Lidovky.cz

Uvízli jsme v době, jež nepřeje velkým snům

  10:17

Mlčí-li ve válce múzy, měli by v krizových dobách zmlknout i všelijací žvanilové a promluvit by měli lidé z „reálné praxe“ a říct nám kudy kam.

Sni na jiných místech místo toho, abys snil o jiných místech. foto: Foto: Česká poziceČeská pozice

Lidský sklon vytvářet si druhé světy či jakási alter ega je především v psychologii hojně reflektovaný fenomén. Jacques Lacan tak tvrdí, že rozpolcenost mezi dva světy je bytostným určením člověka. Ilustruje to na slavném příběhu čínského snícího mudrce Čuanga. Čuang snil o tom, že je motýl, který neví nic o mudrci Čuangovi. Když se probudil, kladl si mudrc otázku: „Jsem Čuang, kterému se zdá, že je motýl, nebo jsem motýl, kterému se zdá, že je Čuang?“

Lacan se domnívá, že odpověď na slavnou otázku zná. Právě mudrcovy pochyby ohledně vlastní identity dokládají, že identita mudrce je ta pravá. Motýl o své identitě nepochyboval, zatímco Čuang ano, což je oním význačným znakem lidství.

Pochybnosti nejsou znakem bláznovství či snílkovství, ale naopak dokladem bdělosti. Pouze blázni a snící jsou plně přesvědčeni o své identitě. Bláznem tak dle Lacana není jen žebrák, který se cítí být králem, ale i král, který se necítí být ničím jiným než právě králem.

Dle rakouského filosofa Roberta Pfallera se tak zvaná postmoderní společnost rozhodla toto určení člověka jako snící bytosti nerespektovat. Postmoderní společnost se totiž vyznačuje nutkavou touhou veškeré únikové cesty z vlastní identity a z bezprostředně přítomného světa zatarasit. Úkolem člověka je být za všech okolností „svůj“.

Proto dnes s takovým podezřením hledíme na sny, které tuto jedinou identitu narušují. Ale se stejným opovržením se setkávají i náboženské představy, filosofické myšlení, literatura nebo umění. Právě tyto oblasti operují na snovém principu v tom smyslu, že se snaží danou situaci vždy nahlédnout z jiné perspektivy. Mnohdy může být taková jiná perspektiva hloupá, ale někdy naopak přímo životadárná.

Soužení postmoderního člověka

Pfaller se lidskému budování druhých, a to snových světů věnuje ve své nové knize Druhé světy a jiné životní elixíry. Odpor ke snění pojímá jako jeden z nezdravých symptomů současné společnosti. Autor přitom ve svých úvahách vychází ze srovnání renesanční společnosti, v rámci které se ustavilo rozdělení na veřejného a soukromého člověka, se společností současnou, která nezná jiného než soukromého člověka. Ve společnosti renesančního období a raného novověku sehrával člověk na veřejnosti svou roli. Bylo přirozené a legitimní, že před druhými hraje divadlo. Naopak vynášet na veřejnost své nitro by působilo nezdvořile. Člověk tak byl minimálně dvojím. Avšak v současné společnosti usiluje každý jen o to, aby splynul se svým nejvlastnějším já a pokud možno se nijak netříštil do jednotlivých rolí.

Velká vyprávění i náboženské představy jsou příliš vzletné pro člověka, který chce stát pevně na svých nohách

Dle Pfallera souvisí i toto zúžení člověka na to, co si myslí, že osobitě je, i s odmítnutím tak zvaných velkých vyprávění nebo s odmítnutí náboženství v západní společnosti. Velká vyprávění i náboženské představy jsou příliš vzletné pro člověka, který chce stát pevně na svých nohách. Proto takový povzdych nad zástupem studentů humanitních věd, jejichž řady se – čím více chceme být spjati s jedinou realitou, kterou si budeme činit přehlednější – neúnosně rozrůstají. Zrovna v dobách krize by přece mladí lidé měli nahlédnout, že náboženská, románová či filosofická vyprávění mohou být sice zvláště pro mladou mysl lákavá.

Jenže v těžkých dobách je třeba zvládnout a ošetřovat svět bezprostředně přítomný a vyvarovat se bájných excesů, kterým podléhaly minulé společnosti. Mlčí-li ve válce múzy, měli by v krizových dobách zmlknout i všelijací žvanilové a promluvit by měli lidé z „reálné praxe“ a říct nám kudy kam.

Je pravda, že bychom nyní asi těžko hledali oblast lidského života, kterou bychom mohli označit za „nekrizovou“. Dle Pfallera je ale právě toto jedním z následků neochoty takzvaného západního postmoderního člověka vzdálit se z toho, co nazývá „reálným“ světem a žít v příbězích, které tento reálný svět relativizují. Západní člověk dle Pfallera zcela propadl tragičnosti svého života a nářkům nad obtížemi s životem spjatými. Těžko bychom hledali v minulosti usouženější společnost. Přípustné je hroutit se nad každou malicherností.

Když je vše relativní

Aktivity, které nejsou bezprostředně účelné, ale mají podobně jako hra, divadelní představení nebo liturgický obřad účel samy v sobě, považujeme za bezcenné

To je ale paradoxní, protože zároveň je moderní uvažovat dle přesvědčení, že vše je relativní. Jenže jakkoliv je toto heslo jakési nepsané pravidlo, podle kterého nakládáme s cizími výroky, kulturami, ale třeba i s cizími tragédiemi, stále zůstává, že si jsme sami pro sebe absolutní. Nedisponujeme-li pak patřičnou fantazií – která byla dřívějším společnostem kulturně předepisovaná v podobě náboženských představ či národních a kulturních vyprávěních – zjišťujeme, že jsme na tom bídně, a to po všech stránkách.

Pakliže tyto druhé světy totiž nezrelativizují ten náš první svět, jsme prvnímu světu vydáni na milost a nemilost. Máme-li však výhled na vybájený svět, ať už zcela fantazijní osobní svět, či svět náboženský nebo umělecký, umíme tento nám přítomný svět zrelativizovat, čímž mu ubereme mnoho z jeho tragiky.

Kdo věří, že je všechno relativní, a že tedy neexistuje žádná absolutní hodnota, není nakonec schopen relativní skutečnost vnímat jako relativní a namísto toho jí propadne, a to absolutně.

Nemáme-li strach před něčím skutečně hrůzostrašným, začneme se bát každého blbce

V současné době se nám dle Pfallera podařilo zatarasit veškeré únikové cesty z bezprostřední přítomné skutečnosti. Aktivity, které nejsou bezprostředně účelné, ale mají podobně jako hra, divadelní představení nebo liturgický obřad účel samy v sobě, považujeme za bezcenné. Výsledkem je, že jsme dospěli ke člověku, který je naprosto zabrán sám sebou a zároveň sevřen úzkostí ze všech krizí a tragédií kolem. Tato úzkostnost ho přitom připravuje o schopnost jednat a činí z něho pasivní oběť. Proti tomu tvrdí Pfaller, že schopni činu jsme jedině tehdy, když se nedíváme na současnost výhradně z hlediska současnosti. S tím souvisí i autorovo upozornění, že nemáme-li strach před něčím skutečně hrůzostrašným, začneme se bát každého blbce.

Vzhledem k Pfallerově kritičnosti k postmoderní skutečnosti – a v mnohém má nepochybně pravdu – zaráží nekritičnost vůči druhým světům. Jistě mohou být vydatnými elixíry. Stejně tak se jimi můžeme, jak upozorňoval například Marx, přiotrávit. Nad textem, který lze chápat jako oslavu snění, se tak vznáší mocný stín podezření. Bude nám ten blbec – tváří v tvář vyšším metám – ještě stát za rozčilování?

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.