Brutální obrazy umírajících a popravených, se kterými se můžeme setkat na hlavních stranách novin či v televizních zprávách, ale v současné době především na internetových stránkách, vyzývají k diskusi nad vztahem moderního člověka a smrti.
Otázka tohoto vztahu přitom získává na naléhavosti s ohledem na skutečnost, že autorita mainstreamových médií je právě ve vypjatých situacích válek, krvavých střetů či poprav, ohrožována amatérskými záběry, které svou surovostí odstavují reportáže tradičních médií na druhou kolej. Společnost pak zakouší cosi jako nové zobrazování smrti vyrůstající zdola a zasahující široké internetové publikum. Přítomnost smrti v médiích, a to právě s ohledem na smrt v amatérských záběrech umístěných na YouTube, je přitom jedním z ukazatelů, který vypovídá o tom, jakým způsobem současný člověk zachází s otázkou smrti.
Jeden tábor označuje vysílání smrti v přímém přenosu za odporný hyenismus, druhý trvá na tom, že média pouze plní svou povinnost informovat
V souvislosti se zobrazováním smrti se v poslední době vžilo označení pornografie smrti – sociologové a komentátoři jím vyjadřují svůj odstup od stále explicitnějšího znázorňování posledních okamžiků bývalých diktátorů či trýznění vězňů podezřelých z terorismu. Jakéhosi vrcholu bylo dosaženo v případě konce Muammara Kaddáfího. Video smrtelně raněného a lynčovaného bývalého diktátora bylo odvysíláno médii do celého světa, přičemž si zájemci mohli oficiální záběry porovnat s řadou amatérských verzí na YouTube.
Odborná i laická veřejnost se rozdělily na dva tábory. Jeden označuje vysílání smrti v přímém přenosu za odporný hyenismus, druhý trvá na tom, že média pouze plní svou povinnost informovat. Vnést trochu světla do této diskuze můžeme i tím, že se na věc podíváme optikou klasického díla Philippa Ariese Dějiny smrti z roku 1978 i optikou současných revizí této klasického monografie.
Smrt jako věc veřejná
Dle slov nejslavnějšího historika smrti Philippa Ariese můžeme s určitou mírou nadsázky tvrdit, že žijeme ve společnosti, která pohřbila smrt. Zatímco byla dříve smrt výsostně společenskou a komunitní záležitostí, uzavřela moderní společnost smrt (spolu s náboženstvím) do privátní sféry. Projevy smrti či smutku pak působí na veřejnosti nepatřičně či trapně. V minulosti nezbývalo velkým vladařům – Ariese ilustruje svou myšlenku na příkladu Ludvíka XIV. –, než umřít veřejně. Jednalo se přece o veřejné osobnosti, které určovaly celou společnost. Právě prostřednictvím těchto velkých vladařů získávala život samotná společnost a následně dlužili tito vladaři svému lidu i smrt.
Nelze proto tvrdit, že by byl zájem na Ludvíkově smrti motivován senzacechtivostí. Spíše byl motivován tím, že spolu s ním odcházelo i cosi ze společnosti. Zasažena byla celá společnost, která se po smrti a otřesení musela dát nějakým způsobem dohromady. Proto to veřejné divadlo, které v nás dnes budí rozpaky. Ale dle Ariese není třeba sahat do dějin ani tak hluboko. Ve svých Dějinách smrti popisuje, jak jako malé dítě žasl nad tím, že se vdovy pod svým černým hábitem doslova ztrácely před očima. A když autorovi umřela babička, maminka ho podle francouzského měšťanského zvyku drahný čas oblékala výlučně do fialové. Ostatně autorova maminka měla v truchlení praxi – během Druhé světové války přišla o syna a od roku 1945 oblékala celých dvacet let výlučně černou.
Současnost nemá na umírání a truchlení čas. Není čas ani na vlastní smrt.
Současnost oproti tomu nemá na umírání a truchlení čas. Není čas ani na vlastní smrt. Člověk vlastně zapomněl i stárnout. Celý život se infantilně tváří jako mladík a přeje si, aby pokud možno umřel ve spánku. Jinými slovy nechce mít se svou vlastní smrtí nic společného. Toto přání, které je nám tak nějak blízké – vždyť kdo by chtěl zažít vlastní smrt –, však rozhodně nebylo přáním našich předků v období od starověku do pozdního středověku, jak upozorňuje Aries. Smrt platila za vyvrcholení vlastního života, na který se člověk duševně připravoval tak, aby v této rozhodující zkoušce obstál a ze života tak odešel důstojně.
Privatizace smrti
My již nevnímáme smrt jako zkoušku, natož pak jako vyvrcholení. Spíše ji vnímáme jako svévolné narušení našich plánů, za které je třeba hledat viníka, a tím bývá lékař, který musel – jestliže došlo ke smrti – pochybit. Dle Ariese je však třeba podotknout, že často hraje lékař tuto komedii na nesmrtelnost spolu s umírajícím. Umírajícímu se pak zamlčuje, že se okamžik jeho smrti přiblížil, protože by ho přece tak neveselý poznatek mohl zarmoutit, ne-li přímo ohrozit na životě. Člověk tak raději kolem sebe spřádá síť lží, aby svou smrt nemusel chápat jako kus sebe sama, ale jako nepříjemnost, která občas zaskočí toho, kdo podcenil prevenci. Paradigmatickým obrazem smrti dávno není mrtvý člověk, ale pacient upoutaný v bezvědomí na lůžko, který je omotán spoustou hadiček a připojen na nesčetně přístrojů.
Smrt patří k tématům, ke kterým vychází ročně celosvětově nejvíce nových publikací
Současní badatelé jsou vůči této Ariesově kritice vztahu moderního člověka ke smrti skeptičtější. O změně přístupu ke smrti koneckonců svědčí i nezastřené vyobrazování smrti ve veřejném prostoru. Sociolog Tony Walter ve své knize Obživnutí smrti (Revival of Death) zastává názor, že smrt smrti byla ve společnosti provolávána (spolu se smrtí náboženství) poněkud ukvapeně. Byla-li smrt odsouzena k statusu nějakého tajemství, pak se jedná o strašně špatně utajované tajemství, koneckonců patří smrt k tématům, ke kterým vychází ročně celosvětově nejvíce nových publikací. Dogma, že smrt je v současné společnosti jaksi pasé, je proto třeba urychleně opustit.
To však jistě nemá znamenat, že by vztah společnosti ke smrti a umírání nezaznamenal zásadnější proměny. Walter klade důraz především na skutečnost, že moderní člověk chce mít smrt sám pro sebe, bez zásahu jakýchkoliv institucí. Smrt se tak skutečně přesunula do privátní sféry. Neznamená to, že by proto byla nedůležitá či dokonce tabuizována. Naopak je v současné společnosti právě tématům soukromého sektoru, jakými je například sexualita, osobní víra či smrt připisováno naprosto výsadní postavení, které zpětně ovlivňuje veřejný prostor.
Aries má naprostou pravdu, když tvrdí, že se původně umíralo ve společnosti, v široké rodině, tedy na nějaké komunitní úrovni. Také je pravda, že se v moderní době smrt přesunula domů a do soukromí do té míry, že na naší smrti často nechceme dát podíl ani našim nejbližším. Ale právě prohloubené vědomí vlastní smrti vedlo k tomu, že se téma smrti následně v proměněné podobě vrátilo do veřejného prostoru. Nestalo se tak ale v podobě institucionální – tedy méně řešíme pohřeb i třeba to, jak se po smrti blízkých oblékáme –, ale jako výsostně osobní otázka spjatá se značnou dávkou úzkosti.
Současný člověk si je dle Waltera své vlastní smrtelnosti velmi dobře vědom. Přitom se nesmíme nechat zmást zoufalou a křečovitou touhou o udržení trvalého mládí, kterou bylo zasaženo široké spektrum západní společnosti. Kult mládí a boj proti stáří či stárnutí vůbec se koneckonců může objevit jedině v prostředí, které si je velmi dobře vědomo toho, že mu něco zezadu šlape na paty. Nikdy si nejsme svého protivníka - stárnutí a smrti - tak dobře vědomi jako tehdy, když proti němu bojujeme omlazujícími kúrami či přihlouplým životním stylem adolescenta v době, kdy jsme dávno minuli padesátku.
Je dobré znát aspoň otázku
Dnes máme mnohdy pocit, že díky amatérským záběrům můžeme smrti tak trochu nakouknout do řemesla
Podobný posun k zájmu o smrt zaznamenávají sociologové médií. Nejde přitom zdaleka jen o přítomnost smrti v médiích. Smrt byla vždycky vyobrazována, do detailů popisována, kreslena, později fotografována, následně filmována. Jenže dnes máme mnohdy pocit, že jí díky amatérským záběrům můžeme tak trochu nakouknout do řemesla.
Pozoruhodné je v tomto ohledu srovnání popravy Saddáma Husajna se smrtí Muammara Kadáffího. Když byl v roce 2006 popraven Saddám Husajn, vysílala se oficiální videa jeho popravy. Veřejnoprávní média přitom vystřihla scénu, kdy je bývalému diktátorovi nasazována oprátka a vystřihnuty byly rovněž rozhovory mezi popravčími a odsouzeným. Několik minut po odvysílání oficiálního záznamu, začala na internetu kolovat „ostřejší“ verze téže události. Třesoucí se rukou byl vytvořen záznam na mobilní telefon, který dokumentuje slovní výměnu mezi bývalým diktátorem a popravní četou, ukazuje nasazování oprátky, zlomený krk a zaznamenává nadšený jásot přihlížejících.
Dle sociologů mají právě amatérská videa moc změnit způsob, jakým se v médiích pojednává o násilí, válce a smrti. Média jistě nechtějí být v pozici, kdy odvysílají oficiální verzi, která bude následně korigována sice rozmazaným, ale právě proto o moc důvěryhodnějším videem. Je možné, že i proto byla již Kaddáfího smrt „pojata“ odlišně. Oficiální média se tentokrát neobávala pustit na obrazovky víceméně necenzurované záběry Kaddáfího konce, aby následně sklidila vlnu kritiky za pornografický přístup ke smrti.
Stránky se hájí tím, že na rozdíl od mainstreamových médií ukazují válku takovou, jaká skutečně je
O označení pornografie smrti pozoruhodným způsobem pojednává současná socioložka médií Sue Taitová. Ve své průlomové studii k zobrazování smrti v amatérských záběrech publikovaných na internetu Pornographies of violence? Internet spectatorship on body horror z roku 2008 se zaměřila na internetové stránky ogrish.com. Jedná se o internetový portál publikující drásající videa a fotografie umírajících a popravených. Stránky se přitom hájí tím, že na rozdíl od mainstreamových médií ukazují válku takovou, jaká skutečně je – krvavá, brutální a bolestivá.
Nakonec i Taitová odmítá označit podobné stránky za pornografii násilí a jejich příznivce označit za zvrhlíky. Koneckonců videa Husajnovy smrti i Kaddáfího lynčování trhala rekordy v počtu stáhnutí a zhlédnutí. Odsouzení značně široké populace do kategorie zvrhlíků situaci nevyřeší, ale naopak bez potřebné debaty zastře.
Jak ukázal ve svém díle Aries, inspirovala smrt v lidech vždy směs odporu i přitažlivosti. Absence či přítomnost smrti v médiích proto bude vždy do určité míry polemicky vyhrocená. Proto bude vždy existovat riziko, že problém zúžíme na dvě možná řešení: Buď bude smrt v médiích přítomna jen v zahalené podobě, a pak se bude tvrdit, že předstíráme, že válka či sám život je čímsi čistým, nekrvavým, nebrutálním. Nebo v médiích přítomna bude, a pak se budeme sami označovat za společnost zvrhlíků, kteří si libují ve smrti a trýznění.
V prvním případě bychom mohli podlehnout přesvědčení, že smrt na veřejnost nepatří, v druhém, že čím brutálnější a trýznivější smrt (nejlépe zachycená mobilním telefonem), tím pravdivější. Obě odpovědi podle představených myslitelů špatná. Podstatné však je, že vyobrazování smrti je opět chápáno jako odpověď. Implikuje to totiž existenci otázky, která nám dlouho scházela, a s trochou nadsázky lze tvrdit, že povědomí o tom, že je dobré znát alespoň otázku, když už neznáme odpověď, je reflektováno i v komentovaném nápisu.
