Pravda, že svoboda znejišťuje, je jediná, kterou máme

Román alžírského spisovatele Boualema Sansala zavádí mezi stoupence fanatického náboženství a jeho srovnání islamismu a nacismu je přijatelnější, i proto, že pochází z muslimského prostředí.

Boualem Sansal, 2084: La fin du monde | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Boualem Sansal, 2084: La fin du monde | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Boualem Sansal, 2084: La fin du monde | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Zatímco se v Česku diskutuje, zda je přípustné srovnávat islám a nacismus, alžírský spisovatel Boualem Sansal se za literární zpracování této souvislosti těší nebývalé přízni. Sansal není natolik neopatrný, aby kladl rovnítko mezi islám a islamismus, a jeho tvrzení o souvislosti islamismu a nacismu se stává přijatelnější již proto, že z muslimského prostředí pochází. Ostatně kdyby na něho nebylo nahlíženo jako na příslušníka muslimské kultury, byl by dle vlastních slov dávno umlčen.

Zdá se však, že v případě Sansalova přihlášení se k muslimské společnosti jde zčásti o strategický tah, který mu zajišťuje širší prostor pro svobodu projevu, a rozlišení na islám a islamismus se v kontextu jeho díla jeví zdvořilostním činem, jehož se nezřídka ochotně vzdává. Za totalitní pak neoznačuje jen islám, ale náboženství vůbec. To je pro Sansala děsivou mocí, která člověku vštěpuje lásku k Bohu a nenávist k druhému nebo dokonce k lidství.

Cena Francouzské akademie

Za román 2084: La fin du monde (2084. Konec světa) byl Sansal, Alžířan píšící francouzsky, nominován na osm nejprestižnějších francouzských literárních cen – nakonec proměnil jednu a stal se držitelem Ceny Francouzské akademie za rok 2015. Kritikou náboženství však proslul již dříve. V knize Němcova vesnice aneb Deníky bratří Schillerových z roku 2008 tematizuje souvislost nacismu a islamismu na pozadí skutečné události.

Za román 2084: La fin du monde (2084. Konec světa) byl Sansal nominován na osm nejprestižnějších francouzských literárních cen – nakonec proměnil jednu a stal se držitelem Ceny Francouzské akademie za rok 2015

Dva sourozenci německého původu žijící v Paříži se po otcově smrti dozvědí, že nebyl jen oslavovaným hrdinou alžírského boje za nezávislost, ale v průběhu druhé světové války i přesvědčeným nacistou, který po válce uprchl do Alžírska, kde byl obdivován za svou statečnost a kde ho zastihla smrt z rukou islamistů.

Jeden z bratrů otcovu spoluvinu na vyvražďování Židů neunese a zvolí smrt, druhý se noří do studia minulosti, které přechází v pozorování přítomnosti – především si všímá paralel mezi nacistickou ideologií a islamistickými metodami, které zná z pařížských předměstí.

Neochotu čelit minulosti a sklon přehlížet ideologické násilí v přítomnosti komentuje protagonista románu slovy: „Tím, že mlčíme, zločin zvěčňujeme, relativizujeme jej, zavíráme dveře před soudem a pravdou, a naopak doširoka rozrážíme dveře zapomnění, a tím i opakování.“

Zakázané knihy

Sansal se stal spisovatelem „na plný úvazek“ až poté, co v 50 letech opustil místo vrcholného úředníka alžírské státní správy. Již jeho první romány se věnovaly politické situaci v tehdejším Alžírsku a kritice náboženského fundamentalismu. V současnosti pak na vlastní kůži zakouší osud těch, kteří se odhodlají kritizovat islám.

Sansalovy knihy jsou v Alžírsku zakázané a čelí kvůli nim dennodenně výhrůžkám smrtí

Sansalovy knihy jsou v Alžírsku zakázané a čelí kvůli nim dennodenně výhrůžkám smrtí. Dle vlastních slov však cítí povinnost obhajovat coby intelektuál západní hodnoty. Vyzývavé otázky kritiků západní kultury, co ony západní hodnoty jsou, ho nechávají netečným. Na otázku totiž zná jednoznačnou odpověď: základní a nejposvátnější hodnotou je svoboda.

Zní to banálně a banální to vlastně je, ale podle Sansala člověk nikdy nic lepšího nevynalezl – možnost formulovat vlastní názory, jakkoliv hloupé, vybrat si vlastní povolání a přitom sáhnout vedle, určit si vlastního životního partnera a pak se s ním třeba rozejít. Sansal ví, že sama svoboda nás k lepším zítřkům nedovede, že je ze své podstaty bolestivá, ale nechat se připravit o možnost selhat znamená nechat se obrat o veškerou lidskou důstojnost.

Mlčení intelektuálů

Ohlušující mlčení intelektuálů k nebezpečí islámu a s ním spojeným ohrožením lidských svobod považuje Sansal za „rakovinu současnosti“. Svůj intelektuální domov nalezl rodilý Alžířan především ve Francii, jejíž literární kritici jsou o pozoruhodnosti jeho knih přinejmenším stejně přesvědčeni jako francouzští čtenáři.

Ohlušující mlčení intelektuálů k nebezpečí islámu a s ním spojeným ohrožením lidských svobod považuje Sansal za „rakovinu současnosti“

Právě díky čtenářskému zájmu se Sansalův román zařadil krátce po zveřejnění mezi nejúspěšnější knihy uplynulých let. Navzdory tomu, o jak lákavé téma jde, není tento obrovský zájem samozřejmý. Sansal totiž své čtenáře nešetří a poněkud bezohledně je uvádí do pusté krajiny fundamentalistického šílenství.

Sansalova „bezohlednost“ nespočívá v tom, že by román vynikal obzvláštní brutalitou. Hlavní překážkou je skutečnost, že nedovolí vstoupit do světa, který román zobrazuje. Svět je natolik pustý a jeho protagonisté natolik jednorozměrní, že se čtenář nesetká s ničím a s nikým, s kým by se mohl identifikovat, a tím se stává nezúčastněným a poněkud bezmocným pozorovatelem světa, který byl slepou poslušností Bohu zcela odlidštěn.

Úlevu neposkytuje ani hlavní hrdina Ati – je příslibem, že ne každého lze proměnit v automat na modlitby, ale nakonec je i on jen stínem, který bezmocně bloudí postapokalyptickou scenérií.

Nenávist ke světu i k člověku

Islám sice není zmíněn ani jednou, navzdory tomu je neustále přítomný, stejně jako je kniha prostoupena motivy z Orwellova románu 1984. Místo aby se Sansal odvolal přímo na islám, uvádí čtenáře mezi následovníky fanatického monoteistického náboženství, jehož spříznění s islámem je neklamné.

Na pozadí duchovního horizontu příslušníků Islámského státu pak Sansal ukazuje teokratickou vládu, která ztělesňuje nenávist ke světu i k člověku

Věřící se klaní Bohu jménem Yölah, jehož prorokem je Abi, „otec všech věřících, nejvyšší vůdce světa“, a poté, co vojsko roku 2084 zvítězilo nad mocnostmi temnot, se celý svět proměnil v Abistán, jehož obyvatelé tráví životy tím, že padají na kolena před Yölahovým majestátem a udávají své souvěrce, nepůsobí-li jejich modlitby dostatečně vroucně.

Navzdory tomu, jak nehostinný je Abistán, i tomu, že čtenář nenajde nic, s čím by se mohl v románu blíže identifikovat, nejde o zemi neznámou. Abistán zná každý – se zdravicemi z této země se v médiích setkáváme denně. Jejich odesílateli jsou fanatici z Islámského státu a mezi hlavní pamětihodnosti tohoto místa patří setnutá hlava, dětský vrah, grilování zajatců, zničené starodávné stavby, ženy proměněné v proplouvající stíny.

Na pozadí duchovního horizontu příslušníků Islámského státu pak Sansal ukazuje teokratickou vládu, která ztělesňuje nenávist ke světu i k člověku. Vládu převzal Bůh, který miluje pouze dokonalost – a tou je modlitba devětkrát denně, absolutní poslušnost a přijetí jazyka, jehož zvláštností je, že znemožňuje myslet. Prodlouženou rukou slídivého a krutého Boha je státní aparát, který bdí, aby v člověku nevyklíčilo myšlení.

Moc bezmoci

Myšlení, tradičně chápané jako lidská výsada, platí v Abistánu za svědectví nedokonalosti. Způsobuje totiž, že se člověk již nechápe jako ztělesnění povinnosti, že rozkazy nevykonává automaticky. V myslícím člověku to zkrátka „drhne“, a člověk, který je myšlením takto „zadržen“, vystupuje z automatického reagování na okolní svět a stává se v určitém ohledu pánem situace. Takové vysvobození z tlaku situace se však může jevit vzpourou proti nejvyššímu, neboť jen jemu náleží, aby pevně svíral otěže.

Myšlení za každý rozkaz připojuje otazník a každé přikázání vyvolává pochybnosti o přiměřenosti. Z tohoto hlediska je myšlení mocí bezmoci, schopností vědět o konečnosti a snášet ji – v lidském životě totiž neplatí nic absolutně.

V tomto případě by myšlení bylo svědectvím lidské suverenity. Sansal však namítá, že myšlení není vítězným zvoláním dosvědčujícím lidskou majestátnost, která se stává konkurentem Boha. Navzdory tomu, že myšlení vyzdvihuje člověka nad danou situaci tím, že ji reflektuje, je zvláštní mocí, která člověku zároveň sílu i ubírá – vidí alternativy a rozpoznává nezajištěnost vlastní situace.

Myšlení tím za každý rozkaz připojuje otazník a každé přikázání vyvolává pochybnosti o přiměřenosti. Z tohoto hlediska je myšlení mocí bezmoci, schopností vědět o konečnosti a snášet ji – v lidském životě totiž neplatí nic absolutně. Taková konečnost však Yölaha ani jeho nejvěrnějšího služebníka Abiho nezajímá – člověk je údem Boha, kterého buď bezpodmínečně následuje, nebo nemá právo na existenci.

Hlavní motiv

V tomto smyslu je pak i víra nedokonalou podobou vztahu člověka k Bohu – vždyť nepočítá s jistotou. Čemu věřím, nevím; jakmile vím, nemusím věřit. Proto Sansal poznamená: „Systém nechce, aby lidé věřili. Jakmile věříme ideji, je myslitelné věřit i jiné. Proto je třeba lidem zakázat věřit v ideu. Protože věřit znamená nevěřit, tedy klamat.“

Za ztrátu nejistoty se platí ztrátou lidství – a právě tato ztráta je hlavním Sansalovým motivem

Náboženství proto může spočívat výlučně v naprostém podrobení se nejvyšší skutečnosti, s níž pak člověk splývá, neboť již není ponižován pochybnostmi myšlení. Takové povýšení je však z lidského hlediska prohrou.Za ztrátu nejistoty se platí ztrátou lidství – a právě tato ztráta je hlavním Sansalovým motivem.

Knihu lze číst jako příběh o procitajícím myšlení. Jedním z prvních, kdo objevuje moc myšlení, je Ati – a je příznačné, že myšlení se probouzí, když je tělo oslabeno, tedy při nemoci. I v tomto smyslu lze tvrdit, že myšlení je schopnost dostát konečnosti a přijímat otázky, které klade.

Hledání nového světa

Ati, který onemocněl tuberkulózou, se ocitá v sanatoriu mimo centrum náboženské moci. Jakmile pozbyl každodenní jistoty a vyvázal se z náboženských povinností, probouzí se v něm pochybnosti, které zprvu považuje za trestuhodný projev slabosti. Uprostřed vlastního deliria i ostatních pacientů se pak pozvolna rodí tušení, že všechno může být jinak. V horečnatých hlavách vzniká myšlenka, že Abistán může mít hranice, že může existovat ještě jiný svět. Nemoc tříští jistoty a otvírá nové horizonty.

Hlavní hrdina Ati hledá nový svět a přitahuje k sobě ty, kdo rovněž tuší, že svět je možná příliš bohatý, než aby mohl být podroben jedinému absolutnímu stanovisku

Sansal nenabízí propracovaný děj, ale filozofickou alegorii, jak snadno může být lidský duch ponížen, prahne-li po božství a nechce-li se spokojit s konečností. Poté, co se Ati navzdory špatné prognóze uzdraví, zjišťuje, že pozbyl schopnost vrátit se do svého původního života. Hledá nový svět a přitahuje k sobě ty, kdo rovněž tuší, že svět je možná příliš bohatý, než aby mohl být podroben jedinému absolutnímu stanovisku.

Podobný názor má Atiho přítel, archeolog, který uprostřed Abistánu odhaluje stopy světa, v němž existovala jiná náboženství a agresivní kult Yölaha byl považován za náboženství násilníků a nevzdělanců. Kdyby se existence takového světa potvrdila, otřásla by archeologická vykopávka suverenitou Yölahova náboženství, které by se pak spíše jevilo příbytkem lží než výrazem nejzazší pravdy a vznešenosti. To ale nenastane – archeolog spáchá za nevyjasněných okolností sebevraždu.

Nejistota

Atiho hledání nového světa ho rovněž vede do ghetta nevěřících, kde zjišťuje, že člověk může žít i umřít, aniž by pomyslel na Boha. Setkává se se závanem svobody, která popírá vše, co kážou strážci morálky ve službách Yölaha. Radost, s níž se Ati poprvé ve svém životě setkává mezi těmito lidmi žijícími na okraji společnosti, ztělesňují především nahlas se smějící ženy v pestrobarevném oblečení.

Dobrý konec na obzoru není. Kniha končí v nejistotě. Ale možná je právě tato nejistota příslibem možnosti dobrého konce.

Ghetto odpadlíků nesvědčí o slabině Abistánu, o neschopnosti vykonávat absolutní kontrolu. Naopak, Abistán potřebuje odpadlíky, aby existoval, a musí je zabíjet, aby přežil. Řečeno jinak, je třeba lišky, aby byl kurník dobře hlídán. Ati si však na příkladu ghetta, v němž chybí základní prostředky života, ale vládne lehkost i radost, znovu uvědomí možnost jiného světa.

Dobrý konec na obzoru není. Kniha končí v nejistotě. Ale možná je právě tato nejistota příslibem možnosti dobrého konce. Atimu se podařilo najít uprostřed neoblomných jistot ostrůvky nejistoty. Zatímco archeolog odhaluje na území Abistánu minulé kultury, odkrývá Ati pod nánosem lživých jistot sílu nejistoty, která skýtá člověku dar obyčejné lidské naděje.

Totalitní „nemyšlení“

Nikomu, kdo se jen zběžně zabývá současnou literaturou, neunikne spřízněnost Sansalova románu s Houllebecqovou knihou Podvolení. Jeden podstatný rozdíl by však neměl zůstat opomenut – v Houllebecqově románu radikální islám nepřebírá ve Francii vládu. Současná kultura nečelí výzvě fanatismu, ale umírněných muslimů, jimž západní člověk – znaven svou kulturou nejistoty – nakonec dá za pravdu.

Sansal mnoha svými výroky odsuzuje veškeré náboženství jako projev totalitního „nemyšlení“, které je neslučitelné s lidskou důstojností

Z tohoto hlediska je paradoxní, že je Houellebecq osočován z blasfemického vylíčení islámu, zatímco je Sansalův obraz – alespoň ve Francii a Německu – považován spíše za kultivovanou kritiku náboženství. Houellebecqa sice nelze považovat za obdivovatele islámu, natož islamismu, jeho kritika obou fenoménů je ale umírněnější.

Houellebecq si uvědomuje – a satiricky zobrazuje – slabiny jak západní, sekulární společnosti, tak té, která se podrobuje teokratickému režimu. Nevede však soustavnou válku proti náboženství a křesťanství dokonce obdivuje. Naopak Sansal mnoha svými výroky odsuzuje veškeré náboženství jako projev totalitního „nemyšlení“, které je neslučitelné s lidskou důstojností. Jediným příbytkem důstojného lidství se tím stávají západní sekulární společnosti.

Radost svobody

Takové černobílé vidění světa se však poněkud příčí pochybnostem, které Sansal vášnivě vzývá. Zmíněná dualita se stává únosnou, jen přijmeme-li knihu jako temnou pohádku, v níž se střetávají síly dobra a zla. Její hodnota tím však není umenšena. Pohádky jsou mocná zaříkávadla, zároveň je ale třeba je jako pohádky číst.

Bezvýchodnost teokratického režimu, v němž je společnost proměněna v mechanismus vyrábějící bohabojnost, je v kontrastu s radostí svobody, s její nepředvídatelností i bolestmi

Dobro Sansalovy knihy tkví v tom, čeho se chtějí hrdinové Houellebecqova románu zbavit – nejistoty a pocitu nedostatečnosti, který svoboda vyvolává. I Sansal spatřuje nebezpečí v tom, že na naši kulturu úzkosti, přecitlivělosti a pochybností zanevřeme. Jeho knihu lze proto číst jako oslavu pochybností a zmatku současného západního světa. Bezvýchodnost teokratického režimu, v němž je společnost proměněna v mechanismus vyrábějící bohabojnost, je v kontrastu s radostí svobody, s její nepředvídatelností i bolestmi.

Sansal blíže neurčuje, jak obtížnému pojmu svobody rozumět. Rozhodně se však nedomnívá, že nás v okamžiku, kdy se rozhodneme pro svobodu, čekají samé dobré konce. Kniha začíná nemocí, která je ztělesněným znejistěním. Nakonec je právě i svoboda takovým znejistěním. Navzdory tomu to je jediná pravda, kterou máme a na niž musíme přistoupit. Její podstatou je, že plodí mnoho dalších, často neslučitelných pravd a v tomto chaosu musíme žít. Podle Sansala není nic těžšího, ale ani nic krásnějšího.

2084: La fin du monde

2084. Konec světa

AUTOR: Boualem Sansal

VYDAL: Gallimard, Paříž 2015

ROZSAH: 288 stran

Boualem Sansal (66)

Francouzsky píšící Alžířan Boualem Sansal se narodil 15. října 1949 ve městě Theniet El Had. V sedmdesátých letech studoval ekonomii a inženýrství se specializací na konstrukci strojů. Později získal doktorát z ekonomie a vyučoval statistiku na vysoké škole. V roce 1986 se stal generálním ředitelem poradenské firmy. Od roku 1992 pracoval jako vrcholný úředník na alžírském ministerstvu průmysl.

K psaní Sansala přivedla neutěšená situace Alžírska. Poté, co byl v roce 1992 alžírský prezident Mohamed Boudiaf zavražděn jedním z členů své ochranky a země se propadla do občanské války, v níž postupně upevňoval moc muslimský fundamentalismus,

Kritika elit

Sansal napsal svůj první román Le serment des barbares (Přísaha barbarů, 1999). Nekompromisně v něm kritizoval politické a náboženské elity své země, a proto mu francouzské nakladatelství Gallimard doporučilo, aby román zveřejnil pod pseudonymem. Sansal tento krok odmítl a byl dočasně suspendován z postu na ministerstvu.

I ve svých dalších knihách se Sansal zabýval osudy rodné země. V roce 2003 vydal spolu se čtyřmi alžírskými spisovateli knihu Journal intime et politique, Algérie 40 ans après (Osobní a politický deník, Alžírsko 40 let poté), v níž popisuje situaci země 40 let po získání nezávislosti.

V roce 2006 zveřejnil otevřený dopis svým rodákům pod titulem Poste restante: Alger: Lettre de colère et d’espoir à mes compatriots (Poste restante. Alžír – dopis zlosti a naděje adresovaný mým krajanům). Sansal v něm poznamenává, že dopis považuje za polemiku ve francouzské tradici, v jejímž rámci rovněž hájí principy demokracie a svobody projevu proti fundamentalistickému tmářství. Poté, co byl dopis publikován, byly všechny Sansalovy knihy v Alžíru zakázané a z ministerstva byl definitivně propuštěn.

Mezi Sansalova nejvýznamnější díla se řadí román Němcova vesnice aneb Deníky bratří Schillerových z roku 2008, který vyšel v roce 2012 česky. Pojednává o účasti německého nacisty na osvobozeneckých bojích v alžírské válce za nezávislost.

Politicky-literární skandál

V roce 2011 se Sansal stal nositelem prestižní Mírové ceny svazu německých knihkupců a nakladatelů. Ta je udělována osobnosti, jež „mimořádně přispěla především svou činností v oblasti literatury, vědy a umění k uskutečnění myšlenky míru“.

Porota ve zdůvodnění poukazuje na Sansalovu odhodlanost v boji za svobodu myšlení a jeho osobní statečnost, o níž mimo jiné svědčí, že je jedním z posledních veřejných alžírských intelektuálů, kteří odmítají Alžírsko opustit. Sansal zde žije se svými dvěma dcerami a je podruhé ženatý. Jeho první žena byla Češka.

V roce 2012 se Sansal stal hlavním účastníkem politicky-literárního skandálu. Za svou novelu Rue Darwin (2011) dostal Cenu arabského románu udělovanou v Paříži. Poté, co se ale pořadatelé dozvěděli, že Sansal v roce 2012 navštívil Izrael, kde se zúčastnil Festivalu spisovatelů v Jeruzalémě, odmítli mu vyplatit částku 15 tisíc eur spojenou s jejím udělením.

Předseda poroty Olivier Poivre d’Avror na protest odstoupil a poznamenal, že podlehli tlaku hnutí Hamás. Izraelský ministr zahraničí Avigdor Liebermann pak vyzval mezinárodní komunitu, aby jednání odsoudila, žádné odezvy se však nedočkal.

Žádný ráj na zemi

Tato historka je pro Sansalovo veřejné působení symptomatická. V knize Gouverner au nom d’Allah: Islamisation et soif de pouvoir dans le monde arabe (Vláda ve jménu Allaha. Islamizace a žízeň po moci v arabském světě) poznamenává, že ticho intelektuálů svědčí nejen o strachu, ale možná i o něčem horším – nejsou si jistí, na kterou stranu se postavit a kterou kulturu hanit dříve.

Muslimský fundamentalismus je zavrženíhodný, ale není nakonec západní sekularismus přinejmenším stejně problematický? To, že si intelektuálové takovou otázku vůbec kladou, považuje Sansal za nejmocnější zbraň v rukou islamistů: „Kdo totiž nazývá věci špatnými jmény, přispívá k neštěstí světa.“

Všechny Sansalovy knihy pak varují před tím, aby člověk nepodlehl touze nastolit ráj na zemi. Důsledkem takových snah může být jediné – klinická smrt, jejíž ilustrací je svět z románu 2084. Ten vyšel v roce 2015 a přinesl Sansalovi dosud nejprestižnější literární cenu – Cenu Francouzské akademie. V současnosti je kniha překládána mimo jiné i do češtiny.

Boualem Sansal

Boualem Sansal



Počet příspěvků: 1, poslední 27.7.2016 01:07 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.