Podle dnes dominujícího ekonomického a politologického náhledu je nejúžasnějším samoregulačním mechanismem v historii lidstva volný trh, respektive analogicky fungující pluralitní systém politických stran, jehož podstatou je, že hráči, kteří spolu soupeří na „politickém trhu“, bojují za to, aby se při každé příležitosti co nejlépe prosadili. A všichni hráči soupeření zbožňují a nemohou se dočkat, až v rámci ostrého, ale šlechetného klání budou moci změřit své síly se všemi, kdo jsou na hospodářském a/nebo politickém trhu přítomni.
Až dosud to celé zní hezky a logicky, jen škoda že kromě stránek učebnic liberální ekonomie, sociologie a politologie tento krásný, dalo by se říct přímo idylický systém nikdy a nikde neexistoval a z jednoho velmi prostého důvodu nikdy ani existovat nebude. Tím velmi prostým důvodem je, že není přítomna ani jedna ze základních podmínek „konkurenčního prostředí volného trhu“, jak figuruje v učebnicích, a evidentně ani nebude a být nemůže.
Stejná váha
Abychom uvedli alespoň některé z těchto podmínek – v prostředí volného konkurenčního trhu musejí mít všichni hráči zhruba stejnou váhu. Jedině tak lze totiž vyloučit, aby někteří hráči díky své velikosti ovlivňovali trh ve větší míře než ostatní účastníci. Další podmínkou, která s předchozí úzce souvisí, je, aby všichni hráči disponovali informacemi zhruba stejné hodnoty. Neboli aby rozdíly týkající se kapitálu v podobě informací a konexí (tedy kapitálu „symbolického“) byly pouze zanedbatelné.
V prostředí volného konkurenčního trhu musejí mít všichni hráči zhruba stejnou váhu. Jedině tak lze totiž vyloučit, aby někteří hráči díky své velikosti ovlivňovali trh ve větší míře než ostatní účastníci. |
Domnívám se, že jsme dospěli do bodu, kdy v tomto výčtu už není třeba pokračovat, neboť je zřejmé, že rozdíly mezi jednotlivými hráči v dnešní globální ekonomice a v globálním (politickém) mocenském prostoru jsou, co se týče velikosti, vlivu, vědomostí, informovanosti a přístupu ke kontaktům na vyšší vládní úrovni, takřka nepředstavitelné. Na to by ještě bylo možné namítnout, že státní regulační systém disponuje prostředky, s jejichž pomocí může zajistit minimálně rovný přístup, respektive předcházet zneužívání silové převahy, pak už je ale vše trochu komplikovanější.
Jednak proto, že zapojí-li se do tohoto procesu stát, ať už pouze jako „nutné zlo“, bude to znamenat popření liberálního dogmatu, že k dokonalé (samo)regulaci je vhodný jen volný konkurenční trh, jednak proto, že pokud do celé věci „zapojíme“ stát, zmaříme tím možnost teoretického rozhodování, jak daleko může stát v plnění své vlastnické a regulační role zajít. Takové rozhodování by se stalo svévolí.
Páni prstenů
Je tu však ještě mnohem závažnější, hlubší a dramatičtější otázka. Na fotografii totiž vidíme budovu Evropské centrální banky (ECB/BCE) opásanou obrovským prstenem s nápisem, jehož písmo jasně prozrazuje, „kdo“ má v rukou globální finančně-mocenský systém a spolu s ním i Evropskou centrální banku. Jenže „prstence“ zprostředkovatelských domén obchodu, peněz a médií jsou pevně utažené, a především posledně jmenovaná oblast (média) se stará, aby diskuse na toto téma skončila dřív, než by vůbec začala.
Lze předpokládat, že páni prstenů budou moci ještě nedohledně dlouhou dobu zůstat nejen pány prstenů, ale i světa |
Rovněž k této fotografii můžeme nanejvýš šeptem poznamenat, že dokud bude diskuse na toto téma natolik hermeticky uzavřena, nelze se příliš divit, že převážná část obyvatel světa, ale v první řadě Evropy má za to, že řízení světa spočívá v rukou někoho „jiného“, než jsou demokraticky zvolení představitelé, někoho, kdo se navíc tváří, že neexistuje. Pak je to celé past a lze předpokládat, že páni prstenů budou moci ještě nedohledně dlouhou dobu zůstat nejen pány prstenů, ale i světa.
