Příběh pana X, který přiměl stát, aby splnil svůj slib

U kauzy garancí za předprivatizační úvěry existuje precedent, v němž jednotlivec na státu vysoudil pohledávku i úrok ve výši stovek procent.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Devadesátá léta jsou jako podzemní požár – dávno už se na ně zapomnělo, ale zároveň si nikdo nemůže být jistý, že z nějaké díry nevyšlehne plamen. Jedním z takových velkých plamenů je kauza státních garancí za předprivatizační úvěry, které se ČESKÁ POZICE dlouhodobě věnuje. Problém vyšel na světlo letos v květnu, kdy jeho popis přinesl exministr financí Miroslav Kalousek na poradu ekonomických ministrů s tím, že si věc žádá urychlené řešení.

Od té doby žádný významný posun nenastal, přestože může vše vyústit v díru ve státním rozpočtu v objemu desítek miliard korun. Stát by je musel zaplatit obchodníkům s pohledávkami, kteří před lety od České konsolidační agentury nakoupili zdánlivě bezcenné pohledávky z předprivatizačních úvěrů. Ministerstvo financí dále ponechává bez odpovědi dotazy ČESKÉ POZICE a zřejmě se snaží přijít s řešením, které by státní pokladnu nezruinovalo. To ovšem bude značně komplikované, protože existuje precedent, v němž jeden člověk ve velmi podobných sporech se státem uspěl na celé čáře a kromě hodnoty pohledávky vysoudil i úroky z prodlení ve výši stovek procent hodnoty pohledávky.

Identitu vítěze vleklých sporů se státem a průkopníka vymáhání pohledávek se státní garancí i jména zúčastněných firem ČESKÁ POZICE zná, ale s ohledem na soukromí dotyčného a citlivost problematiky se je rozhodla nezveřejnit.

Koupit a zkrachovat

Celá věc se týká jednoho a toho samého problému. Řada státních podniků byla v době před privatizací značně zadlužená, a aby je bylo možné prodat zájemcům z privátní sféry, stát se rozhodl, že bude za splnění těchto závazků stoprocentně ručit prostřednictvím Fondu národního majetku. Podstatná část pohledávek (zejména vůči bankám, kde šlo o takzvané úvěry na trvale se obracející zásoby) se ocitla v České konsolidační agentuře, která je rozprodala za pár procent nominální hodnoty investičním skupinám a obchodníkům s pohledávkami. Na rozdíl od Slovenska si přitom nelámala hlavu s tím, že na těchto pohledávkách je státní garance.

Ti, kteří za pár korun koupili zdánlivě bezcenné pohledávky, se začínají hlásit o vyplacení celé hodnoty pohledávky včetně úroků z prodleníVýsledkem je, že ti, kteří za pár korun koupili zdánlivě bezcenné pohledávky, jejichž vymožení od původního dlužníka je z říše snů, se začínají u ministerstva financí coby správce státní pokladny hlásit o vyplacení celé hodnoty pohledávky včetně úroků z prodlení. Přesně v souladu s tím, jak byl zákon o velké privatizaci začátkem devadesátých let nastaven.

Případy, které v tomto článku popisujeme, se týkají pohledávek vzniklých začátkem devadesátých let. Princip lze ukázat na pohledávce z roku 1993. Šlo o to, že jistá soukromá firma uzavřela se státním podnikem smlouvu na dodávku zboží, které také v pořádku dodala, a pak vyfakturovala domluvenou částku. Nicméně v téže době byl státní podnik privatizován a závazek zaplatit firmě za dodávku zboží přešel na soukromou společnost, která jej koupila.

Tato firma následně ohlásila likvidaci a dluh za dodané zboží zůstal nezaplacen. Původní dodavatel se proto obrátil na soud i na Fond národního majetku, který měl za závazek ručit. To odstartovalo zdánlivě nekonečnou šňůru soudních tahanic, které se vyřešily teprve před pár lety.

17 procent x 20 let = úrok

Popisovat celý vývoj kauzy nemá význam. Důležitý zlom nastal v roce 1999, kdy původní dodavatel svou pohledávku za část její hodnoty prodal třetí osobě, která případ dotáhla do vítězného konce. Přestože Fond národního majetku v mezičase zanikl a závazky přešly na ministerstvo financí, které zastupuje Českou republiku, vystřídalo se několik vlád a uskutečnil nespočet soudních jednání, soud nakonec rozhodl ve prospěch žalobce. V roce 2010 uložil státu zaplatit celou hodnotu původní pohledávky (v tomto případě jde o částku blížící se milionu korun), dále úroky ve výši 17 procent hodnoty pohledávky za každý rok prodlení od jejího vzniku (tedy od roku 1993) a nakonec ještě náklady soudního řízení, které se za tu doby vyšplhaly téměř na 150 tisíc korun. ČESKÁ POZICE má rozsudek k dispozici.

Podobný osud mělo osm dalších kauz, z nichž některé skončily až počátkem letošního rokuPodobný osud mělo osm dalších kauz, z nichž některé skončily až počátkem letošního roku. Jejich společným jmenovatelem je, že jeden člověk po řadě soudních peripetií a různých úskoků ze strany státu dosáhl toho, že stát musel splnit, k čemu se před mnoha lety zavázal zákonem o velké privatizaci. Tento žalobce zároveň ukázal cestu dalším majitelům pohledávek se státní garancí, kteří je získali buď způsobem, jaký jsme naznačili výše, nebo je koupili za pár korun od České konsolidační agentury, jež si vůbec nelámala hlavu s tím, že za tyto pohledávky pravděpodobně ručí stát.

Samotný vítěz soudních sporů ČESKÉ POZICI potvrdil, že od státu vysouzené peníze nakonec obdržel včetně úroků a nákladů soudního řízení. Stát podle jeho slov zaplatil prakticky vždy až ve chvíli, kdy už nebylo vyhnutí. Jen v několika málo případech poslal peníze už po rozhodnutí prvoinstančního soudu, aby se vyhnul placení úroků.

Je pravděpodobné, že majitelé pohledávek se pokusí vydat po této již vyšlapané cestě. Pokud by uspěli, vznikne státu problém, jehož výše se odhaduje na 30 miliard korun plus úroky z prodlení v řádu stovek procent.