Příčiny arabského jara aneb Západ a umírnění islamisté

Proč v blízkovýchodních zemích islám zažívá renesanci? Odpověď nespočívá v politice, ale v sociologii či antropologii. Náboženství má mnoho funkcí a jedna z nich je kulturně-ideová, která přesahuje rámec rodů a kmenů. Neagresivní režim umírněných islamistů je jedinou realistickou variantou pro dlouhodobou stabilitu. Píše Vít Kučík.

Stoupenci svrženého prezidenta Muhammada Mursího prchají před slzným plynem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Stoupenci svrženého prezidenta Muhammada Mursího prchají před slzným plynem. | foto: Reuters
Stoupenci svrženého prezidenta Muhammada Mursího prchají před slzným plynem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Hodnocení převratných událostí v muslimských zemích v roce 2011, takzvaného arabského jara, bylo původně pozitivní, časem se však změnilo v negativní. Jejich příčiny nejsou politické, ale podstatně hlubší – zejména sociologické a antropologické. Země, jako je Egypt či Tunisko, v nichž se například odehrály, si musejí při budování státnosti projít islamistickým stadiem, a je v dlouhodobém zájmu Západu tomuto procesu příliš nebránit.

Podle převládající sociologické teorie je státnost zatím nejvyšším stupněm v organizaci lidské společnosti. Ta začíná tlupami a malými rody, které se v dějinách spojovaly v kmeny, kmenové svazy, které pak budovaly – či byly začleňovány – do feudálních kmenových říší. Tyto procesy jsou víceméně spontánní, tedy nezávislé na vůli lidí z mocenského centra.

Proces organizace společností

V předstátních společnostech je moc daná původem, tedy pozicí v rodové struktuře, nikoli hlasováním. Kmenový svaz vede nejsilnější kmen v čele s nejvlivnějším rodem, v jehož rámci má rozhodující slovo nejváženější rodina, a v ní její hlava, zpravidla náčelník či monarcha celku. Pokud se objeví jednotlivec s ambicemi, hlavní otázka ostatních zní: Co jsi zač? – ve smyslu jeho pozice v příbuzenské struktuře. A až poté otázka: Co přinášíš, co umíš?

Je nemyslitelné, aby se o vedení ucházel někdo z bezvýznamné rodiny a ostatní mocné rody mu předaly vliv. V naprosto výjimečných, spíše teoretických než reálných situacích by ho musely „adoptovat“, tedy sňatkem či jinak umístit do náležité rodové pozice. Je zřejmé, že v těchto systémech založených na příbuzenských vazbách nemá hlasování o politických programech, které tvoří základ pluralitní demokracie, smysl.

Kmenová skupina se mění v národ nikoli vyhlášením státnosti a sepsáním ústavy v mocenském centru, ale když se většina lidí začne cítit více příslušníky národa než daného kmene či rodu

Další stadium organizace lidských společností sociologové nazývají „velký předěl“ – přechod od kmenových ke státním strukturám. Odborníci sice mají odlišné názory na to, zda je tento přechod skokový, či plynulý, popřípadě na jeho mezifáze, ale shodují se, že jde o zásadní kvalitativní změnu. Příbuzenské rodové vazby ustupují do pozadí, moc je institucionalizována a legitimizována jiným způsobem, v moderní době například vůlí lidu prostřednictvím voleb.

Proces pokračuje na základě měnící se identity lidí – kmenová skupina se mění v národ nikoli vyhlášením státnosti a sepsáním ústavy v mocenském centru, ale když se většina lidí začne cítit více příslušníky národa než daného kmene či rodu. To jednak trvá velmi dlouho – spíše staletí než desetiletí –, jednak se děje spontánně, tudíž lze jen obtížně ovlivnit politickým inženýrstvím.

Bouřlivý vývoj jako v Evropě

Tím se dostáváme k jádru problému velké části blízkovýchodního a severoafrického regionu. Mnoho tamních zemí bylo a je v předstátních, protostátních stadiích – organizační formu státnosti jim vnutily vnější sily a udržovaly ji dlouhou dobu. Tyto země byly násilím začleněny do impéria islámského – Osmanské říše – nebo západního – jako kolonie či protektorát Velké Británie či Francie.

Poté, co se tato impéria ve 20. století zhroutila, hranice nových nástupnických států načrtly od stolu velmoci a pohromadě udržely diktatury kmenů, které dokázaly nejlépe spolupracovat s hlavní mocností a přežívaly desetiletí spíše díky podpoře zvnějšku než vnitřní stabilitě. Každá země je specifická, ale tento scénář v podstatě odpovídá většině arabských i afrických zemí – Sýrie a Irák jsou nejtypičtější, ale platí i pro Jordánsko, Írán, Saúdskou Arábii, Libyi či Alžírsko.

Blízkovýchodní společnosti se v uplynulých desetiletích vyvíjely podobně bouřlivě jako evropské na začátku industrializace, ale mnohem rychleji

Proč se tyto diktatury, které se několik desetiletí zdály stabilní, začaly hroutit? Odpověď neposkytne jen politika – takový pohled je příliš jednostranný a vede k nesmyslným, většinou konspiračním teoriím. Blízkovýchodní společnosti se v uplynulých desetiletích vyvíjely podobně bouřlivě jako evropské na začátku industrializace, ale mnohem rychleji.

Industrializace se odehrává společně s urbanizací, přičemž podstatná část společnosti opouští svá pole, pastviny a vesnice a vydává se do měst za lepším životem. Ve velkých městech se však rodové struktury trhají, míchají a tají ve prospěch vazeb občanských a třídních – jde o „tavící kotle“, ve kterých se rodí občané, státnost, občanská a s ní spojená národní identita, z níž vyplývají požadavky.

Jak zabránit chaosu

Protesty arabského jara začaly výkřikem nezaměstnaného Tunisana, odehrávaly se výhradně ve velkých městech a mladá, maximálně střední generace v nich požadovala větší práva a svobody. Mimo tato města ale panoval klid.

Rodící se, zatím nepočetná velkoměstská občanská třída poslední generace má své zájmy a očekávání, které dlouholeté diktatury nebyly schopné splnit, ale jež se neshodovaly s těmi většiny v malých sídlech a na vesnicích. Proto revoltu především představovaly protesty a boj na barikádách, což sice často vedlo ke svržení vlády, ale nikde kromě Tuniska tato činnost nestačila k nastolení nového stabilního společenského řádu.

Území, na němž vládne chaos, a zmítají jím kmenové boje, nerespektuje státní hranice a svou nestabilitu šíří do okolních oblastí, ať už tam je, nebo není nějaký jiný stát

V Egyptě se ve volbách projevil hlas většiny mimo metropoli, která kvůli obavě z kulturního chaosu zvolila konzervativní islámské síly. V Sýrii, Iráku, Jemenu a Libyi se silou udržovaný stát ihned rozložil na soupeřící kmenové frakce, v jejichž válce nemají volby smysl. V Kataru, Bahrajnu, Maroku a v jistém smyslu i v Íránu nebyly protesty natolik silné, aby je vládnoucí moc nedokázala zvládnout kombinací represí a ústupků.

Proč Západ vnucuje státní formu územím, které na ni nejsou připravená? Protože nemá mnoho jiných možností. Nejde jen o to, že pro ostatní státy je pohodlnější mít odpovídajícího partnera ve formě vlády, která se může prokázat aspoň nějakou legitimitou a má svoje území pod kontrolou. Podstatnější je, že území, na němž vládne chaos, a zmítají jím kmenové boje, nerespektuje státní hranice a svou nestabilitu šíří do okolních oblastí, ať už tam je, nebo není nějaký jiný stát.

Partnerem pro kmeny jsou totiž sousední kmeny, nikoliv státy. Proto blízké či vzdálené mocnosti dané kmenové území buď násilím začlenily do svého a podřídily vlastní vládě, nebo zřídily nějaký druh protektorátu či zvenku podporovaly místní vládce, kteří byli schopní vládnout a udržet pořádek.

Náboženství jako společenský kód

Proč jsou blízkovýchodní země natolik nábožensky orientované? Proč v nich islám zažívá fundamentální renesanci? Odpověď opět nespočívá v politice, ale spíše v sociologii či přesněji v antropologii. Náboženství má mnoho funkcí a jedna z nich je kulturně-ideová, která přesahuje rámec jednotlivých rodů a kmenů.

Ke spolupráci je třeba vzájemná důvěra, a to mezi těmi spojenými nejen společným jazykem, ale i společenským kódem, jehož součástí jsou typické situace, a jak se v nich chovat – co je slušné, čestné a správné, a co naopak zavrženíhodné. Tímto kódem je náboženství, jež umožňuje širší identitu než úzce pojatý kmen, a důvěru mezi lidmi, aniž by byli v příbuzenském vztahu a dokonce se ani nikdy neviděli.

Náboženstvíumožňuje širší identitu než úzce pojatý kmen a důvěru mezi lidmi, aniž by byli v příbuzenském vztahu a dokonce se ani nikdy neviděli

Proto jsou rodící se blízkovýchodní státy natolik islamistické a islám hraje klíčovou roli v jejich spontánní konstituci „zdola“. Ve středověku hrál v Evropě podobnou roli katolicismus. Islámský stát je sice extrémní příklad, ale i ten ukazuje, že jeho šéf Abu Bakr al Bagdádí mohl vybudovat svou rozsáhlou říši jen na silně náboženském, nikoli kmenovém základě.

Příčinou klíčového vlivu náboženství v blízkovýchodních a severoafrických společnostech není povaha islámu – stejnou roli by hrálo jakékoliv jiné náboženství, které by ve zdejších poměrech mělo tradici. A ani povaha místních lidí – stejně nábožensky zapálených bylo i mnoho národů v různých dobách ve srovnatelných podmínkách, včetně těch evropských. Příčinou je situace daných společností, které náboženství potřebují jako nástroj k dalšímu stadiu své konstituce.

Fundamentalistické režimy

Pro Západ není toto stadium nijak příjemné. S tvrdými diktaturami, jako byly iráckého Saddáma Husajna, egyptského Husního Mubáraka či libyjského Muammara Kaddáfího, se mu často dařilo jednat lépe než s fanatickými náboženskými vůdci s lidovou podporou, popřípadě se zeměmi, v nichž vládne anarchie a kterými zmítají kmenové boje. Tyto diktatury však byly vnitřně velmi nestabilní, a jak ukázal rok 2011, stabilitu většinou nebylo možné udržet ani extrémními represemi. Umělé oddalování jejich náboženského stadia pak jen konzervuje tuto nestabilitu a odsouvá nutné změny.

Pro Západ jsou fundamentalistické režimy z krátkodobého hlediska nevýhodnými partnery. Z dlouhodobého však představují předstupeň pro společnost budovanou „zdola“.

„Arabský svět si musí svoji fundamentalistickou fázi odžít. Skutečnost, že egyptská armáda za chápavého přihlížení Západu v červenci a srpnu 2013 zmasakrovala na dva tisíce stoupenců demokraticky zvoleného prezidenta a parlamentu, není vítězství egyptského lidu, a ani Západu. Možná je to oddálení problému o 20 let,“ říká český arabista Miloš Mendel v rozhovoru pro časopis A2.

Doba každého fundamentalistického stadia je omezená – končí buď umírněním, sleduje-li nálady svých lidí, anebo pádem, pokud se snaží udržet u moci proti jejich vůli příliš dlouho. Pro Západ jsou fundamentalistické režimy z krátkodobého hlediska nevýhodnými partnery. Z dlouhodobého však představují předstupeň pro společnost budovanou „zdola“ a opírající se o reálnější identitu širokých vrstev obyvatel, a proto jsou stabilnější než předchozí režimy.

Čtyři blízkovýchodní varianty

Jaký typ blízkovýchodního režimu je pro Západ nejvýhodnější? Nabízejí se čtyři – anarchistická zóna, agresivní fundamentalisté, spolupracující diktatura a umírnění islamisté. Z utilitárního hlediska jsou nejhorší anarchistické zóny, jako je Somálsko či části Libye a Jemenu, kde neexistuje stát a zmítají jimi kmenové boje. Nerespektují totiž hranice, destabilizují sousední území a jsou útočištěm všeho, čemu se pod státní autoritou nedaří – například obchodu s drogami, zbraněmi a otroky a zejména mezinárodního terorismu.

Jen o trochu lepší jsou režimy agresivních fundamentalistů, kterým se podařilo ovládnout klíčové státní instituce, například Tálibán v Afghánistánu nebo Islámský stát. Podobně jsou na tom diktatury, které přestaly spolupracovat s mezinárodním společenstvím. U těch je riziko v určitém okamžiku pro jejich okolí vyšší než v případě jejich pádu a následného chaosu. Tyto režimy nejsou výhodné krátkodobě ani dlouhodobě a většinou bývá málo možných reakcí vedle naprosté izolace či přímého vojenského zásahu.

Spolupracující diktatura tvrdými represemi kontroluje dané území a jeho kmeny a současně je schopná spolupracovat s mezinárodním společenstvím

Mnohem lepší variantou je spolupracující diktatura, která tvrdými represemi kontroluje dané území a jeho kmeny a současně je schopná spolupracovat s mezinárodním společenstvím. Tato výhoda však je krátkodobá, protože se dříve či, později tento režim stane nestabilním. Tím staví Západ před dilema – buď podporovat diktátora, který musí kvůli udržení moci stupňovat represe, čímž Západ popírá vlastní principy, nebo tohoto diktátora nechat padnout a riskovat anarchistickou či fundamentalistickou variantu.

To byl v minulosti Kaddáfího a Mubárakův případ a v současnosti syrského prezidenta Bašára Asada. Západ si sice přál, aby tyto režimy fungovaly stejně jako dosud, ale z vnitřních důvodů to nebylo možné. Z dlouhodobého hlediska tedy i tato varianta představuje riziko a vede k neřešitelným situacím.

Příklad Maroka

Neagresivní režim umírněných islamistů stanovený „zdola“ a svou povahou islamistický, neboť náboženství představuje společný jmenovatel kmenových frakcí, je jedinou realistickou variantou, která splňuje nárok dlouhodobé stability i relativně bezkonfliktního soužití s okolním světem.

Maroko ukazuje, že režim umírněných islamistů je dostatečně stabilní i v revolučních dobách a současně schopný spolupráce se světovým společenstvím i pozvolného vývoje k modernitě

Tento režim sice nesplňuje západní liberální představy, ale Západ s ním bude moci aspoň v omezené míře spolupracovat, protože díky většinovému konsensu nebude používat masové represe. K tomuto ideálu se přibližuje například Maroko či Tunisko. Je však otázkou, zda se k němu vydal i Egypt po vítězství Muslimského bratrstva ve volbách, než generálové silou tuto možnost neukončili a islamistickou reprezentaci velké části Egypťanů nepostavili mimo zákon.

Maroko pak ukazuje, že tento typ režimu je dostatečně stabilní i v revolučních dobách a současně schopný spolupráce se světovým společenstvím i pozvolného vývoje k modernitě. Nyní proklínané a zesměšňované arabské jaro v roce 2011, byť ve většině případů skončilo v půli cesty, tímto směrem aspoň vykročilo. Umírněné islamistické režimy z dlouhodobého hlediska konvenují západním zájmům více než ostatní tři zmíněné varianty.