Pošťuchováním k lepším rozhodnutím, ale i ke ztrátě svobody

Přimět lidi darovat orgány, šetřit si na penzi nebo včas platit daně. Podle behaviorálních ekonomů stačí, aby stát své občany postrčil správným směrem. Aby takřka neviditelně ovlivnil svobodu volby tak, abychom z toho nakonec měli prospěch všichni.

Petr Kain 17.1.2016
Britský premiér David Cameron. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Britský premiér David Cameron. | foto: Reuters
Britský premiér David Cameron. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V řetězci rychlého občerstvení si zákazník objedná kolu a obsluha mu bez dalších otázek podá dietní kolu střední velikosti. Může se samozřejmě ohradit a objednat si velkou klasickou kolu, hamburger se slaninou a velké hranolky, ale bude mít potíž odnést to vše ke stolu. Tácy se totiž v tomto řetězci nepoužívají. Zvláštní? Tak vypadá svět státního pošťuchování, které má zlepšit rozhodování lidí tak, aby byli zdravější, bohatší a šťastnější. Uvedený příklad je sice vymyšlený, jenže v řadě jiných případů se státní šťouchance v reálném světě prosazují. S nápadem na jejich zavedení přišli před několika lety ekonom Richard Thaler a právník Cass Sunstein ve své slavné knize Nudge (Šťouch). Podle obou profesorů by mohly vlády zlepšit životy lidí, aniž by přitom omezily jejich svobodu. Stačilo by, kdyby stát občany nenásilně navedl ke správným rozhodnutím. Třeba jako ve výše uvedeném příkladu s řetězcem rychlého občerstvení. Thaler se Sunsteinem tomu říkají libertariánský paternalismus.

Vycházejí z toho, že řada lidí se z různých důvodů rozhoduje tak, že škodí svému zdraví. Proč je tedy trochu nepošťouchnout? Do základní nabídky fast foodu stačí dát místo koly klasické kolu dietní. Ta sama o sobě ale také příliš zdravá není, takže v základní nabídce nebude velká, ale pouze střední velikost nápoje. Jelikož je prokázáno, že lidé jen neochotně a neradi dělají rozhodnutí a raději zvolí předvybranou nabídku, konzumace klasické sladké koly klesne. Teoreticky by tak měli být zákazníci fast foodu zdravější. Při jiných experimentech se zase prokázalo, že když v jídelnách a fast foodech chybí tácy, sníží se objem nesnědeného a vyhozeného jídla až o polovinu. Opatření, které nestálo takřka nic, tak může ušetřit hodně peněz a zároveň zlepšit zdraví lidí.

Když se David Cameron stal v roce 2010 novým předsedou britské konzervativní vlády, dal Nudge všem svým ministrům jako povinnou četbu.

Kniha Nudge se pro některé politiky stala ve své době biblí a zejména v západních zemích otevřela dveře ke zcela novému uvažování o vztahu státu a občanů. Když se David Cameron stal v roce 2010 novým předsedou britské konzervativní vlády, dal Nudge všem svým ministrům jako povinnou četbu. A nejen to, dokonce založil Behavioural Insights Team (BIT), který záhy získal přezdívku Nudge Unit. Tento vládní poradní orgán měl ušetřit vládě peníze. Ne ale tím, že by připravoval nové právní normy. Měl prostě jen vymýšlet jednoduchá postrčení, která by občany vedla k většímu dodržování již existujících zákonů.

Nudge Unit se soustředila především na efektivnější vybírání daní, pokut či odvodů na charitu. Metody byly často velmi jednoduché, stačilo pár vhodně zvolených slov. Lidem, kteří nezaplatili řádně a včas daně, byl například zaslán dopis s tvrzením, že naprostá většina ostatních už zaplatila. Platba daní se rázem zvýšila o pět procentních bodů.

Jindy zase Nudge Unit navrhla, aby byla lidem rozesílána textová zpráva s otázkou „Pokud byste potřebovali transplantaci orgánu, vzali byste si jeden?“ s odkazem na stránky, kde se mohou zapsat do registru dárců orgánů. Počet lidí, kteří se registrovali, se zvýšil na sto tisíc za rok.

Dárcovství orgánů je obecně zřejmě nejklasičtějším případem úspěchu státního pošťuchování. Podle Thalera a Sunsteina by lidé dělali správná rozhodnutí a dobré skutky, kdyby to pro ně nepředstavovalo příliš velkou námahu. Proč jim tedy nevyjít vstříc?

V americkém státě Illinois například uzákonili, že když si jdete prodloužit řidičský průkaz, musíte zaškrtnout, zda souhlasíte, či nesouhlasíte s možností posmrtného odebrání orgánů. V roce 2008 se díky tomu zaregistrovaly dvě třetiny dospělých, což je vysoko nad celoamerickým průměrem.

Ve státě Illinois uzákonili, že když si jdete prodloužit řidičský průkaz, musíte zaškrtnout, zda souhlasíte, či nesouhlasíte s možností posmrtného odebrání orgánů. V roce 2008 se díky tomu zaregistrovaly dvě třetiny dospělých.

Svým způsobem je takovým šťouchem i něco, čemu se říká předpokládaný souhlas. Jinak řečeno, všichni občané země jsou automaticky považováni za dárce orgánů, pakliže se sami z tohoto seznamu neodhlásí. V zemích, ve kterých předpokládaný souhlas platí, je mezi dárci orgánů násobně větší podíl obyvatel než v zemích, kde je třeba se do seznamu dárců přihlásit.

„V průzkumech lidé v Belgii a Dánsku říkají, že darovat orgány po smrti chtějí. Ale ve skutečnosti v Dánsku souhlas skutečně vysloví jen čtyři procenta, zatímco v Belgii devadesát osm procent občanů. V Belgii totiž stát předpokládá souhlas, a pokud lidé nechtějí darovat, tak to musí úřadům sdělit. Je tak zachován princip svobodného rozhodnutí, ale lidem se nastaví jako základní scénář to, co je předpokládáno jako preferované rozhodnutí. Na druhé straně v Dánsku lidé musí na úřad, aby souhlasili s darováním orgánů, což nakonec udělá jen minimum lidí,“ vysvětluje hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil.

Že předpokládaný souhlas funguje jako vhodné pošťouchnutí, ostatně dokládá i příklad České republiky. Lidé, kteří odběr orgánů odmítají, se musí zapsat do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. V opačném případě souhlasí automaticky. V současné době je v něm registrováno pouhých 1600 lidí.

Vhodně zvolená slova

Thaler se Sunsteinem ve svých radách, jak vylepšit život, vycházejí z toho, že lidé jsou nedokonalí, omylní a také líní. Proto může být ideálním šťouchem, když je stát bez jejich vědomí objedná na preventivní lékařskou prohlídku, ze které se samozřejmě mohou odhlásit. Proti překračování povolené rychlosti zase výborně zabírá jiné pošťouchnutí. Když jede řidič příliš rychle, neobjeví se na panelu u silnice rychlost jeho vozu, ale rovnou jeho poznávací značka.

Thaler se Sunsteinem popírají i tezi, že čím větší výběr lidé mají, tím je to pro ně lepší. Pro řadu lidí naopak platí, že čím větší výběr budou mít, tím zmatenější a nerozhodnější budou. Jako příklad státu, který občanům s takovou těžkou volbou pomohl, udávají Thaler se Sunsteinem Švédsko. Při penzijní reformě z roku 2000 si každý Švéd mohl vybrat fond, do nějž bude ukládat na stáří část povinných odvodů. Potíž byla v tom, že fondů bylo 456 a lidé se v jejich nabídkách často nevyznali. Vláda proto přišla s pošťouchnutím. Nabídla Švédům veřejnoprávní fond, který s minimálními provozními náklady pasivně drží akcie hlavních podniků a něco málo má také v dluhopisech. Vybrala si ho tehdy třetina Švédů a během následujících několika let na tom vydělali. Za sedm zkoumaných let se jim penze zhodnotily o pětinu; u běžného soukromého fondu jen o dvacetinu.

Základem úspěchu podobných pošťouchnutí je v zásadě jednoduchá věc – záleží na tom, jaká fakta se zdůrazní.

Základem úspěchu podobných pošťouchnutí je v zásadě jednoduchá věc – záleží na tom, jaká fakta se zdůrazní. Každý rok například dojde ve Spojených státech ke zhruba 110 milionům dopravních nehod způsobených řízením v opilosti. V roce 2010 při nich zahynulo na 10 tisíc lidí. V kampani proti řízení v opilosti ale samozřejmě občané nenajdou varující větu, která hlásá, že 0,009 nehod způsobených opilým řidičem skončilo smrtí. To by asi příliš lidí od pití a následného řízení neodradilo. Místo toho ale stačí napsat, že takřka třetina všech smrtelných nehod byla onoho roku způsobena opilými řidiči. Je to pravda, a navíc to lidi popostrčí správným směrem. Statistiky také říkají, že 15 až 20 procent pravidelných kuřáků, řekněme šedesátiletých mužů, kteří za posledních 40 let každý den vykouřili krabičku cigaret, umírá na rakovinu plic. Takovou větu ale na žádné krabičce cigaret nenajdeme. Regulátoři si totiž velmi dobře uvědomují, že většina kuřáků by si vsadila na to, že bude určitě patřit k těm šťastnějším 80 procentům. Proto je na krabičkách raději nápis, že pravidelné kouření zvyšuje riziko rakoviny plic.

Kdy se šťouch promění v bolestivý kopanec

Podobné nakládaní s fakty ale mnozí lidé pokládají za nebezpečnou manipulaci. Jestliže mezi některými politiky vzbudila státní popostrčení nadšení, mnozí liberálové proti nim vystoupili se stejně vášnivým odporem. Hlavním argumentem proti podobným šťouchancům je myšlenka, že nikdo nemůže o člověku rozhodnout lépe než on sám. Anebo možná ještě lépe řečeno, nikdo není k takovému rozhodnutí oprávněn, a už vůbec ne stát. Podle liberálů se totiž mohou taková jemná státní pošťouchnutí proměnit v bolestivé kopance, které povedou k mnohem rozsáhlejším omezením.

Jinými slovy, stát nemusí své občany přihlásit jen na preventivní lékařskou prohlídku. Časem je může bez jejich vědomí přihlásit i do dobrovolného programu sledování vozidel nebo jim může předvybrat střední školu pro jejich děti. A to je podle kritiků přesně ta hranice, která by neměla být překročena.

Stát navíc může při svých pošťouchnutích snadno podléhat momentálním trendům a náladám. Školní jídelny by podle Thalera a Sunsteina měly například umísťovat zdravá jídla v úrovni očí a kalorické bomby přemístit do míst, kam se pro ně žáci budou muset ohnout. To je hezké, říkají kritici takového přístupu, ale názory a vědomosti o tom, co je a není zdravé, se přece v běhu doby mohou radikálně měnit. Například rostlinné tuky byly kdysi považovány za zdravé. Nyní už víme, že to vůbec nebyla pravda. Podílejí se na rozvoji srdečně-cévních onemocnění a pravděpodobně i na rozvoji nádorových onemocnění. Školní jídelna, která by je před lety vystavila v úrovni očí, by zdraví školáků určitě neprospěla. Kdyby podobnou chybu udělali před lety rodiče, poškodili by jen vlastní děti, státním pošťouchnutím však takové pochybení poškodí mnohem více lidí.

Podle liberálů se totiž mohou taková jemná státní pošťouchnutí proměnit v bolestivé kopance, které povedou k mnohem rozsáhlejším omezením.

A pak je tu ještě jedna možnost. Totiž že stát nebude své občany postrkovat špatným směrem z nedostatku informací, ale ze zlého úmyslu. Lidé, kteří by podobné šťouchance vymýšleli, mohou být totiž vedeni vlastními sobeckými zájmy a na obecné blaho nebrat sebemenší ohledy.

Další námitky k politice pošťuchování vycházejí z obavy, že stát získá až nebezpečně mnoho informací o svých občanech. Příkladem jsou smart karty, které nabízejí daňový odpočet, pokud občané pravidelně navštěvují místní tělocvičnu.To sice v konečném důsledku může motivovat ke zdravějšímu způsobu života, zároveň to však umožní úředníkovi jednoduše obvinit lidi ze zanedbávání vlastního zdraví a následně jim také zvýšit cenu pojištění. A to už je problém, protože když se člověk takovému šťouchu vzepře a úřad mu pak vyměří pokutu, jak svobodná vlastně zůstává volba postrčeného občana?

Se státními pošťouchnutími je to prostě asi jako se spoustou nových převratných idejí. Když je budou prosazovat správní lidé, kteří si budou vědomi jejich omezení, mohou skutečně učinit občany zdravějšími, bohatšími a šťastnějšími. V rukou někoho jiného se ale mohou snadno stát nástrojem, kterým se bude nenápadně ukrajovat z lidské svobody.

Počet příspěvků: 3, poslední 19.1.2016 10:17 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.