Pro Itálii jsou nové volby jediná reálná cesta z krize

Eurozóna je pro Itálii svěrací kazajkou, kterou si sama nasadila, aby se přinutila k radikální modernizaci státu a snížení plýtvání veřejnými penězi. Nefunguje ale tak, jak by měla, vysvětluje Václav Bělohradský a říká, že Itálie je fiatka, větší kopec nevyjede.

Václav Bělohradský. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Václav Bělohradský. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA
Václav Bělohradský. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V účasti v eurozóně je zakódován nelítostný imperativ modernizace státu a politické kultury celé společnosti, kterému klade silný odpor významná část „staré společnosti“, tradičně trochu mafiózní, říká v rozhovoru Václav Bělohradský.

LIDOVÉ NOVINY: Jak interpretovat výsledky italských voleb? Jako odmítnutí politiky reforem a škrtů?

BĚLOHRADSKÝ: Téma škrtů nehrálo v těchto volbách tak velkou roli jako dříve, protože ekonomická situace se pozvolna, ale významně lepší. Zůstává samozřejmě požadavek účinnější solidarity Evropské unie v tíživé situaci, kterou v Itálii vytvořila uprchlická krize. Odpor jižního křídla EU proti politice „austerity“, jak zní oficiální název politiky škrtů, oslábl i v Řecku, Španělsku a Portugalsku, horizont se vyjasňuje. Vlády levého středu vedené premiéry Matteem Renzim a Paolem Gentilonim byly celkem úspěšné, nezaměstnanost se snižuje, i když trvá rozdíl mezi severem a jihem. Hlavním důvodem vysoké nezaměstnanosti na jihu je nesoulad mezi trhem práce a vzdělávacím systémem, který privileguje netechnické obory, ačkoli právě po těch technických je na trhu práce velká poptávka.

LIDOVÉ NOVINY: Takže za to nemůže Brusel, ale má to zjevně systémovou povahu...

BĚLOHRADSKÝ: Napětí sever – jih v Itálii je stále klíčovou krizí jednotného státu. Pravicovou Ligu dnes známe jako etnonacionalistickou stranu. V minulosti to ale byla protiunitární strana, její „černou bestií“ byl italský jih. Sjednocení Itálie vykládali „legisti“ jako agresi severu, která vylomila jižní Itálii z její tisícileté tradice a vsadila ji do cizího civilizačního kontextu. Někteří šli dokonce tak daleko, že zpochybňovali právo středoškolských profesorů z jihu Itálie učit na gymnáziích na severu.

LIDOVÉ NOVINY: Rozhodla o vítězích a poražených letošních voleb uprchlická otázka?

Velký úspěch Ligy s uprchlickou krizí samozřejmě souvisí. Její nový lídr Matteo Salvini vystupuje jako člověk, který není rasista. Jedním z poslanců zvolených na kandidátce Ligy je Nigerijec. Prezentuje se naopak jako ochránce italských zákonů a národní identity, který migraci nezavrhuje, pokud se nově příchozí chtějí integrovat.

BĚLOHRADSKÝ: Velký úspěch Ligy s uprchlickou krizí samozřejmě souvisí. Její nový lídr Matteo Salvini vystupuje jako člověk, který není rasista. Jedním z poslanců zvolených na kandidátce Ligy je Nigerijec. Prezentuje se naopak jako ochránce italských zákonů a národní identity, který migraci nezavrhuje, pokud se nově příchozí chtějí integrovat. Ve vztahu k Evropské unii Liga zdůrazňuje subsidiaritu, tedy důslednou obranu rozhodování na nejnižší možné úrovni. O odchodu z EU neuvažuje. Referendum o euru a eventuální vystoupení z eurozóny byly v programu Hnutí pěti hvězd (M5S), nicméně po volebním úspěchu od tohoto tématu také ustupuje.

LIDOVÉ NOVINY: Takže partneři Itálie v eurozóně se nemusejí ničeho obávat?

BĚLOHRADSKÝ: Itálie se stala členem měnové unie z důvodů mezinárodní prestiže. Její politické a ekonomické elity, reprezentované tehdy křesťansko-demokratickým ekonomem Romanem Prodim, nechtěly, aby jeden ze zakládajících a vždy velmi proevropsky smýšlejících států zůstal mimo eurozónu. Je ale pravda, že odpor proti přistoupení Itálie k euru byl velký, zejména ze strany „rýnského kapitalismu“, jak zejména italští katoličtí politici říkají protestantské ekonomické ideologii, představované především Německem, Nizozemskem a Lucemburskem. Romano Prodi umělou finanční operací v podobě vynucené půjčky majitelů bankovních účtů na chvíli zkrotil italský státní dluh, který ale podobnými triky nemůže být zkrocen dlouhodobě, stále roste. Eurozóna je pro Itálii svěrací kazajkou, kterou si sama dobrovolně nasadila, aby se přinutila k radikální, a proto nepopulární modernizaci správy státu a nelítostnému snížení plýtvání veřejnými penězi. Nefunguje, jak by měla.

LIDOVÉ NOVINY: Všechny strany se před volbami předháněly, jak sníží daně nebo zvýší důchody. Přitom rozpočet je silně schodkový. Voliči to neviděli?

BĚLOHRADSKÝ: Řekl bych, že nezodpovědně a demagogicky se chovalo Hnutí pěti hvězd, které zvítězilo na jihu příslibem takzvaného nepodmíněného občanského příjmu. Lidé už žádají o příslušné formuláře, ačkoli je jeho zavedení v nedohlednu. Je to absurdní nedorozumění, nejedná se přece o pokračování starých státních podpor, ale o radikálně nové pojetí občanství, kdy integrace do společnosti už nezávisí na zaměstnání. Volební slib, že „nikdo nemá žít s méně než 780 eury v případě jedince a 1683 eury u rodin s dvěma syny“, ale splnit nelze. Znamenalo by to zvýšit mandatorní výdaje o 29 až 44 miliard eur, které jednoduše chybí. Podobné je to ovšem s Berlusconiho návrhem na zavedení „rovné daně“, kterou nelze uskutečnit bez dlouhé přípravy a dohod napříč stranami.

LIDOVÉ NOVINY: Jak by mohla vypadat budoucí vláda? Šli by spolu oba vítězové, Liga s Hnutím pěti hvězd?

Myslím ale, že „internetoví nadšenci“ z M5S nemohou mít na jihu stabilní voličskou podporu. Až voliči pochopí, že slib občanského příjmu je chiméra, odvrátí se.

BĚLOHRADSKÝ: Liga je s 18 procenty součástí koalice pravého středu, kterou tvoří ještě Forza Italia (14 procent) a postfašistická Fratelli d’Italia (5 procent). Pro M5S hlasovalo 32 procent, pokud by s ním šla Liga do koalice, zradila by jinak úspěšnou pravicovou koalici, což jistě není bez rizika. Berlusconi během volební kampaně vehementně odmítal jakoukoli spolupráci s M5S, demokraté (PD) zase s Berlusconim. Nicméně před pár dny Salvini řekl, že vylučuje spolupráci jen s levicí, vše ostatní je možné. Liga ostatně zradila Berlusconiho i v roce 1994.

LIDOVÉ NOVINY: Čím to, že na pravici získala Liga víc hlasů než Forza Italia bývalého premiéra Silvia Berlusconiho?

BĚLOHRADSKÝ: Je to důsledek úspěchu M5S na jihu Itálie, kde měla Forza Italia dříve silnou voličskou základnu. Fakt, že se situace zcela změnila a M5S ovládlo jih, vysvětluje její oslabení. Myslím ale, že „internetoví nadšenci“ z M5S nemohou mít na jihu stabilní voličskou podporu. Až voliči pochopí, že slib občanského příjmu je chiméra, odvrátí se. Berlusconiho základna zeslábla i kvůli nekoherentnímu politickému projektu. A snad to nezní ageisticky – i pro jeho věk, bude mu letos 82 let.

LIDOVÉ NOVINY: Přinesly volby něco, s čím se předem nepočítalo?

BĚLOHRADSKÝ: Poprvé v Itálii vznikl třípólový politický systém, v němž se každý pól definuje proti ostatním dvěma, takže mají nulový koaliční potenciál. Každý z pólů má strach, že koalice s jedním z dalších dvou by byla velkým zklamáním pro voliče, kteří ho volili, aby vládl „proti všemu dosavadnímu“. S třípólovým systémem nejsou historické zkušenosti. Vznikla bezvýchodná situace v rozporu s duchem demokracie. Ta je nesena snahou o utilitární kompromisy mezi stranami, které sdílejí politický režim, ale mají rozdílné představy o prioritách vlády. Povolební situace v Itálii je typická pro takzvanou postdemokracii: žádný z těch pólů není „ideologicky“ čitelný, vnáší do systému nějaké specifické „antisystémové“ téma. Hnutí M5S například ideu vnitrostranické demokracie založené na permanentním internetovém hlasování a zrychlení komunikace. Salviniho Liga požadavek prohloubené subsidiarity a federalizovaného etnonacionalismu. Demokratická strana se marně pokouší ideologicky sjednotit současnou fragmentovanou střední třídu.

LIDOVÉ NOVINY: M5S již vládne v několika velkých italských městech. Neopakují jeho představitelé chyby tradičních stran?

Zablokované střídání elit je největší slabinou italské společnosti. Už jeden z otců zakladatelů moderní sociologie italský „republikánský aristokrat“ Vilfredo Pareto napsal, že existují dva protikladné modely změn: britský a italský. Britové mění podstatu při zachování formy, zatímco Italové mění formu při zachování podstaty. Všechny změny nakonec vyúsťují v pouhé přejmenování starých institucí a zavilou, jakkoli skrytou, obranu statu quo.

BĚLOHRADSKÝ: Vláda starostů Hnutí pěti hvězd v Římě a Turíně zatím příliš úspěšná není, ale není to jejich vina. Problémy zejména Říma, například obrovská neefektivita správy dopravní infrastruktury, poznamenané masovým parazitismem, jsou zatuhlé a prakticky neřešitelné demokratickými reformami. Možná by pomohlo nastolení nějaké přechodné „diktatury soudní moci“ po vzoru starého Říma. Zablokované střídání elit je největší slabinou italské společnosti. Už jeden z otců zakladatelů moderní sociologie italský „republikánský aristokrat“ Vilfredo Pareto napsal, že existují dva protikladné modely změn: britský a italský. Britové mění podstatu při zachování formy, zatímco Italové mění formu při zachování podstaty. Všechny změny nakonec vyúsťují v pouhé přejmenování starých institucí a zavilou, jakkoli skrytou, obranu statu quo. Hlavním důvodem této neschopnosti prosadit změny nutné k modernizaci společnosti je deficit občanských ctností, a to nejen v jižní Itálii. Pojmem „občanské ctnosti“ označuji postoje a přesvědčení, které umožňují soutěž jednotlivců za přijatelně rovných podmínek, jako je trh nebo konkurz. Loajalita k univerzalistickým principům je v Itálii ale vždy nižší než loajalita jednotlivců vůči skupinám, které jim poskytují ochranu při dosahování jejich partikulárních cílů.

LIDOVÉ NOVINY: Ocitla se Itálie po volbách na jedné z dalších křižovatek svých dějin?

BĚLOHRADSKÝ: Italské křižovatky – to je zajímavé téma! Já sám znám tři, dvě z nich jsem tam prožíval jako exulant a také aktivní odpůrce Komunistické strany Itálie. První křižovatka, nejdůležitější, jsou volby 1948, kdy získala absolutní většinu Křesťanská demokracie pod vedením Alcideho De Gasperiho. Toto vítězství znamenalo udržení demokracie, vstup do NATO, účast na sjednocování Evropy, tržní ekonomiku a také zažehnání občanské války, k níž by vítězství komunistů jistě vedlo. Druhá křižovatka je rok 1975, kdy komunisté v místních volbách překonali Křesťanskou demokracii o půl procenta. Kdyby se to opakovalo v parlamentních volbách roku 1976, historický kompromis by byl nevyhnutelný, protože lídr komunistů Enrico Berlinguer po převratu v Chile považoval vládu „samotných“ komunistů v zemích NATO z mezinárodních důvodů za nemožnou. Po zavraždění křesťanskodemokratického premiéra Alda Mora teroristickými Rudými brigádami se jakási vláda historického kompromisu na chvíli utvořila. Třetí křižovatkou byl úspěch socialisty Bettina Craxiho, který historickému kompromisu zabránil tím, že se vklínil mezi komunisty a křesťanské demokraty. V mých očích si vysloužil díky tomu nesmrtelnou zásluhu! Itálie je stará fiatka, kodrcá se, řachtá a rezaví, ale menší kopce vždy vyjede a větší objede.

LIDOVÉ NOVINY: A směrem k nejbližší budoucnosti?

BĚLOHRADSKÝ: Myslím, že jedna nebezpečná křižovatka mou milovanou druhou vlast čeká: v účasti v eurozóně je zakódován nelítostný imperativ modernizace státu a politické kultury celé společnosti, kterému klade silný odpor významná část „staré společnosti“, tradičně trochu mafiózní, jak se říká. Bude možné ten odpor překonat standardními demokratickými prostředky? Zvítězí evropeisté a globalisté, nebo etnonacionalisté a lokalisté? Je modernizace státu a společnosti jen neoliberální ideologií, nebo je v ní vepsána nějaká univerzální a neoblomná pravda o postprůmyslové společnosti? Existuje nějaká jiná „národní“ cesta k jejímu rozvoji? Odpovědět na tyto otázky ano, či ne, to je osudná křižovatka těchto dní. Zatím se hovoří jen o přechodné vládě, jež má uskutečnit naléhavé změny, na kterých se shodne většina parlamentu; nebo se také mluví o „vládě všech“ s garancí prezidenta. To ale nejsou východiska z povolebního patu, jen pokračování seriálu. Myslím, že nové volby jsou jediná reálná cesta z krize, vždyť opakování je matkou moudrosti – a to platí i pro voliče. A dodám, že to platí i o povolebním patu v Česku – nové volby jsou nejčistším řešením.

Profesor z Terstu

  • Václav Bělohradský (1944) vystudoval FF UK, v roce 1970 emigroval do Itálie, kde se stal profesorem sociologie na Janovské univerzitě a od roku 1991 politické sociologie na Terstské univerzitě.

  • Jeho exilové texty vydal Václav Havel v osmdesátých letech pod názvem Přirozený svět jako politický problém v samizdatové Edici Expedice (EE).

  • Česky publikoval Společnost nevolnosti (Praha 2008, Slon, třetí vydání), Mezi světy a mezisvěty, (Praha 2013, Novela bohemica).

  • Pravidelně publikuje v literární příloze Práva Salon. V letech 1993 až 1996 byl předsedou redakční rady Lidových novin.



Počet příspěvků: 3, poslední 3.4.2018 05:01 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.