Při myšlení je třeba se odpoutat od zaslepenosti sebou samým

Každý, kdo to se svým myšlením myslí vážně, by si měl položit tři otázky: Není můj postoj výrazem emocí či ctižádosti? Neopomněl jsem dostatečně a spravedlivě zohlednit hledisko druhého? Nezastávám něco vnitřně sporného? Pomoci by mu mohlo dílo německého filozofa Immanuela Kanta Kritika soudnosti, jehož revidovaný překlad právě vychází.

Immanuel Kant, Kritika soudnosti | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Immanuel Kant, Kritika soudnosti | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Immanuel Kant, Kritika soudnosti

Německý filozof Immanuel Kant (1724–1804) ve svém eseji z roku 1784 „Zodpovězení otázky: Co je osvícenství?“ píše: „Důstojník říká: Nerozumujte, nýbrž exercírujte! Finanční rada: Nerozumujte, nýbrž plaťte! Duchovní: Nerozumujte, nýbrž věřte!“ Osvícenství pak lze shrnout do výzvy: oprostěte se od zbabělosti, lenosti a od cizího vedení a začněte konečně rozumovat.

Tento esej se stal symbolem zrodu období kritiky, které dosud neskončilo. Úsilí „ochlazujícího“ osvícenství, které uhasilo ohně teologických sporů i náboženského pronásledování, je právem považované za privilegium západní civilizace. O našem uvědomování si tohoto privilegia pak svědčí, že málokterou intelektuální ctnost vzýváme stejně často jako kritickou mysl.

Na místě je však obava, že uprostřed naší kritičnosti povstaly nové podoby nekritičnosti – málokterá ctnost je totiž vzývána stejně nekriticky jako kritická mysl.

Nesmrtelná duše

O obtížnosti Kantových úkolů člověku svědčí, že musel napsat a vydat tři kritiky (Kritiku čistého rozumu v roce 1781, Kritiku praktického rozumu v roce 1788 a recenzovanou Kritiku soudnosti v roce 1790), aby vysvětlil, co míní myšlením, svobodou a co je onen rozum, který nás zmocňuje ke svobodnému myšlení.

Byla-li nám nesmrtelná duše skutečně nadělena – a dle Kanta v to můžeme pouze doufat –, pak za jediným myslitelným účelem: abychom se donekonečna věnovali vlastnímu sebezdokonalování

Výzva měj odvahu myslet! se na tomto pozadí odhaluje v celé své obtížnosti, kterou Kant označuje za nekonečnou, protože nikdy nebude zdolána. S nekonečností tohoto úkolu souvisí i Kantův pojem duše: předpoklad, že máme duši a dokonce nesmrtelnou, nemáme přijmout jako zaslíbení budoucí blaženosti.

Byla-li nám nesmrtelná duše skutečně nadělena – a dle Kanta v to můžeme pouze doufat –, pak za jediným myslitelným účelem: abychom se donekonečna věnovali vlastnímu sebezdokonalování. Jen pokud se vydáme na tuto nekonečně obtížnou cestu, můžeme doufat, že nabudeme svobodu, schopnost myslet a poznání, co je onen rozum.

K této cestě vybízí vydání Kantovy Kritiky soudnosti v nakladatelství Oikoymenh. Kantova třetí kritika, která se řadí mezi nejvýznamnější filozofické knihy všech dob, se dostává ke čtenářům v zevrubně redigovaném překladu.

Tribunál rozumu

Mohlo by se zdát, že doba natolik osvícená jako ta naše žádnou další „kritiku“ nepotřebuje. O velikosti a dosahu takového neporozumění pojednal nedávno zesnulý německý filozof Odo Marquard (1928–2015). Tento obránce osvíceneckých hodnot upozorňuje, že právě v jádru doby postosvícenské zuří vychytralé podoby nekritičnosti. Vychytralé proto, že se tváří, jako by dokonale ztělesňovaly osvícenecký ideál kritičnosti.

Kant se plným právem nezalekl toho, aby před tribunál rozumu postavil nejvyšší pravdy. Obzvlášť zdůrazňoval pravdy teologické, které byly často i mocenským nástrojem.

Politici, vědci, experti všeho druhu, ale vlastně my všichni, synové a dcery své doby, rozpoutáváme s oblibou emoční rámus, jejž obhajujeme právem na názor a který se považuje za nejvznešenější svědectví kritické mysli. Rozpoutání tohoto rámusu je daní za osvícenecké úsilí. Kant se plným právem nezalekl toho, aby před tribunál rozumu postavil nejvyšší pravdy. Obzvlášť zdůrazňoval pravdy teologické, které byly často i mocenským nástrojem.

Společně s tím šla určitá úleva. Mnohé otázky přestaly tížit. Bude poslední soud? Dle Kanta existuje jediná správná odpověď: Bůh ví, ale člověk nikoli. Boží mysl je ze své podstaty nedostižná. Není třeba však z toho usoudit, že naše mysl je nižší důstojnosti. Podstatné je jediné: s Bohem se míjíme. Člověk je tím osvobozen od dusivého nároku na absolutní pravdy a lidské poznání se stává v určitém ohledu nevinné.

Nedramatický svět

Nemůžeme-li se setkat s Bohem, pak může být odsunuta obava, že se člověk ve svém poznání vůči Bohu proviní. Omyly již nejen nejsou heretické, ale v určitém ohledu se stávají bezelstnými. Ihned je však třeba dodat, že se tím mění i povaha pravdy.

Už se sice nemusíme obávat, že za omyl budeme na věky věků pykat v pekle, ale poněkud nedramatická se tím stává i pravda – není-li absolutních omylů, není ani absolutních a spásných pravd. Svět bez nároku na poznání Boha je nedramatický. Nebo aspoň byly splněny podmínky, aby se jím stal.

Svět bez nároku na poznání Boha je nedramatický. Nebo aspoň byly splněny podmínky, aby se jím stal.

Velký poslední soud boží byl uzávorkován. Kant netvrdí, že nenastane, jen že nikdo nemůže vědět, jak to s ním je. Problémem je, že se člověk s danou situací nesmířil a kdo mohl, osvícenecké osvobození využil k založení – podle vzoru velkého božího soudu – vlastního malého soudu.

Specifikum těchto malých soudů tkví především v tom, že nesoudí Bůh, ale člověk. To se odráží zejména v tom, že předvolaní jsou sice posouzeni, většinou i odsouzeni, ale milosti se nedočkají.

Poselství osvícenství

Lidský svět člověka se tím proměnil ve slalom mezi nikoliv posledními, a proto ne natolik fatálními, zato otravnými a veskrze lidskými tribunály. Tyto každodenní „tribunálky“ nevznášejí soudnou kritiku. Jejich specializace jsou nepřiměřené, nespravedlivé, především však nedomyšlené odsudky. Kultura kritiky se tím zvrhla v kulturu „tribunalizace“, kterou Marquard označuje za křesťanství bez milosti.

Poselství osvícenství bývá v prvním kroku shrnováno do nutkavého vzájemného ujišťování, že každý má právo na svůj názor, za což je pak v druhém kroku tvrdě souzen

Místo abychom podávali svědectví o své dovednosti používat rozum, propadli jsme zkázonosné záměně: použití rozumu bylo zaměněno za uplatnění vlastní libovůle. Důsledkem bylo, že si každý vlastní názor povýšil na absolutní pravdu. Poselství osvícenství pak bývá v prvním kroku shrnováno do nutkavého vzájemného ujišťování, že každý má právo na svůj názor, za což je pak v druhém kroku tvrdě souzen.

Ani jedno z těchto dvou oprávnění – mít svůj názor a posuzovat názor druhého – by Kant určitě nechtěl nikomu upírat. Stěží by však připustil, že lze samu schopnost „vybavit“ se vlastním názorem považovat za projev myšlení. V Kritice soudnostipak podotýká, že klišé „každý má svůj vkus“ omílají v první řadě ti, kdo žádný nemají. Není ale nakonec mimo jiné i toto opuštění nároku na jednu absolutní pravdu jedním z přínosů Kantova boje proti dogmatismu? Zčásti nepochybně ano.

Rozum a smyslový svět

Nikdo nemá nárok „dusit“ pravdami, jak bude probíhat poslední soud a zaštiťovat se autoritou Boha je přinejmenším podezřelé. Zároveň by ale neměl být opomenut další výrazný aspekt Kantova osvícenství: před jeho tribunálem nestanul sám Bůh, ale způsob, jímž se k němu vztahujeme. Kritika náboženství, kterou vznesl „všedrtič“ Kant vůči tradiční teologii, se nevyčerpala rozbouráním dosavadních základů, protože zároveň byly vybudovány nové.

Náš smyslový svět není jediný, a především není člověku nejvlastnější. Právě rozum vybízí, abychom tento „malý“, smyslový svět překročili.

Všechny tři kritiky předního osvícence ústí v nový filozofický pojem Boha a ve filozofické náboženství. Jakkoliv tedy Kant považoval za nezbytné, aby byla víra očištěna od toho, co označoval za „hlouposti pověr“ a „bláznovství fanatismu“, je jeho filozofie bytostně spjata s přesvědčením, že rozum sám překračuje, co je nám dané prostřednictvím našich smyslů a co je proto – na rozdíl od Boha a nejvyšších idejí – objektivně poznatelné.

Náš smyslový svět není jediný, a především není člověku nejvlastnější. Právě rozum vybízí, abychom tento „malý“, smyslový svět překročili. To činíme, uvědomíme-li si důstojnost lidské bytosti, která je spjatá se schopností formulovat zákony, jimiž se řídí naše jednání a jimiž se od bezprostřednosti smyslového světa odpoutáváme.

Kategorický imperativ

První mezi těmito zákony je proslulý kategorický imperativ: máme jednat tak, aby maxima, jíž se zrovna řídíme, mohla platit za princip všeobecného zákonodárství.

Jednat v souladu s tímto zákonem je podle Kanta posvátnou povinností, které dostojíme, jsme-li ochotní podvolit se vládě rozumu. Ten nejdokonalejšího ztělesnění dosahuje v morálním zákoně, který je zároveň zákonem svobody.

Podle proslulého kategorického imperativu máme jednat tak, aby maxima, jíž se zrovna řídíme, mohla platit za princip všeobecného zákonodárství

Uvolňuje nás totiž z dvojího sevření. Osvobozuje nás ze sevření empirickým světem, v němž vládne pevnou rukou přírodní kauzalita a v němž je člověk pouhým předmětem mezi předměty, a rozvazuje pouto s naší libovůlí, sebeláskou či Kantovými slovy s „naším nejmilovanějším já“. Tohoto takřka zázračného účinku dosahuje zákon díky tomu, že je obecný. Jak ale konkrétněji této obecnosti rozumět?

Kant ji v Kritice soudnostipřibližuje na příkladu estetických soudů, které představují jedno z těžišť eseje. To se může jevit paradoxní. Vždyť právě soudům, co je krásné, míváme sklon obecnou závaznost upírat. Domníváme se, že zde vládne spíše právo, které jsme každému přiřkli se zřetelem k názorům: má-li každý nárok na vlastní názor, pak nechť se i každý „vybaví“ vlastním vkusem.

Obecnost

Kant namítá, že taková domnělá velkorysost nedává valný smysl. Kdykoliv o něčem soudíme, že je to krásné, nevyhnutelně předpokládáme, že i druhý tuto krásu ocení. Jinými slovy, je logicky nedůsledné tvrdit: „Toto považuji za krásné, ač vím, že se to tak jeví jen mně, nikoliv druhým.“ V soudech o krásnu se vztahujeme k tomu, co druhý považuje za krásné, a právě v tomto ohledu jsou obecné.

Obecnost tedy souvisí bytostně s tím, že jsme schopní zaujmout ve svém myšlení pozici nejen vlastní, ale především i druhého. Teprve tehdy překonáváme svou jednotlivost a stáváme se soudnými.

Obecnost tedy souvisí bytostně s tím, že jsme schopní zaujmout ve svém myšlení pozici nejen vlastní, ale především i druhého. Teprve tehdy překonáváme svou jednotlivost a stáváme se soudnými. Nic to nemění na tom, že se estetické soudy liší od soudů, které mohou být objektivně prokázány.

I pro Kanta je krása nevyhnutelně spjatá se subjektivním vnímáním, což ale neznamená, že je výhradně „v oku pozorovatele“. Soudy o kráse spíše svědčí o zvláštním sepětí našeho prožitku s čímsi, co jej přesahuje. Soudíme-li o něčem, že jde o něco krásného, nepromlouvá v nás jen osobní zalíbení, ale i jakýsi obecný hlas.

Lék na posuzování druhých

Krása, která by vedla k tomu, že bychom se ztratili ve svém zcela jedinečném pocitu libosti, by nebyla krásou. Krásné je, co nás z takové uzavřenosti osvobozuje a co nás staví na obecné, tedy duchovní stanovisko. V tomto smyslu nazývá Kant krásu šifrou toho, že smyslový svět není naším pravým domovem a že stejně málo můžeme považovat naši libovůli za něco, v čem jsme sami sebou.

Jediným dostupným lékem na nutkavé posuzování druhých, které naše myšlení spíše kazí, než mu bylo ku prospěchu, je disciplína, kterou na nás uvaluje rozum

Pravým domovem člověka je obecnost, která spadá vjedno s nejzazším účelem lidství – s mravní svobodou. Díky kráse procitáme do duchovního světa, protože nám již na úrovni smyslovosti vyjevuje řád a harmonii.

Tento soulad všeho krásného upomíná na to, že smyslový svět nemůžeme přijmout zcela za náš domov a že se spíše musíme neustále napínat nad nás samé, aniž bychom někdy – věrni své kritičnosti – zapomněli, že nad nás samé se můžeme dostat jen v nás samých. Jediným dostupným lékem na nutkavé posuzování druhých, které naše myšlení spíše kazí, než mu bylo ku prospěchu, je disciplína, kterou na nás uvaluje rozum.

Důstojnost lidství

V Kritice soudnosti zaznívá, že myšlení je hodno svého označení, bere-li na sebe břímě odpoutávání od zaslepenosti sebou samým. Teprve mysl, která se odpoutává od své sebelásky, aby se otevřela stanovisku druhého, dokáže být sama sebou. A konečně jen ten, kdo se ve svém myšlení vztahuje k myšlení druhého, je schopný myslet důsledně.

Nesmrtelná duše znamená pro Kanta jediné: zisk věčnosti, abychom dřeli na svém zdokonalování anebo rovnali – slovy Kanta – „křivé dřevo“, kterým jsme. A toto nekonečné úsilí – toť ona důstojnost lidství.

Kant, autor tří kritik tím varuje, abychom nezvali před soukromé tribunály druhé, ale co nejčastěji předvolávali „naše nejmilovanější já“. Pro začátek si každý, kdo to se svým myšlením myslí vážně, může položit tři otázky: Není moje stanovisko výrazem emocí či ctižádosti? Neopomněl jsem dostatečně a spravedlivě zohlednit hledisko druhého? Nezastávám něco, co je vnitřně sporné?

Kdo propadne těmto otázkám, nebude mít příliš času na zkoumání chyb druhých, zato splní podmínky, aby mohl alespoň doufat v nesmrtelnou duši. Jak víme, nesmrtelná duše znamená pro Kanta jediné: zisk věčnosti, abychom dřeli na svém zdokonalování anebo rovnali – slovy Kanta – „křivé dřevo“, kterým jsme. A toto nekonečné úsilí – toť ona důstojnost lidství.

Kritika soudnosti

Kritik der Urteilskraft, 1790

AUTOR: Immanuel Kant

Překlad z němčiny: Vladimír Špalek, Walter Hansel

Upravené vydání připravil: Tomáš Koblížek

VYDAL: Oikoymenh 2015

ROZSAH: 343 stran



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.