Příklad Tomáše Halíka aneb Jak být otevřený vůči rozmanitosti světa

Kultivace duchovního života člověka a odpovědné hledání jeho smyslu je hlavním cílem katolického kněze, jenž letos získal Templetonovu cenu.

Martin Kočí 1.4.2014
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Isifa/MAFRA/Jan ZátorskýČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Český katolický teolog Karel Skalický v předmluvě ke knize katolického kněze a teologa Tomáše Halíka Víra a kultura z roku 1995 napsal, že váha jeho práce je trojí, protože v sobě spojuje přínos v oblasti kulturní, teologické a duchovně-morální. Rozhodnutí Templetonovy nadace udělit Tomáši Halíkovi svou cenu potvrzuje, že zmíněná charakteristika neplatí pouze o této Halíkově knize, ale i o jeho myšlenkovém a životním odkazu jako celku. Nad tímto odkazem se zamýšlí Martin Kočí.

Tomáš Halík je držitelem mnoha významných ocenění. V roce 2010 mu byla udělena cena Romana Guardiniho za jeho příspěvek k interpretaci současné kultury a společnosti. V roce 2011 obdržel cenu Evropské společnosti pro katolickou teologii za nejlepší teologickou knihu roku.

Vedle toho Tomáše Halíka vyznamenalo mnoho veřejných i náboženských institucí za jeho příspěvek k mezináboženskému dialogu a porozumění mezi lidmi různých kultur. Média si téměř všech těchto poct českému profesorovi všimla. Proč tedy věnovat speciální pozornost Templetonově ceně?

Dalo by se říct, že prolínání světů není pouze název jedné z Halíkových knih, ale jeho životním stylem

Pomineme-li vysokou finanční odměnu, která je s cenou spojena a která rozhodně není jejím nejdůležitějším aspektem, pak výjimečnost této „nobelovky za náboženství“ spočívá v její závaznosti jak pro oceněného, tak pro celou Českou republiku.

Spojení tří kvalit

Tomáš Halík byl zahrnut do vybrané společnosti. Desmond Tutu, dalajláma, Matka Tereza, Alexandr Solženicyn, bratr Roger z Taizé, Charles Taylor, John Polkinghorne, Michael Novak a mnoho dalších mezi sebou vítá české filozofa náboženství, teologa, sociologa a katolického kněze v jedné osobě.

Od roku 1972 byla Templetonova cena udělena více než 40 významných lidem. Osobnosti těch, kteří byli v minulosti oceněni, charakterizuje jedna nebo více z následujících kvalit:

  • hodnotný akademický výzkum;
  • inspirující pastorační práce;
  • osobní odvaha ve veřejném životě.

V případě Tomáše Halíka se všechny tyto tři kvality spojují v příběhu jediného života. Halík byl v době totalitního režimu jednou z významných osobností náboženského a intelektuálního disentu a dnes ho vedle univerzitní katedry lze vidět stát i za kostelní kazatelnou. Dalo by se říct, že prolínání světů není pouze název jedné z Halíkových knih, ale jeho životním stylem.

Spojování protikladů

Halík v sobě spojuje akademika, katolického kněze a veřejného intelektuála. To je v českém kontextu téměř sebevražedná kombinace. V Halíkově díle se diskutují otázky víry a ateismu, myšlenky křesťanství i inspirace z ostatních náboženství, mystika a vysoká teologie.

Forma křesťanství, kterou katolický kněz a teolog Tomáš Halík přijal za svou, ho spíše podporovala ve spojování protikladůPro leckoho to může znít paradoxně, ale otevřenosti vůči rozmanitosti světa Halíka nenaučila sekulární nenáboženská společnost, ale právě jeho duchovní domov katolické tradice. Halík se ve svých knihách neustále vrací k myšlence, že svět náboženství a víry nelze redukovat na mediálně populární obraz otročení předpisům, zákonům a přikázáním. Opak je pravdou, svět náboženství a víry je dynamický prostor charakteristický množstvím palčivých otázek a pochybností, které člověka nemohou nechat klidným.

Halík zúročuje svoji zkušenost z života podzemní církve v období totalitního režimu. V situaci po roce 1968 se naučil v disidentském prostředí diskutovat rozličné názory s rozdílnými intelektuálními osobnostmi – od konzervativních katolíků přes agnostické filozofy až po reformní komunisty.

Rovněž forma křesťanství, kterou přijal za svou, Halíka spíše podporovala ve spojování protikladů. Vždy obdivoval intelektuální svěžest britského katolicismu, který jako menšinový náboženský proud vynikal nápaditostí a otevřeností ve srovnání s přísným a spíše do sebe uzavřeným puritanismem. V těchto končinách nalezl Halík také svůj „hlas“, kterým se s oblibou vyjadřuje dodnes – teologickou esej, která je běžnému čtenáři přístupná, aniž by musela slevit s intelektuální náročnosti.

Po pádu totalitního režimu se pak Halíkovi otevřel svět. Přednášel snad na všech významných univerzitách, navštívil všech šest kontinentů a věnoval se studiu světových náboženství. S Václavem Havlem se podílel (a sám se dodnes podílí) na organizování Fóra 2000, které do české metropole každoročně přiváží vůdčí osobnosti současného světa.

Vzájemné obohacení

Tomáše Halíka jsme si zvykli vnímat jako komentátora veřejného života a autora populárních knih o duchovním životě. Každý rok se v předvánočním období objeví na pultech nová kniha „z poustevny“. Halíkovi příznivci i odpůrci si knihu opatří a hledají, zda se objeví nějaká nová originální myšlenka, které by se dalo chytit.

Domnívám se, že Tomáš Halík nepíše svoje knihy za účelem přinést za každou cenu něco nového a originálního. Jeho publikační vytrvalost, trpělivost s otázkami a diskuse s mysliteli světového významu, kterou na svých stránkách vede, je vyjádřením Halíkovy vize náboženského světa, potažmo církve jako školy lidstva.

Halík ukazuje, že náboženství ani ateismus nejsou jednoznačné konstanty současného světa. Poukazuje na krizi, která zasáhla povrchní zbožnost stejně jako povrchní bezbožnost, tedy ateismus. Krizi ovšem vnímá jako šanci k vzájemnému obohacení. Svět víry se musí od ateismu učit „zabít“ falešné bůžky a svět nevíry, která je svým způsobem také jistým typem víry, se může od náboženství učit trpělivosti.

Nevyléčitelně náboženský člověk

Není náhoda, že Halíkova nejúspěšnější kniha Vzdáleným nablízku nese téměř ve všech svých zahraničních jazykových mutacích název Trpělivost s Bohem. V trpělivosti s tajemstvím vlastního bytí nachází Halík existenciální hlubinu každého člověka.

V trpělivosti s tajemstvím vlastního bytí nachází Halík existenciální hlubinu každého člověka

Biblický příběh Zachea, který se schoval do koruny stromu, aby mohl spatřit Ježíše z Nazareta, slouží jako ilustrace tohoto hlubinného rozměru lidské existence. Halíkovy knihy jsou bestsellery mimo jiné proto, že nám pomáhají zvídavého Zachea objevit v každém z nás. Člověk se zkrátka zdá být nevyléčitelně náboženský.

Halík však nepředkládá tyto své myšlenky jako nějakou jednoduchou misionářskou strategii, aby nakonec čtenáře „uchvátil“ do své církve. Podstatou Halíkovy snahy je „obrátit“ své čtenáře a posluchače od povrchního způsobu života k životu v pravdě a zodpovědnosti vůči jejímu hledání. Kultivace duchovního rozměru lidského bytí a zodpovědné hledání smyslu života je základním cílem Halíkova úsilí.

Uznání i kritika

Nelze zapomínat, že osoba pátera Halíka vzbuzuje vedle obdivu a uznání i mnohé kritické až kritizující reakce. Kolegy akademiky bývá obviňován z eklekticismu a nedostatečné vědeckosti. Vzpomeňme na kauzu ohledně „(ne)vědeckosti“ Halíkových knih a jejich (ne)vyškrtnutí ze seznamu RIV.

Spory o Halíkovu intelektuální zdatnost a jeho místo v akademickém prostředí by snad mohly ustat i v zemi uprostřed Evropy

Halík ovšem pobuřuje i své souvěrce. Pro jedny je nenapravitelný liberál, pro druhé přílišný konzervativec. Liberály štve svou úctou k tradici vlastní církve i svým spíše konzervativním politickým viděním světa. Tradicionalistické konzervativce pak svým odporem k fundamentalismu a vůbec asi tím, že si dovoluje lidem plést hlavu přemýšlením o náboženství. A jak se to má s kolegy akademiky?

Některé z nich asi Halík štve prostě svým úspěchem. Ten byl ovšem nyní korunován Templetonovou cenou, které se nikoliv neprávem přezdívá „nobelovka za náboženství“. Spory o Halíkovu intelektuální zdatnost a jeho místo v akademickém prostředí by tedy snad už mohly s konečnou platností ustat i v jeho malé zemi uprostřed Evropy.

Závazek pro všechny

Převzetím Templetonovy ceny se Tomáš Halík stal reprezentantem České republiky v oblasti morální a intelektuální, a kamkoliv v zahraničí přijede, bude tímto způsobem vnímán. Paradoxem je, že sekulární Česko reprezentuje katolický kněz, univerzitní profesor a veřejný intelektuál. Zkrátka typ osobnosti, která to mezi námi Čechy nikdy neměla a nebude mít jednoduché.

V této souvislosti se vybavuje situace z období konce prezidentského mandátu Václava Havla, jenž se v té době nechal slyšet, že by si za svého nástupce na Pražském hradě přál právě Tomáše Halíka. Ten o této možnosti přemýšlel a ze svého dilematu, zda opustit univerzitní katedru a kostelní kazatelnu a vstoupit do světa velké politiky, se dokonce „vypsal“ v knize Co je bez chvění, není pevné.

Ať už Halíkovy názory sdílíme, anebo s nimi polemizujeme, rozhodně bychom měli našeho bratra Tomáše brát vážně

Zřejmě převážila touha zůstat nablízku studentům a hledajícím Zacheům. Byť tedy Tomáš Halík přání Václava Havla nevyslyšel, nyní se stal (minimálně pro zahraniční veřejnost) jeho nástupcem coby morální a intelektuální autority z té malé země ve středu Evropy. Pro Tomáše Halíka je to bezpochyby velký závazek.

Nabízí se však otázka, zda to není závazek pro náš všechny. Závazek v ohledu, jak vnímáme roli veřejných intelektuálů v naší společnosti. Závazek brát hrdiny našeho národa, tedy učitele a myslitele, vážně. Ať už Halíkovy názory sdílíme, anebo s nimi polemizujeme, rozhodně bychom měli našeho bratra Tomáše brát vážně.

Cermans ... ... 12:37 24.3.2014
křivan 16,00 neprší 16,00 neprší 15:09 24.3.2014
Jiří Talacko Bohužel jsem si to... 21:29 23.3.2014

Počet příspěvků: 34, poslední 28.4.2014 12:57 Zobrazuji posledních 34 příspěvků.