Pomozte najít pamětní desku Mejly Hlavsy!

Ze zdi pražského domu v Ječné 7 ze středy na čtvrtek zmizela půlmetráková bronzová deska s hracím automatem.

Jan Schneider 9.4.2011
Připojujeme fotografii ukradené desky s nadějí, že se podaří zabránit jejímu zničení a roztavení. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Připojujeme fotografii ukradené desky s nadějí, že se podaří zabránit jejímu zničení a roztavení. | foto: © Viktor KarlíkČeská pozice
Připojujeme fotografii ukradené desky s nadějí, že se podaří zabránit jejímu zničení a roztavení.

Jedním ze signifikantních úkazů současného společenského úpadku je krádež, která se odehrála v noci z 6. na 7. dubna v Praze, v ulici Ječná, před vchodem do domu číslo 7. V něm dodnes pobývá paní Dana Němcová, něco jako Matka Tereza undergroundu 70. a 80. let. Ječná 7 byla základní adresou tohoto „veselého ghetta“. Už i proto, že se sem přiženil zakladatel The Plastic People of the Universe – Milan „Mejla“ Hlavsa, na kterého jsme nedávno při jeho nedožitých šedesátinách vzpomínali.

Hlavsovo řádění v proslulém čísle 7 připomínala bronzová deska, která byla umístěna vedle vchodových dveří do domu. Projekt vznikl z iniciativy a díky financím Ivo Pospíšila, Hlavsova spoluhráče ze skupiny Garáž. Autorem nehonorovaného návrhu byl výtvarník Viktor Karlík. Desku odhalila Jana Hlavsová 16. září 2005 v 18 hodin. Po vhození mince se z desky ozvala jedna z nejslavnějších Mejlových písní, Muchomůrky bílé. Utržené mince měly sloužit na podporu Mejlovy rodiny.

Zhruba půlmetrákovou desku i s hracím automatem někdo před třemi dny brutálně vyrval ze zdi. Shodou okolností se tak stalo v předvečer vernisáže výstavy Viktora Karlíka, první po pěti letech v Praze (Světla města, České centrum, Rytířská 31). Cenu této unikátní památky sotva lze vyčíslit ve statisících. Ve sběrných surovinách za ni zloději dostanou s bídou tři tisíce. Nemuseli by. Mohli by za ni dostat pár let, kdyby se ve sběrnách našli frajeři...

Pamětní deska v Ječné č. 7

Svým kubizujícím tvarem by měla asociovat hmotný tvar domu, jehož příběh z let 1971 až 1978 má také vzpomenout. V horním „patře“ je nápis zmiňující řádění zesnulého. Stejně jako je možné otevřít okno, a tím vypustit zvuky bytu do ulice, je i nápis průchozí. Z  „domu“ je tedy možno slyšet zvuky obyvatel. V dolním části pamětní desky je kanál, který svým tvarem může připomenout reproduktor. Perspektivou svého dezénu pak šíření zvuku. Zesnulý hudebník byl většinu svého tvůrčího života nucen pracovat v podzemí, a to i doslova. Kanál je poklopem, pod nímž podzemí začíná. Zvuky písní tedy budou znít – po vhození mince – z onoho světa skrze kanál. Dekor jednoho pražského kanálu v sobě z jistého úhlu pohledu zahrnuje shodou okolností písmeno „M“, což je z hlediska zadání víc než symbolické.
(Viktor Karlík, leden 2005)

Začátek dubna 2011 holt nezastihl českou společnost v nejlepší formě. Kultura, zvyky, noblesa, důstojnost, čest a hrdost inkasovaly těžké údery a byly několikráte odpočítávány. Ostudné výkony předvádějí ti, kteří se z nešťastné souhry okolností ujali ve společnosti role, kterou by jinak měli zastávat politici. Mnoho současných jevů připomíná atmosféru normalizace v 70. letech, kterou vnější pozorovatelé přirovnávali k Biafře ducha.