Musí být myšlení a poznávání užitečné?

K čemu praktičnost ve světě, který je sám nepraktický ve všech ohledech?

Je mehr man erkennt, destoweniger will man begreifen. Čím více člověk poznává, tím méně chce člověk pochopit. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Je mehr man erkennt, destoweniger will man begreifen. Čím více člověk poznává, tím méně chce člověk pochopit. | foto: Foto: István LékoČeská pozice
Je mehr man erkennt, destoweniger will man begreifen. Čím více člověk poznává, tím méně chce člověk pochopit.

Aristotelés pojímal poznání jako nejvyšší, ale i nejslastnější cíl člověka. Stěžejní dílo filosofie Metafyzika začíná slavnou větou: Všichni lidé touží od přirozenosti po poznání. V myšlení totiž člověk naplňuje svou bytostnou podstatu a zároveň se připodobňuje věčně intelektuálně nazírajícímu bohu.

Člověk naplňující své nejzazší možnosti je tedy ten, který nahlíží veskrze obtížné a pozoruhodné, ale také dost neužitečné věci. Zatímco totiž můžeme u každého lidského počínání vznést otázku po užitečnosti, je proti přirozenosti lidského vznášet tuto otázku v případě pohroužení do nejvyššího poznávání a dosahování jakési aristokracie ducha. Dnes se zdá, že se Aristotelovo pojetí poznání těžko může ucházet o naše přijetí. Francouzský filosof Georges Bataille tak například tvrdí, že filosof již dávno není ten, kdo projevuje podivení nad skutečností, kterou chce poznávat, ale ten, koho z nepoznatelné skutečnosti jímá hrůza.

Člověk bez stability

Pocit bezmoci tváří v tvář světu, který se na člověku stal natolik nezávislým a vykazuje takovou míru proměnlivosti, že si ani v náznaku nemůžeme představovat, že bychom jej mohli, nebo dokonce chtěli našim poznáním vyčerpávajícím způsobem pochopit, analyzuje ve svém díle Muž bez vlastností rakouský spisovatel a student filosofie Robert Musil.

Svět, který koncipuje Musil, je světem, který je uvolněn z veškerých pevných struktur, neboť člověk – obyvatel a spolutvůrce tohoto světa – nahlédl, že možnost je více než skutečnost. Znamená to, že ve světě počátku dvacátého století jsou možnosti, které obklopují rychle se měnící skutečnost, pro naše poznání i jednání podstatnější než prchavá skutečnost.

Jako pozbyla veškerou stabilitu moderní skutečnost, pozbyl stabilitu i člověk, který přišel o svou duši i stálé vlastnosti. Spíše než oduševnělou bytostí je shlukem ozvěn, které v něm rozeznívá vřava světa. Jediná pravda, která by byla poznatelná, navíc neexistuje, existuje pouze množství pravdivějších a nepravdivějších omylů, anebo „pravda není žádný krystal, který by sis mohl strčit do kapsy, ale tekutina, do které spadneš“.

Ulrich, prototyp moderního člověka bez (stálých či pevných „duševních“) vlastností a protagonista Musilova románu, se vyznačuje zvláštním smyslem pro tuto nestálou možnostní strukturu světa. Musí být předjímána, aby si člověk zajistil alespoň základní orientaci ve skutečnosti, ale zároveň se v ní nesmí příliš zabydlovat, neboť mu neustále mizí před očima. Smysl pro možnost reflektuje mizející stálost světa: spočívá na přesvědčení, že to, co je, není důležitější, než to, co není nebo to, co by mohlo být.

Člověk poznává, že jeho poznání není nic více, než omyl, o jehož pravdivosti byl po nějakou dobu přesvědčen

Tvárnost takového člověka a jeho světa vede k poněkud jinému pojetí poznání, než to, které předkládá Aristotelés. Každé lidské poznání je neustále zpochybňováno jemu niterným nevěděním, respektive poznání je zpochybňováno budoucností, kterou má či spíše nemá před sebou.

Projekt poznávání se pak nejen nemusí jevit jako slastný či dokonce božský, ale jako bolestné zakoušení lidské marnosti a nicotnosti. Člověk poznává, že jeho poznání není nic více, než omyl, o jehož pravdivosti byl po nějakou dobu přesvědčen. Skutečnost, v které měl Aristotelés ještě svou oporu, chápe Ulrich jako pouhou předběžnou a pracovní hypotézu, která čeká na své vyvrácení. Právě takovou rezignující interpretaci poznávání a možnosti pochopení v dnešním světě by naznačoval samotný námi studovaný nápis.

K čemu praktičnost?

Z nápisu však můžeme vyzískat i méně pochmurný smysl. Říká-li nápis, že čím více člověk poznává, tím méně se mu chce porozumět, může se jednat o pocit sdílený s mužem bez vlastností. A to v tom smyslu, že porozumění, které nenahlédlo, že je obklopeno polem možností, jež jsou v mnoha ohledech pravdivější než sama skutečnost, je porozuměním příliš stísněným. Ulrichův smysl pro možnost tedy objevuje skutečnost možnostmi odlehčenou, a proto i méně stísňující.

I s tradiční výtkou neužitečnosti aristotelského poznání, které nehledá uplatnitelnost, by byl muž bez vlastností rychle hotov

Aristotelská touha po poznání proto zůstává člověku i v Musilově díle – priorita je však kladena na stranu poznávání možností. Odmítnutí pochopit je potom souznačné s odmítnutím přiřknout skutečné věci více důležitosti než věci, která je v našich myšlenkách možná. Přitom ale možnost nespočívá ve snílkovství duševně chorých jedinců, ale dle Ulricha třeba i v samotných božích záměrech, které doposud nebyly uskutečněny.

Nakonec i s tradiční výtkou neužitečnosti aristotelského poznání, které nehledá uplatnitelnost, by byl muž bez vlastností rychle hotov. Mohl by totiž odvětit: K čemu praktičnost „ve světě, který je sám nepraktický ve všech ohledech, v nejvyšší možné míře navíc neekonomický a ve svých metodách neexaktní“?

Nakonec je aristotelské myšlení pro myšlení nebo Ulrichův smysl pro možnost takovému světu méně cizí než takzvaná praktičnost či uplatnitelnost. Tomu nakonec nasvědčuje i příběh geniálního vynálezce z Musilovy knihy: na otázku, jak to dělá, že ho stále napadá tolik nových a doposud nevídaných věcí, tradičně odpovídá, že úplně stačí nikdy neztrácet doposud neobjevené věci ze zřetele.

Počet příspěvků: 2, poslední 23.7.2012 10:08 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.