Obnovit demokracii! No jo, ale jakou?

Nespokojenost s politickým systémem narůstá. Vláda lidu racionálně hledající „obecné dobro“ a „dobro“ společnosti je však nebezpečná teorie.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Česká poziceČeská pozice

Platón ve své Ústavě demokracii zrovna nechválí a vysvětluje ji podobenstvím o kormidelníku. Každý lodník se domnívá, že má ze své přirozenosti právo být kormidelníkem, „ačkoli se tomu umění nikdy neučil“. A nelibě by nesl, kdyby za ním přišel „opravdový“ kormidelník a začal mu říkat, že k řízení lodi je nutné rozumět hvězdám, větrům, umět pozorovat počasí a oblohu a vyučit se mnoha dalším uměním, která jsou potřebná. Lodník by tohoto kormidelníka v lepším případě nazval pouze tlachalem.

Tak je to prý v demokraciích běžné. Na „kormidlo“ (rozhodování o problémech obce) si činí nárok kdekdo, aniž by k tomu měl předpoklady, a proto je jasné, jak taková plavba může vypadat – strašně.

Platón popisuje demokratickou obec ještě jedním způsobem – jako velké a silné domácí zvíře, jemuž nadbíhají politici a ovládají ho tím, že dokážou rozpoznat, co si přeje, což nazvou „dobrým a spravedlivým“, a to, co odmítá, pak „špatným“. „Mínění“ zvířete však pro Platóna nepředstavuje „obecné blaho“, a proto se ptá, zda by byl dobrým hospodářem ten, kdo by svému dobytku dával jen to, co si tento dobytek přeje.

Dahl versus Schumpeter

To je jedna z možných a dodnes podnětných kritik „klasické demokracie“ (vlády lidu). K ní je třeba přidat ještě jednu možnou námitku spočívající v definici pojmu „lid“. Může být demokracie demokracií, je-li „lid“ definován jako část obce? Byla aténská demokracie založená na bezprávných otrocích demokracií? Obecně řečeno, pokud se nějaký stát demokraticky rozhodne zúžit volební právo, a tím i pojem „lid“, například na většinovou národnost, stupeň dosaženého vzdělání, příslušnost k pohlaví, vyznávání konkrétní ideologie či na výši zaplacených daní, můžeme tento stát nazývat demokratickým?

Joseph Schumpeter ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie říká jasně:

„Přesuňme se do pomyslné země, která sice respektuje demokratické formy, ale pronásleduje křesťany, upaluje čarodějnice na hranicích a vraždí Židy. Jistě bychom nesouhlasili s takovými praktikami jenom proto, že byly rozhodnuty v souladu s pravidly demokratické procedury. (...) Existují nejvyšší ideály a zájmy, které i ten nejhorlivější demokrat staví nad demokracii…“ (citováno dle článku Miroslava Novák: Popper versus Schumpeter: srovnání dvou neklasických teorií demokracie, Sociologický časopis 2003, č. 1)

Podle amerického politologa Roberta A. Dahla v jeho knize Demokracie a její kritici, v níž polemizuje se Schumpeterem, musíme, bráníme-li demokracii, rozlišovat dvě tvrzení, přičemž dává přednost druhému:

  1. Stát je demokratický pouze ke svému „lidu“.
  2. Stát je demokratický ke všem lidem, kteří podléhají jeho zákonům.
Procedurální pojetí

Dahl ani Schumpeter se však nezabývají „klasickou demokracií“. V ní původně šlo o nalezení „obecného blaha“ („všeobecného dobra“), ke kterému měl být každý člověk schopný dospět racionální úvahou. Oba myslitelé tyto předpoklady „klasické demokracie“ opomíjejí, protože jsou příliš normativní – není jedno jediné obecné blaho a dobro, každý člověk má o něm vlastní představu.

Pro Schumpetera a Dahla je demokracie procedurou, jež umožňuje zvolit ty, kdo spravují věci veřejné, a zajišťuje, aby se z nich nestali tyrani

A nahrazují „klasickou demokracii“ procedurálním pojetím (o „obecné blaho“ už nejde). Demokracie je pro ně významnou procedurou, jež umožňuje zvolit ty, kdo spravují věci veřejné, a zajišťuje, aby se z nich nestali tyrani. Tato procedura každému občanu zajišťuje, aby se na demokracii podílel.

Demokracie vyžaduje od strany, jež ve volbách prohrála, aby uznala svou porážku. Toto její pokoření je však kompenzováno budoucí nadějí. Poražená strana má jistotu, že pokud v dalších volbách zvítězí, nikdo nebude její vítězství zpochybňovat. To není málo, a přesně v tomto politickém systému dnes žijeme – v euroatlantickém světě.

„Lidi to nechtěj“

Autor plakátu sděluje prostou věc: Demokracii je třeba obnovit. Znamná to obrodit či vzpomenout si na její původní ideály? To je však problém. „Klasická demokracie“ – vláda lidu racionálně hledající „obecné blaho“ a „dobro“ společnosti – je nebezpečnou utopií a procedurální teorii demokracie se všemi jejími obtížemi dnes zažíváme v praxi. Nejsou ostatně větší či menší důsledky výzev, jakou na plakátu čteme, její součástí? Chce autor obnovit klasickou verzi demokracie, nebo nějakou jinou? A má to být vlastně ještě vůbec demokracie, co chce „restartovat“?

Počítač restartujeme poměrně často. Měli bychom tedy i obnovování demokratického systému provádět opakovaně („permanentně“), aby systém – a s ním i člověk – „nezamrzl“ a nezačal se deformovat? Budeme převychovávat člověka? Problém revolucionářů (nebo „obnovovatelů“ ryzích idejí) spočívá v tom, že se jim revoluce vždycky nějak nepodaří, protože, jak si povzdechl už třeba Egon Bondy v Invalidních sourozencích: „Lidi to nechtěj…“