Privátní popírání holokaustu povoleno

Skončila iluze, že boj proti příšerám minulosti a neonacismu za nás vyřeší zákon. To je málo. Je to alibistické.

Jan Schneider 27.3.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Wikipedia commons, ČESKÁ POZICEČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jeden starý muž šel do hospody. Tedy - v Německu. V televizi právě dávali jakýsi dokument o druhé světové válce. Muž se rozčílil a dal hlasitě najevo své mínění o příčinách, okolnostech a následcích války. O dva dny později se dotyčný muž ve stejné hospodě v rozhovoru s hospodským k tématu vrátil a na doložení svých tvrzení mu ukázal několik článků.

Bylo mezi nimi i několik statí takzvaného Bojového svazu proti potlačování pravdy v Německu týkajících se válečné viny Němců. V textu Historická lež o údajném přepadu Polska v roce 1939 se mimo jiné tvrdí, že je vědecky prokázáno, že nikdy neexistovaly plynové komory. V jiném článku se holokaust označuje za „účelovou lež“. Hospodský dotyčného muže nechal vypovídat a materiály si vzal. Pak na něho podal trestní oznámení, které oněmi materiály doložil.

Okresní soud v Sonderhausenu muže odsoudil k peněžité pokutě za „štvaní lidu“. Rozsudek následně potvrdil jak Krajský soud v Mühlhausenu, tak i durynský Nejvyšší soud. Stařec se poté obrátil na Spolkový ústavní soud, protože měl za to, že byla dotčena jeho svoboda mínění. A vyhrál.

Ochrana svobodného mínění

Když soud letos v únoru verdikt zveřejnil (rozhodl již loni v listopadu), a připustil jím za jistých podmínek popírání holokaustu, vzbudil a jistě ještě vzbudí řadu protichůdných reakcí.

Podle Spolkového ústavního soudu bylo konkrétní tvrzení pronesené v hospodě projevem svobodného mínění, a proto je chráněno německou Ústavou. V odůvodnění rozsudku se praví, že článek 5 Ústavy chrání projevy mínění, ať jsou, nebo nejsou pravdivé, odůvodněné, nebo neodůvodněné či bez ohledu na to, zda jsou racionální, cenné nebo bezcenné, nebezpečné nebo neškodné.

Soud dodal, že v daném případě nešlo o trestný čin „štvaní lidu“ (trestný čin podle německého trestního zákona obsahující též popírání holokaustu), protože muž zmíněné texty předal jednotlivci, bez intence dalšího rozšiřování. Šlo totiž o diskusi mezi „čtyřma očima“. Zabývat se blíže tímto výrokem německého ústavního soudu může být užitečné pouze při dodržení zásady sine ira et studio neboli bez předsudků.

Klíčový problém, jak se má svoboda projevu k popírání holokaustu, vyřešil soud šalamounsky. Soudci s odkazem na dřívější rozsudky zdůraznili, že holokaust je historicky prokázanou skutečností, na niž se nevztahuje ochrana svobody mínění. Ústavní soud však v tomto případě neshledal, že by popírání holokaustu bylo podstatou oné hospodské řeči.

Muž se o holokaustu zmínil pouze v rámci „pokusu zdůvodnit“ své podivné názory o neexistující válečné vině Německa a o „lžích poválečné generace“. A právě tyto teze vyhodnotil Spolkový ústavní soud jako podstatu oné hospodské řeči, s tím, že na ně se ochrana článku 5 německé ústavy o svobodě projevu vztahuje.

Spolkový ústavní soud neshledal, že by popírání holokaustu bylo podstatou hospodské řeči

Je odsunutí popírání holokaustu „na vedlejší kolej“ v tomto případě korektní? Nebo jde jen o právní obezličku? Či dokonce předznamenává změnu přístupu německého ústavního soudu k této choulostivé problematice?

Jak uctít památku

Právní teoretik Heribert Prantl napsal 22. února v deníku Süddeutsche Zeitung, že ho rozhodnutí ústavního soudu nepříjemně překvapilo. Vždyť to není dávno, co byl § 130 (trestný čin „štvaní lidu“ obsahující i zákaz popírání holokaustu) ještě zpřísněn a ústavní soud to v roce 2009 potvrdil. Zákonodárce se cíleně rozhodl pro trestnost popírání holokaustu s intencí uctít tím památku obětí nacismu, a také z preventivních důvodů. Schvalování, popírání, bagatelizování nebo ospravedlňování nacistických zločinů byly, jsou a budou trestné.

Prantl považuje rozhodnutí ústavního soudu za nešťastné i vzhledem k časovému kontextu se skandálem, kdy se konečně odhalují zločiny neonacistické teroristické skupiny Národně socialistické podzemí (NSU), jejíž členové v minulých deseti letech zavraždili mimo devíti přistěhovalců i jednu policistku(„kebabové vraždy“). Vzpomněl též Gustava Radbrucha, ministra spravedlnosti a právního filozofa Výmarské republiky (1918–1933), který v souvislosti s mírným rozsudkem kvůli pejorativnímu označení „Judenrepublik“ (židovská republika) mluvil o hlouposti soudců.

Zcela pragmaticky hodnoceno, výsledky snahy ochránit památku či dobré jméno nebo prestiž někoho či něčeho zákonem jsou neefektivní. Přístup k takovým a podobným institucím skvěle ilustruje anekdota o emigrujícím Irovi, jehož první otázka na americké půdě směřuje na imigračního důstojníka: „Máte tu vládu?“ Důstojník pochopitelně přisvědčí. „Tak já,“ rezolutně prohlásí Ir, „tak já jsem proti!“

Přímo kontraproduktivně pak působil v minulém režimu paragraf o hanobení státu a světové socialistické soustavy. Ve výsledku totiž představoval pouze velmi výživnou půdu pro zlidovění veršů Egona Bondyho:

Ach to státu hanobení
nad to není, nad to není
příslušník se na nás kření
že má frčku k povýšení.

Je zákon skutečně tím nejvhodnějším, co pro uctění památky obětí holokaustu a pro prevenci proti opakování něčeho podobného můžeme učinit?Z osobní zkušenosti dosvědčuji, že s provokativně oslavnou řečí na nacistické pohlaváry jsem se setkal za minulého režimu u lidí, od nichž bych to nečekal. Připouštím, že mohlo jít o ubohé štengrování ad hominem. Jinak by zbývalo jediné vysvětlení. Ostré odsouzení nacismu bylo totiž zcela v ideologické linii tehdejšího režimu, který byl zejména mladými lidmi napadán téměř ve všech aspektech. Takže to jednou zkusili i v tomto bodě.

Zdá se, že tento jev je obecnějšího charakteru. Vzpurná reakce mladých lidí bývá často poměrně mechanická a nezáleží bezvýhradně na charakteru vládnoucího režimu.

Zákon jako alibi

Je proto zákon skutečně tím nejvhodnějším, co pro uctění památky obětí holokaustu a pro prevenci proti opakování něčeho podobného můžeme učinit? Je prohlašováno, že toto vznešené opatření je naprosto principiální, nadto mocné, funkční a důstojné. Po takovémto „zbožštění“ zákona je téměř nemožné začít debatu, která by jeho smysluplnost – o existenci nemluvě – poněkud zpochybnila. Bylo by zřejmě poněkud lacině namítnuto, že jde o snahu ustoupit od ctění památky obětí holokaustu a zeslabení prevence.

Pouhé spoléhání na zákon má však zásadní nedostatek. Společnost se snaží zbavit problému jeho zákazem. Hlídání onoho zákazu pak deleguje na trestněprávní orgány, a sama si myje ruce, s pocitem, že se už nemusí dál o nic starat. Kdo by se přitom odvážil říci, že tu vrcholně citlivou věc nevyřešila na úrovni? Společnost hrozí trestem každému, kdo by se chtěl otírat o oběti holokaustu! To je málo?

Pouhé spoléhání na zákon má zásadní nedostatek. Společnost se snaží zbavit problému jeho zákazem. Jeho hlídání pak deleguje na trestněprávní orgány, a sama si myje ruce, s pocitem, že se už nemusí o nic starat.

Je to málo, protože to je alibistické. Společnost problém „vyřešila“ legislativně a sama se jím opravdově, do hloubky, co do jeho původu nezabývá. Výsledky známe. Neonacistické podhoubí bují, a výsledkem jsou například i ty „kebabové“ vraždy, které si německá společnost tak nerada připouští, policie je tak zdlouhavě šetřila, a zpravodajci o nich jako by nevěděli.

Tvrdé, ale moudré rozhodnutí

Je třeba ještě doříci, jak ta zákonná represe proti zakázaným myšlenkám funguje. Problematika ve skutečnosti sublimuje do nekončících sporů o texty obrázky a symboly. Zakázané nášivky: Jaký tvar je trestný? Souhlasí odstín barvy? Jaký úhel zvednuté paže je trestně postižitelný, a jaký už ne? Jaký ještě ne? Zakázaná čísla? Co runové písmo? Staroindické symboly?

Policejní zásahy proti neonacistickým kapelám začínaly fatálně připomínat zásahy Veřejné a Státní bezpečnosti proti nelegálním hudebním produkcím za minulého režimu. Undergroundovým kapelám tím stát zdarma udělal dokonalou reklamu. V dnešní době se situace opakuje. Neonacisté to vědí. Bezpečnostní aparát státu se poučit nechce? Nebo mu takováto debilní hra vyhovuje? Z důvodů, které by bylo dobře velmi pečlivě prozkoumat?

Demokracie je nejnepříjemnější formou spravování věcí veřejných, protože vyžaduje od lidí čas a dennodenní nasazení, angažovanost, sledování činnosti svých volených zástupců, exekutivy i justice. Za lidi samotné to nikdo neudělá, má-li si lid opravdu vládnout. Říká-li někdo lidem, „dejte mi mandát, a už se nemusíte o nic starat, můžete se těšit z požitků života, já už to všechno za vás zařídím a současně ohlídám“, musí být společnost ve střehu, protože jde o mámitele z rodu lžiproroků.

Proto je možné, že rozhodnutí Spolkového ústavního soudu je tvrdé, ale moudré. Miláčkové, skončila iluze, že jste si zajistili, že boj proti příšerám minulosti je možné delegovat na někoho jiného. Obzvlášť proto, že v každém člověku ta příšera latentně dřímá. (O mnohých sociologických experimentech potvrzujících tuto tvrdou skutečnost zřejmě není nutno psát.)

Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu je tvrdé, ale moudré. Skončila iluze, že boj proti příšerám minulosti je možné delegovat na někoho jiného.

Spoléhat na to, že očistu společnosti je možné provést zástupně, byla chyba. Vědomě tím riskujeme, že jejím přiznáním se na nás obrátí hněv těch, kdo považují tuto delegovanou nominální ochranu proti holokaustu za účinnou, nebo alespoň nezbytnou. Co tedy lze efektivně dělat?

Prevence je dřina

Nic olbřímího. Drobnou, pozornou denní činností důsledně ostrakizovat extremisty. Nezvat je domů, do své společnosti. Neparticipovat na akcích, na nichž jsou přítomni. Ale především – odolat ekonomickým podnětům vyplývajícím ze vztahů s neonacisty, extremisty, popírači holokaustu. Bude-li se však dařit odsunovat je na periferii společnosti, budou jimi nabízené hmotné podněty stále výhodnější. Pak se začnou vyjevovat charaktery!

Dostaneme tak představu, co se asi dělo ve dvacátých a třicátých letech, co pomohlo nacistům na vzestupu. Jak je těžké ovládnout chamtivost. Jak je svůdné vypouštět jako zástěrku velká slova, a vskrytu participovat na ekonomických aktivitách s oněmi oficiálně odmítanými.

Zdá se, jako by Spolkový ústavní soud učinil první krok, jak přesunout spektakulárně vynakládaný důraz na velká i malá extremistická slova na – doufejme – důslednější sledování extremistických činů a s nimi spojených ekonomických jevů. To by bylo skutečně chvályhodné a nadějné.


blazek svoboda?? 12:56 26.4.2012
jan.schneider Není tomu tak. 10:50 22.3.2012
Jan Mysliveček Materiály 6:56 22.3.2012
jan.schneider Co by na tom bylo zvláštního? 9:45 20.3.2012
Undisputed truth Špatně jste to asi pochopil. 12:14 23.3.2012
jan.schneider To chce být opravdu chucpe, 17:34 23.3.2012
Undisputed truth Je nehorázné, že ještě nyní 9:08 20.3.2012
JUDr. Marek Kalina RE: 8:07 20.3.2012
JUDr. Marek Kalina Popírání holocaustu vůbec nemá být trestné 13:11 19.3.2012

Počet příspěvků: 10, poslední 26.4.2012 12:56 Zobrazuji posledních 10 příspěvků.