Postfaktická doba už trumfla ničením hodnot dobu postmoderní

Během 70 tisíc let člověk jakž takž zvládl vztahy já-ty a já-my, ale vůbec my-oni. U druhu Homo sapiens sapiens pak není dodnes zodpovězeno, zda jde o jednoúčelový obal na přenos DNA, nebo o duchovní bytost směřující k vyšším cílům.

Myslitelé v postfaktické době. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Myslitelé v postfaktické době. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Myslitelé v postfaktické době.

Oidipova odpověď, že člověk je to, co má jen jeden hlas, ráno chodí o čtyřech, v poledne o dvou a večer o třech, uspokojila sfingu natolik, že se vrhla do propasti. Dnes ji může následovat spousta donedávna nedotknutelných pravd z biologie a medicíny, pokud bude otázka doplněna o malý dodatek – je to skrznaskrz prolezlé mrňavými breberkami.

Mnoho lidí si dosud neuvědomuje, že na počátku tohoto tisíciletí byl u člověka objeven další orgán – mikrobiom. Otázka, kdo je člověk, se tím značně komplikuje. Tyto komplikace však existují od samého začátku. Před dávnými časy, asi tak dvěma miliardami let, tu byly malé bezjaderné buňky, které se patrně vyvinuly z bakterií, říkaly si mitochondrie a trpělivě čekaly. Na co?

Na chvíli, kdy se objeví buňky s jádry, a jen se to stalo, hbitě se do nich nastěhovaly a pevně usadily. Dnes slouží, jak se obrazně tvrdí, jako „buněčné elektrárny“.

Život, který přetrvá

To, co následuje, není skleróza a její myšlenkové meandry, ale autorský zámysl. Než položím zásadní otázku, udělám malou odbočku. Před asi 19 tisíci lety jsme utvořili společnou smečku se psy. Prý to začalo tak, že nějaká holčička se ujala nalezeného vlčete (Bílý tesák bez Krasavce Smitha) a pak i vlčích potomků a jsou z toho stovky plemen, z nichž nejchytřejší jsou voříšci.

Mitochondrie přežily bezobratlé, dinosaury, třetihory, blbouna nejapného, přežijí i nás, až se buď vyhubíme, nebo skončíme nějakou katastrofou, ačkoliv se dnes prý bez nás neobejdou, a my bez nich. Jestli nejsou tím Životem, který přetrvá, zatímco všichni ostatní a pomíjející jen jejich nosiči.

Člověk si myslí, že si ochočil psa, ale je otázkou, není-li to naopak. Stačí, aby se nám pes pár minut věnoval a začne se nám v těle rozlévat oxytocin, hormon důvěry a s ním příjemné duševní vrnění. Pes umí koukat tak prosebně, že mu ani tvrdá povaha neodolá a utrhne si od úst. Z jeho hlediska je to ale prosazení psí dominance – pouhým pohledem.

Stejně mě napadá, zda si mitochondrie nechovají nás. Jsou tu mnohem déle, přežily bezobratlé, dinosaury, třetihory, blbouna nejapného, přežijí i nás, až se buď vyhubíme, nebo skončíme nějakou katastrofou, ačkoliv se dnes prý bez nás neobejdou, a my rozhodně bez nich. Jestli mitochondrie nejsou tím Životem, který přetrvá, zatímo všichni ostatní a pomíjející jsou jen jejich nosiči.

Co se týká druhu Homo sapiens sapiens, není dodnes jasně zodpovězeno, zda jde o jednoúčelový obal na přenos DNA do další generace, nebo o duchovní bytost směřující k vyšším cílům.

Vznik mozkové chemie

K přičinlivým mitochondriím přibyly v tomto mileniu k našim souputníkům miliardy „starých přátel“, jak se vědci rozhodli říkat společenství bakterií, virů, kvasinek, hub, parazitů a dalších potvor, které v násobcích počtu buněk našeho těla obývají náš povrch, především však útroby. Jak z jejich přezdívky vyplývá, jsou s námi od nepaměti, čerstvě jsme je teprve objevili. K čemu nám slouží půldruhého kila mikrobů ve střevě?

V úplné tmě našeho nitra, vnitřku, který nám nepatří, protože organismem prochází podobně jako dírka korálkem, vzniká více než polovina mozkové chemie, včetně slavné a uctívané molekuly serotoninu

Za prvé pomáhají zpracovat potravu a vyrobit z ní nejen energii, ale i další cenné produkty, jako jsou vitaminy, omega mastné kyseliny a další, za druhé ve složité interakci s imunitním systémem chrání náš organismus a za třetí ve spolupráci s bohatou nervovou pletení uloženou ve střevní stěně spolupracují na našem řízení.

Ano, pomáhá nás zřejmě řídit i tenkohlavec prasečí, jenž se teď zkouší k léčení dětského autismu. V úplné tmě našeho nitra, vnitřku, který nám nepatří, protože organismem prochází podobně jako dírka korálkem, vzniká více než polovina mozkové chemie, včetně slavné a uctívané molekuly serotoninu.

Italské a africké děti

Současně se dozvídáme, že jsme – zejména za uplynulé půlstoletí – dali svým malým starým přátelům pěkně zabrat. Svědčí o tom třeba hojně citovaná epidemiologická studie srovnávající stravovací zvyky a složení střevní mikroflory a jejích produktů u dětí z Burkina Faso a Florencie.

Co se týká protektivních mastných kyselin s krátkým řetězcem, produkuje jich bakteriom afrických dětí téměř třikrát více než italských. Proto jsou patogenní kmeny ve střevech, zejména Klebsiella a Escherichia, v Africe zastoupeny mnohem méně.

Jídelníček afrických dětí pozůstává z prosa, manioku, pálivých kaší z místní zeleniny, fazolí, občas kuřete a termitů pojídaných v období dešťů. Florentské děti jedí především pizzu, těstoviny, maso, sýry, cereálie, chipsy, zmrzlinu a zapíjejí to sladkou limonádou. Těmto rozdílům odpovídají i rozdíly v mikrobiomu. A také produkce molekul je jiná.

Co se týká protektivních mastných kyselin s krátkým řetězcem, produkuje jich bakteriom afrických dětí téměř třikrát více než italských. Proto jsou patogenní kmeny ve střevech, zejména Klebsiella a Escherichia, v Africe zastoupeny mnohem méně – Klebsiel mají evropské děti až osmkrát více.

Páchání zvěrstev

Protože bych mohl skončit jako hrdina Němcovy soudničky pan Bufka, který „chodí a hlásá, že člověk rozložen chemicky, není nic víc než pár pytlíků soli, několik kil cukru, kousek železa, něco škrobu a nějaký ten tuk“, a propadnout hluboké melancholii a skončit v hospodě s argumentem, že je nesmysl, aby kyselina máslová platila jiné kyselině 15 piv, přeladím na jiný úhel pohledu na současný vrchol vývoje, který je mírou všeho. Vrátím se také o kousek, ale jen do minulého století.

Zesnulý americký psycholog Stanley Milgram v mazaně sestaveném pokusu systémem „podraz“ dokázal, že dvě třetiny takzvaně normálních lidí jsou schopné pod tlakem nijak významné autority páchat zvěrstva, která by je samotné nejspíš nikdy nenapadla

Patnáct let po skončení druhé světové války dopadli příslušnící izraelské tajné služby Mossad v Argentině Adolfa Eichmanna a unesli ho do Jeruzaléma, kde proběhl s vrchním architektem konečného řešení židovské otázky regulérní soudní proces. Celou dobu se obžalovaný válečný zločinec hájil tím, že je nevinný, že to všechno nevymyslel, že jen poslouchal rozkazy svých nadřízených.

Nakonec ho sice pověsili, ale tento problém nedal spát psychologovi z Yaleovy univerzity v New Haven Stanleymu Milgramovi (1933–1984). V mazaně sestaveném pokusu systémem „podraz“ dokázal, že dvě třetiny takzvaně normálních lidí jsou schopné pod tlakem nijak významné autority páchat zvěrstva, která by je samotné nejspíš nikdy nenapadla.

Američané, kteří se elektřiny bojí natolik, že dodnes používají 110voltovou síť, byli schopní pouštět do svých bližních 450 voltů bez ohledu na jejich prosby, protesty, nářky a nakonec zatraceně srozumitelné mlčení. A to jen proto, že jim v experimentální situaci, při hodinové mzdě pět dolarů, nějaký člověk v bílém plášti říkal: musíte pokračovat.

Obhájce vojáků z Vietnamu

Při opakovaných pokusech po celém světě to bylo s poslušnými podobné, jen v Německu se jich sešlo o něco víc – 80 procent. Tam se také odehrál poměrně nedávno kuriózní případ, kdy řidič vjel třikrát za sebou do jednosměrky v protisměru a boural, „protože mu to nařídila palubní navigace“. Patřím-li do té třetiny, která řekne ne, vysloužím si titul nepřítele společnosti a destruktivního opozičníka? V jistém společenství jistě ano, zejména, když své ne budu říkat nahlas.

Milgram víceméně uvěřil Eichmannovu tvrzení, a stal se proto i obhájcem vojáků z Vietnamu, kteří tam na různých místech, například v My Lai, spáchali věci označené posléze právem za válečné zločiny

Milgram nepochybně věděl, že jeho pokus nesplňuje beze zbytku etické nároky kladené na tyto aktivity, proto hned po skončení každého experimentu a pak ještě po roce udělal s účastníky to, čemu se dneska říká „debriefing“ – vysvětlil jim, že jejich obětí byl s univerzitou smluvený, dobře placený najatý herec, žádný proud v zařízení nebyl, takže se – hehehe – nikomu nic nestalo.

A oni byli spokojení, jak s tím, že posloužili vědě, tak s tím, že se nikomu nic nestalo, a neměli z toho, jaké prasárny by nejen v pokusu, ale i ve skutečnosti dělali, bezprostředně, a tím méně po roce nikterak špatné pocity. Milgram z toho vyvodil závěry o podstatě lidského jednání, jež shrnul ve stati The Perils of Obedience(Rizika poslušnosti). Víceméně uvěřil Eichmannovu tvrzení, a stal se proto i obhájcem vojáků z Vietnamu, kteří tam na různých místech, například v My Lai, spáchali věci označené posléze právem za válečné zločiny.

Kolík lidí se chová ve stylu Renčínovy kresby a pod transparentem s nápisem „Už nikdy jako ovce“ svorně vyráží své „béééé“? Four legs good, two legs bad. Podle Milgramova pokusu jsou to dvě třetiny, podle stanfordského vězeňského experimentu uskutečněného zhruba o deset let později to byli všichni jeho účastníci včetně amerického psychologa Philipa Zimbarda, který jej vymyslel, spustil a jenž měl na jeho průběh dohlížet.

Chování pitomců

Zimbardo si vymyslel, že lidské jednání je určováno sociální rolí, kterou člověk zastává, nebo jež je mu přidělena, a chtěl tuto tezi prokázat v pokusu, jenž do té doby sociálně zcela jinde zařazeným mladým lidem přidělil extrémní role vězňů, nebo jejich hlídačů. Mezi svými posluchači vybral z více než stovky přihlášených 24 osobnostně nejzralejších uchazečů, které rozdělil losem na zmíněné dvě party. S místní policií se dohodl na spolupráci a na pozemku univerzity postavil maketu vězení.

Navzdory osobnostní zralosti se začali účastníci obou skupin Zimbradova pokusu záhy chovat jako pitomci, vězeňští strážní postupně přitvrzovali metody až za hranici sadistické šikany, zatímco vězni osnovali vzpoury a škodili si

V den D přijeli pro vybraných dvanáct vězňů policajti, obvinili je a pak zatkli se všemi ciráty, které k tomu patřily, a odvezli do „vězení“ v univerzitním kampusu, kde na ně čekali jejich spolužáci maskovaní jako bachaři. Navíc byli vězni ozdobení černými brýlemi, aby jim byl zamezen oční kontakt.

Navzdory osobnostní zralosti se začali účastníci obou skupin záhy chovat jako pitomci, vězeňští strážní postupně přitvrzovali metody až za hranici sadistické šikany, zatímco vězni osnovali vzpoury a škodili si. Situace houstla a Zimbardo – zcela pohlecený událostmi a utopený v jejich víru – byl už připraven volat na pomoc Národní gardu a policii z Palo Alto. Měl štěstí, neboť dřív, než se mohl vědecky totálně blamovat, zachránila ho láska.

Šestý den dorazila na místo zamilovaná studentka Christine Maslachová, a když viděla, co viděla, ohlásila překvapenému Zimbardovi u věčeře: Buď já, nebo tohle zvěrstvo! K nějakému kulatému výročí tohoto činu byla zpovídána novináři a jeden z nich poznamenal, že to musela být velká odvaha postavit se takové autoritě, navíc z pozice studentky. Odpověděla, že to bylo tak hnusné, že jí z toho bylo na zvracení, že by to musel udělat každý. Nevím.

Petrův princip nekompetence

Na nacistickém projektu eutanázie nazvaném T4 podle hlavní adresy v Tiergasse spolupracovali lékaři bez ohledu na to, že v důsledku požadované rychlosti likvidace zplynovaných (až se od nich kouřilo) z komínů krematorií vylétávaly vlasy spalovaných těl. Všichni si to tehdy pochvalovali jako užitečný eugenický postup, jen pár farářů bylo proti.

Dodnes mi není jasné, zda je to sociální rolí, zdmi té či oné instituce, nebo Petrovým principem nekompetence, že lidé, kteří prokázali svou schopnost na lokální úrovni, selhávají a mentálně krachují na postech o dva stupně vyšších

Všeobecný odpor se zvedl, až proskočila fáma, že stejně bude zacházeno s raněnými vojáky – beznadějnými invalidy, pro něž není cesty zpět mezi zdravé. Ti, na rozdíl od bláznů, mentálně defektních a dalších méněcenných osob odložených do ústavů, měli blízké. V programovém prohlášení Strany mírného pokroku v mezích zákona je v §4 požadavek na zřízení státních vychovávacích ústavů pro slabomyslné poslance s dodatkem: co je to poslanec, ví každý, a který z nich je slabomyslný, ví také každý.

Dodnes mi není jasné, zda je to sociální rolí, zdmi té či oné instituce, nebo Petrovým principem nekompetence, že lidé, kteří prokázali svou schopnost na lokální úrovni, selhávají a mentálně krachují (nemluvím o charakteru) na postech o dva stupně vyšších. Sociální roli se zdá potvrzovat Zimbardův pokus a podle této teorie by zaujali noví funkcionáři roli svých předchůdců.

Posty velitelů

Pro teorii „prokletých budov“ například mluví, že těsně vedle ministerstva zdravotnictví vede ulice Na Moráni, což signalizuje, že toto místo patří Moraně. Dobrou pověst nemá ani Faustův dům nedaleko, ani Emauzy, kde se zpočátku paktovali mniši s čerty. Pak za vlády Rudolfa II. zde byl posledním kališnickým opatem Matouš Benešovský dosazený poté, co císaři slíbil přechod ke katolictví, v čemž ho zklamal, neboť se záhy oženil, a klášter se pod jeho vedením proměnil spíše v zábavní hostinec.

Většinu těch, kteří směřují na posty velitelů, mnohem více motivuje touha po moci zdatně maskovaná pomocí než pozvednutí úrovně společenství, z něhož vyšli

V zahradě kláštera dal údajně zřídit kuželník a „střílelo se tam po ptáku“, zatímco hosty všestranně obluhovaly sestry Prasátkovy. V dobách reálného socialismu zde dokonce hřadovala ČSAV! Petrův princip vychází z byrokratického systému povyšování tak dlouho, až povyšovaný dosáhne funkce, pro niž je absolutně nekompetentní, ale současně není sesaditelný.

Tolik o těch, kteří se dostávají na vedoucí posty, k čemuž pomáhá značná dávka psychopatických rysů, pod nimiž si ale nesmíme představovat především antisociální charakteristiky, nýbrž zejména absenci strachu. Většinu těch, kteří směřují na posty velitelů, mnohem více motivuje touha po moci zdatně maskovaná pomocí než pozvednutí úrovně společenství, z něhož vyšli.

Z demokracie diktatura

Podle množství vnitřní agresivity se pak stávají buď jednoznačnými predátory typu Richarda III., nebo parazity pokrytecky líbezného charakteru udělujícími milosti těm, kdo jim pomohli nahoru buď proto, že se bojí je zlikvidovat, nebo proto, že mohou do budoucnosti počítat s jejich vytrvalým vysáváním. Kupodivu, nebo zákonitě na základě poznaných pravd sociální psychologie vůdce plus stádo představují vzorec, který většině vyhovuje.

Kupodivu, nebo zákonitě na základě poznaných pravd sociální psychologie vůdce plus stádo představují vzorec, který většině vyhovuje. V demokracii to znamená, že dostatečně silný vůdce může tento systém během týdne po vyhraných volbách změnit lege artis v diktaturu.

V demokracii to znamená, že dostatečně silný vůdce může tento systém během týdne po vyhraných volbách změnit lege artis v diktaturu. Protože v roce 1948 bylo komunistům jasné, že příští volby takto jednoznačně pro ně nedopadnou, bylo nutné zinscenovat Vítězný Únor. Když se dvě třetiny ovcí probudily, bylo pozdě. Protesty proti ožebračení měnovou reformou nebylo těžké potlačit silou a nadějím mladých vlků po 20 letech s pomocí dalších zneklidněných představitelů tábora míru snadno zakroutil krkem soudruh Brežněv.

Joshua Greene, jemuž byla filozofie úzká a psychologie málo exaktní, a proto zakotvil u neurověd, má v tlusté knize Moral of Tribes (Kmenová morálka) hezkou úvahu. Kdyby sem každých deset tisíc let zavítala kosmická loď sledující vývoj druhu Homo sapiens sapiens, prvních šest zápisů od chvíle, kdy se tito tvorové začali prosazovat, by bylo nudných – méně než milion exemplářů, kamenné a dřevěné nástroje, sběrači lovci, není jisté, zda přežijí.

Zato poslední zápis by se zatraceně lišil: více než sedm miliard exemplářů, atomové zbraně, výlety do vesmíru, globální ekonomika. K domu dodávám: ale stejné geny.

Změna „kódu morálky“

Domnívám se, že během 70 tisíc let člověk jakž takž zvládl vztahy já-ty a já-my, ale vůbec my-oni (v českém provedení spíše „my-voni“), což je hlavní sociální problém dnešní doby. Řešením je změnit zásadně „kód morálky“ z dosud všeobecně uznávané deontické (to deon – povinnost, tedy povinné plnění zadaných pravidel) za utilitaristickou (počítající s maximem užitku pro všechny zúčastněné), přičemž je třeba počítat s tím, že navrhovaná pravidla jsou někdy v rozporu s tím, co lze nazvat lidskou emoční přirozeností.

Řešením je změnit zásadně „kód morálky“ z dosud všeobecně uznávané deontické za utilitaristickou, přičemž je třeba počítat s tím, že navrhovaná pravidla jsou někdy v rozporu s tím, co lze nazvat lidskou emoční přirozeností

Tento podstatný rozpor je možné přesvědčivě demonstrovat v pokusu železniční dilema (trolley problem). Představte si, že se po koleji řítí neobsazená, neřízená, a tedy ani nebržděná desetitunová drezina na pět nic netušících dělníků, kteří tam pracují. Máte možnost zatáhnout za páku vyhýbky, která odkloní drezinu na vedlejší kolej, kde pracuje jen jeden dělník. Uděláte to?

Druhé zadání je podobné, jen nemáte k dispozici žádnou páku vyhýbky, ale stojíte na můstku nad kolejištěm a vedle vás tlouštík, který vržen dolů, jistě drezinu zastaví. Šťouchnete do něho?

Výsledek je sice stejný – jeden obětovaný život ve prospěch čtyř zachráněných –, v prvním případě odpovídá kladně 80, zatímco ve druhém jen 20 procent procent respondentů. Biblické „nezabiješ!“ křičí příliš hlasitě, navzdory tomu se Greene domnívá, že právě tudy, přes maximální společný užitek, povede budoucí cesta. Kdo tedy je člověk, a co by měl, a neměl ke svému užitku dělat?

Je to na každém

Z genetického hlediska je člověk nejméně trojjedinou bytostí, dirigovanou svou vrozenou DNA, dále její epigeneticky modulovanou částí a nakonec mohutným genomem veškerého, především však střevního mikrobiomu. Tady se toho za uplynulé půlstoletí mnoho změnilo, a třeba říci, že nikoliv k lepšímu.

Je to na každém z nás. Stačí se rozhlédnout po kvalitních informacích a podle nich trochu omezit ze základních živin příjem glycidů a tuků a obohatit jídelníček vlákninou.

Promoření každého a celého prostředí – včetně potravin – antibiotiky zdevastovalo naše staré přátele, čemuž napomohly hygienické předpisy a tuny další chemie. Výsledkem je nárůst alergií, atopií, autoimunitních chorob, mezi které už současná věda počítá obezitu a diabetes druhého typu, jímž je potrefeno deset procent populace. Psychiatrie sem začíná přiřazovat některé deprese.

Farmaceutické firmy budou sice chtít všechno řešit svými produkty, ale logický a optimální způsob nápravy by spočíval v restauraci mikrobiomu. Ani největší optimista nepočítá s návratem stravy ve stylu dětí z Burkina Faso (i když dovoz termitů by se mohl některým podnikavcům jevit jako výhodné podnikání), nicméně souboj s potravinářskou lobby neláká ani současnou hlavní českou hygieničku Evu Gottwaldovou.

Ta místo tlaku na snížení spotřeby soli, v níž jsme druzí v Evropě a jejíž prokazatelné následky zdravotnictví jasně pociťuje v oblasti kardiovaskulárních chorob, bude bojovat proti AIDS. Přitom oběti ve smyslu předčasných úmrtí, spotřeby péče a její ceny jsou v rozdílu několika řádů. Je to tedy na každém z nás. Stačí se rozhlédnout po kvalitních informacích a podle nich trochu omezit ze základních živin příjem glycidů a tuků a obohatit jídelníček vlákninou.

Eliminace stresu

Každodenní stres, na který kdekdo naříká, lze eliminovat jednoduše – přestat se chovat konzumně a chamtivě. Hospodin Jahve před pár tisíci lety neuvažoval o právu na odpočinek, vtělil ho do čtvrtého přikázání a od té doby jeho vyvolení ctí šábes.

Evropa tímto luxusem pohrdla a nedávno jsme měli u nás možnost sledovat zápas, za který by před stoletím bojovníci za osmihodinovou pracovní dobu letošním vítězům s chutí po právu citelně ublížili. Můžeme nakupovat a využívat všech běžných všedních služeb a provozů i v den sváteční, protože vystresovaní služebníci mají příplatek.

Každodenní stres, na který kdekdo naříká, lze eliminovat jednoduše – přestat se chovat konzumně a chamtivě

Nemuseli bychom se vracet pod Sinai, stačilo by jen vzpomenout Sókrata, který údajně na tržišti zvolal: „To je věcí, které nepotřebuju!“ My je také nepotřebujeme, jen si je přejeme, což je zatracený rozdíl. Moudrý člověk by jej měl vidět. Prastará indická bajka vypráví, jak se mocný vládce potkal s žebrákem, ve kterém poznal svého starého otce, jenž mu odkázal království a odešel jako poutník hledat moudrost.

Vládce se ptal, co může otci dát, a ten řekl, že jen to, co se vejde do jeho žebrácké misky. Vládce a jeho doprovod do ní nasypali vše, co měli u sebe, miska však byla stále prázdná. Poslali proto do paláce pro zlaté zásoby, ale v misce beze stopy zmizel náklad zlata a drahokamů, které přivezlo postupně 40 koní.

„Co je to za strašlivou misku?“ tázal se vládce. „Milý synu, dobře, že ses zeptal tak brzy. To je miska přání. Já jsem v ní ztratil nejen bohatství, ale i většinu života. Nikdy ji nemůžeš naplnit, protože po jednom přání přijde další, a ty stále nebudeš úplně spokojen. Čím víc přání budeš mít, tím budeš chudší. Pamatuj si to a chovej se podle toho!“

Znovuobjevení pojmů

V psychosociální oblasti mnoho vědců a experimentů zpochybňuje svobodnou vůli. Pokud však byli z Edenu vyhnáni naši prapředci, protože okusili ovoce, které je naučilo rozeznávat dobré a zlé, neměli bychom na toto umění zapomínat. Hodně by pomohlo, kdybychom znovu objevili význam pojmů čest, skromnost, pravda, lidskost a vrátili se k označení některého jednání slovem „hřích“, a přestali ho považovat za nemoc, kterou vyléčí příslušné a příslušně drahé pilulky.

Hodně by pomohlo, kdybychom znovu objevili význam pojmů čest, skromnost, pravda, lidskost a vrátili se k označení některého jednání slovem „hřích“, a přestali ho považovat za nemoc, kterou vyléčí příslušné a příslušně drahé pilulky

Každý by si měl uvědomit, že kromě toho, že se nevymyká z říše živočišné a je tvor stádní, je také jedincem, individualitou, která má potencialitu rozhodovat o sobě i o věcech společných a že, řečeno slovy středověkých reformátorů, žije-li nějaký vladař či církevní představitel špatně a hříšně, není hoden své funkce, a proto ani toho, aby ho lidé uznávali za vladaře. A navíc, že cézaropapismus, který tu po desetiletí prosazovala Moskva a jenž v naší společnosti zanechal významný otisk, patří na Východ, zatímco náš stát bohudíky na Západ.

Nakonec je tu otázka smyslu, kterou je třeba si položit, máme-li brát člověka jako skutečně lidskou bytost. Potřebu smyslu postuloval již americký psycholog Abraham Maslow (1908–1970). Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939) sice tvrdil, že jakmile si člověk začne klást tuto otázku, je duševně nemocný, rakouský neurolog a psychiatr Viktor E. Frankl (1905–1997) to však vidí obráceně – objevení smyslu života, jeho přijetí a definování považoval za důležitou hybnou sílu v životě jedince.

Není-li touha po smyslu naplněna, dochází k frustracím, existenčnímu vakuu. Text jednoho spirituálu začíná slovy, say no, to the devil, say no! Dnešní postfaktická doba, která už trumfla ničením hodnot dobu postmoderní, před nás staví staronové božstvo – zlaté tele. Možná, že by se proto do ní hodilo spíše Satanovo Non serviam! – Nebudu sloužit!