Jiří David: Pomníky ve městech jsou jako plevel

Jak vnímá vizuální umělec Jiří David v polovině června odhalený kontroverzní pomník československým letcům na pražském Klárově? A máme vůbec na pomníky pohlížet jako na umění, nebo jen jako na připomínku událostí, jejichž jedinou „správnou“ interpretaci chce právě vládnoucí systém kanonizovat a „naučit“ mladou generaci?

Přemysl Houda 16.8.2014
Jiří David. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří David. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Jiří David. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lze ho zařadit k umělcům, kteří se od osmdesátých let výrazně podíleli na prosazování uměleckých principů postmoderny do českého veřejného prostoru. V rozhovoru s ČESKOU POZICÍ mimo jiné říká: „Z umění pomník neuděláte, leda dodatečnou manipulací, zkreslující, často ahistorickou interpretací. Tím ale nezbavíte umělecké dílo uměleckosti, jen ho na čas opentlíte a uděláte z něj třeba hlásnou troubu moci.“

ČESKÁ POZICE: Co si myslíte o pomníku československým letcům na Klárově, který byl nedávno odhalen?

DAVID: Na Klárově jsou problematické oba pomníky, i vlajka, i lev – eufemisticky řečeno.

Nejhorší? Pomník II. odboji od Vladimíra Preclíka, který stojí na Klárově od května 2006, se nelíbí řadě výtvarníků.
Odletí z Klárova jinam? S umístěním monumentálního památníku československým letcům z 2. světové války, který Česku darovala zdejší britská komunita, zásadně nesouhlasí památkáři a chtějí přezkoumat rozhodnutí stavebního úřadu Prahy 1.

Pomník II. odboji od Vladimíra Preclíka (vlevo), který stojí na Klárově od května 2006, se nelíbí řadě výtvarníků. S umístěním monumentálního památníku československým letcům z 2. světové války (vpravo), který Česku darovala zdejší britská komunita, zásadně nesouhlasí památkáři a chtějí přezkoumat rozhodnutí stavebního úřadu Prahy 1.

ČESKÁ POZICE: Proč?

DAVID: Jsou obrazem politické zakázky, něčeho, co pozbývá jakoukoli hodnotu z hlediska umění. Ta vlajka už tam asi bohužel zůstane, alespoň u druhého z pomníků by se však odborná veřejnost snad ještě mohla zasadit o to, aby se přesunul pryč – třeba na Vítkov k tanku… Ale jak říkám: umění a výstavba pomníků spolu souvisejí jen velmi volně, skoro by se dalo říct, že se vylučují.

ČESKÁ POZICE: Proč ale potom na tu vlajku a o kus dál stojícího lva aplikujete umělecká kritéria a kritizujete je, jako byste kritizoval umělecké dílo?

DAVID: To máte pravdu, buď jsem idiot, anebo si stále věci idealizuji.

ČESKÁ POZICE: Přijal byste zakázku na pomník?

„Pomník nezneklidňuje, neironizuje. Pomník vychovává a kanonizuje měšťanský vkus většiny.“

DAVID: Měl bych s tím problém. Věci, které jsem dělal do veřejného prostoru, nebyly ve své imanentní podstatě nikdy pomníky, byly to jen dočasné objekty, vlastně ani ne sochy, které buď ironizovaly, nebo komentovaly nějakou situaci, stály na kontroverzi. Zneklidňovaly. Pomník nezneklidňuje, neironizuje. Pomník vychovává a kanonizuje měšťanský vkus většiny.

ČESKÁ POZICE: Pak jsou ale oba vámi kritizované pomníky na Klárově dokonalými pomníky. Neironizují, vychovávají, vzývají velikost didaktickou formou, doslovností – pochopí je i děti ze základní školy. Nabízejí jeden kanonizovaný výklad. S uměním třeba nemají nic společného, ale to přece od pomníku nečekáte – sám byste měl se zakázkou na pomník problém…

DAVID: Ano, snažím se jen říci, že věci se nemají zaměňovat: pomník je politická idea, gesto často přerostlé do ideologie, pomník parazituje na umění.

ČESKÁ POZICE: Podívejme se na příklad z vaší dílny: čím není Revoluce, plastika vytvořená z 85 tisíc klíčů, pomníkem? Čím je uměním?

DAVID: Nemůže být pomníkem.

ČESKÁ POZICE: Proč? Je to věc do veřejného prostoru a evokuje historickou událost – revoluci z roku 1989. Nedalo by se toto dílo použít jako pomník? Když ho vystavíte na Národní třídě, dáte mu vhodný sokl a popisku... Mohou tam chodit i děti a učitelé jim budou říkat: Tady se cinkalo klíči, vidíte ty klíče na Davidově pomníku k hrdinům revoluce?

Pomník, či nikoli? Sedmimetrová Klíčová socha (Revoluce) Jiřího Davida byla odhalena v březnu 2010 v Praze na náměstí Franze Kafky. Od září téhož roku pak putovala po českých městech a nyní je na cestě z Košic do Zahorian&co Gallery v Bratislavě.

Pomník, či nikoli? Sedmimetrová Klíčová socha (Revoluce) Jiřího Davida byla odhalena v březnu 2010 v Praze na náměstí Franze Kafky. Od září téhož roku pak putovala po českých městech a nyní je na cestě z Košic do Zahorian&co Gallery v Bratislavě.

DAVID: Dobře, vzniklo nějaké obecné zadání k výročí revoluce. Zkusil jsem, ale zcela svobodně, pracovat s pochybností i skepsí, zda naděje, které do něčeho vkládáme, nezůstanou většinou nenaplněné. Čili má Revoluce nereprezentuje revoluci v listopadu 1989, ale vyjadřuje rozporný obsah skrze formu. I ty formální atributy paměti, tedy klíče, a z nich dobové tvary jednotlivých fontů jsem se pokusil významově, ale samozřejmě i esteticky transformovat. Hledal jsem ztvárnění, které by nutilo objekt vnímat v různých úrovních. I proto není Revoluce pomníkem – lze ji, doufám, číst a interpretovat v různých úrovních, navíc zpochybňuje i sebe samu! Na rozdíl od pomníků, které mají vždy sebepotvrzující funkci, roli.

ČESKÁ POZICE: Čili pomník sebepotvrzuje, umění zneklidňuje?

„Umění musí umět sebe samo zpochybnit – ve formální i obsahové stránce“

DAVID: Umění musí umět sebe samo zpochybnit – ve formální i obsahové stránce. Ale když už jsme takhle konkrétní: někdo mohl za pomník považovat i moji šestimetrovou Hůl pro nevidomé. Stála v centru Prahy, na Václavském náměstí, kde se hajlovalo, procházeli po něm komunisté s prapory, zatýkali se demonstranti… Leckdo by ji mohl chápat jako připomínku vlastně čehokoli, co bylo – s vhodným nápisem na podstavci. Ta hůl je ale plná ambivalentních asociací – jistě i s důrazem na konkrétní místo, kde byla instalována. Ale a priori neříká: bylo to přesně takhle, a ne jinak; takhle se to, milé děti, učte. Nelze ji žádným takovým způsobem vykládat, zjednodušit.

ČESKÁ POZICE: A vaše Srdce nad Hradem? Také ho nelze interpretovat jako pomník?

DAVID: U Srdce nad Hradem platí totéž, co u Revoluce, je tu ale jeden rozdíl. Srdce jsem „viděl“ nad Hradem v okamžiku, kdy jsem stál na střeše Rudolfina uprostřed své instalace Trnová koruna. Nikdo mi nic nezadával, nereagoval jsem tedy na žádný cizí podnět, objednávku, jak si dodnes, a asi už s tímnic neudělám, mylně mnozí myslí. Se symbolem srdce jsem kontinuálně a doložitelně pracoval ve svých věcech od počátku osmdesátých let. Mrzí mě snad jediné: už jsem potom nedokázal prosadit třetí a poslední zamýšlenou neonovou instalaci. Myslím, že by se pak evidentně projevil celkový smysl i kontext objektu.

ČESKÁ POZICE: Může se stát i z dobrého uměleckého díla pomník? Umístíte ho na vhodné místo, opatříte příhodným popiskem, umělce odprezentujete v médiích…

DAVID: Z umění pomník neuděláte, leda dodatečnou manipulací, zkreslující, často ahistorickou interpretací. Tím ale nezbavíte umělecké dílo uměleckosti, jen ho na čas opentlíte a uděláte z něj třeba hlásnou troubu moci. A to je rozdíl. Příjemce, nepasivní „konzument“ umění, je důležitý element pro umělecké dílo, je jeho adekvátně sdílenou součástí. Není ale vším – když například skoro na dvě stě let zmizel, nebyl známý, Vermeer van Delft, ztratilo jeho dílo něco podstatného?

Britský sochař Colin Spofforth u „svého“ památníku československým letcům z 2. světové války na pražském Klárově.

Britský sochař Colin Spofforth u „svého“ památníku československým letcům z 2. světové války na pražském Klárově.

ČESKÁ POZICE: Kdybych řekl, že umění, jak o něm teď mluvíme, vytváří labilní situace, souhlasil byste s tím? Říkáte, že umění zneklidňuje, ironizuje, boří, ale nekonstituuje žádnou pravdu.

DAVID: Ano, zvýrazňuje labilní situace a také je vytváří. Jakákoli jistota umění zabíjí. A to jsou pomníky. Pomníky jsou takové jistoty s prošlou záruční lhůtou. Klárovské pomníky jsou navíc jejich nepovedenou definicí. Jsou pouhou ilustrací – u toho okřídleného lva jde snad ještě o pokleslejší ilustraci než u té vlajky Vladimíra Preclíka. Jeho britský autor (sochař Colin Spofforth – pozn. red.) z depozitů líbivosti, pokleslé konformity obecného vkusu, vykradl prvky, u kterých je jistota, že vzbudí soucit, často i trpké nacionální běsy, patos. Nemám nic proti patosu – do umění patří, ale musí se s ním zacházet jemně, s intelektuálním rozmyslem a formální intenzitou, jinak se ta loď rychle a nekontrolovatelně převrhne.

ČESKÁ POZICE: Kdybych namítl, že v Anglii přece bojovaly desítky letců, kteří riskovali životy, sestřelení, mučení, pak se vrátili do osvobozené republiky, ale nejen že nebyli oceněni, nýbrž mnoho z nich skončilo špatně, v komunistických lágrech? Patos, hrdinství – to tam má přece figurovat, nebo ne?

DAVID: Nepopírám hrdinnost československých letců. Bylo tam ale jenom vzletné, takové to filmové hrdinství? Nebyl tam i strach? Úzkost? Beznaděj? Vnímali to své hrdinství za všech okolností? Považovali se za hrdiny? Někteří z nich to třeba nezvládli a utekli k alkoholu, psychicky se zhroutili. Co já vím? Pak ale přijde nějaký didaktik a vezme z oné lidské komplexity pouze a jenom veteš, podbízivý patos. A i když se jeho práce tváří jako pomník, nemá ani tak žádný náboj, sílu, přesah. Ta práce je prostě mrtvá, bez ducha. Je blábolem.

ČESKÁ POZICE: Pomník letcům tedy nerealisticky zveličuje jednu emoci – hrdinství?

DAVID: A vytváří buď záměrně, nebo prostě hloupě faleš. Falšuje mentalitu a vlastně velikost činů letců – ti lidé takoví prostě nebyli. Nebyli by lidmi.

ČESKÁ POZICE: Nejde tam i o tu lidskou stránku? Jak by se tvářili ti poslední žijící letci, kdyby přišli na odhalení svého pomníku na Klárov...

„Mě už unavuje ta lehkost, s jakou se dnes zapleveluje veřejný prostor, ale také tupost, která kvůli tomu brání tento prostor iritovat skutečným uměním“

DAVID: A teď tam viděli třeba černou krychli? Jasně, vím, kam míříte. Že by tam stálo něco, co by sice mohlo být považováno z hlediska historie a paměti za umění, ale jen málokdo z běžné populace by tomu kontextuálně rozuměl…Měla by tu být ale aspoň snaha ty dvě věci, umění a připomínku čehosi, co je hodno zaznamenání, snoubit. Nebo se o tom alespoň nějakou dobu odborně bavit, diskutovat.

Mě už ale unavuje ta lehkost, s jakou se dnes zapleveluje veřejný prostor, ale také tupost, která kvůli tomu brání tento prostor iritovat skutečným uměním. Když například Myslbek dělal svatého Václava, debatovalo se o něm desítky let, jistě i zbytečně! Dnes někomu stačí vykrást nejpokleslejší depozity devatenáctého století…

ČESKÁ POZICE: Nabízí se také otázka, zda se k dnešku ta pokleslost pomníků dost dobře nehodí. Před časem jsem četl, jak se v pražských Holešovicích staví obchodní centrum na místě, odkud byly vypravovány židovské transporty během druhé světové války, a v tom Paláci Stromovka nebo před něj chtěli – a možná stále chtějí – postavit pomník. Absurdita spojení obchodního centra a pomníku deportovaných Židů je pokleslost…

DAVID: Opravdu? Tak o tom jsem naštěstí neslyšel, je to ale přesná charakteristika doby. Pro ty investory je to asi nějaká účelová úlitba, zástupný odpustek, nevím.

ČESKÁ POZICE: Když říkáte, že si zaplevelujeme veřejný prostor – a nejde tu zdaleka jen o pomníky –, je přece dobře, že i současná architektura obohacuje jádra měst.

DAVID: Ano. Jestli se ale třeba v Liberci zbourá na náměstí Prior ze sedmdesátých let od dobrého architekta a nahradí ho jen nějaká pseudohmota, pak ať je tam raději fontána nebo prostor pro kopřivy, bezinky. Osvícených developerů je v našich krajích děsivě málo, pokud vůbec.

Mimo mísu. Ukrajinský básník a buditel Taras Ševčenko stojí na náměstí Kinských od března 2009. Nikdy české území nenavštívil, Praha 5 mu za starostování Milana Jančíka (ODS) narychlo odhalila pomník při návštěvě ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka.

Mimo mísu. Ukrajinský básník a buditel Taras Ševčenko stojí na náměstí Kinských od března 2009. Nikdy české území nenavštívil, Praha 5 mu za starostování Milana Jančíka (ODS) narychlo odhalila pomník při návštěvě ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka.

Veřejný prostor, a to jsem říkal již před více než patnácti lety, ukradli bezostyšně drzí političtí banditi, kteří na něj občas pustí lichotící umělce; ti jsou pro ně čímsi na způsob nonkonformních exotů a na jejich mejdanech působí nekonvenčně, vždy rádi udělají „bohémský“ rozruch, skandál, co se nosí. Výjimky ale existují. K jejich rozeznání je však nutné vzdělání, mezinárodní srovnávací rozhled, citlivá osobní empatie a charakter.

A obecně k tomu zaplevelování veřejného prostoru: mám rád nápaditou, nevšední architekturu, kterou lze svým způsobem považovat za artificiální přírodu. Příroda se taky neptá, kde co pozvolna, neorganizovaně zaplevelí. Jistě, ani výjimečná architektura nepřispěje k zacelení ozonových děr, nemá ozdravný charakter pro Zemi jako deštné pralesy nebo nějaký zbylý parčík okresního města. Mentálně však může pomoci svou kreativní a – nebojím se říci – i intenzivní krásou osvěžit ducha lidí, kteří pak Zemi lépe pochopí.

ČESKÁ POZICE: Má se nová architektura zakomponovat i do nejniternějších historických jader měst? Co byste říkal na nové stavby v komplexu Pražského hradu nebo na Staroměstském náměstí? Máme „něco“ přidat, nebo spíš udržovat vzhled, který jsme zdědili?

DAVID: Věci se přirozeně transformují, přeskupují, ale i požírají. Město, jeho přirozený urbanismus, je živý organismus – vylučuje, tráví, odumírá. Města naštěstí nejsou muzeálním skanzenem, nejsou vitrínou zkamenělin, kam jedete studovat jen historii a současný život vykážete pryč. Kdo chce například Prahu puristicky středověkou, tak ať do ní ale zakomponuje i mor, stoky a smrad. Je to nesmysl, tak jako je nesmyslné chápat současné kvalitní architektonické umělecké souvislosti jako zhoubné nádory na panenském těle minulosti.

„Fronta na maso“. Stalinův pomník, největší skupinové sousoší v Evropě, byl na pražské Letné odhalen 1. května 1955. Když Stalinův nástupce Nikita Chruščov odsoudil jeho kult, byl pomník v roce 1962 zbořen.

„Fronta na maso“. Stalinův pomník, největší skupinové sousoší v Evropě, byl na pražské Letné odhalen 1. května 1955. Když Stalinův nástupce Nikita Chruščov odsoudil jeho kult, byl pomník v roce 1962 zbořen.

ČESKÁ POZICE: Když se vrátím k vašim slovům, že umění podvrací, ironizuje: co umění a účel, jde to dohromady?

DAVID: Pro mě je ztráta účelu smyslem umění, něco, co je marné, ale ve své marnosti zároveň motivuje, inspiruje. Nazývám to permanentním konkurzem na marnost. Účel pouze užitně používá formy vydobyté z „volného“ umění, a většinou pak nemá schopnost generovat nové, nečekané, esteticky riskantní nebo i nepříjemné myšlenky.

ČESKÁ POZICE: A když maloval Michelangelo Sixtinskou kapli, tak nedostal zadání? Nestál za Michelangelovou malbou právě účel?

DAVID: Génius jako Michelangelo ale přece evidentně dokázal ten účel popřít natolik, že navzdory účelu vzniklo umělecké dílo. Možná že to je právě ta cesta: překonat bariéru zadání, účelu, která je před člověka dána, a prolnout se do oblasti umění.

ČESKÁ POZICE: Možná se dostáváme na tenký led: portrét generála XY od Franciska Goyi je uměním? Já myslím, že ano, ale skrývá se za ním jeden velký účel – je to přece pomník dotyčného generála.

DAVID: Nejsem si jistý, prioritně to je v Goyově podání umění, ostatně i proto byl jako umělec pro podobné portréty vybrán. Chcete mě asi na závěr dotlačit k tomu, že umění je dnes natolik nesrozumitelné, protože ztratilo účel ve smyslu nadání Goyi, Michelangela, ale třeba i Shakespearových divadelních her, her umělce plnícího zadání.

Dar od Rudé armády. Od července 1945 stál na dnešním náměstí Kinských, byl prohlášen národní kulturní památkou, v dubnu 1991 ho výtvarník David Černý natřel narůžovo a dnes je na jeho místě fontána.

Dar od Rudé armády. Od července 1945 stál na dnešním náměstí Kinských, byl prohlášen národní kulturní památkou, v dubnu 1991 ho výtvarník David Černý natřel narůžovo a dnes je na jeho místě fontána.

ČESKÁ POZICE: Mířil jsem k tomu, jestli se umění tím, že se vzdaluje účelu, že rozvrací, že podkopává mýty, ve kterých společnost žije, že vytváří labilní prostředí, že si a priori protiví i ty pomníky, nedostává do pozice, kdy už nemá co říct obecnějšího, že nemá, čím by oslovilo společnost.

DAVID: Je úkolem umělce řešit pouze sociální a politické problémy společnosti, ve které žije? Dávat jasné odpovědi, upozorňovat na nepravosti, a to skrze hněv? Proč ne, ale mám pocit, že v tu chvíli by to sice bylo obsahově vysoce společensky účelné, ale vytratila by se metaforičnost samotného umění, jeho přesah, a umělec by se stal kázajícím kulturním pracovníkem. Navíc kritériem kvality umění, a to ani angažovaného, není rozhodně míra společenského rizika! To je pouhé alibi pro vlastní nedostatečnost.

ČESKÁ POZICE: Co si myslíte o umění a dílech, které se více či méně explicitně vyjadřují k politice?

DAVID: Respektuji je, i když jsem k nim zároveň skeptický, respektive hodnotově rozpolcený, protože jako občan chápu jejich místo v celém spektru uměleckého vyjadřování. Nejsem však performer ani ortodoxní aktivista. Osobně se k politice raději vyjadřuji v jiném médiu. Umělec ale nevlastní Pravdu, nestojí nad ničím. Neměl by být ani proklamativně rozhořčeným, moralistním mentorem, ani si o sobě myslet, a dokonce se tím sám dojímat, že je novodobým revolučním vizionářem, spasitelem. To vede paradoxně k předem odhadnutelným politickým gestům. Není vlastně prostor, kde se začne mluvit o Pravdě, přesně tou hranicí, kde umění končí a začíná společenská angažovanost?

Jiří David (57)

„Vytvořila se apoteóza nemající reálné jádro. (...) Ta podpora Schwarzenberga nevnímá obsah,“ domnívá se Jiří David.

Vizuální umělec Jiří David u své Klíčové sochy.

  • Narodil se v Rumburku, v letech 1982 až 1987 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze.
  • Od 2. poloviny 80. let minulého století spoluvytváří tvářnost českého umění a lze ho zařadit mezi ty, kteří se ještě před rokem 1989 pokoušeli prosazovat umělecké principy postmoderny do českého veřejného prostoru.
  • V roce 1987 byl spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví. Dalšími členy skupiny, která formálně existovala do roku 1991, byli například Petr Nikl, Jaroslav Róna nebo Čestmír Suška.
  • V letech 1995 až 2002 vedl na pražské AVU ateliér vizuální komunikace.
  • Od roku 2004 působí jako pedagog a je vedoucím intermediálního a konceptuálního ateliéru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
  • Díla Jiřího Davida jsou vystavena v mnoha českých i zahraničních galeriích.

Počet příspěvků: 2, poslední 16.8.2014 10:26 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.