Poselství Sorena Kierkegaarda: Život není rekreace

Dánský filozof, od jehož narození 5. května uplynulo 200 let, povýšil úzkost a hluboký smutek na královskou cestu k objevu vlastního nitra.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Zdroj Wikipedie, retušování ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Od narození dánského filozofa, teologa a psychologa Sorena Kierkegaarda uplynulo 5. května 200 let. Tento mistr paradoxů a ironie, jenž do svých nedožitých 43 let (11. listopadu 1855) stihl napsat pod různými pseudonymy několik desítek knih, byl existencialistou o století dříve než Jean-Paul Sartre a postmodernější než postmodernismus. Navíc tento teista útočil na náboženství mnohem promyšleněji než většina dnešních ateistů.
Kierkegaard je spíše nadčasový myslitel než ten, který by odpovídal na soudobé problémy. V jeho díle si něco pro sebe najde každá doba, bezezbytku však nevyhovuje žádné. Možná, že nejvíce provokativním Kierkegaardovým sdělením je, že práce na sobě a na porozumění světu vyžaduje naše neustálé soustředění, a nikoli pouze v akademickém prostředí. Nad tímto pozoruhodným dánským myslitelem se k jeho 200. výročí narození zamýšlí Tereza Matějčková.

„Tihle dva, otec a syn, byli dost možná ti nejsmutnější lidé, kteří kdy existovali. Svůj vztah pojmenovali tichým zoufalstvím. Otec se obával, že působí synův smutek, a syn, že otcův. Proto mezi nimi nikdy nepadlo ani slovo.“ Poněkud pochmurný příběh o otci a synovi, který si mladý Kierkegaard zaznamenal ve svém deníku, vypovídá o vztahu mladého Sorena ke svému otci.

Sorenovi bylo 21 let, když mu zemřela matka. Od té doby sdílel domácnost se svým starším bratrem Peterem, a otcem. A také se svou neutichající snahou upoutat pozornost mimořádně chytrého a zbožného otce, který si životem nesl příhodu z dávné minulosti, jež však měla bezprostřední dopad na oba Kierkegaardy.

Jako malý chlapec pásl Michael Kierkegaard na nehostinném dánském venkově ovce. Když se cítil slabý, unavený a hladový, přepadla ho lítost nad svým nespravedlivým osudem. Tehdy padl na kolena a proklel Boha. Otřesen svým selháním, byl malý chlapec přesvědčen, že ho Bůh co nejdříve potrestá smrtí. Ten však Michaela Kierkegaarda nepotrestal, a místo toho mu ukázal tu nejpřívětivější tvář.
Když malý chlapec vyrostl, oženil se a Bůh mu nadělil chytré děti, navíc jako obchodníkovi i materiální bohatství. Otec Kierkegaard si však své dětské selhání nebyl s to nikdy odpustit a smutek nad ním charakterizoval jeho vztah k Bohu i k životu, který pojal jako obtížnou výzvu k uskutečnění boží vůle.

Život je pro člověka příležitostí, kterou lze využít, anebo se s ní naprosto minout. Využití této příležitosti si však žádá téměř kromobyčejné síly, odvahy i přemýšlivosti. Právě toto ponaučení předával Kierkegaard otec malému Sorenovi od útlého věku a promítlo se i do osobního života a díla jednoho z nejvýznamnějších myslitelů všech dob.

Hrozba pádu do povrchnosti

Tento rok slavíme 200. výročí narození myslitele, jehož cesta, kterou charakterizuje nácvik duchovní vážnosti, začala 5. května 1813 v Kodani. A jeho touha po nesmlouvavé duchovní disciplíně inspirovala mnohé významné filozofy i teology 20. století.

Je na člověku, aby ve své jednotlivosti a nezaměnitelnosti zobrazil svůj jedinečný pohled na svět. Nikdo jiný to za něho neudělá.

Psychologové i psychiatři by zřejmě byli s Kierkegaardovou diagnózou hned hotoví: dlouhodobě neléčená hluboká deprese s občasnými výkyvy do manických stavů. A nejspíše by se nemohli více mýlit. Kierkegaard totiž povýšil úzkost a hluboký smutek na královskou cestu k objevení vlastní niternosti, v níž jediné spočívá základ ke skutečné duchovní radosti. Tu je přitom třeba odlišit od plytké zábavy a zábavnosti, do níž sklouzávala Kierkegaardova přítomnost.

Doba sice hraje svou roli, ale člověka pád do povrchnosti ohrožuje neustále – a právě toto ohrožení patří k jeho lidství. Snadno si totiž připadá jako nahodilá postava, na níž v chodu dějin pramálo záleží. Proto je nejlepší si život užít, dokud je čas. Tento životní přístup, který nivelizuje vše hodnotné, je však pro Kierkegaarda smrtí uprostřed života. Člověk je skutečně osamocený, ale právě proto mu náleží nekonečná důležitost. V tom spočívá nejvyšší životní výzva, o níž hovořil Kierkegaardův otec.

Je totiž na samotném člověku, aby ve své jednotlivosti a nezaměnitelnosti zobrazil svůj jedinečný pohled na svět. Nikdo jiný to za něho neudělá. Proto lze tvrdit, že Kierkegaard se sice nikdy nezabýval ničím jiným než sebou samým, ale právě díky tomu se někým skutečně stal a dokázal prostřednictvím zcela osobní cesty načrtnout uzlové body lidského života.

Výroba potíží

Kierkegaard vstoupil do veřejného kulturního života dánské společnosti jako svébytná literární postava již v mládí. A satirické časopisy si z jejího zanícení rády utahovaly. Byl považován za volnomyšlenkářského syna z bohaté rodiny, který si krátí čas provokacemi a zesměšňováním měšťáckého života a oficiálního náboženství. Kierkegaard si v té době poznamenává do svého deníku zamyšlení nad tím, čemu by se chtěl věnovat:

„Budu všechno dělat co možná nejtěžším. Lidé se sice můžou utlouct po cestě, která by jim jejich život ulehčila, ale já půjdu opačným směrem. Mým povoláním bude všechno trochu přidusit, zatěžkat, potrápit. Kolik mi asi bude taková výroba potíží vynášet?“

Kierkegaard si výrobou potíží coby svým povoláním upletl nemilosrdný bič především sám na sebe. Každou potíž, kterou vytvořil, si totiž nejprve jako závaží musel pověsit na vlastní duši, aby tato potíž byla náležitě zvážená a následně mohla být předložena dánské veřejnosti. Ta originálního podnikatele stíhala posměšky a pohrdáním. Není divu. Kierkegaard se totiž dle vlastního zvážení ocitl v době, která chová bytostnou zášť ke komukoliv, kdo pracuje na své duchovnosti, a tím osobitosti.

Většina lidí si totiž libuje v průměrnosti těkavého tlachání. Nikdo se neobtěžuje stát se někým, vyhloubit v sobě samém nitro, ve kterém by mohla být zažehnuta jiskřička duchovního života. Všichni si rádi vytknou za cíl změnit svět a považují to za bůhvíjak ctižádostivé. Toto předsevzetí sice ctižádostivé je, především však je bezmezně hloupé. Svět nemusí být změněn. Změnit se mají lidé ve světě, kteří zapomínají, že život není rekreace, ale zkouška, kterou je třeba vzít vážně.

Nejvyšší tajemství Bůh

Co znamená Kierkegaardovo nabádání, aby se člověk stal sám sebou? V Kierkegaardově pojetí tvoří člověka bytostné napětí mezi konečností a nekonečností, časností a věčností, možností a skutečností. A právě potíž udržet křehké napětí mezi oběma krajnostmi vyvolá zoufalství a úzkost. Bytostný základ nitra proto tvoří vztah krajností a vědomí, že člověk je duchovní, pouze pokud o tomto obtížném vztahu ví, prostřednictvím úzkosti o něj usiluje a s bázní pečuje.

V nehlubším nitru každého člověka se ukrývá tajemství nebo nekonečnost, kterou dokáže nazřít pouze vlastní konečností

Problém je však poněkud složitější. Tím, že se člověk vztahuje k sobě samému, vždy se zároveň přesahuje. Není jen sám sebou, ale především ho do světa uvádí někdo, kým člověk sám není. V nehlubším nitru každého člověka se ukrývá tajemství nebo nekonečnost, kterou dokáže nazřít pouze prostřednictvím vlastní konečnosti.

Tímto nejvyšším tajemstvím je pro Kierkegaarda Bůh. Ten je nejvyšší skutečností, která leží v samém jádru našeho bytí. Proto pociťujeme jako nedostatek, spokojíme-li se s životem pouhé každodenní těkavosti a obvyklé nesoustředěnosti na naše nejvlastnější bytí.

Pouhé převlékání masek

Právě toto přizpůsobení se každodennosti diagnostikoval Kierkegaard ve své době, které věnoval esej Současnost (česky vyšel v roce 1969). Všímá si v něm, že se doba „rozplizla ve vnějškovosti“. Nejvlastnějším rysem moderního člověka je flexibilita, která svědčí o absenci charakteru.

Nejvlastnějším rysem moderního člověka je flexibilita, která svědčí o absenci charakteru

Člověk již nejedná, pouze převléká své masky podle toho, která je zrovna nejvýhodnější, a rád vypráví o převratných událostech, jež se mají dít právě v jeho době. Žádné události v jejich pravém smyslu se však nedějí, neboť člověk již nejedná, pouze pozoruje, registruje a přizpůsobuje se duchu doby, aby nevypadl z role.

Pro Kierkegaarda je znamením toho, že se člověk upnul pouze na vnějškovost, ztráta schopnosti vnímat kvalitu. Vnímá se jen kvantita, jen to, co lze spočítat, tedy objektivizovat, a tím současně připravit o nitro. Proto píše:

„Lidé si dnes závidí pouze peníze. Mladý muž nezávidí druhému mladému muži charakter, krásnou dívku, talent. Jedině peníze. Dejte mi peníze, řekne takový mladý muž, a bude mi pomoženo.“

Sestup do nitra

Sestupuje-li člověk do svého nitra, vykračuje k druhému člověku. A nestal-li se sestup do nitra centrem lidského bytí, nemůže člověk navazovat jiné než neangažované vztahy – „vztahy neustále těsně před rozpadnutím“. Žijeme v roztěkané a přelétavé době, a proto nám chybí skutečná vášeň, jež vyžaduje koncentraci. A také je potomkem nejniternějšího odhodlání a přesvědčení, že v časnosti můžeme vykonat věci věčné – dát sobě i druhému za sebe věčnou záruku.

Nestal-li se sestup do nitra centrem lidského bytí, nemůže člověk navazovat jiné než neangažované vztahy

Jen pokud jsme ochotní pokusit se dostát – z úcty před sebou samými, druhými a Bohem – absolutním požadavkům věčnosti, můžeme v sobě probudit pravé city, nebo vzkřísit opravdový lidský, tedy duchovní život. Vše ostatní, poznamenává Kierkegaard, je nejvyšší povrchností – zjevováním prázdnoty.

Duchovní život lze tudíž žít pouze pod tíhou udržování obtížného vztahu k božskému, k nekonečnu nebo k tajemství naší existence. Obtíž spočívá v tom, že se to nedaří, právě když se o to nejvíce snažíme. Následně se proto trýzníme, což může přerůst až k nejhlubšímu zoufalství ke smrti, jež však není smyslem lidského života.

Život jako božský orchestr

Život je nejkrásnějším božím darem, neboť v něm my, nepatrní lidé, podáváme ve své omezené perspektivě jedinečný pohled na svět a stejně jedinečně ztvárňujeme vztah k tomu, co nás přesahuje. Právě tato jedinečnost a individuálnost je obtížným, bolestným, a zároveň božským úkolem. Jedinečná perspektiva nás sice uzavírá v samotě našeho bytí, ale prostřednictvím vztahu k Bohu nám zaručuje nezaměnitelné místo uprostřed veškerenstva.

Život je třeba uchopit jako božský orchestr, který si žádá jedinečnost jednotlivých hudebníků, přičemž záleží jen na účasti v něm

Život je proto třeba uchopit jako božský orchestr, který si žádá jedinečnost jednotlivých hudebníků, přičemž nezáleží na ničem jiném než na účasti v něm. Tento orchestr, k němuž patří bolest a zoufalství, neboť jsou nedílnou součástí nacházení sebe samého, je sestaven z nezaměnitelných virtuózů vlastního život.

Není však účelem nechat se duševními a duchovními bolestmi utrápit, ale chopit se jich jako výzev k vážnosti a opravdovosti. Jsou jako špendlíky v našich patách, díky nimž můžeme skákat o něco výš než ostatní.

Počet příspěvků: 2, poslední 12.5.2013 10:35 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.