S otázkou nastíněnou v titulku tradičně problém nebyl. Zřetelné parametry toho, co je válka, najdeme v klasické monografii O válce z pera vojáka a teoretika války Carla von Clausewitze. V knize, kterou Clausewitz do své smrti v roce 1831 nedokončil, se dozvídáme, že válka je jakýsi rozšířený džentlmenský duel, v němž se neutkávají dva muži, ale nejčastěji dva státy. Vojska těchto států se utkávají na bojištích, která leží mimo obytné oblasti.
Clausewitz zdůrazňuje, že válka není žádné bezhlavé zabíjení, ale je usměrňována jakýmsi kodexem cti. Nečestné je například zavraždit nepřítele mimo bojiště. Traduje se tak, že Wellington měl mít v jeden okamžik možnost zabít neozbrojeného Napoleona a jako správný džentlmen odmítl.
Ještě dnes si valná většina lidí představuje válku jako střet dvou vojsk na odlehlém poli za poslední vesnicí. Německý politolog, bezpečnostní expert a vyučující na University of Texas Armin Krishnan však ukazuje ve své knize Cílené zabití: budoucnost války (Gezielte Tötung: Die Zukunft des Krieges, Berlín, 2013), že toto válečné paradigma, které bylo nastaveno v devatenáctém století mimo jiné právě Clausewitzem, bylo v jistých ohledech relevantní snad ještě ve dvacátém století, ale dnes je definitivně passé. Chceme-li dnes hovořit o míru, musíme nejprve najít nové termíny pro pochopení současného válčení a otevřít etické problémy, které se s kvalitativně odlišným pojetím války pojí.
Individualizace války
Změna paradigmatu válčení probíhala plíživě. K prvním posunům v hodnocení válek došlo po první světové válce. Poprvé v dějinách se tehdy o válce uvažovalo v kategoriích viny. Do dokumentu Versaillské smlouvy byl dokonce přijat odstavec, v kterém je Vilém II obviněn z nejhrubšího porušení zásad mezinárodní mravnosti. Z hlediska Clausewitzovy definice války se jedná o naprosto nesmyslný výrok. Válka se totiž dle Clausewitze pohybuje mimo kategorie spravedlnosti a mravnosti. Válka sice může být vedena mravně či nemravně, ale samotné rozpoutání války není ani mravné ani nemravné. Naopak se jedná o naprosto legitimní politický krok neboli o pokračování politiky jinými způsoby.
Ještě dále se v kriminalizaci války zašlo po druhé světové válce, kdy byli váleční zločinci postaveni před tribunál v Norimberku. Napříště byla válka seznána za cosi ze své podstaty nelegitimního. Existuje jediná výjimka: agrese může být zahájena proti tomu, kdo narušuje mezinárodní mír.
Ve válce již proti sobě nestojí dva státy: válka se vede mezi jedním státem a tak zvaným vysoce nebezpečným individuem.
V jednadvacátém století se válčení kvalitativně proměňuje. Ve válce již proti sobě nestojí dva státy: válka se vede mezi jedním státem a tak zvaným vysoce nebezpečným individuem. Válka proto přestala být – jako tomu bylo v době Clausewitze – výsostně kolektivní záležitostí. Namísto toho se individualizovala tím, že byli identifikováni jacísi absolutní nepřátelé.
Tito jedinci jsou vydáváni za ztělesnění zla, které musí zmizet ze zemského povrchu. Cílem války proti terorismu je tak dle George W. Bushe zbavit svět všech zloduchů.
Zatímco součástí tradiční války bylo vyjednávání, je absurdní, aby se vyjednávalo s personifikací zla. S nepřítelem se vyjednává, ale nikoliv s absolutním nepřítelem, který musí být co nejrychleji odpraven, a to jakýmkoliv způsobem. Typicky jsou tito jedinci zabiti bezpilotními letouny, přičemž se do budoucnosti počítá s mikroroboty, které budou prakticky neviditelné.
Vysoce sofistikovaná zákeřnost
Tím se podstatně mění to, co rozumíme pod pojmem válka. Zmínili jsme, že Wellington odmítl zabít Napoleona mimo bojiště, neboť by takové zabití považoval za nečestné. Tradičně se totiž mělo za to, že ve válce se může zabíjet proto, že jednotlivé nepřátelské strany sdílejí riziko: vojáci na obou stranách vědí, že mohou být kdykoliv zabiti, a proto také mohou zaútočit na protivníka. Ze stejného důvodu platí od dob antiky za nedůstojné zabít někoho jedem, neboť tam se travič nevystavuje žádnému riziku.
Avšak v současnosti se podobně zákeřné zabíjení stává normou. Toto skryté zabíjení jednotlivců, při kterém často nemusí být vůbec jasné, který stát zabití nařídil, je přitom zdůvodňováno tím, že sami vysoce nebezpeční jedinci užívají zákeřných metod. Je proto nezbytné vyvinout tak sofistikovanou zákeřnost, která předčí i zákeřnost vysoce nebezpečných individuí.
Jedinci na odstřel
Určitý problém spočívá v tom, že seznamy jedinců určených k zabití jsou proto sestavovány v šedé zóně postrádající jasná kritéria
Kdo však jsou tito vysoce nebezpeční jedinci? Přirozeně se jedná v první řadě o teroristy, a to jak krajně pravicové, tak muslimské, dále pak o krále drogových gangů a obchodníky se zbraněmi. Tito jedinci se však často netoulají v odlehlých neobydlených krajinách, ale naopak se mnohdy skrývají mezi civilisty, které užívají jako štít. Z louky za vesnicí se proto válka přesunula do centra metropolí. Tento přesun reflektuje okolnost, že válka se nevede proti vnějšímu, ale vnitřnímu nepříteli.
Jak jsou nepřátelé vytipováni? Dle bývalého vedoucího právního oddělení CIA Johna Rizza, který poskytl v roce 2011 rozhovor týdeníku Newsweek, existuje seznam zhruba třiceti nejžádanějších lidí na odstřel. Jedná se v první řadě o lidi, kteří se již nějakých teroristických činů dopustili. Určitý problém přitom spočívá v tom, že je plně v moci CIA, kterého člověka na listinu umístí, a seznamy jsou proto sestavovány v šedé zóně postrádající jasná kritéria. Odstřely jednotlivých osob jsou pak nařizovány často bez vědomí prezidenta Spojených států.
Neexistují však jen seznamy lidí na odstřel, ale i sáhodlouhé seznamy jedinců, kteří jsou podezřelí třeba na základě monitorování jejich aktivit na internetu či na základě odposlouchávání soukromých hovorů. Tito lidé, mezi nimiž jsou především aktivisté všeho druhu – levicoví, pravicoví, environmentalisté, ochránci lidských práv a mnozí další –, se doposud ničeho nedopustili, ale jsou nebezpeční tak zvaně potenciálně. Že jsou pak jedinci na jednu z takových listin umístěni, se samozřejmě nedozvědí. Nedozvědí se ani to, když někdo dospěje k úvaze, že by bylo dobré, dotyčného přemístit na „prestižnější“ listinu jedinců na odstřel.
V posledním desetiletí se nárůst cíleného zabití zmnohonásobil – z relativně nízkého čísla padesátky popravených bez soudu a možnosti obhajoby jsme se během posledních let dostali na číslo kolem 5500, přičemž k tomuto posunu došlo především za prezidentování Baracka Obamy. S ohledem na budoucnost válčení je nicméně podstatné, že i v jiných státech dochází k posunu směrem k přesvědčení, že tento způsob války není vůbec zavrženíhodný. Zřetelný byl tento posun po cíleném odstřelu Usámy bin Ládina. Tehdy si málokdo dovolil zapochybovat, že se jednalo o správnou a spravedlivou věc.
Problematické argumenty
Zastánci cíleného zabíjení tvrdí, že tento postup se obecně vyznačuje mnohými výhodami. Především že dospíváme k nesmírné kultivaci původně krvavých řežeb, kterých se lidstvo stalo svědkem během minulých staletí. Zabíjení probíhá, aniž by voda místních řek zrudla, je zabit mizivý počet civilistů a příslušná oblast není zpustošena. Problém ovšem je, že argument o nízkém počtu civilistů vyvracejí čísla. Právě proto, že se vysoce nebezpečná individua často skrývají mezi civilisty, ale také proto, že tažení proti konkrétním jedincům může trvat roky i celá desetiletí, nastřádají se i při těchto odstřelech vysoké ztráty na lidských životech.
Velkým otazníkem je také efektivita cíleného zabití. Ještě nikdy v minulosti se totiž nestalo, že by byla skutečně rozbita nějaká teroristická organizace. Útok naopak vede k vyostření zabijácké aktivity na straně nepřítele.
Hrozí, že cílené zabíjení se může stát nástrojem, jak likvidovat politické oponenty
Krishnan však upozorňuje na podstatně závažnější riziko. Individualizovaná válka se stala možná proto, že je dnes velmi snadné přesně identifikovat profil hledaného. Díky spojení technologických pokroků na poli zbraní a na poli komunikace již není obtížné vybrat určitou osobu, obtížné spíše je nevybrat si ji. Již bylo zmíněno, že na seznamech sledovaných lidí nejsou zdaleka jen skuteční, ale i potenciální teroristé. V tom případě hrozí, že se cílené zabíjení může stát nástrojem, jak likvidovat politické oponenty. Ostatně právě k tomu mělo dojít v případě Putinova kritika Alexandra Litviněnka, který zemřel na otravu radioaktivním poloniem – prvkem, kterým ještě nikdo nikdy nebyl ve Velké Británii otráven.
Autor však nevylučuje ani hrůzostrašnější scénář: v dohledné době nebude problémem sestavit genetické biologické zbraně, které by mohly být schopny vyvražďovat určité neoblíbené skupiny obyvatel. Že se nejedná o žádné sci-fi dokládá ostatně skutečnost, že na vývoji zbraní, které měly navodit neplodnost černých obyvatel, pracoval již vládnoucí režim během apartheidu v Jihoafrické republice.
Jsme po přečtení Krishnanovy knihy schopni definovat válku a mír tak, jak to kdysi pro svou dobu udělal Clausewitz? Klíčovým poselstvím je, jak čím dál těžší je mezi mírem a válkou rozlišovat. Sama válka se díky technologickým vymoženostem stala natolik kultivovaná, často nekrvavá a převážně tichá, že ji snadno můžeme pokládat za mír.