Požehnány buďtež české a moravské rybníky

Obnova rybníků se zdá nejefektivnějším řešením sucha – jejich výstavba či obnova je mnohem méně nákladná než přehrad.

Déšť na rybníce. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Déšť na rybníce. | foto: PixabayLidovky.cz
Déšť na rybníce.

Česko ohraničené pohořími je „lavor“, do kterého stéká voda, jež na nich spadne. Proto jeho velkou část tvořily od pradávna močály a mokřady. Aby naši předkové získali dostatek orné půdy, vodu koncentrovali do vymezených území, jež vytvářela rezervoár pro období sucha i pro přebytek srážek, čímž do jisté míry bránili povodním. Neznali beton ani složité a nákladné technologie pro výstavbu přehrad. Problém vyřešili selským rozumem a efektivně výstavbou rybníků. Půda jimi zaplavená nadále přinášela užitek, přičemž její výnos se rybničním hospodařením zvýšil.

První rybníky se v Čechách a na Moravě začaly budovat v 10. a 11. století. Navzdory útlumu výstavby za husitských válek dosáhla v osmdesátých letech 18. století jejich rozloha 77 tisíc hektarů. Kvůli orné půdě pro výsev obilovin a nové potraviny brambor, aby se zabránilo hladomorům, a to ještě za vlády osvícených Habsburků Marie Terezie a Josefa II., byla řada rybníků vysušena. Tento vývoj podpořila i Napoleonova blokáda, která znemožnila dovoz třtiny z kolonií do Evropy.

Pro pěstování řepy bylo třeba získat ornou půdu, a opět vysoušením rybníků, zejména když si čeleď při nástupu do služby dala podmínku, že může mít rybu k jídlu jen dvakrát týdně. Rozloha rybníků se proto v roce 1840 smrskla na 35 tisíc hektarů, méně než na polovinu předchozího stavu. Časem byly některé rybníky obnoveny či vybudovány nové, navzdory tomu činí jejich současná rozloha v Česku zhruba 50 tisíc hektarů – o více než třetinu méně než v osmdesátých letech 18. století.

Jako jižní Čechy

Někteří environmentalisté, ekologové a další, často salónní a polovzdělaní „ochránci přírody“ přicházejí s návrhy na řešení současného sucha – například zakládat mokřady a tůňky či zachycovat dešťovku. Důsledkem uskutečnění většiny z nich je úbytek zemědělské půdy, její proměna v neužitečnou líheň komárů, a v případě zachycování dešťovky propagované ministrem životního prostředí Richardem Brabcem jako velký vynález, ač jej po desetiletí používají zahrádkáři, neefektivní řešení vodohospodářského problému.

Nebýt v jižních Čechách rybníků, nelišily by se příliš od jižní Moravy či středních Čech. Co brání, aby byly proti suchu i povodním stejně odolné celé Čechy a Morava?

Obnova zaniklých rybníků se zdá nejjednodušším a nejefektivnějším řešením sucha. Média často zveřejňují hydrologické mapy Česka, z nichž vyplývá, že nejsušší oblasti jsou ve středních Čechách a na jižní Moravě. Jižní Čechy plné rybníků odolávají suchu nejlépe. Ani povodně zde nebyly stejně katastrofální jako tam, kde zlikvidovaly nebo poškodily celé obce. Nebýt v jižních Čechách rybníků, nelišily by se příliš od jižní Moravy či středních Čech. Co brání, aby byly proti suchu i povodním stejně odolné celé Čechy a Morava?

Výstavba či obnova rybníků je mnohem méně nákladná než přehrad. Žiji ve vísce v jižních Čechách nedaleko Protivína. Z vlastní zkušenosti vím, že výstavbu rybníka na mokřadu v sousedství naší vsi zvládl soukromý zemědělec. Sypanou hráz mu postavily firmy, které potřebovaly uložit nepotřebnou zeminu. Z jeho činu mám prospěch i já.

Zdroj příjmu

Můj dům stojí na mírném návrší nad vsí a má jedenáctimetrovou studnu, navzdory tomu jsme občas „strhli“ vodu a museli jsme počkat zhruba den, než se „natáhla“. Přitom nad silnici pod námi vyrážela po delších deštích prameniště. Od vybudování rybníka jsme ji „nestrhli“ – zřejmě zvýšil průsakem i hladinu spodní vody. Výstavba i nevelkého rybníku tedy může změnit hydrologické poměry. Neužitečný mokřad se stal pro sedláka, který na jeho místě vybudoval rybník, zdrojem příjmu. Každý rok před Vánoci prodává ryby, které na kdysi neužitečné půdě vychoval.

Výstavba i nevelkého rybníku může změnit hydrologické poměry. Neužitečný mokřad se stal pro sedláka, který na jeho místě vybudoval rybník, zdrojem příjmu. Každý rok před Vánoci prodává ryby, které na kdysi neužitečné půdě vychoval.

V podhůří Píseckých hor, nedaleko vísky, kde žiji, jsem se již za totality kochal pohledem, ale užíval si i koupel v lesním rybníčku, o kterém jsem později zjistil, že jej vybudovali středověcí, ale možná už keltští zlatokopové jako retenční nádrž na vodu k propírání písku, o čemž svědčí dochované sejpy podél lesního potoka, který jím protéká a plní jej.

Po listopadu 1989 jsem odjel pracovat do zahraničí, a když jsem po letech místo navštívil, zděsil jsem se. Namísto medové vodní hladiny jsem našel křovisky a vyrážejícími stromky zarostlou plochu a u hráze jen louži plnou žab a pulců, která se dochovala díky prameništím. Jakýsi zhovadilec totiž vysypal do potoka, který tvořil náhon rybníčku, stavební suť. V katastrálním archivu v Písku manželka zjistila, že vlastníkem je obec, která o této skutečnosti nevěděla.

Rybníček jsme odkoupili, pokáceli a spálili nálety, odbahnili jej a po začapování jsem z náhonu odklidil suť. To vše brzy zjara. Když jsme se koncem jara k němu vrátili, přivítala nás mezi stromy probleskující a les chvějivě zrcadlící nádherná medová hladina. Rybníček jsme zarybnili, neboť voda musí žít, a jako indikátor čistoty nasadili 50 českých raků říčních.

Vodu dovézt nelze

Tyto příklady ze soukromé výstavby a revitalizace rybníků uvádím, protože pokud chci o této problematice psát, musím na rozdíl od salónních „ochránců přírody“, z nichž mnozí nevysadili ani křoví, o ní něco vědět z osobní praxe. Je však třeba také připomenout, že i právnické osoby se zasloužily o revitalizaci rybníku Velká Rabyně o ploše 31 hektarů, když jej po 200 letech, v roce 1987, obnovily.

Velkým problémem po roce 1989 je údržba rybníků, především jejich odbahňování, což v honbě za ziskem mnozí vlastníci zanedbávají, čímž se jejich retenční kapacita výrazně snižuje. Nedostatečně se často odstraňuje i rákosí, které rovněž snižuje jejich kapacitu. Jeho odstraňování brání „ochránci přírody“, protože je třeba zachovat životní prostor pro vodní ptactvo a „přírodní charakter“ rybníků.

Na rybniční hospodaření by mohl navázat potravinářský průmysl zpracování ryb v oblastech jejich chovu, který by přidanou hodnotou pomáhal zvýšit HDP a vytvářel pracovní místa. Lze namítnout, že by ubylo orné půdy. Ale k čemu je bez dostatku vláhy? Obilí lze dovézt, vodu nikoliv.

Ty však nejsou produktem přírody, nýbrž, ať se to líbí, či nikoliv, umělé kultivace krajiny. Pokrytí rybníka rákosím by proto měl stanovit zákon a nepřesáhnout deset procent jeho rozlohy. Tím by byl zajištěn i prostor pro vodní ptactvo, které k rybníku patří. Zárůst, nepřebují-li, lze regulovat ekologicky býložravou rybou.

Pokud by byla revitalizovaná aspoň zmíněná třetina zlikvidovaných rybníků, hydrologické poměry v Česku by se zlepšily. Rybníky většinou nevznikají osaměle, ale potoky a říčky je propojují. Soustavu Zelendarka, o níž píši, pojmenovanou podle rybníkáře-rytíře Zelendara, vybudovanou v 16. století a pokrývající nevelkou část podhůří Píseckých hor, tvoří 14 rybníků propojených potokem Divišovka, jenž se vlévá u Protivína do Blanice.

Na rybniční hospodaření by mohl navázat potravinářský průmysl zpracování ryb v oblastech jejich chovu, který by přidanou hodnotou pomáhal zvýšit HDP a vytvářel pracovní místa. Lze namítnout, že by ubylo orné půdy. Ale k čemu je bez dostatku vláhy? Obilí lze dovézt, vodu nikoliv. Požehnány buďtež české a moravské rybníky. Amen.