Pozor, lidské nebezpečí! Pozor, nebezpečí radiace!

Fukušimská jaderná krize neznamenala z jakéhokoli hlediska obrat či vážnější krok k novému, ekologickému světovému řádu.

Radioaktivita z poškozené jaderné elektrárny Fukušima představuje dnes pro Tokio větší hrozbu než tsunami. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Radioaktivita z poškozené jaderné elektrárny Fukušima představuje dnes pro Tokio větší hrozbu než tsunami. | foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
Radioaktivita z poškozené jaderné elektrárny Fukušima představuje dnes pro Tokio větší hrozbu než tsunami.

To, co se stalo v Japonsku časně zjara 2011, ještě předtím, než začaly kvést sakury, je na jedné straně katastrofou, kataklyzmatem, apokalypsou či koncem světa. Na druhé straně to, co se stalo v Japonsku, není katastrofou, kataklyzmatem, apokalypsou či koncem světa. I když to s ním zatřáslo.

Lidé, truchlete! Svědkové Jehovovi se však ještě neradujte! Armagedon se zatím nekoná. To, co se stalo, je v lidských měřítcích strašlivá tragédie. Z hlediska geologické časové osy však jde o pouhou epizodu v dramatu s názvem Země, které se odehrává už nějaké čtyři miliardy let. Jen se podívejte na racky, jak se smrtelným klidem krouží nad pobřežní spouští, zda se v těch náhle vzniklých hromadách nenajde nějaká pochoutka!

Pouhá epizoda

To, co se stalo, je jen drobné zapraskání, epizoda, impuls. Ostrov Okinawa se o kousek posunul. Pouhá epizoda v jednom velkém příběhu – ani nejbrutálnější, ani nejzajímavější. Mnohem brutálnější bylo, když se za pouhý rok naplnila kotlina Středozemního moře. Nejnovější japonské zemětřesení však mělo dostatečnou sílu, aby dalo pocítit, co to znamená být pozemšťany. Vrací nás zpátky na zem.

Díky této letmé epizodě si můžeme udělat plastičtější obraz, co to je desková tektonika. Jaké a jak mocné síly vedly k vytvoření dnešní podoby naší planety. Představme si, kolik mnohem silnějších zemětřesení než to nedávné se asi muselo stát, než se od sebe oddělily Amerika a Afrika nebo vzedmula Himálaj! To všechno jsou zase chladné a ledově klidné procesy v porovnání s genezí Země. Exploze jedné supernovy dokáže zcela zničit celou planetární soustavu.

Kdybychom dnes vypisovali konkurz na zničení lidstva, nenašli bychom vítěze. A je vážnou hrozbou, že neexistuje síla, jež by nás mohla zastavit.

Dle našich očekávání by mělo zemské klima fungovat jako nastavená klimatizace a máme sklony zapomínat na řádovou velikost přírodních sil. V porovnání s ní je ta lidská zdánlivě mizivá. Pohled na hromadu kontejnerů, s nimiž si přílivová vlna pohrála jako s krabičkami od sirek, tento dojem pouze potvrzuje. Nic naplat, když se Země otřese, může naše civilizace jako lusknutím prstů ležet v troskách, obrátit se v prach. Naše síla, moc a sláva jsou pouhou iluzí.

Vliv, který na Zemi uplatňujeme, je sebeklamem. Existujeme pouze proto, že nás přírodní síly vzaly na milost. Je však opravdovou otázkou, jak by lidská civilizace překonala srážku s asteroidem, která by způsobila 40metrovou přílivovou vlnu. Nastíněný obraz je však přece jen zavádějící.

Biologický i geologický rozměr

Časopis National Geographic přináší v březnovém čísle zajímavou studii. Elisabeth Kolbertová v ní rozebírá globální vlivy už téměř sedmimiliardové populace. A odvolává se na Paula Crutzena, dle něhož jsme na počátku nového geologického období – antropocénu. Znamená to, že vliv civilizovaného lidského druhu na planetu Zemi už má rozměr nejen biologický, ale i geologický.

Lidstvo jako suverénní geologická síla formuje Zemi. Ani zdaleka nejsme natolik drobní a bezvýznamní, jak by se mohlo zdát v důsledku epizod, jako bylo japonské zemětřesení. Právě naopak. Jsme čím dál nezničitelnější. To zároveň znamená, že naše zničení je nezvratné.

Promyslet a domyslet to je pro lidstvo těžším úkolem než bědovat na hromadě trosek nad svou nepatrností. Faktem totiž je nejen to, že se pobřežní města stala během několika minut obětí hněvu šintoistického Poseidona a že při něm zahynuly tisíce, ba desetitisíce lidí, ale i to, že další miliony přežily. Navzdory zemětřesení o síle devíti stupňů zůstala stát spousta věcí. Pětatřicet milionů obyvatel se třese strachy, ale žije. Budovy zabezpečené před zemětřesením se nezřítily. Japonsko není Haiti.

V ústrety nezničitelnosti

Kdybychom dnes vypisovali konkurz na zničení lidstva, nenašli bychom vítěze. A je vážnou hrozbou, že neexistuje síla, jež by nás mohla zastavit. Biologové sice zatím neúspěšně napínají hranice délky lidského života, ale náš rod naopak s čím dál větší nadějí spěje v ústrety nezničitelnosti, respektive stálosti geologických rozměrů.

Jen uvažme, že stopy křehkého hmyzu a ptáků se v určitých zkamenělinách zachovaly stamiliony let. A dokonce existují fosilie staré miliardy let! To, že by viditelné stopy civilizace pokryla za relativně krátkou dobu vegetace, pokud by se nám nějakým způsobem přece jen podařilo kolektivně opustit povrch planety Země, ještě neznamená, že by beze zbytku zmizel náš vliv na ni.

Kdyby se po nás najednou slehla zem, jiná civilizace by po krátkém bádání poznala i za sto milionů let, že tudy kdysi kráčel člověk. Většina dosavadních kultur a civilizací skutečně zanikla takřka beze stopy. Dlouho nebylo jasné, zda z hlediska budoucnosti lidstva převáží zmar či zdar, zničení nebo zachování. Před nedávnem budoucnost ohrožovala jaderná apokalypsa, dnes je to bezpředmětné. Kdysi vymíraly celé národy, a ačkoli kmeny a jazyky mizí i dnes, lidstvo jako celek vydrží nejspíš ještě hodně dlouho.

Hra na boha

Charakter posunu tohoto problému skvěle vystihuje, že hlavní otázkou, kterou si musíme klást v souvislosti se zničujícím zemětřesením v Japonsku, už není, co udělala příroda – Bůh? – s člověkem, nýbrž to, co může udělat sám se sebou a s přírodou. Člověk hrající si na boha. Radioaktivita z poškozené jaderné elektrárny Fukušima představuje dnes pro Tokio větší hrozbu než tsunami.

Lze to také chápat tak, že primární geologické síly vypustily z láhve džina antropocénu. Člověka jako geologicky platnou sílu. Člověka jako nadlidskou hrozbu. Naše civilizace představuje pro životní prostředí hrozbu, ať už právě upadá, či vzkvétá. Například vodní elektrárny jsou ve skutečnosti uměle vybudované, sladkovodní tsunami. Permanentní tsunami, které jsou na rozdíl od přílivové vlny trvale uzpůsobené ke katastrofě.

A kopce zmrzačené kvůli povrchové těžbě jsou jen pomníky pýchy. Vrcholek kopce není ještěrčí ocas. Jakmile jej jednou někdo sesekne a odveze, zůstane otupený. Tak tomu bude, co svět bude světem. Během rekultivace se maximálně zazelená, ale nedoroste. Pozor, lidské nebezpečí! Pozor, nebezpečí radiace!

Povinná show

Vedoucí představitelé panikaří, protože se až dosud zdálo, že moderní, bezpečné jaderné elektrárny postčernobylského typu, které nevyužívají grafitové technologie, představují ve srovnání s elektrárnami na fosilní či biodieselová paliva, jež jsou katastrofálně náročné na prostor, menší zlo. Z něj se však během několika dní stalo opět zlo největší.

Primární geologické síly vypustily z láhve džina antropocénu. Člověka jako geologicky platnou sílu. Člověka jako nadlidskou hrozbu.

Je třeba si však uvědomit, že Japonsko je seizmicky mimořádně nebezpečnou oblastí. A je otázkou, nakolik tyto události ovlivní gigantické nukleární projekty v Číně a Indii, až se panika uklidní. Dříve, než na ni odpovíme, bychom si měli spočítat, kolik bylo od černobylské jaderné katastrofy na světě vybudováno jaderných elektráren. Víc než jedna, víc než dvě.

Navzdory bankovní krizi se ve společnosti Morgan Stanley rozdělují milionové odměny. Proto nevěřím, že by fukušimská jaderná krize znamenala z jakéhokoli hlediska obrat či vážnější krok k novému, ekologickému světovému řádu. Nevěřím tomu už proto, že nemáme ani ponětí, jak jsme se dostali až sem. Jak a proč se to celé zvrtlo.

Nemáme ani ponětí, co může být onou tajemnou silou, která dnešního člověka nutí budovat v porovnání s jeho nedávnými předky natolik odlišné životní podmínky. Proč, kvůli čemu, z jakého důvodu musíme dnes žít jinak než včera? Proč je tento proces čím dál rychlejší? Donedávna se nazýval pokrokem. Říkalo se mu také modernizace, móda, konzumní společnost. A dnes se mu nejspíš říká globalizace.

Všechna tato krycí jména nevysvětlují, ale pouze berou v potaz něco nepochopitelného. Nikdo neví, co nás dnes nutí žít jinak než včera. Proč je tato show pro všechny povinná a proč je po čertech těžké, v podstatě nemožné, jí nějak uniknout.

Mír s námi!

Mohli bychom donekonečna uvádět, co všechno nebylo před dvaceti, sto nebo dvěma sty lety. Přitom Aristotelés, Leonardo da Vinci, Johann Sebastian Bach nebo třeba Sándor Petöfi byli také lidé. Žili, cítili, vnímali a tvořili jako lidé. Navzdory tomu k naplnění své velikosti a lidské podstaty nepotřebovali mobilní telefon, počítač, atomové elektrárny nebo trysková letadla.

Proč dnes máme pocit, že k naplnění minima lidské plnosti je to všechno třeba? Co nebo kdo to s námi tak cloumá? Co nebo kdo nás k tomu všemu nutí? Lidstvo se dostalo do stadia závislosti, nátlaku. Šlo by to vyjádřit i tak, že zachování lidského druhu přichází Zemi na čím dál víc. Člověk je čím dál dražší. Neboli jeho ekologická stopa je čím dál větší.

Na to upozorňují mírové atomové výbuchy, které se právě odehrály v Japonsku. K tomu, aby nás opět vyděsila představa atomového hřibu nad Japonskem, nemusela vypuknout třetí světová válka. Mír s námi!