Pravdoláska versus ne-pravdoláska

Velké téma české společnosti aneb Ve lžích všichni vězíme až po uši.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: István LékoČeská pozice

V rubrice Politika na ulici se věnujeme volným úvahám nad poselstvím, které se objevují ve veřejném prostoru. K textu, který tentokrát předkládáme, inspirovala Terezu Matějčkovou výzva zaznamenaná v ulicích jednoho německého města: Auf dass der Idealismus uns auf seinen Flügeln trage. Nechť nás idealismus nese na svých křídlech. Úvaha ji však zavedla k velkému tématu české společnosti.

Idealismus to nemá lehké. Jeho přesvědčení, že svět je řízen vyššími ideálními skutečnostmi, se skeptičtěji založeným jedincům těžko vysvětluje. Obecně platí, že nejpozději, když je člověk přitlačen ke zdi tak zvaně „reálným“ životem, má nastat doba, kdy je třeba ideály spolu s dětskými hračkami odklidit a podívat se světu do očí pěkně zpříma. Ideály jsou totiž snovými obrazy mladých duší, které toho o světě moc nevědí, ale které jsou – doufejme – dost chytré na to, aby z nesmyslů zavčas odrostly.

Česká společnost se zdá být idealisty obzvláště stíhána. Musela totiž zjistit, že někteří jedinci z idealistických radovánek ne a ne odrůst. Pro tyto zastydlé jedince pak zdomácněl – mimo jiné –termín pravdoláskaři (ve smyslu abstrahujícím od konkrétních politických a podnikatelských vazeb vytvořených po roce 1990; a jen v tom smyslu pojem dále užíváme). Jak je patrné, neštítí se pravdoláskař sáhnout ke slovům pravda či láska ještě v pokročilém věku. Protože však realitu tak, jak je, svými ideály soustavně pokrucuje a překrucuje, a přitom není tak hloupý, aby to nevěděl, jedná se často o prachobyčejného pokrytce.

Protipól pravdoláskaře?

S protipólem idealisty by to ještě šlo: je jím materialista, který věří jen v to, co si může ohmatat

Na pojmech idealisty a pravdoláskaře tak, jak jsou ve výše vymezeném smyslu v běžné mluvě užívány, si můžeme povšimnout následující pozoruhodné věci. Podobná označení, kterými vždy titulujeme ty druhé, ty, do kterých si chceme dloubnout, jsou totiž relativně slušně vymezená. Avšak ptáme-li se, co zastávají ti, kteří nejsou ani zasněnými idealisty, ani blábolícími pravdoláskaři, je to horší. S protipólem idealisty by to ještě šlo: je jím materialista, který věří jen v to, co si může ohmatat. Háček je v tom, že ani materialista není prost hanlivých konotací. Jenže co teprve protipól pravdoláskaře? Člověk nemusí být ani příliš duchaplný, ani zlomyslný, aby ho napadlo něco jako pravdynenávistník.

Ne-idealista i ne-pravdoláskař by navržená označení shodně odmítli a trochu se obávám, že by oba projevili zájem o „realistu“. Jenže v tom je velký problém. Realista je strašně žádaný termín – dle vlastních slov jím je idealista, materialista, pravdoláskař i pravdynenávistník. Proč jinak by idealista zastával idealismus, když ne na základě svého neochvějného přesvědčení, že tam, kde mluví o ideálech, mluví o nejvlastnější realitě. Stejně tak je materialista přesvědčen, že realita prostě je to, na co si lze sáhnout. Pravdoláskař by tvrdil, že láska k pravdě je projevem úcty k realitě a pravdynenávistník by se nad takovým pomatením ušklíbl s tím, že světu přece vládne lež a pokrytectví – ostatně pravdoláskař je toho nejzářnějším důkazem.

Svět je dost.

Určitá naděje na urovnání těchto sporů svitla vystoupením Petra Hájka v Hydeparku minulého roku v dubnu. Politiku České republiky chápe Petr Hájek jako střet dvou světonázorů – klausismu a havlismu. Hned ovšem dodá, že ač jsou názvy odvozené od konkrétních osobností, mají širší platnost. A pro nás je v tomto kontextu podstatné, že havlismus lze bezpochyby označit za alternativní název pravdoláskařství. A tak doufáme, že se snad dobereme i bližšího vymezení ne-pravdoláskařské pozice a ke zlomyslnostem typu pravdynenávistník se nebudeme muset utíkat. Napjatý divák, kterému už drahnou dobu vrtalo hlavou, v co věří ne-pravdoláskař se dozvěděl, že ne-pravdoláskař je veden bytostným zájmem o realitu, dokonce určitou pokorou vůči realitě. Samotné heslo klausismu totiž zaznělo v pořadu hned dvakrát za sebou: „Svět je dost. Svět je dost.“

Pak si ale položíme otázku: copak je možné mít svět bez vize, tedy bez nějakého pohledu či stanoviska?

Jenže co by měl mít pravdoláskař proti? Jistěže je svět dost. Na to nám však Hájek odpovídá: jenže pravdoláskaři není svět dost, vždyť proti němu klade vlastní vizi. Jinými slovy: svět, nebo vize. Chápeme tedy, že se Hájek bije za práva světa, který nesmí být pitvořen mimosvětskými idejemi, vizemi či smyšlenkami.

Pak si ale položíme otázku: copak je možné mít svět bez vize, tedy bez nějakého pohledu či stanoviska? A dospíváme k tomu, že Hájkův výměr ne-pravdoláskařství je dosti chudý. Pravdoláskař, idealista nebo materialista odpovídá na otázku, co svět je, resp. co světu vládne. Hájek odpovídá na otázku, co je klausismus, resp. ne-pravdoláskař: Je to pokora ke světu. Jenže na pokoře ke světu a hájení jeho práv se opět všichni shodnou. Ve sporu jde však přece o otázku, co to je, ten svět, který má být bráněn před pitvořením ideály. Místo, aby se ne-pravdoláskař zapojil do diskuse s pravdoláskařem opakuje teze, o kterých nikdo nepochybuje.

Jistě, nepředpokládáme, že by měl Hájek svou pozici tak málo promyšlenou. Kdyby svůj pojem klausismu blíže rozvedl, zjistili bychom, že sám Hájek jistě ví, že ani jeho světonázor není ničím jiným než určitou vizí. Svět totiž není jinak než v určité vizi. Je to pojem, kterému můžeme dát obsah jen tím, že zaujmeme nějaké stanovisko, ze kterého budeme moct vidět něco, čemu bychom mohli zůstat věrni či co bychom spolu se „stonkem svobody“ (Hájkova slova) mohli dokonce chránit.

Uvyklí lhaní

Jenže právě idealistické řeči působí na tom, co ne-pravdoláskaři označují za svět, svou cizostí. A zde má také soupeřící tábor své trumfy. Kdykoliv se ukáže, že nějaký ideál nemůže být uskutečněn a že se ve světě krade, lže, podvádí a vyvádějí všemožné lumpárny, vykřikne ne-idealista či ne-pravdoláskař: „No vida, a neříkali jsme vám to dost dlouho? Stačí odložit pokrytectví a otevřít oči pro realitu všedních dní.“ Jenže zas jsme u toho: Jak se to tedy s tím světem má? Zachováváme mu věrnost tehdy, když svět necháme svobodně plynout v proudu průměrné každodenní zkaženosti, nebo tehdy když se pokusíme orientovat na svátečních okamžicích hrdinství či záblescích pravdivosti?

Pravdu sice milujeme, ale prožít s ní příjemné chvilky jde poněkud ztuha

Jenže ani ne-pravdoláskaři určitou pravdu, či snad moudrost (samozřejmě veskrze světskou) nezapřou. Skutečně pravdivý nedokáže být člověk, tento nízký tvor, ani k sobě samotnému. Ne-pravdoláskař si tak za své heslo může zvolit citát z Nietzscheho, podle kterého jsme od základu, odedávna uvyklí lhaní. Ani ti nejodvážnější z nás navíc nedisponují takovou odvahou, aby si přiznali to, co skutečně vědí. Že se pak na nějakého pravdoláskaře provalí pořádný skandál lží a vytáček, je ve srovnání s tím, jakým způsobem denně snažně „odkláníme“ nepříjemné pravdy z našeho vědomí, dost zanedbatelné. Ve lžích vězíme po uši, a tudíž se snad nebude cítit žádná ze stran uražena, když si dovolím tvrdit, že každý pravdoláskař je tak trochu pravdynenávistník. Pravdu sice milujeme, ale prožít s ní příjemné chvilky jde poněkud ztuha.

Avšak snažit se uchovat vlastní světlé okamžiky jako ideály či přijmout světlé okamžiky druhých jako motivaci jistě nelze považovat za pokrucování reality. Ačkoli nejsou ideály skutečnostmi, které by byly hmatatelně přítomné, mohou nést hmatatelné plody. A zase jsme u toho: copak by s tím někdo nesouhlasil? Klíčová otázka přece není to, zda mít nějaké ideály či vize, ale jakým způsobem naše ideály či vize obsadíme. Sám Hájek při svém pokusu o výměr dostatečně ukázal, že aby mohl být vůbec formulován pojem světa, musí člověk sáhnout dost hluboko do své ideologické výbavičky. A zase jsou obě strany zajedno: na křídlech idealismu létají všichni. A i ti, kteří se snaží zůstat pěkně při zemi – třeba proto, aby mohli zalévat „stonek svobody“ – potřebují dost široké rozpětí.

Počet příspěvků: 14, poslední 15.1.2012 09:22 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.