hlavní terč kritiky

Globální Minotaurus vznikl ještě v době, kdy byl Varufakis „pouze“ akademickým ekonomem, zabývající se mimo jiné teorií her. Pokud bychom měli knihu zařadit, jde o populárně napsané dílo politické ekonomie. K renesanci tohoto oboru přispěla potřeba kriticky reflektovat finanční krizi z roku 2008.

Hlavním terčem kritiky Varufakise, Haleviho a Theocarakise je formalistická neoklasická ekonomie, jež se podle mich stala během druhé poloviny 20. století dominantní

Ta je definující zkušeností i pro Varufakise, kterého – spolu s ekonomy Josephem Halevim a Nicholasem Theocarakisem – nejprve přiměla k sepsání rozsáhlé monografie Modern Political Economics: Making sense of the post-2008 world (Moderní politická ekonomie. Jak dát smysl světu po roce 2008). Tu lze rozdělit na dvě části, z nichž první přináší kritické dějiny ekonomických teorií, zatímco druhá se pokouší o praktickou aplikaci závěrů. Analogicky k tomu, jak v roce 2007 začaly praskat bubliny trhu s hypotékami, chtějí autoři propíchnout „ekonobublinu“ teorií, které umožnily přebujení finanční sféry.

Asi nepřekvapí, že hlavním terčem kritiky je formalistická neoklasická ekonomie, jež se podle autorů stala během druhé poloviny 20. století dominantní nikoli díky schopnosti předkládat relevantní recepty pro hospodářskou politiku (to nejenže neumí, ale původně takto ani nebyla zamýšlena), nýbrž z ideologických důvodů: Nashovy, Debreuovy a Arrowsovy matematické teorémy umožnily vytvořit takový obraz kapitalismu, který jej jasně odlišoval od sovětského centrálně plánovacího modelu.

Odmítnutí postmoderního relativismu

V praxi se přitom hospodářská politika Západu až do sedmdesátých let řídila spíš plánovacími postupy dědiců Rooseveltova Nového údělu. Teprve když tyto keynesiánské metody opustila a začala více naslouchat názoru akademických ekonomů, nabrala sebedestruktivní kurz. Všechny ekonomické teorie dle autorů trpí neodstranitelnou chybou (inherent error), jež je projevem nesouměřitelnosti mezi potřebou uzavřené, úplné teorie a reálným životem. V případě neoklasické ekonomie se rozpornost nejvíce projevuje nemožností podat výklad, který by zároveň předpovídal vývoj ekonomiky a zároveň zohledňoval její složitost.

Varufakis, Halevi a Theocarakis odmítají postmoderní relativismus, nechtějí se však vracet k „primitivnímu modernismu“

Halevi, Theocarakis a Varufakis ovšem neusilují o vytvoření teorie, která by inherentní chybu odstranila. Naopak! Rozpornost se má stát východiskem; máme přijmout „radikální neurčitost“ jako projev úcty k zakoušené složitosti světa (s odvoláním na Václava Havla to nazývají „životem v pravdě“). Hříchem neoklasické ekonomie bylo předstírat, že dokáže spočítat nespočitatelné a že vyřešila problém rizika. Nevyřešila, protože matematika je zjevně pouze nástroj, nikoli inherentní jazyk reality samé.

Při poněkud mnohomluvné a povrchní snaze o načrtnutí filozofického rámce problému pak jdou autoři podobným směrem jako u nás ekonomka Ilona Švihlíková, čerpající v teorii chaosu. Odmítají postmoderní relativismus, nechtějí se však vracet k „primitivnímu modernismu“, v jehož představách inspirovaných newtonovskou fyzikou ekonomika zákonitě spěje k všeobecné rovnováze (pokud nevhodně nezasahuje stát). Těmito formulacemi se nápadně přibližují Beckově teorii druhé moderny; její dveře ale, jak již naznačeno, neotvírají.

Společenské ekonomické procesy

Co zbývá po splasknutí „ekonobubliny“? Politická ekonomie jako umění interpretovat hospodářský život v historických, kulturních, sociálních a samozřejmě politických souvislostech, kdy je ekonomické modelování toliko jedním z analytických nástrojů. Především je třeba si uvědomit, že zatímco předpověď počasí nemá na samotné počasí vliv, s ekonomií je to právě naopak.

Teprve umíme-li pojmenovat, v jaké společnosti žijeme, a definovat, o jakou společnost usilujeme, lze se pokusit modelovat její ekonomické procesy

Přitom je vždy na místě se ptát, čí společenské pozice konkrétní ekonomické doporučení posiluje (a právě tyto souvislosti byly v matematickém jazyce formalizované ekonomie doslova neviditelné). Teprve umíme-li pojmenovat, v jaké společnosti žijeme, a definovat, o jakou společnost usilujeme, lze se pokusit modelovat její ekonomické procesy.

Tím se dostáváme ke Globálnímu Minotaurovi, vzniklému (již sólovým) Varufakisovým rozpracováním druhé části předchozího titulu. Pozornost se nyní zaměřuje na vývoj světového hospodářství po druhé světové válce. Na počátku vyprávění stojí zkušenost velké hospodářské krize z roku 1929. Porážku nacismu mělo následovat prosazení takové ekonomické politiky, jež by na světové úrovni dokázala předejít další podobné krizi a z ní vyplývajícím politickým rizikům.

Příčina vleklé recese

Nejlepší řešení předložil podle Varufakise legendární anglický ekonom John Maynard Keynes (1883–1946). Součástí návrhu byl vedle zavedení globální měny bancor především mechanismus takzvané recyklace přebytků. Jestliže některé země produkují a prodávají výrazně více než jiné, způsobuje to nerovnováhu, jež může v budoucnu ohrozit celý mezinárodní řád. Protiopatřením má být, že ony obchodně úspěšnější, dominantně exportní země budou za své přebytky de facto penalizovány, část přebytků se jim vezme a produktivně se investuje v méně úspěšných zemích.

Varufakis je přesvědčen, že hlavní příčinou dnešní vleklé recese a zejména neutěšeného stavu Evropské unie je někdejší odmítnutí Keynesových návrhů

Varufakis je přesvědčen, že hlavní příčinou dnešní vleklé recese a zejména neutěšeného stavu Evropské unie je někdejší odmítnutí Keynesových návrhů. Navzdory tomu Západ po konci druhé světové války dlouhou dobu ekonomicky prosperoval. Příčinou bylo to, čemu Varufakis říká Globální plán a čeho nejznámějším projevem byl Marshallův plán.

USA sice kladly na první místo své zájmy, uvědomovaly si však, že potřebují partnery, ne(jen) vazaly, a proto jisté prvky Keynesova návrhu zohlednily, byť v poněkud pokroucené podobě. Především investovaly své přebytky do německého a japonského hospodářského růstu; a i EU je podle Varufakise dítkem amerických keynesiánských plánovačů.

Věk Globálního Minotaura

Globální recyklace přebytků tedy nějak fungovala. Na místo neutrální globální měny se však obchodovalo v národní měně – dolaru. I to přispělo k tomu, že se počátkem sedmdesátých let zhroutil takzvaný brettonwoodský systém (s vázaností měnových kurzů na zlato držené Američany) a s ním i Globální plán.

Ve věku Globálního Minotaura už USA nedokážou produkovat přebytky, naopak prohlubují dvojí deficit – obchodní a rozpočtový

Začal věk Globálního Minotaura, Varufakisem pojmenovaný podle mytické příšery, k ukojení jejíhož hladu museli Atéňané pravidelně posílat do Mykén lidské oběti. Dle mýtu tomu učinil přítrž hrdina Theseus, zákládající tímto aktem evropskou civilizaci. Ve věku Globálního Minotaura už USA nedokážou produkovat přebytky, naopak prohlubují dvojí deficit – obchodní a rozpočtový.

Státní dluh však pro ně není zásadní problém, protože dolar lze díky jeho statusu světové rezervní měny téměř bez omezení tisknout, aniž by zkolaboval (na finančních trzích je o něj vždy zájem). Veřejným i soukromým dluhem tažená americká poptávka pak funguje jako jakýsi globální vysavač: absorbuje obchodní přebytky jiných zemí, a to jak vyrobené zboží, tak – především – zisky; ty totiž proudí na Wall Street.

Od tohoto okamžiku vypráví Varufakis příběh, který více méně známe ze záplavy současné ekonomické literatury – příběh o finančních derivátech, o ekonomech, kteří domněle spočítali riziko natolik, že se s ním dalo „bezpečně“ obchodovat či o personálním propojení bankovních elit s kontrolními orgány státu.

Nevíra v politiku škrtů

Varufakis se nedává svést chytlavostí své metafory a nevyhlíží žádného Thesea. Minotaurus prostě v letech 2007 a 2008 utrpěl cosi jako rozsáhlou mrtvici a teď je ve stavu blízkém smrti. Světu však nadále vládnou jeho přisluhovači. Varufakis to hezky řecky nazývá trapezokracií (vládou bank).

Stejně jako selhávání neoklasické ekonomie nevedlo k jejímu vyvrácení, ale naopak posílení, když byly chyby v modelu vždy „vyřešeny“ posílením jeho komplikovanosti (načež se stal méně srozumitelný a tedy méně kritizovatelný), i selhání neoliberálního kapitalismu vedlo paradoxně k jeho upevnění – vzniklé dluhy byly využity pro posílení pozic těch, kdo měli na jejich vzniku lví podíl.

Varufakis ve schopnost Evropy setřást dogmatickou politiku škrtů nevěří. Proč navzdory tomu přerušil akademickou kariéru a přijal nabídku stát se ministrem vlády již předem nesoucí nálepku vyvrhelů?

Vzhledem k jeho nynější funkci ministra financí je zajímavé číst, co si v roce 2013, kdy kniha podruhé vyšla, myslel Varufakis o Evropě a Řecku. Svou zemi považuje za skutečně nejslabší článek řetězu, namítá však, že každý řetěz má a vždycky bude mít nějaký nejslabší článek. Řecko je pouze příslovečným kanárkem v dole.

Problém Evropy je systémový; navzdory společné měně totiž postrádá opravdu společnou ekonomickou politiku s dostatečnou recyklací (především německých) přebytků. Varufakis navrhuje jakýsi evropský New Deal, zahrnující mimo jiné odkup všech veřejných dluhů Evropskou centrální bankou, a to do „maastrichtské“ výše 60 procent HDP, dále velké infrastrukturní investice z již existujících programů, ale bez podmínky spoluúčasti příjemce, posílení sociálních výdajů a daňovou spravedlnost.

Ze závěrečných stran Globálního Minotaura je však zřejmé, že Varufakis ve schopnost Evropy setřást dogmatickou politiku škrtů nevěří. Proč navzdory tomu přerušil akademickou kariéru a přijal nabídku stát se ministrem vlády již předem nesoucí nálepku vyvrhelů? Šel vědomě do mission impossible?

„Merkiavellistická“ rétorika

Navzdory akutnosti politických problémů vidím hlavní Varufakisovu misi v ideologické rovině, ve snaze demaskovat podstatu některých zdánlivých samozřejmostí. V situaci, kdy byly obchodní přebytky jedněch podmíněny „kreativním účetnictvím“ a zadlužováním druhých a kdy až do nevyhnutelného krachu všichni z „cinknutého“ systému těžili, závisí definice toho, kdo je věřitel a kdo dlužník, kdo oběť a kdo poškozený, mnohem více na mocenském rozhodnutí než na jakémkoli „nepopiratelném“ faktu, ať ekonomické, právní nebo morální povahy.

„Merkiavellistická“ rétorika tím, že jedny líčí jako poctivé a úspěšné a druhé jako líné a nezodpovědné, staví členské státy Evropské unie proti sobě

Právě taková „samozřejmá“ fakta šíří „merkiavellistická“ rétorika, která tím, že jedny líčí jako poctivé a úspěšné a druhé jako líné a nezodpovědné, staví členské státy EU proti sobě. Systematicky tím likviduje solidaristické předpoklady evropské politiky a nechává ožívat nacionalismus.

Jistě, pomoc Řecku je nemalá, jde ale o to, jaké mocenské vztahy nastoluje, ruší nebo posiluje. Řecko je smluvně zavazováno přelít absolutní většinu obdržených finančních prostředků do bank jako splátky dluhu. Původem veřejné peníze se tak jednou provždy připíší na účty bank jako příjem. Na státním účtu Řecka se ale objeví jako nový dluh.

Výsledkem operace je tedy zlepšení kondice finanční sféry, která nám tím dokazuje, jak efektivně hospodaří. Naproti tomu stát je udržován v zadlužení a tedy v polovazalském postavení k věřitelům a navíc nemá čím podnítit růst, generující příjmy do rozpočtu; takže si bude muset znovu půjčit. To vše zase jednou dokládá, že stát neumí hospodařit a měl by ustoupit trhu. Je to něco jiného než sebeabdikace politiky, která své instituce využívá k tomu, aby vzala moc lidu a dala ji vlastníkům kapitálu?

Počet příspěvků: 15, poslední 14.5.2015 11:04 Zobrazuji posledních 15 příspěvků.