Princip novin je mrtvý

Novináři si musejí uvědomit, že pokles čtenosti deníků není problémem čtenářů, ale jejich vlastní. Jen pokud přehodnotí svůj názor na médium v digitálním věku a mnohdy přezíravý postoj ke čtenáři, budou schopní zachránit alespoň princip žurnalistiky.

Mitchell Stephens, Beyond News: The Future of Journalism; Michael... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mitchell Stephens, Beyond News: The Future of Journalism; Michael... | foto: Česká pozice
Mitchell Stephens, Beyond News: The Future of Journalism; Michael... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Dánský filozof Sőren Kierkegaard (1813–1855) o novinářích nesmýšlel příliš pozitivně: „Běda, běda dennímu tisku, kdyby dnes přišel Kristus, nepozval by si na kobereček velekněze, ale novináře.“ Z prací o nedávném vývoji žurnalistiky lze nabýt dojmu, že tento názor je i dnes poměrně rozšířený. A nechybí v nich ani patos vyplývající z nejisté budoucnosti žurnalistiky.

Do definitivního skonu novin sice zbývá několik let – dle odhadu mediálního experta Philipa Meyera mají být poslední noviny v USA vytištěné v roce 2043 –, ale podle mnoha novinářů i odborníků na média nás do té doby nečeká nic povzbudivého, jen plíživé vyklízení pozic někdejší společenské autority.

Nakolik pohřební a sebezpytující může být atmosféra, ukazuje ve své knize Die Zeitung: Ein Nachruf (Noviny. Nekrolog) šéfredaktor rakouského deníku Die Presse Michael Fleischhacker, který „budoucímu nebožtíkovi“ napsal nekrolog. Tematicky pak jeho práce zapadá do konceptu stránek newspaperdeathwatch.com, které od května 2007 zaznamenávají v rubrice „Odpočívejte v pokoji“ zaniklé americké noviny.

„Pochmurné nemrtvo“

Otevře-li si zájemce o budoucnost deníků tuto webovou stránku, může být v kontextu pochmurných zpráv zaskočen. Dvanáct „mrtvých“ za uplynulých sedm let se totiž nezdá kdovíjakým masovým vymíráním. Fleischhacker s tímto prvním dojmem souhlasí: zatím jsou sice skoro všechny noviny naživu, ale téměř žádné si na sebe nevydělají. Úplně mrtvo tedy ve světě deníků není, ale ani živo. Situaci lze nejlépe popsat jako „pochmurné nemrtvo“.

Zatím jsou sice skoro všechny noviny naživu, ale téměř žádné si na sebe nevydělají

Fleischhacker odmítá, že by se novináři ze svých neúspěchů mohli vyvinit obviněním přežitého ekonomického modelu. Spíše by se měli zamyslet, zda odvádějí kvalitní práci. Podle Fleischhackera sice není pochyb, že princip novin je mrtvý, existuje však naděje, že může být resuscitován princip žurnalistiky.

V tom případě si však novináři musejí uvědomit, že pokles čtenosti deníků není problémem čtenářů, ale jejich. Jen pokud přehodnotí svůj názor na médium v digitálním věku a mnohdy přezíravý postoj ke čtenáři, budou schopní zachránit alespoň princip žurnalistiky.

Fleischhacker nešetří sarkasmem: již skutečnost, že se novináři začali zajímat, jakým způsobem jsou financovaní, je nesporným krokem kupředu. Donedávna totiž byli poslední baštou, která se ostentativně pyšnila tím, že nedisponuje základní představou o zákonitostech trhu, natož o financování „svého“ média.

Odlišné šíření informací

Fleischhacker předjímá námitky těch, kdo budou považovat zprávy o smrti novin za přehnané. Mnozí uvedou takzvaný Rieplův zákon, dle nějž stará média nejsou nahrazovaná novými – noviny nezanikly, když bylo vynalezeno rádio, a to nezaniklo, když byla vynalezena televize. Tudíž ani noviny nezničí digitální revoluce.

Fleischhacker však tvrdí, že Rieplův zákon je natolik selektivní, že jej nelze označit za zákon, protože jde o nesprávný výrok. O tom, že telegraf ztratil svou původní funkci, lze jen obtížně pochybovat. Zanikla ale i další média, o nichž nás dnes ani nenapadne, že někdy mohlo jít o média. Vždyť v minulosti plnili funkci médií například posel či kazatel. V tom ostatně spočívá skryté kouzlo Rieplova zákona – média, která zanikla, dnes za ně nepovažujeme, což vyvolává chybný dojem, že žádná nezanikala.

Informace i kvalitní interpretace se dnes šíří jinými cestami než prostřednictvím denního tisku

Další námitka proti smrti novin je podstatnější a souvisí s troufalým nárokem mnoha novinářů považovat se za boží dar demokracii. Takové přesvědčení odsuzuje Fleischhacker jako idealistickou fikci, jejíž zastánci nepochopili podstatu digitální revoluce – informace i kvalitní interpretace se dnes šíří jinými cestami než prostřednictvím denního tisku.

Přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti navíc novinářům poskytlo medvědí službu – příliš dlouho žili v domnění, že se obejdou bez soustavné práce na vlastním vzdělání. Výsledkem je, že čtenáři dávají přednost příspěvkům na v minulosti vysmívaných blozích před denním tiskem. Tyto blogerské příspěvky často napsali novinářští amatéři, kteří však mají výhodu odborníků – například v oblasti práva, ekonomie či historie.

Uzavírání Gutenbergovy závorky

Výrok šéfredaktorky německého deníku Berliner Zeitung Brigitte Fehrlové ukazuje další rozšířený omyl. Fehrlová tvrdí, že „není daleko doba, kdy se ocitneme v poušti divokých informací, které budou bloudit světem, aniž by je někdo třídil, uspořádával a zkoumal“.

Fleischhacker namítá, že si lidé vedou v digitálním věku velmi dobře. Dokonce lze tvrdit, že jsou na digitální změť informací evolučně uzpůsobeni. Naopak noviny představují svět, který lze označit za výjimku v civilizačním vývoji. Fleischhackerovo tvrzení se stává srozumitelným až po osvětlení jeho pozadí, jímž je teorie takzvané Gutenbergovy závorky. Tento pojem poprvé použil anglický literární vědec Thomas Pettit, přičemž vycházel z díla dalšího profesora angloamerické literatury Waltera Onga (1912–2003).

Opouští se linearita Gutenbergovy éry knihtisku a navazuje se na komunikační modely spíše z 15. než 19. století

Pettit tvrdí, že předchozích pět set let od vynálezu knihtisku představuje kulturní anomálii. V tomto období se cenilo lineární myšlení, vnější autorita a hotové produkty. Lidské myšlení bylo převážně utvářené psaným slovem. Toto vychýlení v komunikačním vývoji překonal internet, který vytvořil prostor pro rozvoj takzvané sekundární orality.

Vymírání novin je dle Fleischhackera dalším znamením, že se v současnosti Gutenbergova závorka uzavírá. Opouští se linearita Gutenbergovy éry knihtisku a navazuje se na komunikační modely spíše z 15. než 19. století. Znakem tohoto vývoje je, že kultura do sebe začleňuje řadu aspektů, jimiž se vyznačují především orální kultury – nic řečeného není dořečeno, často není známý původce tradované myšlenky a novinky se nedozvídáme z novin, ale z diskusí v ulicích dneška, tedy na sociálních sítích.

Příčina pádu

Navzdory svému sarkasmu se Fleischhacker domnívá, že princip žurnalistiky zůstává živý, nedozvíme se však od něho, v čem spočívá. Konstruktivnější, pokud jde o budoucnost žurnalistiky, je americký novinář a profesor žurnalistiky a masových médii Mitchell Stephens z Newyorské univerzity. Ten ve své knize Beyond News: The Future of Journalism (Více než zprávy. Budoucnost žurnalistiky) sice současnou žurnalistiku také nešetří, ale jeho cílem je ukázat cestu ze slepé uličky, a tím zachránit pověst žurnalistiky i samotné řemeslo.

Příčina pádu žurnalistiky se zrodila právě v době jejího převratného úspěchu – v šedesátých letech 19. století

Vrchol i pád jdou často společně. Noviny zažily vrchol v šedesátých letech 19. století, tento zlatý věk žurnalistiky si však Stephens trochu idealizuje. Do novin tehdy přispívali vzdělanci. Spisovatelé, politici i filozofové se od sebe učili a zajímali se, co jim prostřednictvím novin vzkazují kolegové. Díky telegrafu byly noviny schopné dostát svému jménu – přinášely nové zprávy. A díky němu se i žurnalistika v této době profesionalizovala.

Dle Stephense se příčina pádu žurnalistiky zrodila právě v těchto letech jejího převratného úspěchu. Profesionální novináři totiž postrádali lehkost autorů, kteří byli svou původní profesí často literáti, a propadli nadvládě realismu a ideálu objektivity. Na tom by v 19. století nebylo nic pozoruhodného – k realismu měli sklon i spisovatelé. Jenže zatímco se vědci, filozofové i romanopisci dokázali od tohoto ideálu částečně osvobodit tím, že jej podrobili kritice, ustrnuli novináři v první fázi – ideál pouze přijali a od té doby jej šíří jako nedotknutelnou modlu.

Zrádnost objektivity

Stephens upozorňuje, že objektivita je stejně nedosažitelná jako zrádná – tím, že se noviny pokoušejí o objektivitu za každou cenu, otvírají prostor, který mohou využít jiní. Proto nepřekvapuje, že se příležitosti chopili politici. Prvním z nich, který mistrně a rád „naváděl“ novináře, byl americký prezident Theodor Roosevelt. Ostatní se rychle přiučili. Stačilo vypustit z úst spekulace, polopravdy a lži a novináři považovali za svou povinnost vše zveřejnit. Politici brzy zjistili, že nejúčinnějším „parťákem“ politických her je novinář usilující o objektivitu.

Tím, že se noviny pokoušejí o objektivitu za každou cenu, otvírají prostor, který mohou využít jiní

Víra v ideál objektivity svědčí o podstatném posunu v novinářské obci. Novináři se odtrhli od společenství vědců, umělců a intelektuálů a mnohdy dokonce zaujali antiintelektuální postoj v přesvědčení, že čtenář chce získat informace co nejpřímější formou. Dle Stephense je v tomto ohledu příznačné, že zatímco ve společnosti roste počet držitelů doktorských titulů, novináři o něj příliš často neusilují. Stephens zdůrazňuje, že nejde o titul, ale o to, že novináři nechtějí v případě vzdělanosti držet krok se skupinami obyvatel, pro něž píší noviny.

S tím, co Stephens označuje za „novinářský antiintelektualismus“, souvisí další nešvar – novináři píší článek pro jakéhosi imaginárního hlupáka. Proto jsou přesvědčeni, že je třeba nepoužívat odbornou terminologii, dlouhé věty či spletité myšlenkové konstrukce – jinak řečeno, chtějí napsat článek s nejmenším společným jmenovatelem. Přitom je nad veškerou pochybnost, že kvůli takovým článkům si noviny nikdo kupovat nebude. Po takových informacích se čtenář spíše porozhlédne na bezplatných serverech.

Případ Nejvyššího soudu USA

Stephens je přesvědčen, že těžiště žurnalistiky musí spočívat v interpretaci. Určitý fenomén však lze interpretovat, jen pokud na něj má dotyčný vlastní názor, tedy zaujímá-li konkrétní názor, který mu daný fenomén odhaluje. Vlastní názor nejen není na překážku, ale podmínkou vidět, co stojí za to sdělit druhému. Právě proto jsou novináři natolik ohroženou skupinou.

Konkurují jim totiž lidé, kteří mají pevný názor v určité odbornosti. Ta přitom prospívá novináři, nejen když píše o „své“ tematice. Díky zběhlosti v konkrétním oboru dokáže objevovat nové pohledy i na oblasti, které se netýkají jeho specializace. To, že je odborné zpravodajství jedinou schůdnou cestou, ukázalo špatné zpravodajství amerických médií o jednom z nejočekávanějších rozhodnutí Nejvyššího soudu za uplynulých několik let, jež se týkalo ústavnosti Obamovy zdravotnické reformy.

Nepřipravenost novinářů na očekávaný rozsudek Nejvyššího soudu USA je příznačná pro tápání médií na začátku 21. století

Soudce přečetl nález 28. června 2012 krátce po desáté hodině. V 10:07 přinesla televizní stanice CNN třeskutou zprávu: Nejvyšší soud rozhodl o neústavnosti Obamovy reformy. S odstupem několika vteřin stanice Fox News oznámila, že Nejvyšší soud reformu zamítl. Ovšem v 10:08 se začala šířit zpráva opačná, a tentokrát pravdivá: Nejvyšší soud reformu schválil.

Správné stanovisko Nejvyššího soudu tlumočil americké veřejnosti Scotusblog, do nějž v té době přispívali tři zaměstnanci – dva právníci a legenda americké žurnalistiky ze soudních síní, tehdy 81letý Lyle Denniston, který přinášel zprávy z Nejvyššího soudu od roku 1953. Toho dne zaznamenala webová stránka Scotusblog rekordní návštěvnost více než půl milionu uživatelů, mezi nimiž byli i novináři pracující pro největší mediální domy v USA.

Nepřipravenost novinářů na tento očekávaný rozsudek je příznačná pro tápání médií na začátku 21. století. Místo aby si mediální domy pozvaly na tento den právníky, novinářská obec se domnívala, že si vystačí se selským rozumem. Výsledkem bylo, že malý specializovaný blog porazil největší mediální domy.

Budoucnost

Navazuje-li Fleischhacker na teorii uzavírání Gutenbergovy závorky a tvrdí-li, že se komunikace vyprošťuje z linearity, přichází Stephens s nesrovnatelně méně ambiciózní zprávou – i on je však přesvědčen, že budoucnost žurnalistiky nespočívá v novinářích, ale v odbornících z jiných profesí, kteří umějí psát.

Budoucnost žurnalistiky nespočívá v novinářích, ale v odbornících z jiných profesí, kteří umějí psát

Stephens připomíná, že moderní žurnalistika vznikla v úzkém sepětí s moderním romanopisectvím. Toto sepětí ztělesňuje Daniel Defoe (1660–1731), autor Robinsona Crusoa a zakladatel moderní žurnalistiky, pro něhož by současné příkré rozlišení spisovatelství a novinařiny bylo v podstatě nesrozumitelné.

Jistě není žádoucí, aby novináři přestali ověřovat fakta, a místo toho začali fabulovat. Původní sepětí žurnalistiky a spisovatelství vypovídá o podstatě porozumění – schopnost rozumět danému problému je úzce spjatá s představivostí. Abychom mu rozuměli, nestačí jej pouze reprodukovat, ale nahlížet na něj z odstupu a pohrávat si s ním v mysli.

Úkol novinářů

Úkolem dnešních novinářů je zahrabávat příkopy, které mnohdy sami vykopali – mezi sebou a jinými profesemi, ale především mezi sebou a svými čtenáři. Žurnalistice se může dařit, jen pokud novináři opustí předpoklad, že čtenář za nimi zaostává v intelektuálních schopnostech.

Kvalitní novinář má mít při psaní svého článku na mysli nejchytřejšího čtenáře

Kvalitní novinář má mít při psaní svého článku na mysli nejchytřejšího čtenáře. Ví totiž, že si musí nastavit nejvyšší laťku, aby alespoň částečně dostál nesnadné výzvě žurnalistiky, která vyžaduje nejen znalost řemesla, vzdělání a postřeh, ale i literární nadání a představivost. V tomto ohledu Stephens souhlasí s Fleischhackerem, že se Gutenbergova závorka skutečně uzavírá.

Novináři ztratili monopol na zprávy, který drželi 150 let pevně ve svých rukách. Neznamená to však, že by žurnalistika vstupovala do neznámé oblasti – budoucnost žurnalistiky totiž tkví v nejskvělejších plodech její minulosti.

Die Zeitung: Ein Nachruf

Noviny. Nekrolog

AUTOR: Michael Fleischhacker

VYDAL: Brandstätter, Vídeň 2014

ROZSAH: 208 stran

Beyond News: The Future of Journalism

Více než zprávy. Budoucnost žurnalistiky

AUTOR: Mitchell Stephens

VYDAL: Columbia University Press, New York 2014

ROZSAH: 264 stran

Počet příspěvků: 3, poslední 12.9.2014 10:50 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.