Poznatek paleoantropologie: Pod kůží jsme všichni Afričané

Evoluci lidstva nelze vyprávět jako ságu osamělého hrdiny, který si klestí cestu od primitivnosti k dokonalosti. Rozdíly mezi lidmi, jako jsou barva kůže či tvar vlasů, vznikly během uplynulých 60 tisíc let, když se přizpůsobovali různým klimatům. Fosilní nálezy svědčí o věčném nomádství lidského rodu. Lidstvo je neustále v pohybu.

Ian Tattersall, The Strange Case of the Rickety Cossack: and Other Cautionary... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ian Tattersall, The Strange Case of the Rickety Cossack: and Other Cautionary... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Ian Tattersall, The Strange Case of the Rickety Cossack: and Other Cautionary... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nedávno média zveřejnila informaci o objevu nového druhu hominina. Paleoantropologové jeho fosilie objevili nedaleko jihoafrického Johannesburgu a nového příslušníka lidského druhu pojmenovali Homo naledi. Opět se budou přepisovat učebnice, což zájemce o paleoantropologii nepřekvapuje.

Zásadní nálezy fosilií předků člověka se obvykle ohlašují na konci léta, neboť paleoantropologové často během letních prázdnin provádějí vykopávky. Již mnohokrát se psalo o objevu takzvaného „chybějícího článku“, aby se nakonec ukázalo, že natolik zásadní nález to nebyl.

Dějiny plné zvratů

Dějiny paleoantropologie jsou plné zvratů, osobních nepřátelství, intrikaření a zajímavých nálezů, které odkrývají dávnou minulost lidského rodu. Osobité dějiny paleoantropologie – The Strange Case of the Rickety Cossack: and Other Cautionary Tales from Human Evolution (Podivný případ kozáka s křivicí. A další varovné příběhy z lidské evoluce) – nedávno zveřejnil renomovaný paleoantropolog Ian Tattersall, jeden z nejvýznamnějších představitelů současné paleoantropologie.

Dějiny paleoantropologie jsou plné zvratů, osobních nepřátelství, intrikaření a zajímavých nálezů, které odkrývají dávnou minulost lidského rodu

Tattersall se narodil se ve Velké Británii, vyrůstal však ve východní Africe. V současnosti je emeritním kurátorem oddělení antropologie při Americkém muzeu přírodních věd v New Yorku a zabývá se především analýzou fosilních nálezů a výzkumem lemurů na Madagaskaru.

Podepsal se pod mnoho odborných studií a knih, jimž vévodí monumentální čtyřsvazková práce z let 2002 až 2005 Human Fossil Record (Evidence lidských fosilií), ve které shromáždil informace o všech významných paleoantropologických nálezech. V roce 2012 pak zveřejnil dílo Masters of the Planet: The Search for Our Human Origins (Vládci planety. Hledání našeho lidského původu), ve které podal vlastní výklad evoluce homininů až k současnému člověku.

Tattersallova nejnovější kniha Podivný případ kozáka s křivicí dle něho zásadně doplňuje jeho předchozí dílo, v němž musel vynechat spletitou historii jednotlivých objevů a sporů o ně. Je napsaná místy velmi osobně, s blížícím se koncem profesní kariéry Tattersall vzpomíná na své učitele, kolegy a přátele.

Způsob interpretace evoluce

Na otázku proč se zabývat dějinami paleoantropologie, Tattersall odpovídá, že musíme vzít v úvahu, že současné názory na evoluci člověka jsou provždy podmíněny představou o našem původu. Historie paleoantropologie ukazuje, že výklad původu člověka a jeho evoluce stál mnohokrát v rozporu s dostupnými doklady. Tattersall dodává, že na způsobu interpretace evoluce člověka skutečně záleží, jelikož výrazně ovlivňuje náš pohled na to, co jsme zač.

Zveřejnění teorie biologické evoluce britským biologem Charlesem Darwinem (1809–1882) revolučně změnilo biologii. V díle O původu druhů přirozeným výběrem z roku 1859 nejen formuloval postuláty nové teorie, ale rovněž prorokoval, že bude osvětlen původ člověka. S odstupem času se Darwin k evoluci člověka vyjádřil v průkopnické práci z roku 1871 O původu člověka.

Podle Tattersalla na způsobu interpretace evoluce člověka skutečně záleží, jelikož výrazně ovlivňuje náš pohled na to, co jsme zač

Tattersall si všímá, že Darwin vůbec nevzal v úvahu tehdy známé paleoantropologické nálezy. V době zveřejnění jeho knihy vědci disponovali již mnoho let fosiliemi neandertálce. Jeden z nálezů Darwin dokonce osobně prostudoval, když se mu do rukou dostala lebka neandertálce z Gibraltaru. Navzdory tomu se v knize O původu člověka ani v dalších spisech k žádné fosilii nevyjádřil.

Tattersall se domnívá, že Darwin měl rezervovaný postoj k fosiliím pravěkého člověka vzhledem k jejich neúplnosti, především však k nalezeným fosiliím neandertálce zaujal místo něho stanovisko jeho přítel a evolucionista Thomas Huxley (1825–1895).

Nález neandertálce

Právě nález neandertálce ukazuje spletité osudy fosilií a jejich vědeckých interpretací. Roku 1856 dělníci v Neanderově údolí odkryli lidské kosti, včetně části lebky. Šlo o masivní kost s výraznými nadočnicovými valy. Převzal je místní učitel Johann Fuhlrot (1803–1877), jenž je správně identifikoval jako lidské a zjevně značného stáří. K analýze se dostaly bonnskému anatomovi Hermannu Schaaffhausenovi (1816–1893), jenž je považoval za ostatky nějaké primitivní rasy Homo sapiens.

Nález neandertálce ukazuje spletité osudy fosilií a jejich vědeckých interpretací

Fuhlrot a Schaaffhausen nebyli evolucionisté, proto nepřekvapuje, že fosilie považovali za ostatky příslušníka druhu Homo sapiens. Darwinův přítel a obhájce Thomas Huxley však byl evolucionista. Proto překvapuje, že ani on neoznačil neandertálce za jiný druh člověka. Přesvědčený darwinista Huxley nález srovnal s lebkou australského Aboridžince, kterého v souladu s dobovým rasismem považoval za nejprimitivnější rasu.

Huxley překreslil oba vzorky, aby ukázal, že lebka z Neanderova údolí zhruba odpovídá tvaru lebky Aboridžince, tudíž je nález jen dokladem extrémní variability druhu Homo sapiens. Dle Tattersalla touto komparací Huxley prokázal velkou schopnost mentální gymnastiky, protože obě lebky jsou zjevně značně rozdílené.

Jiný druh rodu Homo

Rané názory na fosilie z Neanderova údolí se tím ani zdaleka nevyčerpávají. Uznávaný německý antropolog a patolog Rudolf Virchow (1821–1902), jenž zcela odmítal Darwinovu teorii, přišel s názorem, že šlo o těžce nemocného jedince v mládí postiženého křivicí, v dospělém věku měl utržit zranění na lebce, ve stáří ho trápila artritida.

Trvalo několik desetiletí, než vědecká obec uznala neandertálce za příslušníka rodu Homo, přestože již v roce 1863 anglicko-irský geolog William King prohlásil, že neandertálské fosilie reprezentují jiný druh rodu Homo

Extrémní názor vyslovil bonnský anatom August Franz Mayer (1787–1865), jenž s oporou ve Virchowovi tvrdil, že jde o ostatky kozáka, jenž s ruskou armádou táhl Evropou roku 1814. Podivný tvar kostí způsobila dle něho křivice a život na hřbetu koně. Mohutné nadočnicové valy se zformovaly setrvalým krčením čela bolestmi, jež mu způsobovala jeho nemoc a život v sedle. Nakonec ho zranili v bojích a on se odplazil do jeskyně, kde zraněním podlehl.

Trvalo několik desetiletí, než vědecká obec uznala neandertálce za příslušníka rodu Homo, přestože již v roce 1863 anglicko-irský geolog William King (1809–1886) prohlásil, že neandertálské fosilie reprezentují jiný druh rodu Homo. Na jeho názor málokdo bral zřetel. Jen britský zoolog George Busk (1807–1886), jenž uchovával neandertálskou lebku z Gibraltaru, si všiml podobnosti gibraltarské lebky s nálezem z Neanderova údolí. A nechal se slyšet, že profesor Mayer může těžko přepokládat, že by se kozák s křivicí doplazil až na Gibraltarskou skálu.

Křížení s Homo sapiens

Pozornosti se však dostalo jinému Kingovu názoru, že navzdory velké mozkovně myšlenky a touhy v ní nepřesáhly hranice brutality. Tento názor ovlivnil na mnoho desetiletí interpretaci neandertálců. Teprve postupně vycházelo najevo, že se neandertálci křížili s příslušníky Homo sapiens, mohli mluvit a zanechali dokonce projevy symbolického myšlení.

Jen pozvolna se odbourává názor vyslovený před 150 lety. Ostatně v lidových představách názor na primitivnost a brutalitu neandertálců pevně zakořenil, jak mimo jiné dokládá výrok českého prezidenta Miloše Zemana na adresu demonstrantů. Vliv dobových názorů na původ člověka a jeho biologickou rozmanitost neovlivnil dle Tattersalla jen interpretaci fosilií neandertálců, ale i dalších paleoantropologických nálezů.

Teprve postupně vycházelo najevo, že se neandertálci křížili s příslušníky Homo sapiens, mohli mluvit a zanechali dokonce projevy symbolického myšlení

Tattersall zevrubně komentuje také dílo nizozemského lékaře Eugena Duboise (1858–1940), jenž se na doporučení oddaného německého darwinisty Ernsta Haeckela (1834–1919) vypravil do Indonésie, aby na Jávě prováděl vykopávky. A v devadesátých letech 19. století tam odkryl fosilie, jejichž neobvyklý vzhled svědčil o starobylosti. Označil je Pithecanthropus erectus, opočlověk vzpřímený.

Dubois se v roce 1895 vrátil se svými fosilními trofejemi do Evropy, kde je mohli prostudovat jeho kolegové. Mnohé přesvědčil, že nalezené fosilie lze připsat jinému rodu homininů, který se pohyboval vzpřímeně, ale vykazoval mnoho rysů podobných velkým primátům. Než stačil Dubois připravit svou knihu, vlivný německý anatom a antropolog Gustav Schwalbe (1844–1916) sepsal a zveřejnil vlastní, velmi vlivné dílo. Dubois to pociťoval jako velkou křivdu, stáhl se do ústraní a své fosilie si ponechal navždy pro sebe.

Dle Tattersalla tím zavedl v paleoantropologii obvyklý postup. Paleoantropologové si střeží své nálezy, omezují k nim přístup, kontrola nad fosiliemi je zdrojem moci a vlivu v oboru. Proto mnohé překvapilo, že americký paleoantropolog Lee Berger, jenž stojí za objevem Homo naledi, přizval k identifikaci nálezů mladé vědce na začátku kariéry – v paleoantropologii neobvyklý krok, za nějž si vysloužil přezdívku pan paleodemokracie.

Vítěz a vládce planety

Specifické postavení v dějinách paleoantropologie zaujímá piltdownský člověk, jehož objev zastínil všechny dosavadní fosilie – nemohli mu konkurovat starobylí erektové z Jávy ani neandertálci z kontinentální Evropy. Posedlost hledáním takzvaného chybějícího článku mezi člověkem a opicí konečně došla naplnění.

Roku 1908 dělníci odkryli v jižní Anglii fragmenty lebky. Nález se dostal do rukou Arthura Smitha Woodwarda (1864–1944), jenž zahájil vykopávky. Podařilo se nashromáždit více fosilií, přibyly také kamenné nástroje a ostatky zvířat. Klíčovou se stala masivní lebka, jíž však chyběla čelní kost a značná část pravé strany lebky, naneštěstí také partie, v nichž se spojuje spodní čelisti s horní.

Výklad evoluce člověka často připomínal příběh s dobrým koncem, v němž konečným vítězem a vládcem planety se navzdory všem nástrahám stal anatomicky moderní člověk

Lebka vypadala značně zvláštně, spodní čelist lidoopího vzezření kombinovaná s kraniem tvaru anatomicky moderního člověka. Trvalo mnoho desetiletí, než se prokázalo, že jde o podvrh lidské lebky s čelistí orangutana. Dodnes se neví, kdo nález nastrčil. Nepochybně však měl pochopení pro vše anglické. Později rozjetý piltdownský vlak totiž přibral nový nález, artefakt vzdáleně připomínající kriketovou pálku. Sečteno a potvrzeno: lidstvo má původ v Anglii! Výlučnost Evropanů, Angličanů zejména, se tím stvrzovala.

Tattersall na mnoha příkladech ukazuje, že „interpretace a teorie přicházejí a odcházejí, ale fosilie zůstávají“. V názorech na odkryté kosti dávných příslušníků rodu Homo a jeho předlidských předků se zrcadlí dobové představy o místu a postavení člověka na Zemi. Dle Tattersalla zdaleka nejvíce paleoantropologii ovlivnila skutečnost, že jsme jedinými existujícími reprezentanty rodu Homo, jiný druh člověka než Homo sapiens na Zemi nežil.

Výklad evoluce člověka proto často připomínal příběh s dobrým koncem, v němž konečným vítězem a vládcem planety se navzdory všem nástrahám stal anatomicky moderní člověk. Definujeme, co je a není člověk, a na základě toho do rodu Homo řadíme, nebo z něj naopak vylučujeme naše fosilní předky.

Uzavřený klub

V literární podobě se těmito otázkami zabýval francouzský spisovatel Vercors (1902–1991). V knize Les Animaux dénaturés(Nepřirozená zvířata) přivádí na Novou Guineu, kde byly objeveny fosilie chybějícího článku mezi člověkem a opicí. Vědecká výprava se vydala na ostrov, aby tam fosilie vyzvedla. K velkému překvapení tam našla nejen kosti, ale i živé představitele tohoto druhu, jímž se dostalo označení Tropiové. Lidé je záhy začnou zotročovat.

Jeden z hrdinů Vercorsovy knihy formuloval otázku lidství následovně: „Lidstvo se podobá velmi uzavřenému klubu: to, co nazýváme lidskostí, definujeme jen my sami“

Hlavní hrdina však na rozdíl od dalších odborníků zastával názor, že jde o lidský druh, nikoli o nějaký mezičlánek. Aby dokázal, že se nemýlí, učinil troufalý krok. Zplodil s novým druhem potomka, kterého krátce po narození zabil. Následně se udal a na soudu bylo, aby určil, zda zabil zvíře, nebo se dopustil vraždy. Soud vyslechl mnoho odborníků, z nichž se každý vyjadřil, co definuje člověka. Soudní tribunál nakonec rozhodl, že Tropiové patří k lidskému rodu.

Tropiové byli stále stejní před i po vynesení ortelu, ale jejich postavení se změnilo v okamžiku, kdy jim lidé připsali lidství. Jeden z hrdinů Vercorsovy knihy formuloval otázku lidství následovně: „Lidstvo se podobá velmi uzavřenému klubu: to, co nazýváme lidskostí, definujeme jen my sami.“

Genetické stopy

Tattersall se v závěru knihy zamýšlí nad měnícím se obrazem minulosti lidstva a reflexivně srovnává dva evoluční scénáře, jež nabídl. Genealogický strom lidstva z roku 1993 sahá do doby před čtyřmi miliony let a spojuje dvanáct druhů homininů. V roce 2012 genealogický strom koření před sedmi miliony let a spojuje dvojnásobek lidských a předlidských předků. Tattersall se domnívá, že evoluci lidstva lze jen obtížně vyprávět jako ságu osamělého hrdiny, jenž si, vyzbrojen pouze vlastním rozumem, klestí cestu od primitivnosti k dokonalosti.

Genetické stopy vedou kamsi do východní Afriky, odkud začali anatomicky moderní lidé postupně osidlovat svět před pouhými 60 tisíci lety

Co nám může o původu člověka a jeho evoluci prozradit paleoantropologie? Dle Tattersalla jsme se vyvinuli ve vysoce kooperativní druh, dokážeme se chovat altruisticky, pokud nás nesobecké skutky nepřijdou příliš draho, ale i obludně sobecky. Jsme tudíž bytostmi se sklony k sobectví i altruismu. Na evoluci však nemůžeme svalovat vlastní chování, každý se rozhoduje individuálně.

Evolučnímu procesu také vděčíme za propadající se klenbu nohy, bolavá záda či pálení žáhy. Poznatky paleoantropologie rovněž sdělují, že pod kůží jsme všichni Afričané, genetické stopy vedou kamsi do východní Afriky, odkud začali anatomicky moderní lidé postupně osidlovat svět před pouhými 60 tisíci lety.

Bariéry pro migraci

Anatomicky moderní lidé, kteří osídlili Evropu, přišli z východu s kořeny v Africe. Lidské populace byly tehdy malé, snadno se štěpily a geneticky a kulturně rozrůzňovaly. Pozorovatelné rozdíly mezi lidmi, jako jsou barva kůže či tvar vlasů, vznikly právě během uplynulých 60 tisíc let, když se přizpůsobovali různým klimatům. Jakmile začali vést usedlý způsob života, jejich počet se zvyšoval, a pokud se dali do pohybu, pak ve velkém měřítku.

Jedinými významnými bariérami pro migraci jsou dnes podle Tattersalla kultury

Jedinými významnými bariérami pro migraci jsou dnes podle Tattersalla kultury. Evoluce nás vybavila schopností naučit se jakýkoli jazyk a kulturu, ale jakmile si osvojíme nějakou kulturu a s ní spjaté hodnoty a postoje, stává se to pevnější bariérou pro porozumění mezi lidmi než jazykové hranice.

Fosilní nálezy svědčí o věčném nomádství lidského rodu. Francouzský filozof Michel Maffesoli tvrdí, že lidstvo má „pud bloudění“, bodejť by ne, vzpřímeni na dvou nohách vidíme lépe vzdálené horizonty. Lidstvo je neustále v pohybu.

The Strange Case of the Rickety Cossack: and Other Cautionary Tales from Human Evolution

Podivný případ kozáka s křivicí. A další varovné příběhy z lidské evoluce

AUTOR: Ian Tattersall

VYDAL: St. Martin’s Press 2015

ROZSAH: 256 stran