Výzva v pražských ulicích volající po osvobození od jha tupého otročení výstižně reflektuje většinový pohled na to, koho označujeme za otroka. Společenská pozice jakoby automaticky reflektovala i intelektuální či duševní schopnosti daného člověka.
Tento většinový pohled na otroka jako tupého vykonavatele rozkazů je přitom v rozporu s mnoha náboženskými i filosofickými mysliteli, kteří situaci zotročení viděli diametrálně odlišně.
Odpověď Jóbovi
Jako první může člověka napadnout autorita na lidskou psychiku nejpovolanější, švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung. Ten byl natolik přesvědčen o intelektuální i morální prospěšnosti otrokaření, že neváhal popsat ve svém spise Odpověď Jóbovi proces terapie, která byla šitá na míru samotnému Bohu Starého zákona. Zkušený psychoanalytik totiž na svém božském pacientovi diagnostikoval nemálo patologických rysů. Všechny přitom vyplývaly z mocné pozice Pána. Perspektiva uzdravení dle Junga závisela právě na připravenosti podvolit se tvrdé terapeutické cestě, na níž se sám Bůh stane otrokem.
Proč aplikovat tak kruté metody na nejvyššího Pána? Patologičnost Boha přerostla dle Junga únosnou mez, když pacient začal – na základě vlastní mocichtivosti – stíhat vždy spravedlivého Jóba. Bůh se tehdy nechal svést od ďábla k proradnému plánu: ďábel Jóba vyzkouší, zdali Boha nectí jen na základě vlastního prospěchářství. Proč by ho koneckonců taky neměl ctít, když se mu daří dobře? Jakmile však bude o všechno připraven, jistě od víry odpadne, mínil tehdy ďábel. Tím začala Jóbova strastiplná cesta, na které ztratil všechen majetek, děti i zdraví.
Bůh propadl závislosti na lidském obdivu. Tím se však jeho moc povážlivě rozkolísala. Kdo nedisponuje vlastním sebe-vědomím, musí si sebepotvrzení vynucovat na druhém.
Plán ďábla ale nevyšel: Jób ve svém zoufalství boží moc nezpochybnil. Víry se nezřekl, dovolával se však boží spravedlnosti. Proč by měl trpět zrovna on, který co do své víry nemá rovného? Postaven před takovou otázku, rozpoutal Bůh před zrakem nebožáka další ze svých přehlídek moci: ukázal se mu jako Pán země a moře, Pán vod i hvězd a Pán zvěrstva i ptactva a posměšně se ho optal, kdeže byl on ubohý Jób, když všemocný Pán tvořil veškerenstvo.
Podobné boží počínání však dle Junga zavání naprostou nepříčetností. Z pohledu psychoanalytika stojí věc jasně: Bůh propadl závislosti na lidském obdivu. Tím se však jeho moc povážlivě rozkolísala. Kdo nedisponuje vlastním sebe-vědomím, musí si sebepotvrzení vynucovat na druhém. To je případ židovského Boha. Oproti tomu jeho služebník, který se tváří v tvář všemocnému Bohovi identifikoval s vlastní bezmocí, dennodenně čelí pochybám nad sebou samým a uvědomuje si vlastní křehkost. Tím se činí sám sobě vědomým – služebník si vypěstoval značnou schopnost sebereflexe, které se pánovi závislému na obdivu služebníka nedostává.
Dle Junga proto dochází k paradoxní situaci: tím, že Bůh svého služebníka ponižuje, pozvedá ho k nebývalé schopnosti sebereflexe i moudrosti. Nevědomky mu tak připravuje podmínky pro to, aby na svém Pánovi vyzrál. Zatímco sám Bůh neví nic o spravedlnosti, protože k morálnímu vědomí se doposud nevzdělal, jeho služebník již uvažuje v morálních kategoriích. A na boží jednání vznáší morální požadavky. Tím jen dále stvrzuje svou nadřazenost: jeho moc je vyspělejší než pouhá fyzická moc Boha. A Bůh musí jít, nechce-li za svým služebníkem pokulhávat, stejnou cestou.
Proto podstoupí vtělení: všemocný Bůh se skloní před člověkem a nechá se jím přitlouct na kříž. Tím nejen zakusí trest za nespravedlivé utrpení, které seslal na svého nejvěrnějšího. Zároveň se tím vzdělá ve svém vlastním sebepoznání.
Proto je dle Junga naprosto přiměřené biblické slovo z Knihy přísloví, podle kterého představuje začátek moudrosti bázeň před Bohem. Bázeň před nejmocnějším Pánem činí z člověka vznešeného tvora a chce-li se vznešeným stát i Bůh, musí se nejprve sklonit před bázní vzdělaným člověkem.
Hegelův rab
Jungova troufalá aplikace vztahu Pána a služebníka na vztah Boha a věřícího má svůj předobraz již ve slavné dialektice Pána a raba, kterou předložil ve své Fenomenologii ducha Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Vyústění je více méně totožné: pán je ve své pozici všemoci nesamostatný, neboť se učinil závislým na rabovi. Ten pro pána vykonává veškerou práci, pán si tím však upírá sebevzdělání. To je totiž realizovatelné jen skrze práci a ve strachu. Zatímco se otrokovy vědomé struktury v podmínkách strachu a cizí nadvlády lépe vyvíjejí, pán se jeví jako nevzdělavatelný.
Nenávist
Zatímco dravec nemá důvod nenávidět jehňátko – naopak k němu chová něžný, snad až láskyplný cit –, jehňátko se od mládí učí silnějšího nenávidět
Značnou pozornost věnoval ve svém díle postavě otroka i Friedrich Nietzsche. Podobně jako náleží budoucnost v Hegelově myšlení otrokovi, podaří se i otrokovi v Nietzschově podání nejdůmyslnější revoluce lidského myšlení. V židovském a křesťanském převratu zlomí otroci-revolucionáři moc antických pánů a na troskách antického světa vystaví svou vlastní otrockou říši.
Nietzsche však netvrdí, že by byl otrok pozitivní postavou. Sice nepochybuje o tom, že je zajímavější, inteligentnější i prohnanější než jeho mocnější pán. Chybí mu však jakási spontánní dobrota. Neustále je totiž stravován nenávistí vůči mocnějšímu pánovi. Vztah pána a otroka ilustruje Nietzsche příkladem ze zvířecí říše: Zatímco dravec nemá důvod nenávidět jehňátko – naopak k němu chová něžný, snad až láskyplný cit –, jehňátko se od mládí učí silnějšího nenávidět, a tím si v sobě pěstovat výkonnější obranyschopnost.
Psychologický profil otroků se tedy liší. Žádný ze zmíněných myslitelů však neřadí mezi význačnou vlastnost otroka hloupost, tupost či otupělost. Naopak se stává otrok svému pánovi nebezpečný: prohnaností a komplexitou vědomí mnohokrát převyšuje poněkud jednoduššího pána. Ať už se ale jedná o Jungova služebníka, který vyniká nad svým pánem morálním vědomím, o Hegelova vzdělavatelného raba nebo Nietzscheho prohnaného a zlomyslného otroka, je dobré vědět, že tato upachtěná postava hýbe světovými dějinami. A máme-li věřit Jungovi, prsty má i v dějinách nadpozemských.
