Pouze mravní kritéria zaručují konzistentnost společnosti

Umělou bytost stvoří jediný tvor, jenž je nositelem morálky. Dokud bude lidstvo přesvědčeno o etické nepřijatelnosti klonování, dotud musí být toto přesvědčení podepřeno právní zábranou ukotvenou státem.

Spor o genetiku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spor o genetiku. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Spor o genetiku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Prohibitivní vlna, která se žene postmoderním světem, hledá další témata. Třeba i pod dojmem sci-fi příběhů, jichž jsou plné televize a pulty knihkupectví zejména okolo vánočních svátků, se vnucuje jedno. Ne že by bylo úplně nové, ale nás by vlastenecky mohlo těšit, že je nabídl světu brněnský mnichMendel. Je to genetika.

Nechci se pouštět do debat, co mi je odborně vzdálené. Genetika je moderní, náročná a komplikovaná věda na vrcholu základního i aplikovaného výzkumu. Co my, obyčejní smrtelníci, o ní tušíme, jsou jen drobečky nejasných dohadů. Něco ale víme dobře – genetika štěpí společnost.

Jistý český nadhled

Podobně se to má například s jadernou fyzikou. Na jedné straně nadšení příznivci energie z atomového jádra, na druhé její zapálení odpůrci. Můžete to interpretovat jakkoliv – někdo se domnívá, že v pozadí stojí všemocná jaderná lobby, podle druhého tahají za nitky zelené prsty aktivistů. Dobrou interpretaci spor nemá, ať zaujmete jakýkoliv postoj, stanete se nepřítelem části lidstva.

V tuzemsku, zejména od dob, kdy začal na plátnech kin a na televizních obrazovkách rudolfínský alchymista Josef Kemr rozbíjet atom, pohlíží značná část populace na všelijaké jaderné záležitosti s jistým nadhledem

Nedávno mě zaujala analýza společenského chování v souvislosti s atomovým světem od Dany Drábové. Za symboly spojené s jadernou energií považuje (parafrázuji): džina v láhvi (miniaturní atom skrývá obrovskou sílu, již neradno vypustit ven), apokalypsu (vypuštění džina – boží dopuštění), alchymii (prvky transmutují), prométheovský syndrom (bohy štve, když se jim znárodňuje oheň), ďáblovo dílo (odpady uložte jinam), zkažené sémě (místo malých králíčků se rodí mastodonti). Na každém šprochu pravdy trochu.

Moudří radní se v 19. století silně vymezovali proti tomu, aby jim dráha – nebezpečný železný drak plivající oheň – jezdila přes ves. Dnes to mají jejich potomci daleko na zastávku. Pára umí nadělat pěknou paseku, natož štěpení atomu. Lidstvo si to už nejednou vyzkoušelo – cíleně v duchu skvělých civilizačních tradic bombami poeticky nazvanými Little Boy a Fat Man i nechtěně, což symbolizují ani zdaleka stejně poetická jména Černobyl či Fukušima.

Je však třeba říct, že v tuzemsku, zejména od dob, kdy začal na plátnech kin a na televizních obrazovkách rudolfínský alchymista Josef Kemr rozbíjet atom, pohlíží značná část populace na všelijaké jaderné záležitosti s jistým nadhledem, takže ani společenské štěpení z tohoto zdroje není stejně silné jako v zemích sousedních, kde kvůli zavření atomových elektráren vzplály i soudní spory.

Tišší genetika

Genetika je sice z mediálního hlediska mnohem tišší než jaderný kravál, ale její dopady mohou být přinejmenším srovnatelné – v dobrém i ve zlém. Skýtá totiž netušené možnosti.Například kdesi ve vlnách na velké louži mezi starou dobrou Evropou a novým světem americkým bublá dnes obchodní spor o geneticky modifikované potraviny a krmiva. Zpozorníte, když se seznámíte například s příběhem kukuřice, kterou francouzští vědci krmili skupinu myší.

Genetika je sice z mediálního hlediska mnohem tišší než jaderný kravál, ale její dopady mohou být přinejmenším srovnatelné – v dobrém i ve zlém. Skýtá totiž netušené možnosti.

Část z nich dostávala obyčejnou plodinu, část geneticky upravenou. Druhá skupina pokusných zvířat brzy vykazovala pětinásobně vyšší úmrtnost a vysoké sklony k rakovině. Závěr je jasný, ale jen do okamžiku, než zjistíte, že francouzským odborníkům bylo prokázáno, že experiment nedovoleně zmanipulovali. Kde je pravda? Nevím. Jen je obecně známo, že zatímco Evropa mimořádně pozorně a podrobně upravuje výzkum, manipulaci a používání geneticky modifikovaných potravin a krmiv, v USA je trh tímto zbožím zaplaven.

V medicínských parametrech tohoto rozporu se nevyznám, ale ekonomické parametry zřejmě natolik neproniknutelné nebudou. Neodvažuji se však, neboť nejsem expertem v oblasti genetické úpravy produktů, vyvozovat z toho jakýkoliv závěr. Může být, že tato část genetiky je tichou zbraní hromadného ničení. Může být, že je zcela bezpečná. Správná odpověď bude nejspíše někde uprostřed a v jednotlivých případech k ní musí dovést věda.

Konečně – první geneticky modifikovanou plodinou, která získala v tuzemsku povolení ke komerčnímu pěstování, se stala kukuřice americké firmy Monsanto typu MON 810, zatímco tu, již použili Francouzi při svých pokusech, byla – kukuřice NK 603 americké firmy Monsanto. Vyznejte se v tom!

Srozumitelný zákaz

Zdá se, že lidstvo objevilo začátek cesty, jak přeměnit specifický materiál – embryonální kmenové buňky – v pomocníka k likvidaci dosud neléčitelných chorob a těžkých zranění. Po přečtení této věty jsem si připadal podobně, jako když jsem v Římě stál na nevzhledných hrbolatých kamenech, kde pramení Via Appia. Stejně jako nevídaný systém římských silnic umožňoval dosáhnout prakticky každého důležitého místa v říši, lze i embryonální kmenové buňky podle všeho proměnit v buňky libovolného orgánu lidského těla.

Právo dospělo k lakonickému, leč srozumitelnému zákazu: během výzkumu lidských embryonálních kmenových buněk nesmí s nimi nastat manipulace, které by vedly k vytvoření nového jedince (reprodukční klonování)

Co může být skvělým příslibem do budoucnosti, se ale také může stát komplikovaným etickým problémem. Právo dospělo k lakonickému, leč srozumitelnému zákazu: během výzkumu lidských embryonálních kmenových buněk nesmí s nimi nastat manipulace, které by vedly k vytvoření nového jedince (reprodukční klonování). Nejde o ledajaký zákaz. Nedovolené nakládání s lidským embryem a lidským genomem je podle trestního zákoníku stíháno tvrdými sankcemi – v krajním případě až dvanáctiletým odnětím svobody.

Pozoruhodné přitom je, že předchozí trestní kodex, který u nás účinkoval až do konce roku 2009, stíhal stejný trestný čin sazbou o třetinu mírnější. Znamená to, že si zákonodárce naléhavěji uvědomil závažnost takového deliktu, nebo že jsme dospěli k poznání, že „lidské inženýrství“ může být mnohem nebezpečnější, než se dříve zdálo?

Závažný apel

Nahlédneme-li do dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí, jak se tento dokument nazývá pleno titulo, a tudíž si tento název málokdo zapamatuje, zjistíme poměrně plasticky, v čem je zakopán pes.

Právo jednoznačně zakazuje uměle vytvořit kopii konkrétní lidské bytosti a apel zní o to závažněji, že je spojen s přiznáním, že to (zřejmě) jde

Signatáři protokolu prohlašují hned v preambuli, že jsou si vědomi, že „pokrok v oblasti některých způsobů klonování může sám o sobě přispět k vědeckému poznání a k jeho aplikaci v oblasti medicíny a že klonování lidských bytostí se může stát technicky proveditelným, avšak mají též na zřeteli, že umělé vytvoření lidské bytosti cestou úmyslného vytvoření geneticky shodných lidských bytostí je v rozporu s lidskou důstojností a jako takové zakládá zneužití biologie a medicíny“.

A to už je hodně jiný šálek čaje než hravá homunkula Sirael magistra Kellyho. Tady – zůstaneme-li u geniálního Fričova filmu – nejde o Golema, o androida podobného člověku stavbou těla, ale ovládaného lidskou inteligencí. Nemluvíme o panence Barbie, které generace jejích tvůrců od roku 1959 už vyrobily celou rodinu a okruh přátel a známých a všem vtiskly „panenčiny geny“. Právo jednoznačně zakazuje uměle vytvořit kopii konkrétní lidské bytosti a apel zní o to závažněji, že je spojen s přiznáním, že to (zřejmě) jde.

Svoboda vědeckého bádání

Společnost se s rozvojem vědy a techniky ocitá na rozcestí a před jednu z ulic staví přísnou zákazovou značku. Popravdě řečeno, obávám se, že někoho v této době politické korektnosti dříve nebo později napadne překrýt ústí této zakázané cesty potěmkinovskou kulisou a nahradit „obyčejný“ zákaz jednou z jeho nejbrutálnějších a nejstupidnějších forem – tabuizací.

Svobodě projevu a svobodě vědeckého bádání nesmí stát v cestě nic – s jedinou výjimkou ústřední a nedotknutelné svobody člověka a s ní spjaté svobody společnosti

Tak to bohužel euratlantická civilizace v uplynulých desetiletích dělala stále častěji a jsou v tom skryta mimořádná nebezpečí. Svobodě projevu a svobodě vědeckého bádání nesmí stát v cestě nic – s jedinou výjimkou ústřední a nedotknutelné svobody člověka a s ní spjaté svobody společnosti. Dokud a pokud bude lidstvo přesvědčeno o etické nepřijatelnosti klonování, dotud a potud musí být toto morální přesvědčení podepřeno právní zábranou ukotvenou pilířem státního souhlasu.

Problém, jak se můžeme přesvědčovat každý den v jiných souvislostech – typicky s migrační krizí a mezinárodním terorismem – se neřeší tím, že se zamlčuje, nýbrž tím, že jsou přijímána opatření, jež je schopen garantovat toliko stát jako nejorganizovanější forma společnosti. Stát není v těchto záležitostech příliš obratný, jen natolik, nakolik jsou schopní, obratní a zároveň mravní politici, kteří jej řídí.

Byla-li řeč o jaderné energii, je to ostatně příklad toho, že i v rukou státu se může síla zrozená z vědeckého poznání přeměnit v nástroj tragedie a katastrofy. Jiný, obratnější a zároveň dostatečně mocný společenský nástroj však člověk dosud nevymyslel a bohdá ani nevymyslí.

Stanovení a zaručení hranic

Dnešnímu světu možná uniká princip, že stát vznikl z vůle lidí. V ústavě jej prohlašujeme my, „občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, za svůj, tvrdíme, že lid je zdrojem veškeré státní moci“, a jsme skálopevně přesvědčeni, že je to „svrchovaný, jednotný a demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. Přitom se však mnozí proti státu především vymezují, zatracují jej, usilují o jeho rekonstrukci, ba dokonce naznačují, že jim byl odcizen. To je vskutku postfaktické vidění.

Stanovit a zaručit hranice, jež brání zneužití výsledků vědy, aniž by byla neodůvodněně omezována svoboda vědeckého bádání a aniž bychom museli zahazovat příležitosti, jež skýtá, je úkolem státu a práva a nikdo jiný jej splnit nedokáže

Vědecký pokrok vyžaduje, aby mu stát garantoval prostředí společenské. V tomto ohledu má nezastupitelnou roli právo. Měli bychom méně přemýšlet o pitomostech – zabránit studentům v pojídání burgerů ve školním bufetu, to nejen není úkol hodný státu, nýbrž navíc se s ním nevypořádá dobře, neboť do nejbližšího lahůdkářství to nebývá daleko.

Stanovit a zaručit hranice, jež brání zneužití výsledků vědy, aniž by byla neodůvodněně omezována svoboda vědeckého bádání a aniž bychom museli zahazovat příležitosti, jež skýtá, je úkolem státu a práva a nikdo jiný jej splnit nedokáže, vrátíme-li na stůl myšlenku, že „pokrok v oblasti některých způsobů klonování může sám o sobě přispět k vědeckému poznání a k jeho aplikaci v oblasti medicíny“. Zahazování takových příležitostí vybízí, aby je nějaký lump zvedl. A lumpové jsou v tomto směru mimořádně zruční.

Štěpící linie

Říman Cato starší vždy zdůrazňoval, že Kartágo musí být zničeno, a v politickém rejstříku je tato zkratka s oblibou používána. Jsem přesvědčen, že moderní věda – a genetika do jejího rámce neodmyslitelně patří – nesmí být zničena, i když nové poznatky někdy nás, neznalé smrtelníky, děsí a jsme nakloněni (podobně jako dělníci pražských kartounek v roce 1844 bušili do perotin kladivy) svazovat pokrok nesmyslnými pravidly.

Genetika, jaderná fyzika ani žádná jiná studnice poznání nás neštěpí. Štěpení je v nás a jeho linie vede mezi faktickým a postfaktickým životem.

Nejsem žádným obdivovatelem sci-fi, ale o tom, že samostatná uměle vytvořená bytost ovládající rozumové pochody stejně dobře a patrně rychleji a přesněji jako my dříve či později vznikne, nepochybuji. Nevím, zda to bude paralelní lidstvo, pokračování lidstva, jestli to budou naši přátelé, bratři a sestry. Stvoří je člověk, jediný tvor, který je nositelem morálky.

Mravní kritéria přetavená v moudrý zákon garantovaný státem jsou jedinou reálnou zárukou, že navzdory štěpícímu efektu převratných možností vědy, zůstane společnost konzistentní. Soudím, řekl by asi Cato, že genetika, jaderná fyzika ani žádná jiná studnice poznání nás neštěpí. Štěpení je v nás a jeho linie vede mezi faktickým a postfaktickým životem.



Počet příspěvků: 3, poslední 17.2.2017 07:20 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Autor

Karel Havlíček

Další autorovy články