Poselství Velikonoc: Ztráta, jež se stává ziskem

Smysl Velkého pátku nelze pochopit bez vědomí naší hříšnosti. Jenže hřích je dnes tabu. Mlčení o hříchu a vině je výsledkem mravního relativismu, kterému podléhá i nemalá část elit.

Michal Semín 3.4.2015
Velikonoce a hostie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Velikonoce a hostie. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Velikonoce a hostie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Velikonoce jsou svátky, jež pro mnohé současníky neznamenají víc než pondělní pomlázku (a pro jiné již vůbec nic) leží v samotném srdci křesťanské zvěsti. Bez jejich pochopení a přijetí nelze rozumět ani jiným křesťanským svátkům. Dojetí nad vánočními jesličkami či zpěv koled nedávají příliš smysl, ztratí-li souvislost s Kristovým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním.

Branou k radostnému slavení Velikonoc je postní doba, jíž vévodí kříž. Skrze kříž, k nebi blíž, skrze kříž v nebeskou říš, rozjímá básník. A má hlubokou pravdu. Nelze dojít pravého štěstí bez oběti. I když se mnohým může život v duchu oběti jevit jako trpký, ve skutečnosti takový není. Oběť je vždy spojena s láskou a láska s vnitřním pokojem a radostí. Půst s jeho sebezápory a radost tedy vůči sobě nestojí v protikladu, ale naopak.

Jak je tomu i v jiných věcech, příkladem toho, jak se k hodnotě oběti stavět, je samotný Kristus. Ježíšův život směřoval k velkopátečnímu kříži již od okamžiku narození. Přišel na svět za okolností, jež by dnešní sociálku přivedly do varu. Uplynul jen krátký čas a byl nucen prchat před prototypem mnoha pozdějších vládců králem Herodem do Egypta.

Ježíš již jako dítě věděl, co od něho jeho nebeský Otec očekává a jaký je smysl jeho pozemského života. Věděl, jakému utrpení kráčí v ústrety. Znal starozákonní proroctví a věděl, že se právě na něm mají naplnit. Bůh se stal člověkem, aby skrze jeho výkupnou oběť mohli lidé přejít propast způsobenou Adamovým selháním na prahu lidských dějin.

Velkopáteční oběť

Kristova velkopáteční oběť na Kalvárii není jen reálnou historickou událostí, ale něčím trvale přítomným. Účastníme-li se mše svaté, nacházíme se nikoli na bohoslužebném představení jednoho herce, jakkoli se o to mnozí mediálně známí kněží nesmyslně snaží, ale na úpatí Golgoty. Oběť, kterou Ježíš na kříži za nás přinesl, se na oltáři zpřítomňuje. Je tedy v samém středu křesťanského života.

Kristova velkopáteční oběť na Kalvárii není jen reálnou historickou událostí, ale něčím trvale přítomným. Jeho oběť se na oltáři zpřítomňuje. Je tedy v samém středu křesťanského života.

Naše doba však klade důraz na něco zcela jiného, než je obětování se pro druhé. Diktátem doby je si užít, dokud je čas. Výmluvně se tento postoj projevuje v neochotě mnoha mladých lidí vstoupit do manželství a založit rodinu. Nechtějí si vytvářet žádné trvalé závazky mimo svoje zaměstnání a intimní vztahy, jež navazují, jsou určeny jen k vlastnímu uspokojení. Navzdory množství sexuálních zkušeností tito lidé ani netuší, že ve skutečnosti nemilují nikoho jiného, než sami sebe. A to je pro šťastný a důstojný život zatraceně málo.

Zelený čtvrtek, jímž vstupujeme do tajemství Velikonoc, vypráví kromě jiného příběh Poslední večeře Páně. Ježíš se spolu se svými nejbližšími učedníky shromáždil v předvečer starozákonní paschy ve večeřadle, aby si připomněli slavný východ Izraelitů z Egypta. Tehdy pronesl i tato slova: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět“ (Lk 22,15).

Ježíš věděl, co ho v nejbližších hodinách čeká. I proto tato slavnostní večeře nebyla obyčejnou hostinou, totožnou s hostinami v ostatních domácnostech. Oběť, kterou Kristus přinesl následujícího dne na kříži, již zpřítomnil ve večeřadle, když se budoucím apoštolům dal za pokrm. Ježíš pozvedl chléb a řekl: „Vezměte a jezte, toto je Tělo mé!“ Poté vzal do rukou kalich s vínem a pravil: „Pijte z něho všichni, neboť toto je Krev má Nového Zákona, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů!“ A dodává: „To konejte na mou památku!“

Nevyřčená slova

V nové pokoncilní liturgii je běžné, že se při proměňování vína v Kristovu krev namísto slov „za mnohé“ užívá výrazu „za všechny“. Tato slova však Kristus při ustanovení Eucharistie nepronesl, a proto ani ve mši svaté nemají co dělat. Aniž bych chtěl posuzovat kněze, kteří tak činí, čistě objektivně platí, že vkládají Kristu do úst slova, jež nepronesl.

Záměna „za mnohé“ slovy „za všechny“ sugeruje, že bez ohledu na to, v co věříme a jak žijeme, nás nebe nemine. Z jiných Ježíšových výroků však víme, že tak tomu nebude.

Přitom význam skutečných Ježíšových slov je zřejmý – výrazem „za mnohé“ naznačuje, že ne každý člověk bude mít z jeho vykupitelské oběti osobní užitek. Nikoli proto, že by plody Kristovy oběti nebyly přivlastnitelné všem, ale proto, že někteří lidé je svobodně odmítnou. Záměna „za mnohé“ slovy „za všechny“ sugeruje, že bez ohledu na to, v co věříme a jak žijeme, nás nebe nemine. Z jiných Ježíšových výroků však víme, že tak tomu rozhodně nebude.

Při Poslední večeři Kristus ustanovil vedle Eucharistie ještě jednu svátost – kněžství. Příkaz „toto čiňte na mou památku“ směřuje výlučně na adresu kněží. Jen oni mají Kristem udělenou moc proměňovat chléb a víno v Tělo a Krev Kristovu, a přinášet tím kdekoli na světě oběť předpovězenou starozákonním prorokem Malachiášem: „Neboť od východu slunce až na západ veliké jest jméno mé mezi národy, a na každém místě obětována bývá jménu Mému oběť čistá; nebo veliké jest jméno Mé mezi národy, praví Hospodin zástupů.“

Průnik světského rozměru

Ze všeho dosud řečeného vidíme, že centrálním poselstvím Pašijí, a tedy i křesťanského pojetí života je smysl pro oběť. Ta se bohužel vytratila nejen ze života společenského, ale v mnoha ohledech i z bohoslužebných obřadů v katolických kostelích. Namísto kristocentrické liturgie, z níž všemožnými způsoby vysvítá, že mše je zpřítomněním kalvárské oběti, se lze setkat s antropocentrickou oslavou společenství, v jehož středu není Kristova oběť, ale prožitek lidské sounáležitosti a společné hostiny.

O průniku horizontálního, světského rozměru do současné mešní liturgie svědčí také revoluční změna v jedné ze zelenočtvrtečních bohoslužebných tradic

Kytarové či rockové mše, liturgický tanec, mládežnické papežské megabohoslužby připomínající více spartakiádu než cokoli posvátného, to vše je plodem ztráty smyslu pro oběť a výrazem věroučné dezorientace typické pro naši dobu. O průniku horizontálního, světského rozměru do současné mešní liturgie svědčí také revoluční změna v jedné ze zelenočtvrtečních bohoslužebných tradic.

Při Poslední večeři Kristus nově vysvěceným biskupům symbolickým gestem vysvětluje, že jim udělená moc není určena k vyvyšování se nad ostatní, ale ke službě druhým (jedním z titulů papežského úřadu je servus servorum Dei, tedy „služebník služebníků Božích“).

Ježíš vstal od stolu a počal svým učedníkům umývat, jak bylo při vítání vzácných hostů v kraji zvykem, nohy: „Příklad zajisté dal jsem vám, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám“ (Jan 13, 5-17). Zároveň tento obřad ukazuje na potřebu smýt ze sebe „prach hříchu“, nezbytného předpokladu k živému společenství s Bohem.

Odklon od víry

Proto při obřadech na Zelený čtvrtek můžeme být svědky, jak na památku Kristova příkladu celebrant umývá dvanácti mužům nohy. Pokud jsme v chrámu, jehož duchovní správce je stižen horečkou novátorství a pohrdáním tradice, zjistíme, že alespoň některý z těchto mužů je ve skutečnosti žena.

Je tragédií naší doby, že odklon od víry a z ní odvozené praxe našich předků není problémem jen některých laiků a nižšího kléru, ale že se projevuje v těch nejvyšších patrech církevní hierarchie, papeže nevyjímaje

Stejně jako byli mezi účastníky Poslední večeře Páně toliko muži – vždyť i samotná Panna Maria, jež svou svatostí předčí nejen apoštoly, ale vůbec všechny muže, s jedinou výjimkou, jíž je její Božský syn, přebývala s ostatními ženami v jiné místnosti –, tak i v obětišti, kde kněz jedná in persona Christi, není pro službu žen místo. Tato skutečnost není ani v nejmenším popřením jejich důstojnosti, ba naopak.

Ztráta respektu k přirozeným odlišnostem mužů a žen bičovaná marxismem inspirovanými ideologiemi feminismu a genderu se dnes bohužel čím dále tím více projevuje i v životě církve. Je tragédií naší doby, že odklon od víry a z ní odvozené praxe našich předků není problémem jen některých laiků a nižšího kléru, ale že se projevuje v těch nejvyšších patrech církevní hierarchie, papeže nevyjímaje.

Lidský hřích

Velkopáteční bohoslužba soustředěná na spojitost Kristovy oběti na kříži a našeho vykoupení vede k otázce, proč musel Kristus tolik trpět. Věříme-li, že je Bohem, mohl nás přece vykoupit méně drastickým způsobem.

Jistě bylo v jeho moci se nám obtížně představitelným mukám, jež začínají již v noci ze čtvrtka na pátek při krvavém rozjímání v Getsemanské zahradě, pokračují ponižováním židovskou veleradou a jejich justičním zločinem, krutým bičováním Pilátových pochopů či křížovou cestou na místo, kde byl podle tradice pochován praotec Adam, a vrcholí nesnesitelnými bolestmi po dobu, kdy trpěl na kříži, vyhnout, ale neučinil to.

Byl to lidský hřích, který přivedl Ježíše na kříž. Každá naše lež, nevěra, pomluva či krádež, naše pýcha, závisti, nenávisti vůči Bohu i bližním přispěly k Ježíšově utrpení.

Jsi-li ten, za koho se vydáváš, sestup z kříže, volali na něho židovští spiklenci. Ježíš vytrval v tomto utrpení až do konce. Proč? Kristus chtěl, abychom si i touto cestou uvědomili zlobu hříchu. Byl to právě lidský hřích, váš i můj, který přivedl Ježíše na kříž. Každá naše lež, nevěra, pomluva či krádež, naše pýcha, závisti, nenávisti vůči Bohu i bližním přispěly k Ježíšově utrpení. Jsou jedním z trnů římskými biřici zhotovené koruny, jsou jedním z hřebů, jimiž byl Kristus přibit na kříž.

Nelze proto pochopit smysl Velkého pátku bez vědomí naší hříšnosti. Jenže hřích je dnes tabu. Mnohé z toho, co patří do zpovědnice, dnes neuspokojivě řeší psychoterapeuti. Mlčení o hříchu a vině je výsledkem široce rozšířeného mravního relativismu, kterému nepodléhá jen zábavním odvětvím dezorientovaný prostý lid, ale i nemalá část elit.

Pocit naděje

Postmoderní negace stálé lidské přirozenosti a jí odpovídajícího sociokulturně nepodmíněného mravního řádu patří k výbavě soudobých intelektuálů shlížejících spatra na údajné předsudky a církevní autoritou vnucené pocity viny. Tajemství našeho velikonočního vykoupení však křížem a naší vinou nekončí. Křesťanství totiž není náboženstvím úzkosti, utrpení a zmaru, ale radosti a naděje.

Při pohledu na vzkříšeného Krista lze pociťovat naději i v situacích, v nichž bychom za jiných okolností nenacházeli sebemenší útěchu. Hrob, v němž bylo Ježíšovo tělo dva dny přechováváno, je prázdný. Vpravdě vstal z mrtvých, aleluja!

Po sobotě, kdy o Ježíšově poslání v zármutku nad pro ně zatím nepochopitelnou smrtí jejich milovaného Mistra pochybovali i samotní apoštolové, přichází nedělní ráno. Kristus vstává z mrtvých a vše, co se až dosud jevilo jako ztráta, se stává ziskem. Setkává se opět se svými nejbližšími a dodává jim odvahu k novému životu. Bázliví učedníci v čele s Petrem, jenž ze strachu před židy zatčeného Krista třikrát zapřel, jsou náhle proměněni v kazatele dobrých zpráv a připraveni následovat příkladu svého Učitele až do krajnosti.

Právě Ježíšovo vítězství nad smrtí je klíčovým poselstvím Velikonoc. Připomínka této skutečnosti je aktuální vždy, tedy i dnes. Zejména v situaci, kdy při pohledu na mnohá lidská neštěstí, přírodní katastrofy i války za našimi humny si začínáme uvědomovat, že poklidný a spokojený život není samozřejmostí.

Při pohledu na vzkříšeného Krista však můžeme pociťovat naději i v situacích, v nichž bychom za jiných okolností nenacházeli sebemenší útěchu. Hrob, v němž bylo Ježíšovo tělo dva dny přechováváno, je prázdný. Vpravdě vstal z mrtvých, aleluja!