Přímá demokracie nebude nikdy v Česku fungovat jako ve Švýcarsku

Idea přímé demokracie, tedy referend, pokouší mnoho občanů, protože si myslí, že je demokratičtější. Zodpovědná politika ale občas vyžaduje nepopulární rozhodnutí, možná jen v demokracii reprezentativní.

Přímá demokracie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Přímá demokracie. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Přímá demokracie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Idylická země na přelomu června a července 1936. Pod palmami na krásné písčité pláži leží na lehátku pár, muž má v klíně hlavu čerstvé manželky nebo nové milenky. Za měsíc jsou oba mrtví. Ona krutou smrtí – její popravě předcházelo znásilnění. Což on neví, protože byl zastřelen o den dva dříve. Proč se to stalo?

Tyto dva nepolitické španělské občany politika nezajímala, ale politika se zajímala o ně. Jak totiž údajně prohlásil bolševický revolucionář Lev Davidovič Bronštejn (Trockij, 1879–1940): „Každý, kdo se nezajímá o politiku, se narodil do špatného století.“ Narodil se do něho i on sám, když mu navzdory jeho angažovanosti v politice stalinský agent Ramón Mercader zatnul horolezecký cepín do hlavy.

V čem se stala v červenci 1936 ve Španělsku chyba? Společnost byla příliš rozdělená, příliš diverzifikovaná. Názorová rozmanitost sice obohacuje, ale příliš rozmanitosti škodí. Chceme názorově jednotnou společnost? Nikoli. Chceme rozmanitou? Ano. Chceme ji ale příliš rozmanitou?

Španělsko v létě 1936 bylo názorově rozmanité – od anarchistů, anarchokomunistů, trockistů, komunistů-stalinistů, socialistů, sociálních demokratů, antiklerikálů, odpůrců monarchie, levicových liberálů na levici až po republikány, bourbonské legitimisty, křesťanské demokraty, klerikály, liberály, konzervativce, fašisty, falangisty, carlisty na pravici. V takové zemi vládnout nelze. Musíte vyvolat (a vyhrát) občanskou válku a hodně lidí zabít, povraždit – z hlediska „systému“ je jedno, zda z levé nebo pravé části.

Rozdělená společnost

Omlouvám se za brutální úvod, ale někdy je kvůli pravdě třeba. Názorově jednotná společnost není ideální, ale ani příliš rozdělená není požehnáním. Balancuje totiž na hraně občanské války, asi nejhorší ze všech, neboť staví proti sobě bratry, matku a dceru, syna a otce. Tvrzení, že mnoho západních demokratických společnost je dnes rozdělených, je banální – americká, polská, a jak ukázaly nedávné prezidentské volby, i česká. Žádná z nich však, doufejme, nesměřuje k občanské válce.

Jednotná společnost není ideální, ale ani příliš rozdělená není požehnáním. Balancuje totiž na hraně občanské války. Tvrzení, že mnoho západních demokratických společnost je dnes rozdělených, je banální. Žádná z nich však, doufejme, nesměřuje k občanské válce.

Rozmanitost názorů do určité míry obohacuje. V demokracii se odehrává a má odehrávat diskuse různých názorů, zájmů a stran. Je to prospěšné pro společnost i demokracii, ale nemůže se odehrávat mezi všemi názory, zájmy a stranami. A je správné, aby se neodehrávala.

Některé názory a postoje jsou totiž natolik nespravedlivé (nikoli extremistické, protože „extrémní“ je výraz pro „okrajový“, velice menšinový, a okrajový či menšinový názor nemusí být nespravedlivý), že diskuse s nimi by je legitimizovala. Každý má různou hranici, s kým ještě diskutuje a s kým už nikoli.

Jsem ochotný diskutovat téměř s každým, ale kdyby mě skupina neonacistů pozvala na diskusi, „proč je správné dokončit holocaust“, skupina komunistů, „proč sovětská intervence v srpnu 1968 byla nezištná, bratrská a správná“ nebo skupina islamistů, „proč je nevěřícím psům třeba uřezat hlavy“, pozvání na tyto diskuse bych odmítl.

Shoda jako pojítko

Je-li ve společnosti jen jeden politický názor, je šedivá a chudá – konformita a stádní myšlení ji ochuzují. Většina nemusí mít ve všem pravdu. Názorové menšiny, názorový disent, mohou společnost obohatit, protože lidé o menšinové kritice většinového názoru začnou přemýšlet a časem se s ní mohou vyrovnat – něco akceptovat, něco odmítnout. Kritika většinového postoje společnosti prospívá.

Je třeba, aby něco občany spojovalo, aby se v něčem shodovali, a trvali na této shodě jako na pojítku, jež mezi nimi vytváří občanské přátelství. V každé politické společnosti, v níž se má vládnout nekrvavě a panovat v ní vnitřní mír, musí existovat minimální politický konsensus, například loajalita k panovníkovi či respekt k ústavě a jejímu dodržování.

Zároveň je třeba, aby něco občany spojovalo, aby se v něčem shodovali, a trvali na této shodě jako na pojítku, jež mezi nimi vytváří občanské přátelství. Bez minimálního konsensu se společnost názorově a politicky fragmentuje, balkanizuje, což může vyústit až v občanskou válku, neboť lidi nic nespojuje. V každé politické společnosti, v níž se má vládnout nekrvavě a panovat v ní vnitřní mír, musí existovat minimální politický konsensus, například loajalita k panovníkovi či respekt k ústavě a jejímu dodržování.

Oním konsensem, tmelem, který dokáže lidi různých názorů spojovat, většinou je národní cítění, vědomí národní sounáležitosti, nacionalismus. To mi příliš nevyhovuje. Pokud jde o patriotismus, nenajdete mnoho větších patriotů, než jsem já, ale v případě nacionalismu není v mém těle ani jedna nacionalistická molekula, dokonce ani jeden nacionalistický atom.

Navzdory tomu má nacionalismus magickou moc – přežívá a ovládá lidi. Čtyřiadevadesátiletý americký historik maďarského původu John Lukacs, jeden z největších expertů na Winstona Churchilla, napsal, že si v minulosti myslel, že největším revolucionářem 20. století byl Vladimír Iljič Lenin, ale nyní si myslí, že Woodrow Wilson, což mě fascinovalo a uvízlo v paměti.

Revoluční teze

Právo národů na sebeurčení, jak ho formuloval 28. americký prezident Wilson (1856–1924) je výbušná, revoluční teze, jež dokázala rozmetat staré multietnické státy a vedla k naprosté změně mezinárodního řádu. Nacionalismus je jednou z nejsilnějších lidských vášní a vede k loajalitě a solidaritě. Předpokládám, že voják Armády ČR by neměl velký problém vystřelit na Afgánce, je-li Tálibánec, ale doufám, že by měl morální a etické zábrany vystřelit na svého českého spoluobčana.

Právo národů na sebeurčení, jak ho formuloval 28. americký prezident Woodrow Wilson (1856–1924) je výbušná, revoluční teze, jež dokázala rozmetat staré multietnické státy a vedla k naprosté změně mezinárodního řádu

Český politolog židovského původu Ernst Gellner (1924–1995), voják československé armády, která v roce 1945 obklíčila francouzské město Dunkerque a jíž jeho německý velitel složil kapitulaci, později profesor na London School of Economics, se proslavil tezí, že národy nevytvořily nacionalismus, ale nacionalismy (nacionalisté) národy. Považoval to za produkt moderny – pro ambiciózní politiky bylo výhodnější vytvořit si národ a pak se stát „vůdcem lidu“.

Souhlasím s Gellnerem, že novověký národ je něco zcela jiného než ten středověký a že nacionalisté (a nacionalismy) vytvořili novověké národy. V minulosti „Francouz“ znamenalo být poddaným francouzského krále, což nemělo nic společného s etnicitou. Dnes „Francouz“ vypovídá o etnicitě.

Produkt novověké sekularizace

Z jakého národa pocházel Karel IV.? (IV., jež používáme, je pořadí evropské, nikoli české; český král toho jména byl první; maďarská historiografie uvádí čísla dvě: podle toho, kolikátým byl králem uherským a císařem rakouským). Byl Karel IV. Čech, Lucemburčan, Francouz, Němec nebo Říman, tedy Ital? Kdyby dostal tuto otázku, zřejmě by ji nechápal a nakonec by asi řekl, že je vším. Sám se totiž považoval především za občana Res Publica Christiana, tedy (západního) křesťanstva, což bylo pro něho důležitější než etnicita.

Nacionalismus byl produktem novověké sekularizace, tedy novopohanský fenomén a náhradní (sekulární) náboženství. Už nikoli občan Res Publica Christiana, ale Francouz, Angličan, Čech, Maďar či novopohanský Němec.

Souhlasím s Gellnerem, že novodobé národy jsou produktem nacionalistů, nikoli však, že v pozadí je mocenský kalkul. Podle mne byl nacionalismus produktem novověké sekularizace, tedy novopohanský fenomén a náhradní (sekulární) náboženství. Už nikoli občan Res Publica Christiana, ale Francouz, Angličan, Čech, Maďar či novopohanský Němec.

Toto povědomí lidi spojuje, ale co když se rozpadne? Co je bude spojovat? Řečeno jinak, co bude lidi spojovat, zmizí-li novopohanské národní cítění? Mnou preferované křesťanstvo to asi nebude. Zmizel by jediný silný tmel, přičemž by za něj neexistovala náhrada, což by bylo horší než novopohanská pověra.

Nikoli politická reforma

Až dosud bylo uvažování o politice založeno na předpokladu, že existuje objektivní realita, nezávislá na lidských rozmarech, kterou lze poznat. Proto lze poznat i realitu o člověku, a toto poznání říká, co je dobrý režim, co je správné a spravedlivé, a jak si máme či mají nám vládnout.

Na odpovědích se neshodneme, máme odlišné názory – někteří jsou monarchisty, jiní republikány, někteří demokraty, jiní stoupenci aristokracie. Někteří na levici vyznávají „sociální spravedlnost“, jiní na pravici „svobodu“. Ale všichni se shodnou, že je něco objektivního, jako je člověk, což by politika měla zohledňovat – že bychom se měli k člověku chovat jako k člověku a nezacházet s ním jako s dobytkem.

Klasické politické myšlení fascinovala dokonalá polis, politická obec, současně však předpokládalo, že je nerealistické a téměř nemožné, aby byla ustavena. Cestou ke štěstí pak není politická reforma, snaha o ideální polis, ale lidské ctnosti. Nemohu-li napravit polis, ostatní lidi, pak alespoň sebe. Budu usilovat o čtyři základní ctnosti, které mě učiní šťastnějším.

Klasické politické myšlení – antické řecké a římské a středověké křesťanské – fascinovala dokonalá polis, politická obec, současně však předpokládalo, že je nerealistické a téměř nemožné, aby byla ustavena – že je pošetilé v to věřit, protože lidé jsou nedokonalí, tedy chybující a hříšní. Cestou ke štěstí pak není politická reforma, snaha o ideální polis, ale lidské ctnosti. Nemohu-li napravit polis, ostatní lidi, pak alespoň sebe. Budu usilovat o čtyři základní ctnosti, které mě učiní šťastnějším.

První je umírněnost, uměřenost v požitcích a vášních, schopnost omezit svou touhu například v sexu, jídle či pití. Druhou je statečnost, odvaha, schopnost překonat strach při obhajobě a obraně toho, co rozum říká, že je správné, či postavit se tomu, co říká, že je nesprávné.

Třetí je praktická moudrost, rozumnost či rozvážnost, jež radí, jak se nejlépe dostat tam, kam chceme – kam rozum říká, že je správné. Podle Aristotela je tato praktická moudrost u politika nejdůležitější. Čtvrtou, a královnou ctností je spravedlnost, jež má vést k tomu, abychom každému dávali, co si zaslouží.

Úsilí o bohatství a moc

Na přelomu 15. a 16. století nastala změna. Renesanční italský filozof Niccolo Machiavelli (1469–1527) se na věci začal dívat jinak. Podle něho fascinace ideálními cíli a snění o dokonalé polis jsou nesmyslné, protože je nelze uskutečnit. Proto snižme svá očekávání a cíle, a usilujme o dosažitelné – o bohatství a moc –, což je politicky uskutečnitelné. Usilujeme-li však o bohatství a moc, musíme zavrhnout ctnosti, protože jsou také jen ideálními cíli.

Podle renesančního italského filozofa Niccoly Machiavelliho (1469–1527) fascinace ideálními cíli a snění o dokonalé polis jsou nesmyslné, protože je nelze uskutečnit. Proto snižme svá očekávání a cíle, a usilujme o dosažitelné – o bohatství a moc –, což je politicky uskutečnitelné. Usilujeme-li však o bohatství a moc, musíme zavrhnout ctnosti, protože jsou také jen ideálními cíli.

Po něm přišla řada myslitelů. Nejprve anglický filozof Thomas Hobbes (1588–1679) a jeho vize, že hlavní lidskou touhou je přežít, a proto má být stát (Leviathan) všemocný a člověku za každou cenu zajistit fyzickou bezpečnost. Následoval anglický filozof John Locke (1632–1704) a jeho vize, že člověk má tři základní přirozená práva – na život, svobodu a na majetek –, jež má zajistit stát.

Francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) tvrdil, že tato lockovská práva nejsou přirozená, ale důsledkem historického procesu, a proto jiným historickým procesem lze vytvořit jinou, lepší společnost na základě společenské smlouvy. Pak přišel německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) a jeho teze, že pravda je historicky podmíněná, tudíž se v dějinách mění, až nastane „konec dějin“, a ustaví se pravda definitivní, za niž „skromně“ považoval svou filozofii.

Poté se objevil německý filozof Karel Marx (1818–1883) a další, mezi nimi německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900), který se Hegelovi vysmál, a prohlásil, že žádná pravda neexistuje, a historickým procesem se neustaví nic pravdivého, a proto zbývá jen „vůle k moci“. A tam nyní jsme.

Konečná stanice Osvětim a Kolyma

Politická a ústavní filozofie předpokládají, že máme vrozená, přirozená práva, která státní moc musí chránit – jejím hlavním důvodem je ochrana práv a uspokojování lidských rozmarů, přání a tužeb. Ale filozofie, naše přesvědčení, říká, že žádná (závazná) pravda neexistuje, všechno jsou jen (subjektivní) názory, myšlenky, představy a dojmy. Proč by však měl stát chránit nějaká naše práva, když neexistují, a jsou to jen naše smyšlenky? A proč by měl s námi zacházet spravedlivě, protože, co je spravedlnost?

V současnosti to nejlépe ukazuje otázka transgenderu. Někteří ji vnímají jako poslední, definitivní osvobození lidstva, vrchol lidské svobody – možnost určit si, kým jsem, kdo jsem. Já to považuji za poslední pokus odříznout se od reality a oprostit, vymanit politické rozhodování od jakéhokoli kontaktu s realitou, vlastně za politické popření reality.

Jste-li biologicky muž a myslíte si o sobě, že jste či byste měl být žena, proč vás nemůžu považovat například za dětskou tříkolku, míchané vajíčko nebo veverku? Na tuto otázku filozofie, včetně politické, jež odmítá existenci objektivní reality nezávislé na lidských dojmech, přáních či vášních, odpovědět neumí. A konečnou stanicí této relativistické politické filozofie je Osvětim a Kolyma.

Je to velmi citlivá otázka a nechci nikomu ublížit ani nikoho zranit. Vím, že se biologie občas „nepovede“ a muž se narodí do ženského těla či opačně. Takové případy existují, ale není jich mnoho. Je však něco jiného tvrdit, že i když jsem biologicky muž, a myslím si, že jsem žena, či bych měl být ženou (a opačně), pak na základě svého přesvědčení ženou jsem.

A všichni toto mé přesvědčení musejí respektovat, souhlasit s ním a uznávat ho – a na základě toho akceptovat mé právo navštěvovat toalety, sprchy, šatny dle vlastního výběru.

Je-li jediným důvodem pro tento požadavek nikoli kontakt s realitou, ale vlastní přání, tedy svévole, proč by ostatní nemohli postupovat stejně svévolně a tento požadavek neakceptovat? Jste-li biologicky muž a myslíte si o sobě, že jste či byste měl být žena, proč vás nemůžu považovat například za dětskou tříkolku, míchané vajíčko nebo veverku?

Na tuto otázku filozofie, včetně politické, jež odmítá existenci objektivní reality nezávislé na lidských dojmech, přáních či vášních, odpovědět neumí. A konečnou stanicí této relativistické politické filozofie je Osvětim a Kolyma.

Unikátní Švýcarsko

Jednou z idejí, které prý pomáhají vládě lidu, je ta přímé demokracie, tedy referend. Idea přímé demokracie neustále pokouší mnoho občanů, protože si myslí, že je demokratičtější – ve smyslu dokonalejší. Opak je pravdou. Za příklad fungující přímé demokracie se používá Švýcarsko, kde přímá demokracie funguje a má tradici, zapomíná se však, že nemusejí být přenosné do jiných společností.

Za příklad fungující přímé demokracie se používá Švýcarsko, kde přímá demokracie funguje a má tradici, zapomíná se však, že nemusejí být přenosné do jiných společností. Švýcarsko je unikátní, nepodobá se žádné jiné zemi na světě.

Někteří obdivují skandinávský sociální model a chtěli by jej přenést do Česka. Šlo by to, kdyby u nás žili Skandinávci, bohužel nežijí. Češi nemají mentalitu Skandinávců ochotných platit vysoké daně a neochotných ke korupci, a proto u nás skandinávský model fungovat nemůže. Také britský model – absence psané ústavy – by téměř v každé jiné společnosti způsobil katastrofu, svévolnou moc státu nekorigovanou a nesvázanou ústavou. V Británii tento model díky tradicím a precedentům funguje, což neznamená, že by fungoval i jinde.

Švýcarsko je unikátní, nepodobá se žádné jiné zemi na světě – před vznikem současné dopravy trvala cesta z jednoho alpského údolí do druhého několik dní, hovoří se v něm minimálně čtyřmi jazyky a Švýcaři vyznávají několik náboženských denominací, přičemž mají silnou společnou švýcarskou identitu, což jinde neexistuje.

Švýcarsko je země, kde se lidé v kantonech velmi dobře znají – více než spoluobčané v jiných zemích – a za své životy a bezpečnost si vzájemně ručí. Výdaje na obranu jsou vysoké, muži povinně vlastní zbraně a celé vesnice společně děla či houfnice, jejichž části jsou uložené na různých místech, jež však lze snadno složit do fungující zbraně. Švýcaři patří k nejvyzbrojenějším na světě a zároveň mají nízký počet vražd.

Neuskutečnitelná stejná mentalita

Ve Švýcarsku 25. července 1940, v průběhu druhé světové války, kdy již Francie padla a byla okupovaná, začínala letecká bitva o Británii a Hitler zvažoval obsadit Švýcarsko, vrchní velitel švýcarské armády generál Henri Guisan pozval celý důstojnický sbor na pláň Rütli nad Luzernským jezerem, kde se podle legendy sešli v roce 1291 zástupci tří kantonů a přísahali si loajalitu, čímž vznikl zárodek budoucí švýcarské konfederace.

Pokud by v Česku měla přímá demokracie fungovat jako ve Švýcarsku, museli bychom českou kotlinu osídlit Švýcary, nebo alespoň zajistit, aby Češi měli stejnou mentalitu jako Švýcaři. Pokud se to nepodaří, zavedení přímé demokracie by v Česku bylo krokem k vládě emocí, nálad, davů, demagogie a nezodpovědnosti.

Guisan ve velmi medializovaném projevu důstojníkům oznámil, že se Švýcarsko bude bránit nacistické agresi za každou cenu, nikdy se nevzdá, v případě okupace přejde ke guerillové válce a důstojníkům rozkázal bojovat do posledního náboje, a když jim munice dojde, nasadit bajonety a bojovat dál. A dodal, že v decentralizovaném Švýcarsku ani federální prezident nebude moci podepsat kapitulaci, a kdyby rozhlas tvrdil, že kapitulace byla uzavřena, mají to považovat za lži nepřítele a bojovat až do konce.

Tento projev zapůsobil na mnohé, včetně Hitlera. Ten sice věděl, že by Švýcarsko nakonec dobyl, ale za cenu neúměrných ztrát, proto se rozhodl nechat ho zatím na pokoji a vypořádat se s ním, až válku v Evropě vyhraje, což se mu naštěstí nepodařilo. Švýcarský postoj se výrazně lišil od českého ve stejné době. Lidé s touto mentalitou, ochotní bránit svou zemi do poslední kapky krve, mohou o ní zodpovědně spolurozhodovat v referendech. Míra jejich vzájemné důvěry a spoluodpovědnosti je natolik vysoká, že výsledky referend budou zodpovědné.

Pokud by v Česku měla přímá demokracie fungovat jako ve Švýcarsku, museli bychom českou kotlinu osídlit Švýcary, nebo alespoň zajistit, aby Češi měli stejnou mentalitu jako Švýcaři. Pokud se to nepodaří – a ohledně našich schopností změnit se ve Švýcary je třeba být skeptický –, zavedení přímé demokracie by v Česku bylo krokem k vládě emocí, nálad, davů, demagogie a nezodpovědnosti. Důvodů je několik.

Naivní názor

Především je třeba se zbavit naivního názoru, že demokracie je vyšším stadiem vlády než monarchie či aristokracie – že primitivnější lidé v minulosti měli monarchii a aristokracii, a až my a další vyspělejší máme demokracii. Ve skutečnosti demokracii v 5. století před naším letopočtem vyzkoušely Atény a navzdory období slávy a triumfu za Perikla po jeho smrti zdegenerovala, ovládali ji demagogové a jako forma vlády nebyla úspěšná.

Je třeba se zbavit naivního názoru, že demokracie je vyšším stadiem vlády než monarchie či aristokracie – že primitivnější lidé v minulosti měli monarchii a aristokracii, a až my a další vyspělejší máme demokracii

Byla to demokracie přímá, a když seriozní myslitelé hledali příčinu jejího selhání, za její největší chybu považovali nevzdělanost občanů a jejich sklon podléhat emocím a demagogům. Proto doporučovali vládu vzdělané menšiny, tedy monarchii či aristokracii. Vzdělat několik jedinců je snazší než všechny občany – korunního prince lze snadněji od narození vzdělávat ve schopnosti vládnout rozumně než celou populaci.

Silný protidemokratický pocit vládl 2200 let, až na konci 18. století otcové-zakladatelé americké republiky demokracii rehabilitovali tím, že z přímé učinili nepřímou. V ní občané nerozhodují v referendech, ale volí své reprezentanty (poslance, senátory, prezidenta), kteří rozhodují.

Reprezentativní demokracie

Říká se tomu také reprezentativní či zastupitelská demokracie a její výhoda oproti přímé demokracii spočívá v tom, že umožňuje lepší zvažování, posuzování okolností, deliberaci, což se odehrává v Parlamentu a jeho výborech, tedy v relativně malém počtu lidí, a tudíž je uskutečnitelná. Detailní odborná diskuse v celé společnosti není možná kvůli počtu obyvatel (maximálně v malých švýcarských kantonech).

Argument ve prospěch reprezentativní demokracie nespočívá v tom, že poslanci jsou lepší či rozumnější než ti, kdo je volí, ale že díky jejich počtu se může odehrávat deliberace, zvažování. Naopak, v referendech a kampaních dostávají více prostoru emoce a dojmy.

Argument ve prospěch reprezentativní demokracie tedy nespočívá v tom, že poslanci jsou lepší či rozumnější než ti, kdo je volí, ale že díky jejich počtu se může odehrávat deliberace, zvažování. Naopak, v referendech a kampaních dostávají více prostoru emoce a dojmy. Proto by, kdybychom neměli volby, mělo smysl vybrat náhodně 200 občanů a učinit z nich poslance – jejich rozhodování by díky diskusím v Parlamentu bylo z dlouhodobého hlediska rozumnější než referendy.

Tím se dostáváme k druhé hlavní výhodě zastupitelské demokracie oproti přímé – zodpovědná rozhodnutí bývají občas nepopulární, navzdory tomu správná. V referendu z principu nikdy neprojde nic nepopulárního, vždy jen to, co je u většiny hlasujících populární. Zodpovědná politika ale občas vyžaduje nepopulární rozhodnutí, jež jsou možná jen v demokracii reprezentativní.

Odvolatelnost politiků

Poslanec, senátor, prezident udělají, co považují za správné, a mohou doufat, že do příštích voleb se správnost jejich rozhodnutí projeví, nebo své voliče přesvědčí o vlastním názoru a ti ho odmění za statečnost a principiální postoj, popřípadě nikoli a občané si zvolí jiné zastupitele. Tito zastupitelé však vědí, že udělali, co považovali za správné.

Předčasná odvolatelnost politiků způsobí, že z politiky zmizí statečnost, odvaha a principiálnost. Politici mají být odvolatelní, ale až v řádných příštích volbách, nikoli předčasně uprostřed volebního období.

V tomto ohledu se jeví odvolatelnost zastupitelů obrovskou chybou. Politik, chce-li být státníkem, musí dostat šanci uskutečnit svůj program a ví, že obsahuje aspekty nepopulární i populární. Nepopulární se projeví dříve, populární většinou později. Když učiní nepopulární rozhodnutí a bude okamžitě odvolán, nebude moci svůj program uskutečnit, aby po dané době byly vidět jeho výsledky. A nikdo jiný to nebude zkoušet. Politici nebudou státníky, nýbrž bezpáteřní lidé bez názoru, kteří budou neustále sledovat, odkud vane vítr.

Předčasná odvolatelnost politiků způsobí, že z politiky zmizí statečnost, odvaha a principiálnost. Politici mají být odvolatelní, ale až v řádných příštích volbách, nikoli předčasně uprostřed volebního období. Tak by se zodpovědná politika mimo dnešní perspektivu dělat nedala.

Vyvrácení myšlenky

Tento problém byl už dávno rozpoznán a popsán. Britský, původem irský politik a myslitel Edmund Burke (1729–1797) s myšlenkou přímé demokracie polemizoval a vyvrátil ji. Podle něho, aby demokracie mohla fungovat, byla zodpovědná a neměnila se ve vrtošivé a pomíjivé emoce davu, jak se stalo starověké aténské přímé demokracii, poslanec by měl být zastupitelem, reprezentantem svých voličů, nikoli jejich delegátem.

Britský, původem irský politik a myslitel Edmund Burke (1729–1797) s myšlenkou přímé demokracie polemizoval a vyvrátil ji

Ten jen tlumočí názory těch, kdo ho delegují, reprezentant (či zastupitel) své voliče reprezentuje – vyberou si ho, protože mu důvěřují, a podle svého nejlepšího úsudku a svědomí prosazuje, co je pro ně spravedlivé či prozíravé. Burke napsal:

„Reprezentant má povinnost obětovat svůj klid, své potěšení, svou spokojenost těm jeho voličů; a především, vždy a ve všech případech upřednostňovat jejich zájmy před svými. Ale své názory, svůj úsudek, své svědomí jim obětovat nesmí, ani žádnému jinému člověku či skupině osob. Váš zastupitel dluží vám, svým voličům, nejen svou pracovitost, ale i svůj úsudek; a zradil by vás, nikoli vám sloužil, kdyby ho obětoval vašemu mínění.“