Přestane-li být nevinný lidský život nedotknutelný, vše končí

Trest smrti lze hájit. Mučení je v jistých případech odůvodnitelné. Eutanazie není řešením. Potrat je morálně zavrženíhodný. Tyto postoje v rozhovoru hájí australský profesor etiky na britské Univerzitě v Readingu David S. Oderberg.

Lidský život a nevinnost. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidský život a nevinnost. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Lidský život a nevinnost. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Australský filozof a profesor etiky na britské Univerzitě v Readingu David S. Oderberg v rozhovoru mimo jiné říká: „Já jako osoba nemám absolutní právo dělat si se svým tělem, co chci. Je chiméra myslet si něco jiného. Nemohu například použít svou pěst a udeřit do tváře druhého člověka, aniž bych pro to měl dobrý důvod. Nemám absolutní právo mrzačit se pro vlastní potěšení, ani použít své tělo k ukojení sadistické rozkoše druhých lidí.“

ČESKÁ POZICE: Lze ospravedlnit trest smrti?

Společnost musí hledat nejtěžší trest pro nejtěžší zločiny, protože se bezpochyby shodneme, že nejtěžší zločiny si nejtěžší trest zasluhují. A nejtěžším trestem, který si dovedu představit, je trest smrti.

ODERBERG: Trest smrti lze zcela jistě hájit. Trest smrti je o trestu a řekl bych, že společnost musí hledat nejtěžší trest pro nejtěžší zločiny, protože se bezpochyby shodneme, že nejtěžší zločiny si nejtěžší trest zasluhují. A nejtěžším trestem, který si dovedu představit, je trest smrti.

ČESKÁ POZICE: Jihoafrický anglikánský arcibiskup a oponent apartheidu Desmond Tutu například říká, že vzít život poté, co byl předtím vzat život jiný, je pomsta, nikoli spravedlnost.

ODERBERG: Podle mne se Desmond Tutu hluboce mýlí.

ČESKÁ POZICE: Proč?

ODERBERG: Protože by totéž mohl namítat proti jakémukoli trestu – jakýkoli trest je přece jistým způsobem pomstou. Není však takový postoj nesmyslný?

ČESKÁ POZICE: Takže trest smrti je spravedlnost?

Trest smrti je výkonem spravedlnosti – tedy pokud je poprava vykonána v souhlasu s autoritou státu, jinak řečeno, jménem komunity, které popravený způsobil těžkou újmu. O pomstu by šlo, pokud by poškozený, například člověk, který v důsledku vraždy ztratil milovanou bytost, vzal zákon do vlastních rukou.

ODERBERG: Ano, trest smrti je výkonem spravedlnosti – tedy pokud je poprava vykonána v souhlasu s autoritou státu, jinak řečeno, jménem komunity, které popravený způsobil těžkou újmu. O pomstu by šlo, pokud by poškozený, například člověk, který v důsledku vraždy ztratil milovanou bytost, vzal zákon do vlastních rukou. Takové jednání by sice bylo naprosto přirozené, o čemž nepochybuji, ale není spravedlivé, protože samo o sobě nemá morální kvalitu. Nese v sobě jen zrnko, takříkajíc ozvěnu morálky. Proto je takové jednání špatné.

ČESKÁ POZICE: A vzít život, tedy i někoho popravit, špatné není?

Nevinný člověk má absolutní právo na život, ale každý člověk, který se dopustí nejtěžšího zločinu, jejž společnost zná, transformuje skutek, který by jinak špatný byl – zabití nevinného – do oprávněného a spravedlivého jednání, chcete-li do spravedlivé popravy

ODERBERG: Nevinný člověk má absolutní právo na život, to je nepochybné, ale každý člověk, který se dopustí nejtěžšího zločinu, jejž společnost zná, transformuje skutek, který by jinak špatný byl – zabití nevinného – do oprávněného a spravedlivého jednání, chcete-li do spravedlivé popravy. V jistém smyslu tu vidím podobnost s mučením.

ČESKÁ POZICE: Můžeme mučit? Dejme tomu, že bylo uneseno dítě a rodič bude přesvědčen, že zná pachatelova komplice. Je v takovém případě přiměřené, aby se rodič, který musí jednat rychle, protože se bojí, že jeho dítěti jde o život, rozhodl předpokládaného komplice mučit?

ODERBERG: Ve vámi uvedeném případě je rodič oprávněn použít síly, aby se dozvěděl, kde je jeho dítě. Vynutit z komplice informaci, kde se unesené dítě nachází, je navýsost proporcionální odpovědí na škodu, kterou rodiči únos způsobil.

ČESKÁ POZICE: Úmyslně jsem řekl, že rodič „bude přesvědčen“, že zná komplice uneseného dítěte. Co když se plete a mučí či dokonce umučí nevinného? Totéž bych mohl říci o soudci, který vynese rozsudek smrti. I on se může splést.

ODERBERG: Ale jeho úmysl – alespoň předpokládejme, že tomu tak je v drtivé většině případů – není zlý.

ČESKÁ POZICE: Ale špatnou věc přece činí.

Propadl jsem hysterii po 11. září, přál jsem si, aby měl tehdejší americký prezident George W. Bush pravdu. Ohlédnu-li se, musím říct, že mě stejně jako miliony jiných lidí neokonzervativci podvedli. Jejich kritici měli od začátku pravdu, neokonzervativci navíc uvedli do zmatků celý Blízký východ.

ODERBERG: Lidé dělají špatné věci neustále, ne vždy však jsou subjektivně vinni. Pokud vám vezmu peněženku, jelikož se spletu, a budu si myslet, že je to moje peněženka, udělal jsem něco, co je objektivně špatné – zcizil jsem vaši věc a nepochybně vám musím peněženku vrátit. Nedopustil jsem se ale krádeže, nýbrž omylu.

ČESKÁ POZICE: V případě trestu smrti nebo únosu nejde pouze o ukradenou peněženku.

ODERBERG: Samozřejmě, ale předpokládám-li, že rodič, kterému unesli dítě, nejednal příliš ukvapeně a dbal, jak nejvíce v dané situaci mohl, aby se přesvědčil, zda jde o skutečného komplice, pak ho nelze subjektivně vinit za čin. Jeho omyl je však obrovský a má dalekosáhlé důsledky, to nijak nezpochybňuji, a ani by mě to nikdy nenapadlo.

ČESKÁ POZICE: Hovoříte-li o omylech, pak mě napadá, že jste v roce 2003 podpořil vojenský zásah v Iráku…

ODERBERG: Dlouho jsem o této věci přemýšlel, protože mě trápí. Pamatuji si, že jsem tehdy četl biografii Saddáma Husajna od britského novináře Cona Coughlina, která mě o oprávněnosti invaze přesvědčila. Propadl jsem hysterii po 11. září, přál jsem si, aby měl tehdejší americký prezident George W. Bush pravdu. Ohlédnu-li se, musím říct, že mě stejně jako miliony jiných lidí neokonzervativci podvedli. Jejich kritici měli od začátku pravdu, neokonzervativci navíc uvedli do zmatků celý Blízký východ. Mýlil jsem se, což mě velice mrzí.

ČESKÁ POZICE: V souvislosti s trestem smrti jste řekl, že nevinný člověk má absolutní právo na život. Může doktor, je-li těhotná žena kvůli těhotenství v ohrožení života, provést potrat?

Doktor by nikdy neměl vědomě zabít nenarozené dítě, aby zachránil život matky. Takový čin je pouhopouhou vraždou. Existují nicméně případy, nejznámějším z nich je mimoděložní těhotenství, kdy matka, která je v ohrožení života, může legitimně podstoupit lékařské procedury, jejichž výsledkem může být i smrt nenarozeného dítěte.

ODERBERG: Doktor by nikdy neměl vědomě zabít nenarozené dítě, aby zachránil život matky. Takový čin je pouhopouhou vraždou. Existují nicméně případy, nejznámějším z nich je mimoděložní těhotenství, kdy matka, která je v ohrožení života, může legitimně podstoupit lékařské procedury, jejichž výsledkem může být i smrt nenarozeného dítěte.

Nenarozené děti bezpochyby umírají v důsledku různých operačních zákroků, a pokud smyslem těchto procedur není zabití dítěte, lze takový zákrok považovat za morálně odůvodnitelný. Nikoli vždy, ale někdy ano, přičemž to „někdy“ bych velice zdůraznil. Smrt dítěte totiž nikdy nemůže být prostředkem k záchraně života matky. Oba životy mají stejnou hodnotu.

ČESKÁ POZICE: Matka nemá právo na své tělo?

ODERBERG: Odpovím obecněji. Já jako osoba nemám absolutní právo dělat si se svým tělem, co chci. Je chiméra myslet si něco jiného. Nemohu například použít svou pěst a udeřit do tváře druhého člověka, aniž bych pro to měl dobrý důvod. Nemám absolutní právo – a já si myslím, že nemám vůbec žádné právo – mrzačit se pro vlastní potěšení, ani použít své tělo k ukojení sadistické rozkoše druhých lidí.

Disponuji samozřejmě některými důležitými právy ohledně svého těla. Například mi nikdo nesmí ublížit či mě zabít, budu-li předpokládat, že nejde o trest, který byl nade mnou vynesen státem kvůli mému předchozímu jednání. Ale to je něco dost jiného, než mít právo na své tělo. Řečeno

Nenarozené děti bezpochyby umírají v důsledku různých operačních zákroků, a pokud smyslem těchto procedur není zabití dítěte, lze takový zákrok považovat za morálně odůvodnitelný. Nikoli vždy, ale někdy ano, přičemž to „někdy“ bych velice zdůraznil. Smrt dítěte totiž nikdy nemůže být prostředkem k záchraně života matky. Oba životy mají stejnou hodnotu.

jinak, mám nad svým tělem kontrolu, ale nejsem jeho vlastníkem. Kdybych byl vlastníkem svého těla, bylo by přece morálně přípustné, abych se prodal do otroctví, pokud by se mi zachtělo, ale neřekl bych, že bychom se cestou otrokářské společnosti měli vydat. Nebo byste to chtěl?

Všimněte si, že v podstatě všechny společnosti odsuzují sebevraždu. Proč to dělají, pokud jsou lidé bezrozpornými vlastníky svých těl? Proč nemohou spáchat sebevraždu, kdykoli chtějí, pokud jim jejich těla patří? Já například vlastním iPhone. Mohu s ním kdykoli mrštit o zeď a rozbít jej na tisíc kousků. To znamená něco vlastnit.

ČESKÁ POZICE: Jako byste vždy dokázal jasně rozlišit, co je morální, a tedy správné, a co je nemorální, a tedy zavrženíhodné. Není to však v některých případech těžké, ne-li zcela nemožné?

ODERBERG: Je to extrémně těžké, a nikoli jen v některých, ale v mnoha případech. V současných společnostech se navíc začíná dramaticky nedostávat moudrých lidí, kteří by dokázali pomoci rozsoudit, co je dobré a špatné.

Stále více se snažíme „chápat důvody“ jednání každého jedince, omlouvat každého za cokoli jeho výchovou, prostředím, ve kterém vyrostl, a podobně, ale to vše končí v naprosté a destruktivní relativizaci, kdy jedinec často pozná, že učinil něco špatného, až když nad ním soudce v soudní síni vyřkne vinen. To, že se moudrých lidí nedostává, však neznamená, že bychom se měli vzdát naděje na odlišení dobrého od zlého, od hříchu.

ČESKÁ POZICE: A pomocí čeho to chcete odlišit?

Mám nad svým tělem kontrolu, ale nejsem jeho vlastníkem. Kdybych byl vlastníkem svého těla, bylo by přece morálně přípustné, abych se prodal do otroctví, pokud by se mi zachtělo, ale neřekl bych, že bychom se cestou otrokářské společnosti měli vydat.

ODERBERG: Pomocí svědomí, které je sice často zkorumpované, ale přece jen nám dosud i zkorumpované svědomí někdy našeptává, že děláme něco špatně.

ČESKÁ POZICE: Co je tedy například správné učinit, když vás nevyléčitelně nemocný blízký člověk, který trpí obrovskými bolestmi, o nichž ví, že budou ještě mnohem nesnesitelnější, s plným vědomím požádá, abyste mu pomohl s eutanazií? Je správné odmítnout jeho žádost, nebo mu pomoci?

ODERBERG: Uznávám, že takové situace jsou tragické, ale je zřejmé, že eutanazie je neřeší.

ČESKÁ POZICE: Proč?

V podstatě všechny společnosti odsuzují sebevraždu. Proč to dělají, pokud jsou lidé bezrozpornými vlastníky svých těl? Proč nemohou spáchat sebevraždu, kdykoli chtějí, pokud jim jejich těla patří?

ODERBERG: Protože je to navzdory všem polehčujícím okolnostem stále vědomé zabití nevinné lidské bytosti. A pokud toto základní pravidlo porušíme, pokud přestaneme veřejně uznávat, že nevinný lidský život je nedotknutelný, je konec všemu.

ČESKÁ POZICE: Jaká je tedy správná odpověď na žádost trpícího o eutanazii?

ODERBERG: Řešením těchto děsivých případů, kdy lidé trpí bolestmi a beznadějí a touží – a někdy je bohužel i jejich okolí tlačí k tomu, aby toužili – ukončit svůj život, spočívá ve změně postoje společnosti k těmto lidem.

V současných společnostech se navíc začíná dramaticky nedostávat moudrých lidí, kteří by dokázali pomoci rozsoudit, co je dobré a špatné. To, že se moudrých lidí nedostává, však neznamená, že bychom se měli vzdát naděje na odlišení dobrého od zlého, od hříchu.

Je třeba hlubokého a opravdového soucitu a péče, nesmíme spatřovat v trpících a nemohoucích nechtěná a nepotřebná břemena, jež musíme nést, dívejme se na ně jako na lidi, kteří potřebují pomoc a lásku. Rodiny, charity i stát musejí zajistit, aby každý člověk bez ohledu na zdravotní stav mohl žít a dožít svůj život důstojně – důstojně v pravém slova smyslu. Skutečně důstojná smrt není onou „důstojnou smrtí“, kterou nabízejí obhájci eutanazie.

ČESKÁ POZICE: Jak přemýšlíte o Bohu?

ODERBERG: Bůh podle mne stvořil přirozený řád, jemuž je bytostně vlastní dobro i zlo. Lidem současně bůh poskytl svobodnou vůli; tady je počátek morálky. Její objektivní základ je tudíž dvojí. Pokud by tomu tak nebylo, morálka by se zhroutila a každý by mohl dělat vše, co je mu libo; alespoň dle mého mínění.

ČESKÁ POZICE: Dnešní doba je skoro posedlá předponou „post“. Žijeme v postkomunismu, v postpravdě, v postmoderním světě. Zdá se mi, že s touto předponou tvrdě bojujete.

ODERBERG: Záleží na tom, o jakém „post“ chcete mluvit. Můj filozofický postoj je skutečně v rozporu s kulturními a intelektuální trendy, které znehodnocují pravdu, logiku, dokonce filozofii samotnou. Nelíbí se mi všechny ty pokusy o dekonstrukci tradice, společnosti, vysoké kultury, historických morálních hodnot, víry, společenského řádu a podobně. Vedou k rozkladu společnosti a jejích struktur, aniž by za tento rozklad, občas i v jednotlivosti obhajitelný, poskytovaly smysluplnou náhradu. Na druhé straně bych si však pro sebe několik slov s předponou „post“ vyhradil.

ČESKÁ POZICE: Která?

Je třeba hlubokého a opravdového soucitu a péče, nesmíme spatřovat v trpících a nemohoucích nechtěná a nepotřebná břemena, jež musíme nést, dívejme se na ně jako na lidi, kteří potřebují pomoc a lásku. Rodiny, charity i stát musejí zajistit, aby každý člověk bez ohledu na zdravotní stav mohl žít a dožít svůj život důstojně – důstojně v pravém slova smyslu.

ODERBERG: Například postskepticismus, postateismus, postrelatvismus, ale také – a možná především – postglobalismus a postosvícenství.

ČESKÁ POZICE: Navzdory tomu, že se vám dekonstrukce nelíbí, přiznal byste například francouzským filozofům Michelu Foucaultovi či Jacquesi Derridovi nějaký pozitivní přínos?

ODERBERG: Ne. A pokud byste mě chtěl k něčemu přece jen dotlačit, pak bych řekl, že někdy může mít dokonce trochu pravdy i philosophaster. (Philosophaster, divadelní hra, kterou na počátku 17. století napsal Angličan Robert Burton, a jejíž hlavní postavou je člověk, který se za filozofa vydává a formálně jím je, ale ve skutečnosti jím není – pozn. red.)

David S. Oderberg (54)

  • Australský profesor filozofie na Univerzitě v Readingu ve Velké Británii.
  • Ve svých knihách a článcích se zabývá především otázkami metafyziky a etiky. Píše například o eutanazii, trestu smrti, právech zvířat, genetickém inženýrství, potratech či i konceptu spravedlivé války
  • Kritik utilitaristického přístupu svého australského kolegy, filozofa Petera Singera.
  • V roce 2003 podporoval válku v Iráku, později ji však tvrdě kritizoval.
  • Šéfredaktor mezinárodního časopisu pro analytickou filozofii Ratio.
  • Žádná z jeho knih dosud nebyla přeložena do češtiny, jeho nejčastěji citovanou knihou je Real Essentialism z roku 2007.