Právní posuzování sportovních úrazů bude vždy kontroverzní

Soudce Nejvyššího soudu Michal Králík se kromě vlastní rozhodovací agendy věnuje i odpovědnosti za sportovní úrazy. A v rozhovoru říká: „Běžná zranění vzniklá v zápalu hry se k soudu nedostávají. Jde spíše o extrémní případy. Jinak to obvykle zůstává v rovině disciplinárního postihu, což je pro sportovce zpravidla dostatečný trest.“

Michal Králík, soudce Nejvyššího soudu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michal Králík, soudce Nejvyššího soudu. | foto: Zdeněk NěmecMAFRA
Michal Králík, soudce Nejvyššího soudu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Soudce Michal Králík z Nejvyššího soudu, jenž v mládí chytával ve Zlíně s Romanem Čechmánkem a loni mu vyšla kniha Civilní a trestní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy, v rozhovoru mimo jiné říká: „U nás tendence k širokému pojetí zákona o sportu není a asi ani nebude, což je dáno i tím, že sportovní právo není samostatné právní odvětví. Spíše představuje průřezový obor, který v sobě spojuje různé oblasti práva se sportovními principy a specifiky.“

LIDOVÉ NOVINY: Jak jste se ke sportovním tématům v právu dostal? U Nejvyššího soudu přece řešíte úplně jinou problematiku.

KRÁLÍK: Náš senát se zabývá mimo jiné věcnými právy a rozhoduje věci, které se týkají například společného jmění manželů, spoluvlastnictví nebo pozemkových záležitostí. Máte pravdu, že ke sportu tato problematiky žádný vztah žádný nemá. Můj vztah ke sportu je dán tím, že jsem od dětství sportoval. Po střední škole jsem se dokonce rozhodoval, zda budu studovat nebo profesionálně sportovat.

Můj vztah ke sportu je dán tím, že jsem od dětství sportoval. Po střední škole jsem se dokonce rozhodoval, zda budu studovat nebo profesionálně sportovat.

I když jsem se rozhodl pro právnickou fakultu, bylo pravděpodobné, že se k tématu sportu časem vrátím z právnického pohledu. Poprvé jsem se k tomu dostal při doktorském studiu a výsledkem pak byla první kniha o sportovním právu, která vyšla v roce 2001. Šlo o takový obecný úvod do vztahu sportu a práva.

LIDOVÉ NOVINY: Co jste hrál?

KRÁLÍK: V mládí jsem působil jako hokejový brankář, těžil jsem ze svého jména, přestože Jiří Králík není žádný můj příbuzný, je to shoda jmen. Měl jsem štěstí, že jsem se v žákovské a dorostenecké kategorii běžně potkával s mnoha pozdějšími olympijskými vítězi z Nagana.Chytával jsem proti Jágrovi, Reichelovi nebo Ručinskému. Roman Čechmánek byl dokonce můj spoluhráč ve Zlíně. Tehdy to byli protihráči nebo spoluhráči, ale dnes je to pěkná vzpomínka.

LIDOVÉ NOVINY: Hrajete hokej i dnes?

KRÁLÍK: Hrál jsem ho po celou dobu studia na fakultě v Brně, potom i v Uherském Hradišti a Uherském Brodě. Ale dnes hraji už jen fotbal ve Zlíně. Ještě loni jsem hrával I. B třídu, ale teď už jen základní okresní soutěž na Kudlově, kde bydlím. Je to kuriózní tím, že máme asi nejužší hřiště v republice – jeden dlouhý krok a z autu už jste v pokutovém území. Samotného mě překvapilo, že to je regulérní.

LIDOVÉ NOVINY: Přivedla vás k zájmu o téma právní odpovědnosti za sportovní úrazy osobní zkušenost s ošklivými incidenty?

Už v antických dobách právníci v Řecku i Římě řešili úplně stejné situace, a my teď jejich zkušenosti po dvou tisíciletích „oprašujeme“

KRÁLÍK: Paradoxně skoro vůbec. Zranění se mi vyhýbala, a ani jsem nikdy nebyl svědkem nějakého vážného úrazu, v hokeji ani ve fotbalu. Po napsání první knížky jsem chtěl téma odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy zpracovat samostatně, až bude čas. A ten jsem si našel až po 15 letech.

Bylo to téma, které v České republice nikdy nebylo nijak souhrnně zpracované. Překvapilo mě, kolik materiálů k tomuto tématu v zahraniční literatuře existuje. Mimochodem už v antických dobách právníci v Řecku i Římě řešili úplně stejné situace, a my teď jejich zkušenosti po dvou tisíciletích „oprašujeme“. Kniha má ve výsledku téměř 1700 stran a přesto představuje pouze „úvod do problematiky“. Nebýt nadšenců, kteří si ji dopředu závazně objednali, nikdy by v této podobě nevyšla.

LIDOVÉ NOVINY: Myslíte si, že by si české právo zasloužilo samostatný zákon o sportu, který by obsáhl všechny průsečíky sportu a práva?

KRÁLÍK: Máme zákon o podpoře sportu z roku 2001, ale to je spíše organizační právní předpis. Některé země mají kodexy s různě širokým záběrem. O velmi široký zákon o sportu usilovali Slováci, chtěli v něm upravit mimo jiné právní odpovědnost, působnost sportovních orgánů, právní postavení sportovců, financování sportu, smluvní vztahy i doping. Něco jim vyšlo, něco ne.

Za samostatnou úpravu by stála úprava právního statusu sportovců, případně otázka takzvaného sportovního soudnictví. Praxe stále bojuje s tím, zda v případě sportovce jde o pracovněprávní, občanskoprávní nebo obchodněprávní vztah.

U nás tendence k takto širokému pojetí zákona o sportu není a asi ani nebude. Ono je to dáno i tím, že sportovní právo zkrátka není samostatné právní odvětví. Spíše představuje průřezový obor, který v sobě spojuje různé oblasti práva se sportovními principy a specifiky.

LIDOVÉ NOVINY: Máte ale dojem, že některé oblasti by si zvláštní úpravu zasloužily?

KRÁLÍK: Za samostatnou úpravu by stála úprava právního statusu sportovců, případně otázka takzvaného sportovního soudnictví. Praxe stále bojuje s tím, zda v případě sportovce jde o pracovněprávní, občanskoprávní nebo obchodněprávní vztah. Nyní vykonávají činnost zpravidla jako OSVČ. V zahraničí je běžné, že podléhají pracovnímu právu, ale s řadou výjimek oproti běžným zaměstnancům.

LIDOVÉ NOVINY: V jakých situacích se jde dostat kvůli zranění protihráče k soudu s rizikem odpovědnosti za škodu újmy?

KRÁLÍK: Z praktického hlediska tehdy, když vás někdo zažaluje. A to není úplně obvyklé. Běžná zranění vzniklá v zápalu hry se k soudu nedostávají. Jde spíše o extrémní případy. Jinak to obvykle zůstává v rovině disciplinárního postihu, což je pro sportovce zpravidla dostatečný trest. A když už se nějaká věc k soudu dostane, pak se to až na výjimky týká jen nižších soutěží. Profesionální fotbalisté to řeší pojistkami.

LIDOVÉ NOVINY: Kdy tedy připadá v úvahu civilní odpovědnost za sportovní úraz?

KRÁLÍK: Na internetu je řada videí s opravdu ošklivými zákroky. Jedno takové z českého fotbalového krajského přeboru ukazuji na seminářích, dokonce je na záznamu zřetelně slyšet křupnutí holenní kosti po ostrém skluzu na rozbahněném hřišti. To je klasický případ možné odpovědnosti za škodu. Navzdory tomu dobrá polovina lidí na semináři vždy řekne, že se s tím nemá spojovat právní odpovědnost.

Hráči do zápasů vždy vstupují s jistým vědomím takzvaného sportovního rizika. Jinými slovy, třeba při fotbalu vám někdo může v souboji vyrazit zub nebo způsobit zranění neobratným zákrokem. S tím musí každý počítat.

Obecně lze říct, že hráči do zápasů vždy vstupují s jistým vědomím takzvaného sportovního rizika. Jinými slovy, třeba při fotbalu vám někdo může v souboji vyrazit zub nebo způsobit zranění neobratným zákrokem. S tím musí každý počítat. Ale nikdo není při nástupu na hřiště srozuměn s tím, že bude zraněn například bezohledným a brutálním skluzem.

V zahraničí je obvyklé, že náhrada škody přichází v úvahu až v situaci, kdy zákrok vybočí z určité takzvané kultury hry. Hovoří se také o sociálně neadekvátním jednání, které není typické pro běžný průběh daného sportovního odvětví.

LIDOVÉ NOVINY: Kolik případů se dostalo k českým soudům?

KRÁLÍK: Není jich sice mnoho, ale v celém tuzemském historickém vývoji ani úplně málo. První se objevil v padesátých letech a poté se rozhodovací praxe v zásadě ustálila na stanovisku, že porušení sportovního pravidla je porušením prevenční povinnosti, a tudíž zakládá odpovědnost za škodu. S významem sportovních pravidel je to složité v mnoha směrech. S plnou zodpovědností mohu navíc říci, že drtivá většina hráčů nikdy nečetla pravidla svého sportu. A to nejen na nejnižších úrovních.

Tuto přísnou judikaturu ale Nejvyšší soud v roce 2015 posunul směrem k evropským trendům. Šlo o skluz v poslední minutě fotbalového zápasu za rozhodnutého stavu. Byl to souboj o míč, ale neobratně zahraný, na žlutou kartu. Na okresním soudu tuto věc podle dostupných informací řešil kolega, který závodně hraje malou kopanou a shledal podmínky odpovědnosti za škodu.

Ne vždy, když je porušeno sportovní pravidlo a je způsobena újma na zdraví, nastupuje odpovědnost. Ta je dána, jen pokud zákrok hrubě vybočí z pravidel, pokud překročí určitou kulturu hry. Definitivní poslední slovo ve věci bude mít Ústavní soud.

Odvolací soud rozhodoval ve složení tří soudkyň, které nebyly sportovkyně, a ty odpovědnost neshledaly. Bylo to v zásadě poprvé, kdy tuzemský soud vyššího stupně řekl, že sportovec za způsobené zranění neodpovídá, i když bylo porušeno sportovní pravidlo. Nejvyšší soud toto rozhodnutí odvolacího soudu shledal správným a občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu toto rozhodnutí schválilo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dnes už tedy můžeme říci, že ne vždy, když je porušeno sportovní pravidlo a je způsobena újma na zdraví, nastupuje odpovědnost. Ta je dána, jen pokud zákrok hrubě vybočí z pravidel, pokud překročí určitou kulturu hry. Definitivní poslední slovo ve věci bude mít Ústavní soud, ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu už řeší asi rok a půl.

LIDOVÉ NOVINY: Když to kolegové řešili, konzultovali to s vámi?

KRÁLÍK: Názor si na to udělali sami, ale konečné řešení konzultovali se mnou a já jsem byl rád. Oni měli pohled od někoho, kdo se touto problematikou hlouběji zabývá. Z rozhodnutí vyplývá základní změna přístupu, protože od přijetí dřívější judikatury uplynula určitá doba a nastal celkový posun při nahlížení na podmínky odpovědnosti sportovců. Ostatně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyly z takzvaných vnějších připomínkových míst uplatněny žádné námitky.

LIDOVÉ NOVINY: V jakých situacích může být sportovec trestně odpovědný?

Podle judikatury posvěcené i Ústavním soudem může i vcelku běžný úraz ve fotbalu nebo na sjezdovce vyústit v trestní postih. Trestní postih může nastoupit i v situaci, kdy by civilní soud neshledal vznik odpovědnosti za škodu.

KRÁLÍK: V úplně stejných. Podle judikatury posvěcené i Ústavním soudem může i vcelku běžný úraz ve fotbalu nebo na sjezdovce vyústit v trestní postih. Trestní postih může nastoupit i v situaci, kdy by civilní soud neshledal vznik odpovědnosti za škodu. Zahraniční trendy bývají spíše opačné, v trestním právu se řeší jen výjimečné případy a primární jsou soukromoprávní nároky na náhradu škodu.

LIDOVÉ NOVINY: Není to zvláštní, s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, podle níž má trestní postih přijít jen tehdy, pokud nepostačuje odpovědnost dle jiných právních odvětví?

KRÁLÍK: Dokládá to složitost a obtíže při hledání odpovídajícího řešení, protože na straně jedné vždy budou zastánci právního postihu sportovců a na straně druhé jeho odpůrci. Snahou soudní praxe je vždy najít v těchto věcech odpovídající měřítko, které bude jednak respektovat povahu sportovní činnosti, jednak právní pravidla a principy. Ostatně trestní rozhodnutí v oblasti sportu vždy vyvolala velký zájem mimo jiné v internetových diskusích.

Jisté kontroverze vzbudila rozhodnutí, která shledala spáchání trestného činu viníkem celkem běžného úrazu po kolizi při lyžování na sjezdovce, respektive na fotbalovém hřišti s odůvodněním, že bylo porušeno pravidlo chování na sjezdovce, respektive sportovní pravidlo. Ale o tom přesně je hledání jasných odpovědí na složité otázky spojené s odpovědností sportovců ať již civilní nebo trestní.

Kolegové z trestního senátu také v červnu 2015 vydali zajímavé rozhodnutí, kde shledali jasnou trestní odpovědnost hráče za úder hokejkou, který protihráči způsobil tříštivou zlomeninu a vyrazil mu zuby. Přestože se to stalo v nepřerušené hře, soud řekl, že v takových případech není sebemenšího důvodu pohlížet na sportovce nějak privilegovaně. Sice se to stalo na hřišti a ve hře, ale to jednání nemělo se hrou a se sportem nic společného.

LIDOVÉ NOVINY: Podobný byl případ Dominika Haška, který v roce 2013 zbil protihráče při zápasu v in-line hokeji?

Snahou soudní praxe musí být nalezení takového řešení, aby na jedné straně zachovalo sportovní atributy, které jsou atraktivní zejména pro diváky, ale na druhé také zajistilo sportovcům patřičnou ochranu jejich práv

KRÁLÍK: Ano, to byla klasická bitka v rámci sportovního zápasu, která nijak nesouvisela se hrou. Argumentuje se v takových případech zpravidla tím, že to jsou emocionálně vypjaté situace. Odborná literatura zpravidla tyto případy z trestního postihu nevyjímá s argumentem, že chybí onen prvek sportovního rizika, jiná věc je, že praxe tyto případy v zásadě nikdy a nijak v rovině trestního práva nepostihuje.

LIDOVÉ NOVINY: Mělo by se sportovní prostředí obávat přílišného vstupu práva, například právě v oblasti právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy?

KRÁLÍK: Historické a zahraniční zkušenosti takové obavy nepotvrdily. Vědomost o možném právním postihu sportovců naopak často vedla ve vývoji ke zdůrazňování takzvané úrazové zábrany ve snaze předcházet zraněním a úrazům mimo jiné i cestou kvalitnější výzbroje a výstroje. Současně pak také směřovala ke snaze o posílení právního vědomí v oblasti sportu.

Přestože právní posuzování sportovních úrazů bude vždy záležitostí do jisté míry kontroverzní, snahou soudní praxe musí být nalezení takového řešení, aby na jedné straně zachovalo sportovní atributy, které jsou atraktivní zejména pro diváky, ale na druhé také zajistilo sportovcům patřičnou ochranu jejich práv.

Michal Králík (1971)

  • Od roku 2009 je soudcem Nejvyššího soudu. Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, od roku 2000 byl soudcem Okresního soudu ve Zlíně a od roku 2005 soudcem Krajského soudu v Brně.
  • Působí v senátu číslo 22, který řeší zejména věcná práva.
  • Dlouhodobě se odborně věnuje i sportovnímu právu, v roce 2016 vydal v nakladatelství Leges rozsáhlou knihu o právní odpovědnosti za sportovní úrazy – Civilní a trestní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy –, která má 1488 stran.

Rozhovor původně vyšel v pondělí 10. dubna 2017 v příloze Právo a justice Lidových novin.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.